Schody

V Kunratickém lese se stmívá rychleji než jinde. Stromy jsou tu husté a ticho má tak zvláštní váhu. Jako by se mezi kmeny zachytávalo a nechtělo nikam odejít. Když se vydáš trochu stranou z cesty a projdeš přes potok, tak je určitě najdeš. Betonové schody. Nikdo neví přesně, proč tady jsou. Vedou do prudkého svahu, procházejí mezi kořeny stromů a končí nahoře uprostřed lesa, jako by tam náhle něco zmizelo. Ale nic tam není. Někteří říkají, že měly vést k velké vile, která se nikdy nepostavila. A jiní zase, že tam stálo něco hrozného, co bylo lepší zbourat.

Šel jsem na to místo poprvé. Sám a jenom tak. Ze zvědavosti. Byl hodně chladný podzim a všudypřítomné napadané listí tlumilo mé kroky. Když jsem to schodiště uviděl, působilo o dost větší než na fotografiích. Jinak ale vypadalo obyčejně. Pouze beton a nic víc. Avšak, jakmile jsem na něj vstoupil, tak les jako by ztichl. Zdá se mi to? Přestal šumět i vítr. Veškerý zvuk se vzdálil. Udělal jsem krok. Druhý. Třetí. Každý další byl o něco těžší. Jako kdybych šel naproti něčemu silnému, neviditelnému a nebezpečnému.

V necelé polovině schodiště jsem cosi zaslechl. Přede mnou ani za mnou ale nikdo nestál. Cesta byla prázdná. Jen šedé světlo mezi větvemi. Přesvědčoval jsem se, že je to důsledek mé chůze. Schody přece mohou částečně zavrzat. Mohou, že ano? Vzápětí jsem si všiml, že na těch schodech jsou mokré stopy. Bylo to tak divné. Začínaly na tomto místě a vedly nahoru. Voda se na nich leskla, ale kolem byl suchý prach. Jako by se otiskly zevnitř betonu. Les byl najednou tmavší a hustší. Začínám mít obavy. Nikdo tady ale přece není!

Když jsem se otočil, schody se mi zdály být delší. Přísahal bych, že jsem jich zatím vystoupal sotva padesát. Teď se táhly ze srázu v mnohem větším počtu a mizely mezi stromy, které tam, to si doopravdy myslím, předtím nebyly. Ale tam dole? Zdálo se mi, že tam někdo je! Někdo bez obličeje. Jen obrys. Nehýbal se a vypadalo to, že na něco čeká. Nebo jsem to neviděl dobře? Polkl jsem a zkusil utéct opačným směrem. Beton pode mnou znovu zapraskal. V tom jsem uslyšel hlas, nebo spíš jen myšlenku, která však nepatřila mně. Že bych měl odejít.

Konečně se mi podařilo rozběhnout. Schody pod nohama se drolily a hodně klouzaly, takže jsem v tom chvatu skoro zakopával. Nahoře jsem ale již viděl malou rovinku, u které byl jejich konec. Stačilo pár kroků, pouze několik stupňů. Když jsem pak celý vystrašený a zadýchaný stál na posledním z nich, les byl normální. Žádné ticho, žádné prodloužené schody a žádná postava tam dole. Jen klidné světlo a vítr. Mohl jsem jít zpátky. Tentokrát mělo schodiště tolik stupňů, kolik jich má mít. Dvě stě? Nebo sto padesát? Už jsem se nebál.

Co si o tomto příběhu myslíme? Sci-fi povídka? Moderní urban horor? Tak to ne. Je to reportáž, kterou v říjnu 1937 publikoval tehdy velice populární Polední list. Bulvár zaměřený na kriminální činy, pikantnosti z vyšší společnosti, soudničky, různá neštěstí a vůbec události typu, že čím horší a senzačnější to je, tím více se to prodává a čte. Ano, už tenkrát. Ale pozor, zároveň platí, že tento poledník si většinou nic nevymýšlel. Býval dobře informovaný. Občas i o něco lépe než četníci či policisté pachtící se po vyšetření nějakého toho zločinu, jak jsme si mohli všimnout v seriálu Hříšní lidé města pražského.

Jak to ale bylo v tomto případě? Je to fantasmagorie redaktora, který zrovna neměl nic zajímavějšího na práci? Nějaká jeho šílená imaginace? Subjektivní paranormální interpretace? Nebo dokonce vnuknutí? Já vím, samé blbosti, nic takového se samozřejmě nemohlo stát. Kdo nám ale ten materialismus natloukl do hlavy? Kolik toho o tomto světě víme? Desetinu? To asi méně, ne? Když napíšu, že minimálně o devětadevadesáti procentech, jakkoliv je to tady všude kolem nás na dosah ruky, nevíme vůbec nic, tak nejspíš nebudu daleko od pravdy.

Ta reportáž byla novinářovou investigací, jak bychom to nazvali dnes, a to na základě zvěstí, které z Kunratického lesa opakovaně přicházely. Tyhle tajemné schody dlouhé téměř sto metrů, s převýšením pětadvacet metrů a šířkou asi pět metrů přitahovaly a přitahují pozornost neustále. Ve třicátých letech minulého století, kdy byly postaveny, stejně jako kdykoliv později. Objevily se například v roce 1966 v jejich ještě docela zachovalém stavu v Kachyňově skvělém filmu Kočár do Vídně. A čtvrt století poté i v jednom poloamatérském krátkém filmu, u jehož natáčení jsem měl příležitost být a ke kterému se ještě vrátím.

Kunratické schody dobře znám, často kolem nich chodím a musím potvrdit, že skutečně působí záhadně, skoro nedefinovatelně a pro někoho až strašidelně. Rozhodně to ale není tak, že by se nevědělo, proč tady jsou, jak napsal Polední list. A tato mýlka se neustále opakuje. Ve středu 11. února 2026 jsme se mohli v deníku Metro dočíst, že ty schody byly uprostřed Kunratického lesa stavěny za tehdejší hospodářské krize z důvodu zajištění práce pro nezaměstnané. Že krom té takzvané veřejné práce nemají jasný cíl a že jsou vedeny nelogicky. Že se zkrátka nadále neví, proč byly postaveny právě tady.

No páni, ti by ale museli být za té krize bohatí a k tomu hloupí, kdyby rozházeli tolik peněz jen tak po lese a stavěli tam něco tak zbytečného a velkého. Vždyť ani ta Karlova Hladová zeď, v článku Metra rovněž zmíněná coby příměr, nebyla stavěna jenom proto, aby dala lidem zaměstnání. Samozřejmě, že dostali zaplaceno a že byli rádi. Ta hradba ale v první řadě plnila důležitou obrannou funkci jižní a západní strany levého břehu Vltavy. Dobře ji plnila čtyři sta let až do stavby barokních petřínských bastionů v 18. století a na několika úsecích ji plnila ještě dalších sto let, neboť ji v těch místech nebylo nutné z rozhodnutí Marie Terezie nahrazovat. Pouze ji opravili a je tam v té podobě dodnes. Která z našich staveb bude sloužit svému účelu půl tisíciletí?

Napadlo mě v té souvislosti, že zkusím poslat do redakce Metra nějaký text, jakože také ty schody v Kunratickém lese měly svůj racionální historický účel, jak to píšu i zde v dalších odstavcích. Příliš jsem si od toho nesliboval, nicméně po několika dnech se mi vrátil k autorizaci koncept článku, který navazoval na ten jejich předcházející. Obratem jsem jim to potvrdil, v úterý 3. března to publikovali a mohlo by se zdát, že všechno je vysvětleno. Jenomže, ono nic moc vysvětleno nebylo. Především ty nejzáhadnější věci ne. Nejsou vysvětleny již bezmála sto let a vysvětleny už asi nikdy nebudou.

Neposlal jsem jim totiž hlavní důvod, proč ty schody začaly brzy po dokončení chátrat, proč je potom nikdo neopravoval, proč tam lidé raději přestali chodit a proč to místo zůstalo osamocené, tajuplné a dnes už v podstatě rozpadlé. Deník Metro je pro záhadologická témata příliš seriózní a na jeho stránky se to nehodí. Nejspíš by takovou věc rovnou vyhodili do koše. A o co neobyčejného tedy šlo? Na konci třicátých let, bezprostředně po uvedení schodiště do užívání, se tam začaly dít nezvyklé věci. Netvrdím, že přímo nevysvětlitelné nebo nadpřirozené, ale pro někoho asi divné byly. A stále jsou. Pojďme se na to podívat.

Začnu vysvětlením, že to schodiště opravdu nevedlo odnikud nikam a že mělo svůj logický účel. Není to složité, stačí se podívat na nějakou mapu z 18. nebo 19. století. Třeba na nejpoužívanější českou internetovou mapu, kde si to lze přepnout. Na té staré mapě je vidět, že v Kunratickém lese dříve nebyly naše stávající klikaté cesty. Procházely jím čtyři široké, velmi dlouhé, čistě lineární a vůči sobě kolmé průseky. Vznikly na počátku 18. století a sloužily zdejší šlechtě nejen jako zajímavý krajinářský prvek, ale zejména pro pořádání oblíbených parforsních honů. Pro zrychlené přesuny honců, pro usnadnění jejich orientace v rozlehlém lese a také jako střelecké osy.

Slovo parforsní pochází z francouzského par force. Zní to sice libozvučně jako všechna francouzská slova, ale po překladu do pregnantnější češtiny zjistíme, že to znamená násilný, štvavý nebo ubíjející. Lovené zvíře bylo nuceno běžet tak dlouho, až nemohlo dál, zastavilo se nebo padlo vysílením a stalo se obětí psů či kulek. Lovci během té akce pochopitelně potřebovali vědět, kudy a kam přesně mají na svých koních cválat, kde se v tom lese nacházejí a kde přibližně jsou ostatní, aby se navzájem nepoztráceli a nepostříleli, kudy případně mohou z toho prostoru rychle odjet a tak podobně. A právě v této navigaci jim pomáhaly přímé a vzájemně kolmé průseky, které třistahektarový les rozdělovaly do čtverců.

Mimo jiné to znamená, že ty průseky nijak nerespektovaly tamní velmi členitý terén. Ničemu se nepřizpůsobovaly a za žádných okolností nikam neuhýbaly. Nevedly po skalních hřebenech, po serpentinách, po vyhlídkách, po vrstevnicích nebo vedle meandrujících potoků. Zkrátka po nejzajímavějších a nejschůdnějších trasách, jak to tam máme zařízeno dnes. To by jim bylo k ničemu. Pro co nejlepší splnění výše popsaných loveckých potřeb vedly navzdory všem kopcům a roklím nekompromisně kilometr nebo i půldruhého stále rovně od jednoho konce lesa až ke konci protilehlému.

Jeden z těch dlouhých průseků nás teď bude zajímat. Začínal na severním kraji lesa u Horních Roztyl, kde je nyní fotbalové hřiště, odtud vedl přes hluboké údolí, jímž teče potok Václavka a končil na jižním kraji lesa u srázu nad Dolnomlýnským rybníkem. Václavka se mimochodem jmenuje podle ne moc úspěšného krále Václava IV., jenž v tomto lese také často a rád lovil. A pak odpočíval, bavil se, neřestně pil a hodoval, miloval lazebnici Zuzanu, a nakonec v rozčílení z husitské defenestrace i zemřel na nedalekém hrádku zruinovaném půldruhého roku poté právě těmi husity. Václavův hrad fungoval pouhých devět let a je v tomto ohledu naším rekordmanem.

Severní svah nad Václavkou nacházející se na linii toho průseku byl hodně strmý. Možná nejstrmější v celém lese. Na koni se to snad dalo vyjet, ale pěšky? Komu se chtělo vylézat tam nahoru po čtyřech a podobně namáhavě slézat dolu? Určitě nikomu. Nota bene v obuvi a v oděvech, které měly k našim současným sportovním outfitům daleko. A tak ve třicátých letech minulého století, kdy velká část lesa již patřila městu, když už se zde neproháněli lovci a les místo toho sloužil spíše k procházkám veřejnosti, postavili na tomto nejhůře schůdném místě severojižního průseku schody. Staly se jeho integrální součástí a byly asi desetinou jeho celkové trasy.

Ty schody tedy měly jasný účel a cíl. Jak se dnes říká, cílem byla cesta samotná. V tomto případě kilometr dlouhá cesta napříč celým Kunratickým lesem. Ta cesta je tam ostatně dodnes a můžeme si jí kompletně projít. Je zakreslená i v našich novodobých mapách. Od hornoroztylského fotbalového hřiště, přes rozbité schodiště až k tomu rybníku. A kompletně projít nebo vyhledat na mapě lze i ty tři zbývající historické rovné cesty. Akorát už jsou dost proměnlivé. Někde mají podobu lesní cesty, někde asfaltové a někde už je to úzká, a ne moc zřetelná pěšinka, jako třeba na začátku a na konci těch schodů, a musíme se proto dobře dívat, abychom to našli a neztratili se.

Sotva byly ty schody dostavěny, tak o nich začaly vznikat ne zcela příjemné historky. Jako kupříkladu ta reportáž v Poledním listu. Z té lokality se nikdy nestala žádaná turistická atrakce nebo nějaký populární fitness trail. Je to jen opuštěné a nepotřebné betonové schodiště. Historická ruina zanesená větvemi, spadaným listím a hrůzostrašnými příběhy. Ty schody devadesát let nikdo neudržuje, stále více zarůstají vegetací, nejsou považovány za bezpečné a není doporučováno používat je jako běžnou cestu. A to nikoliv pouze kvůli tomu, že jsou rozbité, že si je bere příroda a že na nich už dávno není žádné pořádné zábradlí.

Pozoruhodné je, že nikde nelze dohledat jejich projektovou dokumentaci. V archivu Prahy nebo Kunratic není o stavbě a kolaudaci těch schodů sebemenší zmínka. Žádné výkresy, protokoly, smlouvy, rozpočty nebo razítka. Jako by šlo o neschválenou černou stavbu. Jako by ty schody neexistovaly. Není ani žádný důkaz, že by nahoře nad nimi někdy stála nebo byla plánovaná vyhlídka či turistická chata, jak to někdy bývá zmiňováno. Nic takového. Nelze se potom divit, že absolutní absence jakýchkoliv oficiálních informací, které by mohly aspoň částečně osvětlit domnělou nesmyslnost těch schodů, magnetizuje lovce záhad a generuje nekonečné spekulace a výmysly.

Nejsou to jediné schody v Praze s mystickou pověstí, jsou ale v tomto ohledu nejznámější a nejzajímavější. Říká se o nich, že jsou čirou betonovou anomálií, že jsou to hladové schody, což již bylo naznačeno, že tady na něco čekají, že je to brána do lesa čili cosi jako místní bludný kořen, že je to brána do paralelních prostorů, do nějaké vesmírné díry nebo rovnou do horoucích pekel. Články o nich lze dohledat i na cizojazyčných portálech. Jsou tam nazývány creepy staircase nebo fascinating stairway, to jest příšerné a fascinující schody, případně ještě nápaditěji stairs in the woods phenomenon, tedy fenomén lesních schodů. Nikdy nechybí fotografie a fantazii se meze nekladou.

Populární strašidelné městské pověsti šířené po internetu uvádějí ticho a někdy až akustické vakuum při vstupu na schodiště. Návštěvníci v nich popisují zkušenosti s úzkostmi a nevolností. Má zde docházet k dezorientacím, k pocitům bezvětří nebo náhlého ochlazení, k subjektivním zkreslením časoprostoru v podobě zkrácení či prodloužení schodů i k onomu pověstnému zdřevěnění nohou. Schody nám prý nijak nebrání, abychom na ně vstoupili, ale pak se nás snaží zadržet a ponurou náladou vystrašit, jako se to přihodilo redaktorovi Poledního listu. Rovněž on měl své nevysvětlitelné obavy a napsal o tom svědectví, byť v zájmu atraktivnosti článku beletristicky přibarvené.

Podle těch legend má nastávat tušení, že na schodišti nejsme sami. Že nás kdosi pozoruje. Anebo, že někdo jde za námi a my máme iracionální nutkání ohlédnout se. Když se neotočíme, tak máme pocit, že se to blíží, a když se otočíme, tak tam nic není. Bývá to vysvětlováno tím izolovaným prostředím lesa, zdejším tichem a klidem, což zvyšuje senzitivitu na jindy nezaregistrované nebo jen velmi málo registrované světelné a akustické jevy. Zdá se nám například, že v naší blízkosti někdo je, že slyšíme jeho kroky, a přitom se jedná o tlumenou ozvěnu naší vlastní chůze.

Pro takovou nejistotu se používá slovo uncanny. Strach ze zvláštní podoby něčeho běžného. Třeba z prázdného obchoďáku, hotelu, divadla nebo školy. Psal o tom už Freud. O nepříjemném pocitu, že něco známe, že nám to dává smysl, a přesto je na tom cosi divného. Sto let staré černobílé fotografie s lidmi, kteří už neexistují, panenky, které vypadají, jako by byly živé, roboti chovající se a dívající se bezmála lidsky, lidé stvoření umělou inteligencí, kteří však nejsou dokonalí, nebo stavby, které jsou opuštěné. Je nám to nějak povědomé? Asi se často díváme na horory, které s těmito freudovskými uncanny vjemy pracují.

V nestandardním prostředí jsme vždycky trochu ostražitější. Slabší povahy mohou zrychleně dýchat, vydechují více oxidu uhličitého, ten potom chybí v krvi a dostaví se nevolnost. Lékaři tomu říkají hypokapnie. Vzniká tak třeba agorafobie, klaustrofobie nebo aquafobie. Spontánní strach z nějakého místa a s tím související ztráta sebekontroly. Může to být kdekoliv. Hylofobie je samovolným strachem z lesa a cenofobie z opuštěných lokalit, které vypadají, že by tam někdo měl být, ale nikdo tam není. Ale ne u každého je to tak silné. U někoho je to jen několik procent takového stavu, což subjektivně téměř nepocítí, a ostatní o sobě říkají, že se jich to netýká vůbec.

Když danou lokalitu neznáme, a navíc nám přijde iracionální, prázdná a zbytečná, tak do ní neumíme vložit emoční otisk našich minulých bezpečných zkušeností. Naše podvědomí s tím není schopno plnohodnotně pracovat a automaticky to přirovnat k něčemu obvyklému. Místo toho prostřednictvím psychogenní projekce vygeneruje nějaké množství kreativních představ, a to samozřejmě především negativních a strašidelných, neboť to místo přece má špatnou reputaci. Autosugesce nebezpečí nám potom proti naší vůli předhazuje, co všechno zlého se tam stane, nebo už se stalo, případně by se mohlo stát. Jako by nestačilo, že se nám to dělá ve zlých snech.

Opuštěné stavby bývají v ezoterice označovány jako energeticky výjimečné body. Někoho to má oslabovat a někoho jiného zase nabíjet. Záleží prý na tom, na jakém vajbu jsme. Jestli na podobném, jako je ta lokalita, nebo na nějakém opačném. Určitě jste na takovém místě také někdy byli. Cítili jste se tam dobře nebo špatně? V každém případě platí, že i v ezoterice jde výhradně o psychiku. Však se také na tom schodišti fyzicky nikdy nikomu nic zlého nastalo. Nikdo tady nezmizel, nikdo se nepřemístil do paralelního světa nebo na nějakou jinou planetu a nikdo zde žádného ducha nezdokumentoval.

Ať už je to jakkoliv, ty schody jsou ojedinělou příležitostí pro urban horor či glitch style. Kde jinde bychom našli takový liminální prostor vedoucí od ničeho do ničeho? Něco tak obrovského uprostřed lesa, na první pohled neúčelného, a přitom dobře čitelného. Víme, co to je, ale je neuvěřitelné, proč je to právě tady. Odpovídá to hororové estetice. Jako když se ve filmu objeví uprostřed pouště či pralesa něco, o čem nikdo netuší, kdo a proč to tam dal. Opravdu není těžké vymyslet si nějaký urbex příběh, ve kterém ty schody tlumí ozvěnu, atmosféra opuštěnosti podporuje představivost a mozek hledá vlastní nejděsivější vzorce.

Nejsem první, koho něco takového napadlo. V archivu pražské FAMU se nachází patnáctiminutový studentský noir film o schodech v Kunratickém lese natočený na osmimilimetrovou pásku v roce 1989, kdy termíny jako urbex nebo analog story ještě neexistovaly a nikdo z filmové branže je nepoužíval. Autorem scénáře a zároveň režisérem toho filmu je můj kamarád ze střední, tehdy však již student výše uvedené akademie, zatímco já byl na úplně jiné škole, bydlel jsem na nedalekých kunratických kolejích a snad i proto mě požádal, abych mu s tím natáčením pomohl. Nikdy jsem nelitoval, protože to byl zážitek jako hrom.

Dostal jsem za odměnu kopii filmu na VHS kazetě, na jejíž nálepce je dodnes napsáno KUNRATICKÉ SCHODY – BŘEZEN 1989. Nahrávka není příliš kvalitní, což odpovídá použitému materiálu, technickým limitům při poloamatérském natáčení a následnému telekinování na VHS. Mladším z vás sděluji, že ta zkratka znamená video home system a že právě na takových videokazetách jsme v osmdesátkách sjížděli jinak těžko dostupné americké filmy s šíleným voiceover dabingem. Kdo na VHS neviděl Conana, Predátora a Terminátora, všechny díly Rockyho, Ramba a Jaws nebo horory Friday the 13th a Nightmare on Elm Street, tak ten jako by s tím deficitem neexistoval.

Černobílý obraz pomalu nabíhá, zpočátku spíš jen zrnění. Navazuje hukot, který neodpovídá běžnému šumu pásky a audio nahrávce z lesa. Blikající úvodní titulky. Vzápětí se objeví velký tmavý nápis na bílém podkladu NEVSTUPUJTE PO SETMĚNÍ! Je slyšet pouze zvuk kamery a zároveň začínáme rozpoznávat les. Následuje celkový pohled na schody. Kamera míří zdola nahoru, obraz se částečně deformuje a objevují se na něm horizontální trhliny. Přes tyto defekty je v horní části schodiště vidět silueta, která však při pokusu o přiblížení obrazu zmizí. Zpomalená a zvětšená replay analýza ukazuje, že silueta nemá jasné proporce. Rozhodně ne proporce lidské postavy.

Záznam zvuku zachytí kroky. Kamera je statická a nic důležitého zatím není vidět. Hlasitost kroků zesiluje až do nepříjemné úrovně a zdá se, že se to blíží. Náhle úplné ticho a na obrazovce se pomalu a odzadu písmeno po písmenu napíše text NEREAGUJTE NA PŘÍMÝ POHLED! Protichůdné psaní způsobí, že dlouho nevíme, co přesně má být sděleno a je až neuvěřitelné, jak silně tato sekvence zvyšuje napětí. Po zmizení textu opět slyšíme zvuk kroků, který se postupně mění na audio anomálie. Několik vteřin jsou schody vidět z jiného úhlu. Roztřesený glitch, jako by někdo přestal kontrolovat kameru nebo ji chtěl z nějakého důvodu odložit a nevypnul ji.

Během té krátké chvíle se tam mihne stín a snad i část nějaké osoby. Objeví se varovný frame, tmavě červená sekvence, v rámci celého filmu jediná barevná. Přes výrazný šum obrazu je zřetelný nápis NECHOĎ NAHORU, KDYŽ TĚ NĚKDO SLEDUJE! Potom velmi dlouhý záběr na schodiště, kde je vidět jiný počet stupňů. Trvá to bezmála minutu. Zřejmě proto, aby divák stihnul tu změnu dobře zaregistrovat a přemýšlel o ní. Schody mají mít mezi svými jednotlivými odpočívadly pokaždé přibližně třicet stupňů, zde jich ale je evidentně více.

Zvuková stopa má po celou dobu toho záběru nízkofrekvenční tón pod 40 Hz. Jak známo, frekvence blížící se infrazvuku může vyvolávat úzkost, paniku až šílenství. Však také existují hypotézy, že naše strašidelné zážitky jsou nejčastěji spojeny právě s nízkými vibracemi, které spíše cítíme, než slyšíme. Fyziologické a psychologické studie potvrzují při delším poslechu nízkofrekvenčního zvuku změny v naší hlavě, a to v extrému až subjektivní akceptování nadpřirozených jevů. Bývá to využíváno při seancích, které chtějí ovládnout a zmanipulovat své participanty. Byl snad tohle důvod tak dlouhého filmového záběru?

Na schodišti se znovu objevují siluety. Tentokrát jsou čtyři. Stojí nahoře na posledních schodech a kamera je pomalu zoomuje. Není vidět žádný pohyb, pokud tedy nepočítáme jakési vlnění obrazu samotného. Jsou hodně velké, působí trojrozměrně, ale chybí jejich detaily a stíny. Okraje mají rozmazané a zdá se, že dokonce splývají s betonem. V tom se kamera prudce přiblíží, jako by chtěla ty siluety co nejrychleji zaměřit, než se zase ztratí. Schody jsou však náhle prázdné a objeví se věta NESLEDUJ JE A NEPOČÍTEJ JE! Opět je slyšet pouze zvuk kamery. Po chvíli záznam skončí. Žádné závěrečné titulky.

Před několika lety jsem byl na stejné místo pozván podruhé. Prý coby znalec zdejších poměrů. Tentokrát za účelem měření incidentních logů. Jestli se divíte, co má tohle znamenat, tak vězte, že za normálních okolností se jedná o často poptávanou a velice dobře placenou službu. Jestli vám to ale pořád nic neříká, tak možná bude povědomější termín geopatogenní zóna. Místo, které z ne zcela jasných důvodů vykazuje výše zmíněné incidenty, na kterém proto není vhodné postavit si domek a kam rozhodně není rozumné dát si postel, jídelní stůl nebo houpací křeslo. Zdůrazňuji, že nešlo o žádnou vědeckou akci. To se jen sešla parta záhadologů, které to baví.

Hned na začátku nás pobavilo, že přístroje skutečně spočítaly jiné množství schodů při cestě nahoru a při cestě dolů. To jsme ale přičetli faktu, že šlo o pouhou extrapolaci, jelikož mnohé schody už dávno neexistují nebo nejsou pod letitými nánosy všeho možného vidět. Potom to ale začalo být vážnější a tím pádem i zajímavější. Znáte kultovní a v některých pasážích až nadrealistický film Zvětšenina? Také náš záznam pořízený hyperspektrální kamerou, tedy optickým přístrojem snímajícím světlo od ultrafialové po infračervenou oblast, obsahoval něco, co tam nemělo být.

Lidské oči vidí jen velmi malou část elektromagnetického spektra nacházející se přibližně mezi 380 až 700 nanometry. Rozsáhlý svět nad a pod tímto intervalem nám zůstává utajen, a to kupodivu včetně jevů probíhajících v běžné přírodě dejme tomu na stromech a v jejich okolí. Nahlédnout do tohoto prostoru můžeme třeba tou hyperkamerou, a pak uvidíme věci nad kterými náš rozum zůstane stát. Námi pořízený záznam jsme jednoduše mohli přejít tím, že se jedná o vizuální poruchu. Jenomže, když ono to doopravdy vypadalo jako lidské postavy. Berte to ale pouze jako nadsázku, prostě to tak jen vypadalo.

U těch objektů například nebyl detekován sebemenší obličejový bodový vzor. O hyperspektrálních kamerách se ostatně říká, že žádné duchy nezachytí, i když použijete sebelepší objektiv. To není ironie, už to bylo mnohokrát v různých televizních mystery pořadech vyzkoušeno. Duchové, pokud vůbec existují, se nejspíš nacházejí v nějakém vlastním spektru, téměř jistě ne v elektromagnetickém, a jejich obraz se v tom případě šíří úplně jinými metodami a úplně jinou rychlostí než 300 tisíc kilometrů za vteřinu, možná i okamžitou neboli nekonečnou rychlostí. Naše stávající přístroje by nic takového neuměly zachytit, takže i námi pořízený videozáznam musel obsahovat něco jiného.

Doufali jsme, že nám to nějak vysvětlí rekognoskační algoritmus. Na rozdíl od nás totiž nemá percepci, to jest bariéru, přes kterou my lidé interpretujeme informace prostřednictvím smyslů a mozku. Nejde o to, co vidíme a slyšíme, ale o to, jak si to potom vysvětlíme a co si o tom myslíme. Máme tendenci všechno kolem nás přizpůsobovat svým emocím, motivacím, sociálnímu statutu nebo momentální náladě, zatímco chladné stroje, jak víme i z některých filmů, nic takového nemají. Alespoň prozatím ne. Program to však rychle označil jako unknown vertical object, což může být takřka cokoliv, a tím to skončilo. Zkusili jsme to pak ještě jednou, ale aplikace nám spadla. Důvodem bylo autonomní vyhodnocení, že není co hodnotit a že perspektiva schodů odpovídá běžným fyzikálním možnostem.

Jediným výsledkem rekognoskace tak bylo, že uprostřed schodiště je slabý stín zřejmě vyvolaný světelnou interferencí. Ta vznikne, když se překrývá více světelných vln, jež mohou být ve shodě nebo částečně až zcela protichůdné, vzájemně se zesilují nebo oslabují, přičemž v extrému může z více světel vzniknout až úplná tma čili neviditelnost. Dle té shody či neshody se tomu říká konstruktivní a destruktivní interference. Na těch schodech to tedy asi bylo trochu destruktivní, což ale není žádná záhada. Taková věc, navíc v tak nízkých hodnotách, se může přihodit kdekoliv. Nejlépe je to vidět na olejových skvrnách na louži nebo na obyčejných mýdlových bublinách z bublifuku, u nichž se světlo odráží v odlišné fázi od vnější a vnitřní plochy, okamžitě interferuje a vytváří kouzelné světelné variace.

Je to vlastně jako v té ezoterice. Jestli se něco nachází nebo nenachází na shodné vlně a je to díky tomu posílené, oslabené nebo úplně zničené. Naprosto stejně to následně dopadlo i s měřením interference zvukového vlnění. Je tohle snad důvod, proč tam někomu přijde takové ticho? I v tomto případě spektrální analýza ukázala slabý pokles hodnot ve středu schodiště, zatímco nahoře a dole se to vracelo do normálu. To schodiště funguje jak nějaký fader či incermental noise canceling. Tlumí zvuk, i když jen velmi málo. Opět to ale není nic ojedinělého. Podobně pohlcuje zvuk třeba kamenná skála, velký dům nebo i obyčejná zeď. Nejlépe to umí zdi v nahrávacích studiích, které musí absorbovat skoro všechny zvukové vibrace, aby jim tam nevznikala ozvěna nebo alespoň nebyla tak velká.

Poslední záznam byl, že celkový počet schodů má být přibližně sto osmdesát. Pak se jich ale asi třicet odečetlo. Už to ani neuvádím přesně, protože to prostě bez chyby spočítat nejde. Až tam někdy budete, tak to můžete taky zkusit. Žádné přístroje k tomu nepotřebujete. Jdete nahoru a potom zase dolu a prostě počítáte. Určitě pokaždé zjistíte něco jiného, protože jsou vidět sotva tak dva schody z deseti, možná ani to ne. Anebo, víte co? Nepočítejte to, ono to nemá smysl. Druhý den už to zase bude jinak. A klidně se podívejte o několik těch rozbitých schodů před sebe nebo za sebe. Někdo tam možná stojí, ale rozhodně to není duch nebo nějaké jiné strašidlo. Je to váš kamarád nebo vaše kamarádka a taky se neumí těch schodů dopočítat.

Autor: Petr Humpolecký

Pokud vás povídka zaujala, více jich najdete na www.prazskepovidky.cz