Ukázka: Proměna

Kapitola 1.

Ezzarijské proroctví říká, že bohové bojují své bitvy v duších smrtelníků. Pokud se božstvům bojiště nelíbí, upraví si je podle své vůle. Věřím tomu. Viděl jsem takovou bitvu a zažil takovou přeměnu, jakou mohla způsobit pouze vůle boha. Díky Verdonne a Valdisovi nebo jakémukoliv jinému bohu, který se o to tenkrát zasloužil, to nebyla moje vlastní duše, ale přesto mě toto poznání změnilo na celý zbytek života.
Korunní princ Aleksander, vládce Azhakstanu a Suzainu, Athosův kněz, pán Basranu, Thryce a Manganaru, dědic lvího trůnu impéria Derzhi, byl pravděpodobně tím nejdivočejším, nejlehkomyslnějším, nejprotivnějším a nejarogantnějším mladíkem, který se kdy objevil v pouštích Azhakstanu. Působil tak na mě od okamžiku našeho prvního setkání, i když by se dalo říct, že jsem trpěl předsudky. Když člověk stojí nahý na pódiu trhu s otroky ve větru tak ledovém, že by v něm zmrzl i démonův zadek, nemůže se od něj čekat, že bude mít z kohokoliv dobrý dojem.
Princ Aleksander zdědil inteligenci a sílu po královských předcích, kteří nepřetržitě vládli a rozšiřovali impérium Derzhi po období více než pěti set let a byli dostatečně chytří na to, aby se neoslabovali vzájemnými šarvátkami a levobočky. Starobylá šlechta národa Derzhi na jeho výstřelky a nedostatek úcty hleděla nelibě i ve chvílích, kdy mu podstrkovali své dcery vhodné pro vdavky. Mladší aristokracie, která sama nebyla žádným vzorem ctnosti a důstojnosti, se s ním však pokoušela přátelit a účastnila se nevázaných večírků, na které je občas zval. Často ale měnila názory, když se díky princovým rozmarům, podrážděnosti a náladovosti, dostala mimo jeho přízeň. Důstojníci armády Derzhi se k němu chovali s úctou, jakou vyžadovalo jeho postavení, i když se šířily zvěsti, že mezi sebou losují a ten, který prohraje, pak nastupuje k princi do služby jako vojenský pobočník. Obyčejný lid neměl pochopitelně právo na žádný názor. A stejně tak otroci.
„Říkáš, že tenhle umí číst a psát?“ obrátil se princ na obchodníka s otroky, poté co mi prozkoumal zuby a prohmatal svaly na rukou a na nohou. „Myslel jsem, že číst se učí jen ezzarijské ženy, a to jen proto, aby uměly přečíst svitky s recepty na magické nápoje a knihy kouzel. Netušil jsem, že tomuto umění se smějí naučit i muži.“ Strčil mi do penisu násadou bičíku, naklonil se ke svým společníkům a projevil značnou dávku obvyklého cynického humoru týkajícího se kastrace ezzarijských otroků. „Je to u nich úplně zbytečné. Příroda se o to postarala sama už při narození. V Ezzarii se rodí všichni takhle.“
„Tak jest, můj pane, tento umí jak číst, tak i psát,“ odpověděl úlisně otrokář s hlavou skloněnou k zemi. Vousy propletené korálky se mu chvěly. „Tento otrok toho umí hodně a mohl by to využít ve službě u prince. Na to, že je barbar, je celkem vychovaný a civilizovaný. Může se starat o účty, sloužit u stolu nebo dělat jakoukoliv jinou pořádnou práci, kterou mu přidělíte.“
„Prošel ale předepsanými rituály? Už se mu v hlavě nemotá žádná magie a podobné nesmysly?“
„Ne, pane. Slouží od doby, kdy byla dobyta Ezzarie. Prošel rituály hned první den, to vám povídám. Cech chce mít u Ezzarijců jistotu. Nezůstal v něm ani kousek černokněžnictví.“
To tedy nezůstal. Ani stopa. Ale stále ještě jsem dýchal. V mých žilách stále kolovala krev. To bylo ale tak všechno, co mi zůstalo.
Následovalo další bezohledné šťouchání a prohmatávání. „Bylo by vhodné mít domácího otroka, který má alespoň stopu inteligence – i když jen barbarské.“
Otrokář na mě varovně pohlédl. Otrok se ale rychle naučí poznat míru hrdosti, za kterou je ochoten trpět. Jak míjela léta mého zotročení, má hrdost se bouřila méně a méně. Byl jsem otrokem šestnáct let, téměř polovinu života. Pouhá slova už mě nedokázala ponížit a rozhněvat.
„Ale co je tohle?“ Zatnul jsem zuby, abych nenadskočil, když se bičík dotknul jizev na mých zádech. „Říkal jsi mi, že se choval slušně. Proč byl zmrskán, když je tak dokonalý? A proč se ho chtěl původní majitel zbavit?“
„Vaše Výsosti, mám dokumenty, ve kterých baron Harkhesian místopřísežně prohlašuje, že se jedná o pracovitého a poslušného otroka se všemi dovednostmi, které jsem už vyjmenoval. Zbavuje se ho jen proto, aby zmírnil finanční potíže, které ho postihly. Ty jizvy jsou jen nedorozuměním a neměly by otroka znehodnocovat. Nerozumím tomu příliš, ale vidíte, že dopis má baronovu pečeť.“
Samozřejmě že tomu obchodník s otroky nemohl rozumět. Starý válečník, baron Harkhesian, u kterého jsem poslední dva roky sloužil, umíral. Nechtěl, abych se stal součástí dědictví pro jedinou baronovu dceru – ženu, která se vyžívala v nelidském zacházení s těmi, které nemohla přinutit, aby ji milovali – a rozhodl se mě raději prodat. Rozhodování o tom, koho budu mít rád, byla jedna z posledních svobodných voleb, které mi ještě zůstaly. Nepochybuji ale, že jednou přijdu o ni, je to jenom otázka času.
„Dvacet zenárů. Nechej ho dopravit k palácovému správci otroků.“
Otrokář se tvářil vyděšeně. „Ale Vaše Výsosti, má cenu alespoň šedesáti!“
Princ na obchodníka upřel nebezpečný pohled, který by u citlivějšího člověka vyvolal mrazení v zádech a kradmé pohledy, zda v nich nemá zabodnutou dýku. „Snížil jsem cenu o padesát zenárů, protože je poškozený. Kvůli jizvám na zádech jej budu muset dobře oblékat. Dávám ti ale příplatek deset zenárů, protože umí číst a psát. Nepřipadá ti to snad jako spravedlivá nabídka?“
Obchodník s otroky si uvědomil porážku a nebezpečí jakéhokoliv odporu a vrhl se na zem. „Samozřejmě, Výsosti. Vaše rozhodnutí je moudré a spravedlivé jako vždy. Dvacet zenárů.“ Měl jsem dojem, že otrokář bude mít pro toho dobráka, který princi prozradil, že na trhu se nabízí vzdělaný otrok, velice, ale opravdu velice nepříjemné překvapení.
Prince doprovázeli dva mladí muži. Byli to hejskové nevkusně oblečení do hedvábí a atlasu. Měli opasky posázené zlatem a oba na něm měli zavěšený meč a dýku. Zbraně byly tak umělecky zdobené a pokryté drahokamy, že byly pro skutečný boj naprosto nepoužitelné. Ze změkčilého vzhledu páru a jejich chování jsem usoudil, že by jim stejně byly k ničemu. Očividně by s nimi ani neuměli zacházet. Princ byl štíhlý a měl dlouhé ruce a nohy. Na sobě měl košili bez rukávů ušitou z bílého hedvábí, šedivé kožené kalhoty a vysoké boty. Přes ramena mu visel bílý kožešinový plášť, který mohl pocházet jenom z makharského medvěda. Byla to nejvzácnější a nejdražší kožešina, jaká se dala získat. Zrzavé vlasy měl spletené do jediného copu po pravé straně hlavy. Byl to typický účes válečníků Derzhi. Na sobě měl jen několik ozdob: na paži kroužek z tepaného zlata a zlatý kruh v uchu s diamantem. Drahokam měl jistě vyšší cenu než všechny cetky, které na sobě měli princovi společníci.
Aleksander uchopil jednoho ze společníků za paži. „Zaplať za toho muže, Vanye. Vlastně bys toho otroka mohl rovnou odvést do paláce. Kromě těch jizev vypadá mnohem použitelněji než ty. Nemyslíš, že se bude v mých komnatách pěkně vyjímat?“
Poďobanému mladému lordovi v modrých atlasových šatech přizdobených kohoutími pery vyděšeně poklesla čelist. Ano, mohl by to udělat. Jedinou větou ho princ Aleksander navždy vyřadil ze společenské smetánky impéria. Nemohla za to ani tak veřejná urážlivá poznámka na adresu vzhledu a zručnosti lorda Vanye jako spíše skutečnost, že byl právě pověřen eskortou otroka. Byla to práce jen na mírně vyšší úrovni než odvážení mrtvol na spálení a o trochu horší než stahování zvířat z kůží v řeznickém krámku. Když se princ ke zkoprnělému lordovi otočil zády a odkráčel branou tržnice ven, hodil ponížený mladík otrokáři k nohám hrst mincí. Tvářil se přitom, jako kdyby právě vypil odvar z pelyňku. Bylo ohromující, jak promyšleně dokázal Aleksander během několika minut zničit přítele, smrtelně urazit váženého obchodníka s otroky a ošidit vlivného barona.
Po způsobu otroků jsem se nezajímal o budoucnost bližší, než je jedna hodina. Místo celodenního mrznutí v řetězech na trhu s otroky jsem před sebou měl perspektivu téměř okamžitého oblečení a střechy nad hlavou. To nevypadalo nijak děsivě. Už jsem na předváděcím pódiu zažil horší chvíle.
Jak se ale mělo stát častým zvykem v následujících měsících, měl jsem brzy osobně pocítit následky princovy lehkomyslnosti. Rozzlobený obchodník s otroky prohlásil, že nemá čas, a odmítl mi sundat obruč kolem krku, řetězy na rukou a pouta na nohou, která byla běžně nasazována všem otrokům, aby se případné zákaznice z řad místních dam cítily bezpečně. Odmítl mi dokonce poskytnout obyčejnou bederní zástěrku. Následné potácení se a kulhání přeplněným kosmopolitním městem za koněm lorda Vanye patřilo k nejhorším zážitkům za dlouhá léta života v otroctví. Celou cestu nás provázel ledový déšť a já jsem měl co dělat, abych neupadl a nebyl za koněm vláčen po mrznoucím blátě.
A co se týče arogantního lorda… být v neomezené moci člověka, který se cítí hrubě ponížený a zneužitý, není zrovna cesta, jak zlepšit již tak dost mizernou situaci, ve které jsem se nacházel. A když si navíc o sobě takový člověk neoprávněně myslí, že je chytřejší než ostatní, mívá to ty nejtragičtější následky. Místo aby mě dopravil přímo ke královskému správci otroků, jak mu bylo nařízeno, odvedl mě lord Vanye do palácové kovárny a přikázal kováři, aby mě označkoval vypálením královské pečeti… přímo na tvář.
Opustil mě poslední zbytek sil. Tohle bylo něco strašného. Všichni otroci byli po zajetí označeni propojenými kruhy. Znamení se však vypalovalo na rameno, kde jsem je měl i já, nebo na stehno. Nikdy se však nedávalo na tvář.
„Je to tedy uprchlý otrok?“ zeptal se kovář. „Princ Aleksander takto nechává značit pouze zadržené uprchlíky. Nemá rád znetvoření, dokonce ani u otroků určených pro práci v dolech.“
„Ne, jsem pouze…“ zaprotestoval jsem, ale lord Vanye rázně přeťal můj zoufalý výkřik železnou tyčí, se kterou si pohrával od příchodu do kovárny.
„Vidíš přece ty stopy po bičování na jeho zádech. Vždyť jsme ho museli spoutat jako vzteklého psa. Samozřejmě že to je uprchlík.“
„Je to Ezzarijec. Durgan říkal…“
„Bojíš se snad obyčejného špinavého otroka? Jediná magie, která zde může nastat, bude, když tě nechám vykastrovat a vyříznout ti jazyk za neposlušnost. Dej se do práce.“
Vanye mě udeřil do hlavy a nechal mě zpola omráčeného bezvládně ležet na zemi. Brzy jsem si však přál, aby jeho rána byla silnější. Kovář už nebyl nejmladší a měl za sebou dlouholeté zkušenosti s princovými rozmary. Protože si nebyl zcela jistý oprávněností požadavku lorda Vanye, vybral tu nejmenší královskou pečeť, kterou měl, a přitiskl mi rozpálené železo na levou lícní kost. Větší železo by mě nejspíš zabilo. Kůže by se propálila až na zuby a kost. Dostal bych otravu krve a jed by postupně zlikvidoval poslední zbytek života, který ve mně ještě dřímal. V tuto chvíli jsem ale na vděčnost neměl ani pomyšlení.
A tak mě nakonec uprostřed zimního období dovedli do vládcova letního sídla. Zhroutil jsem se na slámou pokrytou podlahu noclehárny pro otroky. Celý jsem se chvěl, bylo mi špatně od žaludku a polovinu hlavy jsem měl v jednom ohni.
Urostlý správce otroků se jmenoval Durgan. Měl hustý vous a plochý obličej. Očividně pocházel z Manganaru. Zmateně na mě pohlédl. „Co to je? Dostal jsem zprávu, že má být přiveden nový otrok pro princovy komnaty, ne uprchlík vhodný leda pro práci v dolech.“
Nebyl jsem v situaci, abych dlouze vysvětloval ubohý pokus lorda Vanye o pomstu. Jeho nápad jak zničit princův výhodný obchod nebyl nejchytřejší.
„Dnes byl přiveden pouze tenhle. Lord Vanye říkal…“ Kovářův pomocník, který mě sem přes nádvoří přitáhnul, málem spolknul vlastní jazyk. Durgan ho pevně uchopil za krk.
„Zatraceně! Vanye! Kovář právě zlikvidoval princova nového otroka na příkaz toho nafoukaného tupce, který si ani neumí rozepnout kalhoty, aby se vymočil?“ Královský správce otroků vypadal, že se chystá prorazit hlavou stěnu. „Vyřiď svému pánovi, ať už nikdy, ale opravdu nikdy, jestli mu je život milý, takto neoznačuje žádného otroka, pokud tento příkaz neuslyší z princových vlastních úst nebo ode mě. Bylo mi nařízeno, abych ho nechal umýt, obléci a poslat sloužit k večerní tabuli. Jen se na něj podívej! Copak to mohu udělat?“
Nemohl na mě být hezký pohled. Sotva jsem to uslyšel, žaludek se mi sevřel křečí z hladu.
„Pán se alespoň pokusil udělat značku opatrně,“ koktal mladík a pomalu couval ke dveřím. „Není přece zase tak poznamenaný, ne?“
„Být tebou, tak moc nedoufám, že přežiji čtrnácté narozeniny,“ zavrčel Durgan. „A teď vypadni. Mám spoustu práce.“
O půl hodiny později jsem se šplhal po zadním schodišti Aleksanderova paláce. Nesl jsem neuvěřitelně těžký tác pokrytý kusy loupaného ovoce, skořicovými koláčky a koly páchnoucího azhakského sýra a kotlík kouřícího nazrheelu. Byl to nějaký druh čaje, který smrděl jako spálené seno. Vždy po několika schodech jsem musel zastavit a nadýchat se vzduchu, abych trochu pročistil hlavu, uklidnil bouřící se žaludek a ochladil žhavý oheň na levé tváři.
Měl jsem na sobě jednoduchou bílou tuniku bez rukávů, která zakrývala ramena a sahala po kolena. Byla to moje výsada díky tomu, že princ neměl rád pohled na otevřené rány a jizvy. Ostatní mužští otroci v domech po celé říši Derzhi nosívali fenzai – krátké, volné kalhoty, a chodili bez košile. Byl to nějaký pozůstatek dávné historie tohoto národa, který dříve kočoval v pouštích. Toto byla nepříjemná tradice obzvláště pro ty z nás, kteří pracovali v severních horách říše. Tunika nebyla o mnoho teplejší, nosila se ale příjemně.
Co bylo nejzvláštnější, správce otroků měl největší dilema s mým účesem. Neměl jsem vousy – Ezzarijcům stejně jako mnoha jiným národům příliš nerostou. Na rozdíl od ostatních mužských otroků v domech tohoto válečnického národa jsem měl dlouhé vlasy. Přála si to tak baronova dcera. Durgan mi je chtěl ostříhat, ale potom zjistil, že by se tak odhalila značka vypálená na tváři a taky zarudlý otok v místech, kde mě Vanye uhodil železnou tyčí. Místo toho mi tedy vlasy sepnul k jedné straně hlavy po způsobu Derzhi – samozřejmě ale nebyly spletené do copu, na ten měli nárok pouze čistokrevní válečníci – a doufal, že se tak stopy po řádění uraženého mladého lorda zakryjí. Natřel mi taky spáleninu hojivou mastí. Nedělal jsem si však iluze, že to od něj byla nějaká laskavost. I správce otroků se chtěl ve zdraví dožít dalšího dne.
„Vida, večeře!“ zvolal princ, když jsem konečně prošel širokými dveřmi se zlatem zdobenými křídly. Komnata vypadala opravdu nádherně. Uklonil jsem se, což bylo v mém případě vzhledem k nákladu poměrně obtížné, a s uspokojením jsem konstatoval, že se mi taky podařilo bez následků opět narovnat. V místnosti bylo sedm nebo osm lidí. Tři muži a dvě ženy seděli na polštářích kolem nízkého stolu a hráli ulyat. Byla to hazardní hra populární po celém impériu. Obnášela barevné kameny, dřevěné kolíky a ne zrovna málo krvavých sporů. Pečlivě jsem se vyvaroval zkoumavých pohledů a položil velký tác na volný nízký stůl obklopený červenými a modrými hedvábnými polštáři. Správce otroků mi několikrát připomínal, že musím mít sklopený pohled. Nevěděl jsem, jestli to bylo závazné místní pravidlo nebo jen způsob, jak skrýt před zvědavými pohledy znamení vypálené na tváři.
„Podívejte se, koupil jsem dnes na trhu nového otroka. Je to Ezzarijec, který umí číst.“
„To je nemožné…“ Ozvalo se tiché chichotání a pochybovačná poznámka byla slyšet ze všech stran.
„A slyšel jsem, že docela dobře. Možná v jeho žilách dokonce koluje královská ezzarijská krev.“
„Barbarský černokněžník! Ještě nikdy jsem žádného neviděla. Budete ho půjčovat, princi?“ zeptala se tichým hlasem žena, která očividně myslela na jiné věci než na jídlo.
„Ale Tarino, proč se na to ptáš? Jaké potěšení by ti mohl přinést takový vychrtlý chlapík s černými vlasy a černýma očima?“
„Můj pane, i když nedosahuje dokonalosti vaší postavy, vypadá celkem uspokojivě. Pokud má hezký obličej, možná bych jisté pokušení cítila… v místech, kam neustále, jak se zdá, zahýbá váš pohled. Bude vám lady Lydia tolerovat takové koketování i po svatbě?“
„Teď jsi trefila do černého. Ani mě nenapadne ho půjčovat někomu, kdo mi připomíná tu vlčici s nevymáchaným jazykem. Pojď si tedy alespoň vychutnat mou tabuli, když mého otroka zcela určitě mít nebudeš.“
Vůbec se mi nelíbilo, že jsem se stal středem tohoto pošťuchování. Jak mi říkaly mé nedávné zkušenosti s baronovou dcerou, taková situace byla horší než služba u válečníka Derzhi přímo uprostřed války. Uklonil jsem se a potichu řekl: „Pokud to je všechno, co pro vás mohu udělat…“
„Mluv pořádně,“ nařídil princ. „Jak můžeš číst, když neumíš srozumitelně mluvit? A samozřejmě že to není všechno. Musíme Tarině ukázat, o co přijde.“ Než jsem se stihl jeho slov leknout, uchopil mě za bradu a rázně mi zvedl hlavu. Dříve než jsem po nečekaně prudkém pohybu stihl zaostřit pohled, všichni strnule zírali do nebezpečně doutnajících očí prince Aleksandera. „Přiveďte Durgana!“ nařídil ostře.
Někdo kolem nás rychle proběhl. Princův hlas nepřipouštěl odpor. Stále jsem byl sevřený železným stiskem. Silný tah nahoru mě přinutil vypnout se na špičky. Obával jsem se, že se mi brzy z těžkého pachu parfémů, skořice, smradlavého čaje a rozkládajícího se kozího sýra, který si Derzhi tak cenili, udělá opět špatně.

Durganovo podání odpolední příhody bylo poněkud ztlumeno kobercem, na kterém měl položený obličej, když před princem poníženě klečel. Jeho zoufalství bylo na tak úzký kruh diváků možná až příliš dramatické, bojoval však o svůj život. Když s vyprávěním skončil, princ uvolnil stisk a odstrčil mě stranou. Padl jsem na kolena a zkřížil ruce na prsou. Tato poloha se ode mě čekala, a navíc měla tu výhodu, že jsem mohl přimět žaludek k návratu do patřičného stavu.
Ezzarijší proroci tvrdili, že v přirozené přestávce mezi ničivými údery může soustředěný posluchač zaslechnout vyděšené chrastění kostí budoucí oběti. Tentokrát by je slyšel každý, kdo není opravdu hluchý. Když princ nařídil předvedení lorda Vanye, zněl rachot připomínající malé zemětřesení.
Byl jsem vyslán k palácové bráně, abych na mladého lorda počkal. Noc byla chladná. Neměl jsem ani boty, ani plášť. Avšak ani hořící hranice u strážní budky, ani řada pochodní plápolajících podél stěny nedokázaly rozehřát mrazivé chvění hluboko uvnitř mého těla. Možná si princ myslel, že mladého lorda takové uvítání znejistí a vyděsí. Když jsem ale muže s popelavou tváří doprovázel od hlavní brány směrem k princovým komnatám, zapochyboval jsem, že to mělo nějaký smysl. Dobře věděl, že je vyřízený.
Princ na nás čekal na druhé straně nádvoří. Měl na sobě opět bílý medvědí kožich. Když lord Vanye sesedal z koně, princ podal chvějícímu se muži ruku, aby mu pomohl. „Jak vidíš, poslal jsem ti v ústrety tohoto otroka. Je bez želez, nebojím se, že uteče. Prokázal jsi mi zajímavou službu, Vanye.“ Mladý lord tupě a nechápavě zíral na prince. Ten se zasmál, uchopil mladíka za paži a vedl ho směrem ke kuchyni a dílnám v rohu nádvoří. „Pojď, chtěl bych ti za to nějak poděkovat.“
I když se lord Vanye pokoušel zasmát, vyšel z něho pouze podivný skřek. Nebyl si jistý tím, co se vlastně děje. Kromě dvou nosičů pochodní za nimi kráčeli ještě čtyři vojáci v uniformách a dva sluhové. Princ se na něj celou dobu přátelsky smál a mluvil o nepodstatných věcech. Vojáci mě postrčili, takže jsem skupinku musel následovat. Přitiskl jsem ruce k tělu a tiše proklínal zimu, královský majestát a celý svůj život.
Když jsme vstoupili do kovárny, sevřely se mi vnitřnosti strachem. Dunící plameny výhně mi rozpálily tvář. Linie tvořící podobu lva a sokola, ty symboly si nesmazatelně ponesu až do hrobu, začaly žhnout. Zdálo se mi, že vyplnily celý prostor kolem mě. Kovář už byl připraven.
Když lorda Vanye přivazovali, divoce sebou házel. Byl však příliš slabý. Potom začal prosit a žebrat. Obličej mu ještě více zpopelavěl. „Princi… Výsosti. Musíte mě pochopit. Můj otec… zneuctění… zacházení s otroky…“ Když kovář vytáhl z výhně do ruda rozžhavenou tyč s největší královskou pečetí, jakou měl, blekotání mladého lorda se změnilo v zoufalé kvílení.
Nechtěl jsem se na to dívat. Sám jsem před necelými dvěma hodinami téměř vyl hrůzou, a to se ke mně kovář choval celkem ohleduplně. Zavřel jsem oči… Nebyl jsem vůbec připraven na to, že urostlý kovář vrazí rukojeť železné tyče do mé ruky.
„Udělej to,“ nařídil mi princ. Usmál se a založil ruce. Čekal. „Vanye si myslel, že eskortování otroka je pod jeho úroveň, že to je to nejhorší, co jej může potkat. Dokaž mu, že se mýlil.“
„Prosím, můj pane.“ Téměř jsem ze sebe nedokázal vypravit slovo. Bylo mi z toho všeho zle. Vše, co jsem považoval za nedotknutelné, vše, za co jsem se modlil, ve mně bylo zašlapáváno stále hlouběji…
Aleksander na mě upřel žhavý jantarový pohled. Chtěl jsem uhnout s očima. Bylo mi jasné, že ať už řeknu nebo udělám cokoliv, nic dobrého z toho nevzejde. Některé věci jsou ale prostě nemožné bez ohledu na to, jaké následky může mít nesplnění příkazu.
„Nechci slyšet žádné zženštilé ezzarijské vytáčky. Dávám ti možnost pomsty. Jako otrok jistě po odvetě prahneš.“
Sevřel jsem rty, pohled jsem však neodvrátil. Nechtěl jsem, aby si mé váhání vyložil špatně. Hleděl jsem mu upřeně do rozhněvaných očí a zvedl ruku, že odložím rozpálený nástroj zkázy zpět do ohně. Ale dříve než jsem to stačil udělat, princ vztekle zařval, uchopil mi ruku ocelovým stiskem a s trhnutím přitiskl žhavé železo s velkou královskou pečetí na tvář lorda Vanye.
Uši mi ohlušil divoký řev lorda Vanye a zápach pálícího se masa. Vnímal jsem to ještě dlouho po tom, co mě zavřeli do temné cely bez oken pod podlahou noclehárny otroků. Nahrnul jsem na sebe špinavou slámu, abych skryl svou nahotu před chladem, a pokoušel jsem se znovu nabýt duševní rovnováhy a trpělivosti, kterou jsem si za více než šestnáct let života v otroctví vypěstoval. Avšak jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak prince Aleksandera nenávidím. Nedovedl jsem posoudit, zda byl lord Vanye hoden či nehoden Aleksanderova hněvu a ponížení. Jak bych ale mohl nepohrdat princem, který zmrzačí člověka a zadupe do země morální zásady jiného jen proto, aby se vyrovnal s vlastní hloupou chybou?