Tak pojď, brachu, uděláme z tebe bejka!

Vladimír Kostiha, autor kontroverzní knihy Hvizd birny, se opět představuje svou kratší prací.

   Ten rod byl na tom odjakživa špatně. Kdysi dávno, v hluboké propasti dějin, tomu možná bylo jinak, ale Brach nenašel ve své genetické paměti zmínku, že by se jim vedlo někdy lépe. Uvědomoval si sice, že jim bylo dopřáno žít, zatímco tisíce jiných rodů, které si užívaly do poslední chvíle volnosti, dopadly hůř, byly vyhubeny jedovatými látkami nebo jednoduše vyvražděny, a stovky jiných rodů čekal podobný osud v blízké budoucnosti. Ale co to bylo za život, když se sestával jen z hrubých nadávek, bití holemi a biči, nucených prací a bezpočtu dokonale promyšlených ukrutností, o jejichž rafinovanosti jste si mohli učinit celkovou představu teprve tehdy, když jste ji zakusili na vlastní kůži.
   Brach nevěděl, kolik mu bylo, když začal vidět věci na této planetě v pravém světle. Pamatoval si jen večer, kdy je jako každého jiného večera v teplejší polovině roku zahnali dovnitř a připoutali řetězy ke stěně. Vzpíral se, neboť si chtěl ještě zadovádět s kamarády, ale máma mu tiše domluvila: “Stůj klidně, synku, ať nepoznají, že jsi bystřejší než ostatní. Musíš se toho hodně učit. Chovej se nenápadně a dívej se dobře kolem sebe. Jen tak můžeš zvítězit.”
   Brach mámu poslechl. Díval se a sál do sebe nespravedlnost, která rdousila jeho rod tisíciletí za tisíciletím. Čím více toho věděl, tím méně chápal, jak se s tím ostatní mohou smířit. Nenáviděl muže, kteří ho přivazovali. Nenáviděl ženy, které mu nosily jídlo, odporný hrudkovitý ajntopf páchnoucí po chemikáliích, který musel pozřít, nechtěl-li pojít hlady. Nenáviděl hlídače se psy, kteří ho vyháněli od jídla dřív, než se mu stačilo pořádně rozležet v útrobách. Nenáviděl zápach nedostatečně větraných místností a nenáviděl auta s mřížovanými boky, která vždycky někoho odvezla, ale nikdy nikoho nepřivezla zpět. Nenáviděl prostě všechno, ale nedával to na sobě znát.
   Jednoho rána je nevyhnali ven jako obvykle, protože přijel lékař. Důkladně všechny prohlédl a odebral jim vzorky krve. “Tenhleten bude určitě největší,” ukázal na Bracha, když si uložil náčiní do brašny. “Je zdravý a silný jako – jako býk!”
   Doprovázel ho muž, kterého všichni poslouchali. Usmál se doktorovu přirovnání a asi minutu Bracha pozorně studoval. “Máte pravdu,” mlaskl pak znalecky. “Necháme si ho na plemeno.” Ohlédl se přes rameno k protější stěně, kde byly připoutány Brachovy vrstevnice, a dodal: “Práce bude mít u nás dost.”
   “Když ho budete dobře krmit,” řekl lékař, “mohl by překonat i toho Černého Šampióna za řekou. Podívejte se na jeho hrudník. Dělám tohle řemeslo hezkou řádku let, ale tak nádhernou stavbu kostí jsem ještě neviděl. Kdybych si byl jist, že se o něho dokážete řádně starat, vsadil bych se už teď, že vám do dvou let posbírá všechny ceny v kraji!”
   “Nemějte obavy, doktore, my se o něho postaráme. Jestli nevěříte, přijďte se na něho podívat, až pojedete někdy kolem. Na shledanou!” Potom se obrátil k Brachovi. Odvázal řetězy a poplácal ho přátelsky po zádech. “Tak pojď, Brachu, uděláme z tebe bejka!”
   Brach se nerozhodně podíval na mámu, protože tomu nerozuměl.
   “Jen běž, synku,” řekla mu vlídně. “Aspoň budeš mít větší kontakt s ostatními.” V jejím hlase jako by zaznělo přání, aby se mu podařilo něco, o co se dosud nikdo nepokusil.
   Toho rána viděl mámu naposledy. Jeho kamarády postupně odvezli v autech s mřížovanými boky a už je víckrát nespatřil.
* * *
   Muž, kterého všichni poslouchali, doktorovi nelhal. Bracha umístili v oddělené budově, a jakmile novému prostředí přivykl, nechávali mu jen volný řetěz kolem krku, aby měl dostatek pohybu. Krmili ho vysoce hodnotnou stravou, o jaké se ostatním ani nesnilo. Pokud bylo venku hezky, honili ho – často na koních – po travnatých stráních nad vesnicí. Rostl a sílil ze dne na den a vychováván ranami bičem získával na divokosti. Několikrát se pokusil utéci, ale kdykoli se přiblížil k drátěnému ohrazení, rozmluvil mu to úder elektrického proudu. Tehdy ještě nevěděl, že utéci není kam.
   Když si přivezl první ocenění, zahořel láskou k Zrzce. Zalíbila se mu na první pohled. Byla štíhlá, ale pevně stavěná, takže mohla odolat náporu jeho mohutného těla, a její veliké něžné oči mu jasně dávaly najevo, že jí není lhostejný. Myslel na ni ve dne v noci.
   V té době se o něho staral silný červenolící muž s býčí šíjí. Byl na něho hodnější než druzí a jeho náklonnost k Zrzce mu přirozeně neunikla. Nech val je, aby si spolu povídali, ale zároveň dbal pečlivě o to, aby je dělily dráty s elektřinou.
   Když si byl jejich vztahem jist, ukázal Zrzku muži, který jezdil třikrát týdně na inspekci. “To je ta Brachova krasavice, co jsem v m o ní povídal. Smím ho k ní pustit?”
   Inspektor zalistoval ve svém notýsku. “Počkáme ještě týden. Potom -” Ztišil hlas a chvíli něco vysvětloval. “Rozuměl jste?”
   Muž, který se o Bracha staral, se zděsil. “To mu chcete provést hned napoprvé? Vždyť je to surovost! Může z toho dostat infarkt!”
   “Uděláme to tak, jak jsem řekl! Ať si zvyká hned od začátku! A vy – žádnou lumpárnu, jasné? Jinak s vámi zatočím!”
   Muž s červenými tvářemi zaťal pěsti. Zrudl ještě víc, na spáncích mu naběhly žíly a skrze sevřené zuby procedil: “Vy mizero! Kdybyste něco takového udělal mně, tak vás zabiju!”
   “Vy jste najednou měkkota!”
   “Vypadněte!”
   Inspektor se krátce zasmál, skočil do auta a rychle odjel.
* * *
   Ten týden se Brachovi neuvěřitelně vlekl. Vídal se sice se Zrzkou každý den, ale nemohl se dočkat okamžiku, kdy se jí zmocní. Touha po ní ho rozpalovala a napínala jako ocelovou strunu, a kdykoli na ni pomyslel, krev v žilách se mu roztepala, jako by chtěla popohnat čas.
   Zato muž s červenými tvářemi byl den ode dne smutnější. Častěji než dřív sedával na kameni před vchodem a u nádoby s odpadky narůstala hromádka nedopalků cigaret. Večer poplácal Bracha smutně po z dech a odcházel domů s hlavou hluboko mezi rameny.
   Jednou se objevil pozdě v noci. Chvíli stál ve dveřích, jako by uvažoval, jestli nemá přivést Zrzku. Potom uslyšel hrčení nějakého vozidla a raději zmizel ve tmě.
* * *
   Toho rána, na které Brach tak toužebně čekal, bylo krásně od svítání. Slunce, sotva se vyhouplo nad střechy domů, rozpustilo jitřní mlhu pozdního léta a rozhazovalo své paprsky do kraje, jako by chtělo vyrovnat přírodě studený červenec. Mírný větřík přinášel z nedalekých hor průzračně čistý vzduch, který se vléval do organismu jako balzám. Venku pod římsou štěbetaly vlaštovky, jež se pomalu chystaly k odletu. Vysoko nad nimi po modré obloze bez mráčku přeletěl tryskový letoun a zanechal za sebou bílou stopu par.
   Muž, který se o Bracha staral, mu přidal k jídlu několik pikantností. Vyměnil mu řetěz za delší a pevnější a jeho konec zaklesl do silné skoby vedle dveří. Potom se posadil na bedýnku v koutě a zapálil si cigaretu. “Běž sám, Brachu,” řekl. “Já s tím nechci mít nic společného.”
   Brach vyšel na dvůr. V ohrazení z hrubé kulatiny uviděl Zrzku. Stála tam v celé své kráse a mhouřila oči v dopoledním slunci. Konec jejího řetězu byl namotán na jakémsi bubnu.
   Kolem ohrazení se shromáždily asi tři desítky lidí, mužů i žen, a o kousek dál, za plotem z drátěného pletiva, natahovalo krky několik chlapců a děvčat.
   Inspektor zavřel za Brachem závoru a hlasitě zatleskal. “A toto je náš Brach, dámy a pánové! Také pro něho to dnes bude poprvé! Brachu, představ se obecenstvu!”
   Brach zlostně odfrkl a odvrátil hlavu. Jestli neměl někoho z těch kolem rád, pak to byl právě inspektor.
   Tělnatá žena s havraními vlasy obdivně vydechla: “Ten musí mít ale sílu!”
   “To také má!” řekl inspektor a znovu zatleskal: “Dámy a pánové, dnes se prosím nesázejte, jestli to těm dvěma půjde! Mám pro vás připraveno překvapení!” Obrátil se a zahrozil k plotu: “A vy, usmrkanci, sypte domů! Tady nebude nic pro vás!”
   Děti poodběhly, ale zanedlouho jejich hlavy opět vykukovaly z trávy.
   “Co pro nás máte za překvapení?” ozvalo se hned několik hlasů najednou.
   “Nepospíchejte tolik,” odvětil inspektor a pokynul mužům u bubnu, aby povolili Zrzce řetěz. “A nyní vám přeji příjemnou zábavu!”
   Lidé za ohrazením ztichli a upřeli pohledy do arény.
   Brach přistoupil váhavě k Zrzce. Předpokládal, že je nechají o samotě nebo že se bude v diskrétní vzdálenosti pohybovat několik nezbytně nutných lidí, jako tomu bývalo v jiných případech. Představení, které zrežíroval inspektor, ho zaskočilo. “Co budeme dělat?” zeptal se rozpačitě.
   “Nevím,” špitla Zrzka. “Já jsem si to taky představovala jinak.” Chvíli mlčela, a potom sklopila oči. “Musíme to dokázat. Jestli nám to nevyjde, tak mě zabijí.”
   “Proč by tě měli zabíjet?”
   “Potřebují naše potomky.”
   “Kdo ti to říkal?”
   “Kamarádky. Odvážejí každou, která je neplodná. Žádná z nich se ještě nevrátila.”
   Brach ohromeně zamrkal. Jeho kamarády také odvezli. Nechali si pouze jeho, aby jim naplodil zdravé a silné potomstvo podle svého vzoru. “To je příšerné!” zašeptal.
   “Do toho, Brachu!” zvolal inspektor. “Co tak okouníš!”
   “Pojď blíž,” pobídla ho Zrzka. “Začínají být netrpěliví.”
   Brach uposlechl. Vůně jejího těla mu vnikla do chřípí. Sjela z mozku po páteři, zabrněla v nohou a probudila slastné vzrušení, které rychle smazalo realitu za ohrazením.
   “Ach!” vzdychlo několik žen najednou, zatímco muži jen rozpačitě přešlápli.
   Ale to už je Brach nevnímal. Viděl jen Zrzku, krásnou a ztepilou a vonící a chvějící se touhou a strachem a její veliké oči teď byly celý jeho svět. Sevřel ji v náruči. “Miluji tě!” zachroptěl a chtěl jí to hned dokázat.
   Jenže ona mu vyklouzla z objetí. “Ne!” vykřikla zoufale. Bránila se, křičela a kopala, potom už jen plakala, ale řetěz ji nemilosrdně táhl tam, kam Brachův řetěz nemohl dosáhnout.
   Brach zařval hněvem.
   “Za sebou máš zkušenější krasavici!” zvolal inspektor posměšně.
   Brach se otočil. Když ji uviděl, zatmělo se mu v očích. “Taková stará tlustá kráva!” chtěl vykřiknout, ale nedostal z hrdla ani hlásku.
   “Já za to nemohu,” pípla ta, kterou mu podstrčili. Mohla být docela dobře jeho matkou.
   Couvl před ní do protilehlého kouta.
   “On se jí bojí!” zasmál se někdo. Ostatní se k němu připojili.
   Potom se v inspektorově ruce zableskla injekční stříkačka a zabodla se Brachovi do stehna.
   Když se mu afrodisiakum rozběhlo v žilách, bylo mu jedno, s kým bude kopulovat. Potřeboval jen samici.
* * *
   Když bylo po všem, vrátil se zahanbeně do domu. Kdyby mohl, byl by brečel, aby ze sebe vyplavil ponížení, jehož se mu dostalo, ale cítil ve svém nitru suchou a vypálenou prázdnotu jako ve vyhořelém krbu. Schoulil se do kouta a zavřel oči.
   Muž s červenými tvářemi mu dal napít. “Bylo to pro tebe hrozné, viď?” řekl soucitně. “Umím si představit, jak ti je.
Jsi ještě mladý a nevíš, jak někteří lidé dovedou být krutí.
Teď spi, to ti pomůže.”
   Večer mu přinesl jídlo. Uklidil v místnosti a sedl si
k němu. “Od nynějška budou používat Zrzku k tomu, aby tě rozrajcovali. Chceš-li na ně vyzrát, musíš na to jít s rozumem, ne silou.” Zapálil si cigaretu, a aniž si všiml, že inspektor stojí ve dveřích, pokračoval: “Myslím, že mě teď budou hlídat. Musím být opatrný, Brachu. Ale neboj se, nějak to zařídím, abys byl se Zrzkou sám.”
* * *
   Příštího rána muže s červenými tvářemi vyměnili. Místo něho nastoupil jiný, byl hubený, měl vyzáblý obličej a klátivou chůzi a vůbec se nezajímal o práci. Udělal to nejnutnější, co bylo zapotřebí, potom si vylezl na patro a zbytek dopoledne prospal. K Brachovi přistupoval s holí s železným bodcem a při sebemenším pohybu ho bez váhání uhodil.
   Brach to snášel pokorně. Nechal se uvázat na krátký řetěz a byl rád, když se muž vytratil a ponechal ho myšlenkám na pomstu.
   Nečekal na ni dlouho, protože hned následujícího odpoledne nakoukl dovnitř muž s červenými tvářemi. Ostražitě se rozhlédl, a když nikoho neviděl, rychle řekl: “Zítra to s tebou chtějí vyzkoušet znovu! Tak se připrav!”
* * *
   Když Brach vyšel na dvůr, scéna byla stejná jako při
premiéře. Lidé však měli honosnější šaty, bavili se hlučněji a dvě mladé dívky s krátkými sukýnkami, dlouhými vlasy a hlubokými výstřihy jim dolévaly do sklenic víno. Inspektor měl již trochu v hlavě, a když mu to dovolila příležitost, hladil po zadku buclatou blondýnu, která mu s obdivem naslouchala.
   Zrzka stála v aréně s koncem řetězu na bubnu. Neusmívala se jako minule, ale když spatřila Bracha, viditelně pookřála. Usmála se a vyšla mu v ústrety.
   “Hleďte, jak je nedočkavá!” zvolal inspektor rozjařeně.
“No tak, Brachu, ukaž jí, jaký jsi kanón!” Naklonil se k blondýně a chvíli jí něco šeptal. Potom ukázal na náhradnici, která vyčkávala opodál. “Za pár týdnů mu to bude jedno. Jenže pro nás to už nebude tak zajímavá podívaná!”
   Brach si ho ani nevšiml. Šel k Zrzce a pověděl jí, co mu řekl muž s červenými tvářemi. “Chtějí s námi sehrát to hrozné divadlo podruhé!”
   “A já se tolik těšila!” vzdychla Zrzka zklamaně. “Ještě, že na mě budeš sahat ty, a ne někdo jiný!”
   “Jenže já chci tebe, Zrzko, a ne nějakou náhražku!”
   “Ale co budeme dělat? Když se k tobě budu mít a vzruším tě, odtáhnou mě pryč! Když tě nevzruším, tak mě zabijí!”
   “Chtějí mít divadlo, mají ho mít! Ale režie bude naše!”
   “Jak to chceš dokázat?”
   “Začneme stejně jako posledně. Tentokrát mi však budeš unikat a já tě budu pronásledovat. Vždycky poodběhneš o pár metrů a zastavíš tak, abych musel prudce brzdit. Budeš to opakovat tak dlouho, až se dostaneme k tomu kameni!”
   “Co máš v úmyslu?”
   “Uvidíš!”
   Zrzka se k Brachovi přitulila. Když ji chtěl obejmout, vytrhla se mu a odběhla několik kroků. Nechala se dostihnout, ale vzápětí se mu opět vyškubla a prchla stranou.
   Pro lidi za ohrazením to byla ohromná zábava. Smáli se a křičeli a řičeli a dívky v krátkých sukýnkách nestačily dolévat víno. “Teď ji dostane!” sázeli se jedni. “Ba ne, ta je mazaná!” odporovali druzí. “Uvidíte, že mu uklouzne!”
   Inspektor je provokoval svými pokřiky a přiváděl do varu. Ale nezanedbával ani objemné pozadí dámy vedle něho, která pozvolna přestávala klást jeho všetečné ruce odpor.
   Zrzka se opět vysmekla z Brachovy náruče. Oběhla arénu a metr za kamenem se zarazila. Brach za ní vypálil jako blesk. Několika skoky byl u ní. Když brzdil, jako náhodou mu odlétl od nohy kámen. Inspektor se chytil za spánek a svezl se beze slova k zemi.
   Dvůr oněměl.
   “Lidi, on je mrtvý!!!” zaječela blondýna.
   “Zavolejte honem doktora!” vykřikl kdosi.
   Vzápětí nato propukl kolem ohrazení nepopsatelný zmatek. Brach se Zrzkou toho dokonale využili.
* * *
   Po tomto incidentu Bracha surově zbili. Tloukli ho téměř hodinu, dokud je nezarazil muž, kterého všichni poslouchali. “Vy zvířata!” rozkřičel se na ně. “Vždyť ho zabijete! Víckrát ať vás tady nevidím!” Potom poslal pro muže s červenými tvářemi. “Vrátíte se k němu zpátky, protože vy mu aspoň rozumíte. Dejte ho co nejdříve do pořádku. Hodiny, které tu strávíte navíc, v m proplatíme.”
   Rány byly hluboké a hojily se pomalu. Muž s červenými tvářemi nešel první dvě noci domů, spal na hromádce slámy, kterou si shodil z patra. Brach měl horečku a trpěl, ale hřálo ho vědomí, že pomsta se mu podařila. A nevadilo mu ani to, že Zrzka o něho ztratila zájem, její veliké tmavé oči už zářily něhou nadcházejícího mateřství.
* * *
   Brachova radost netrvala dlouho. Sotva se trochu zotavil, přihnal se dlouhý nablýskaný automobil a vystoupil z něho obrýlený človíček v černém obleku. Zavolal si muže, kterého všichni poslouchali, a rozběhl se rovnou k Brachovi. “To je on?” zeptal se.
   “Ano. Zatím získal pět zlatých a dvě stříbrné.”
   “Nádherný kus! Právě takového potřebujeme!”
   “Nemáme v úmyslu ho prodávat.”
   “Kdo mluví o prodeji? Vy nám ho dáte!” Vytáhl z náprsní kapsy složený list papíru. “Tady je příkaz z ministerstva! Zítra ráno nám Bracha přivezete! Náklady na dopravu vám uhradíme.”
   “Co je to za pitomost?” podivil se muž, kterého všichni poslouchali.
   “Pitomost? Člověče, vy jste tady sto let za opicemi! Copak jste nečetl poslední ministerský výnos? V krátké době máme znásobit a zkvalitnit jejich populaci, jinak nesplníme vytýčené úkoly! Klasickému způsobu rozmnožování je odzvoněno! Jediným řešením je umělé oplodňování! Chápete?”
   Muž, kterého všichni poslouchali, to chápal. Ale nechápal to Brach. Nechal se odvézt do ústavu, v němž ho ubytovali v čisté, takřka sterilní místnosti s klimatizací a připoutali k podivnému zařízení ve zdi.
   Než se stačil obeznámit s novým prostředím, přiběhl človíček v černém obleku. “Tak už jsi u nás, Brachu!” poplácal ho láskyplně po zádech a obrátil se ke dvěma mužům, kteří přišli beze spěchu za ním. “To je macek, co? Takového jsme tu ještě neměli! Nakrmte ho a od zítřka nasaďte povzbuzující preparáty! A na pátek ho připravte k prvnímu odběru semene! Bude mít tisíc potomků jako král Šalamoun!”
* * *
   Ten pátek byl nejčernějším dnem v Brachově životě. Když mu rozvázali pouta, kterámu znemožňovala pohyb, a když odezněl účinek medikamentů ochromujících vůli, byl by se nejraději propadl hanbou. Ponížení, jehož se mu dostalo, když mu sebrali Zrzku, se ani zdaleka nevyrovnalo tomu, co cítil teď. Usínal s otázkou, zda vůbec existuje hranice lidské krutosti.
   Potom přivezli Černého Šampióna a dali ho do vedlejší místnosti. Byl o něco starší než Brach, ale rychle se spřátelili. Také on byl novou zkušeností otřesen.
   Když jednou zůstaly spojovací dveře mezi oběma místnostmi otevřeny, sarkasticky se zeptal: “Brachu, co myslíš, dokáže nás ještě něco překvapit?”
   “Co kdybychom utekli?”
   “Kam chceš utéct? Sjezdil jsem celý kontinent. Mají ho plně pod kontrolou. A na jiných to nebude lepší.”
   “Můžeme se schovat v lesích.”
   “Najdou nás vyhledávacími infradalekohledy a odstřelí nás z vrtulníků jako toulavé psy.”
   “Copak nemůžeme nic dělat?”
   Černý Šampión neodpověděl.
   Zanedlouho se dozvěděli o nové sérii experimentů se zaváděním vajíčka oplodněného ve zkumavce do dělohy. Černý Šampión rozdrtil jednomu muži hrudník a byl odvezen v autě se zamřížovanými boky.
* * *
   Brach snášel pokusy, které s ním prováděli, celou zimu. Byl trpělivý a poslušný, aby si získal důvěru a s ní víc volnosti. Obeznamoval se postupně s okolím ústavu a připravoval se k útěku.
   Během těch relativně poklidných měsíců si ohromně rozšířil vědomosti. Slyšel o projektech, které v ústavu chystali na příští léta, o zkoušení hormonálních přípravků, o klonování a jiných věcech, z nichž ho mrazilo v zádech. Poddanství, v němž žili jeho předkové, byla úplná idyla proti tomu, co čekalo budoucí pokolení.
   Chtěl utéci, ale stále nevěděl, jak tuto hrůznou mašinérii rozbít. Spoléhal na to, že osvobodí několik svých druhů a zahájí s nimi boj proti lidem, kteří zotročili jeho rod.
   K útěku si vybral horké odpoledne na konci června, kdy v ústavu zůstal jen nejnutnější personál. Meteorologové předpovídali pěkné počasí na několik dní a ani v nocích nemělo být chladněji, což mu dávalo větší šance, protože infračervené dalekohledy pracující na principu rozdílu teplot ztrácely na spolehlivosti. Z ostatních věcí už neměl strach.
   Počkal, až muž, který mu přinášel jídlo, odvázal řetěz. Srazil ho strašlivým úderem k zemi a vyběhl na dvůr. Stejně strašlivým úderem usmrtil německého ovčáka, který na něho okamžitě zaútočil. Přeskočil závoru, a než starý hlídač vyběhl z budky, chyběla mu do nedalekého lesíka necelá stovka metrů.
   Potom třeskl výstřel. Brach ucítil pronikavou bolest v koleni. Druhý výstřel ho zasáhl do míst nad pravou lopatkou.
* * *
   Obrýlený človíček přijel ještě před setměním. Bracha mezitím naložili a odvezli zpátky. Přestože byl vážně raněn, přivázali ho dvěma silnými řetězy.
   “Co s ním uděláme?” zeptala se žena v bílém plášti. “Necháme ho eksnout?” Mohla říci zdechnout, jak to říkali ostatní, ale ona jediná v ústavu tento výraz nepoužívala.
   Človíček zavrtěl rozhodně hlavou. “Ani nápad! Musíme ho udržet při životě, ať za něj něco dostaneme. V pondělí ho dáme odvézt.” Potom, spíše jen tak pro sebe, zamyšleně dodal: “Je to zvláštní, ale čím jsou dokonalejší, tím jsou nebezpečnější! Čím to může být?”
* * *
   Automobil jel skoro hodinu. Kodrcal po okresních silnicích a Brach cítil každý otřes v ranách, přestože mu ráno píchli utišující injekci. Teprve když vyjeli na dálnici a nabrali rychlost, byla bolest snesitelnější.
   Zvedl hlavu a zadíval se na modrou oblohu nad sebou.
   Teď už věděl, kam ho vezou. Zanedlouho zastaví v továrně na předměstí a on uslyší nářek svých druhů, které přivezli odjinud. Jedni se nechají odvést bez protestů, protože nebudou do posledního okamžiku vědět, co je čeká. Jiní tomu nebudou chtít prostě uvěřit, a další budou plakat strachem. Ale všem bez rozdílu se nakonec vyrve z hrdla úděsný výkřik hrůzy, když je zasáhne úder elektrického proudu, než je nabodne hák a odnese k řezníkům s dlouhými noži. A někdy úder elektrického proudu nepřijde, ale hák se zabodne a řezníci se nezastaví…
   Brach si vzdychl.
   Ach, vy lidé! pomyslil si trpce. Jak jste pyšní na svou inteligenci! Jak jste hrdí na to, že jste pány této planety! Nemůžete však tušit, že svými syntetickými komponenty a hormonálními přípravky urychlujete náš vývoj! Jenže my jdeme jinou cestou než vy. V několika generacích dokážeme nejen ukládat informace do genetické paměti a předávat je příštímu pokolení, ale také upravovat chemické složení našich tkání. Jen si pochutnávejte na našem mase! Vy už se bez něho neobejdete, a to nám dává záruku naší budoucnosti. Naší budoucnosti bez vás!
   Automobil zastavil.
   Brach se namáhavě zvedl na všechny čtyři a opatrně slezl z korby. Z obrovské haly, z níž vál pach krve, k němu v pravidelných intervalech dolehl děsivý výkřik zvířete zabíjeného elektrickým proudem.
   Široká vrata na něho čekala jako nestvůrně rozevřená tlama fantasmagorické příšery. Za nimi ho přivázali k řetězu, který ho táhl k nástupní plošině.
   Před ním šla mladá jalovička. Byla velmi hezká a hodně se podobala Zrzce. Také měla veliké něžné oči, a kdyby nebyla neplodná, mohla žít o několik roků déle.
   Není to škoda zabíjet jen kvůli tomu tak krásné stvoření? pomyslil si Brach. A doufal, že aspoň v jejím případě elektrický proud nevynechá…

K O N E C

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

Zveřejnit odpověď