Smrt

Přicházela. Bílá jako čerstvě padlý sníh, který tak tajemně voní a láká k prvním radovánkám nastávající zimy. Na jemné ledové kůži se jí třpytila lehká jinovatka a křehké, téměř průzračné tělo spoře obepínalo bílé roucho, podporujíc tak ještě víc její majestátnost a nadpozemskost. Přicházela, rozprostírajíc své dlouhé roucho, které připomínalo blyštivou krajinu zimního mrazivého dne. Ty pronikavě modré oči jako samo ledové moře se krutě vpíjely do strnulých očí malých lidiček.
Když lehkým krokem došla až k nim, náhle pocítili ten chlad, přivolávající ospalost a bezbrannost. Promluvila. Její hlas se zdál jako burácení ledových ker v rozbouřené řece a přece byl jemný jako poslední zatřepetání prochladlého motýlka. Její slova pronikala myslí malých lidiček s lehkostí ocelového ostří měkkým máslem.
„Vítejte, mé děti. Mám pro vás malý dáreček…“ pronesla, usmívajíc se do každé ztuhlé tvářičky a každému podala malou průzračnou kuličku, která se přesně vešla do malých prokřehlých ruček. Každé z dětí se do své zahledělo a spatřilo čas. Čas, který jim byl vyměřen na světě. Jednou se tam objevili dva vysocí lidé, svírající malé děťátko, jindy zase hlouček malých dětí, hrajících si v mělké řece. Někdo tam měl rozsvícený vánoční stromeček, jiný zase rozbouřené moře. Našla se sem tam i nemocniční sestřička a někdy i vysoký strom se zlomenými větvemi.
Náhle se jedno z dětí probralo z omamné otupělosti a urputně začalo bojovat s vidinou lehkého spánku a nevědomosti. Otočilo se a utíkalo pryč. Co nejdál od té kruté paní, která si je chtěla nechat. Nožičky, v těžkých zimních botách s výjevy sněhových vloček, se neúnavně prodíraly vysokým sněhem, jenž zpomaloval a pronikal škvírami až na jemňoučkou kůži dítěte. To, se na chvíli zastavilo a popadalo dech, ledový a štiplavý. Ale nevzdávalo se. Ohlédlo se za vidinou krásné paní, ale ta tam již nestála a nebyl tam ani onen hlouček štěbetavých dětí.
Tvorečka zachvátila panika a začal plakat tím svým smutným usedavým pláčem a na zrůžovělých tvářích mu mrzly dlouhé potůčky upřímných slziček. Sedl si do chladného mokrého sněhu a promrzlými ručičkami si utíral slzy.
„Nemusíš se mně bát,“ ozval se hned za ním líbezný hlas. Děťátko se polekaně otočilo a v tom úleku zapomnělo i plakat.
„No vidíš, jak to jde. Mně se nemusíš bát,“ opakovala znova ta cizí paní.
„Ale já chci maminku,“ zavzlykalo vzpurně dítě.
„Vždyť jí brzo uvidíš. To ti slibuji.“
„A nestane se mi nic?“
„Ne. Samozřejmě, že ne. Já ti nelžu. Já nikdy nelžu. No tak,“ pronesla konejšivým hlasem a jemně prohrábla dítěti zcuchané vlásky. Její bílé prstíky laskavě rozčesávaly zlaté kudrny.
„Teď už půjdeš se mnou?“
Dítě nepatrně přikývlo a nemotorně se postavilo na vratké nožičky. Ta zářivá bílá paní ho objala svým chladným objetím a zdvihla děťátko do náručí. Objímala ho dlouho, zahalujíc ho svým ledovým pláštěm. Krajinou nekonečných mrazivých dní a slabě, ale upřímně mu zašeptala do zmodralého ouška:
„Už za chvíli budeš u maminky. Pak už ti bude dobře. Nebude tam žádný strach ani žádná zima. Jen maminka a ty. To ti slibuji.“
Políbila dítě na chladné čelíčko a celé jeho tělíčko se jí v náručí proměnilo v bílý obláček páry, který začal ihned stoupat k ospalému slunci. Posmutněle se usmála bledými rty, pomalu se otočila a vydala se na nekonečnou mrazivou pouť vstříc dětským duším…

KONEC