Věnováno klamu

Série Amatérské povídky.
Tak tentokrát máte možnost přečíst si povídku, která skončila na 7. místě v soutěži Rokle šeré smrti. A řekněme, že humor si zde příliš neužijete…

Řeka

„Nastav ruku, dávám ti ráj,“ šeptlo stvoření.  
Nedůvěřivě rozevřela dlaň. Začarovaná pilulka do ní vklouzla. A byla černá.
„Tohle neznám.“  
Dva kroky od skutečna, krůček od věčnosti, pochybovačně se zašklebila. 
Umělkyně a žebrák na pohupujícím se voru. S břehem je spojovalo zpuchřelé lano, chatrné pojítko. Za ním v okruhu Města snily miliony snílků. Nad hladinou se vznášela ranní mlha. Studeno. Podél svázaných dřev proplula kachna s kachňaty. Po nábřeží se kolébaly labutě. Holubi se prali pod vyhaslou lucernou o půlrohlík. Načepýřený kačer spěchal s plným zobákem do vody.  
„Tohle nezná nikdo z vás. Dávám ti pozemské nebe, vážně.“
Divná slova z úst bytosti, přespávající na dlažbě Stověžaté. Labutě vlétly s křikem do vody. Hladové ponorky. Rodinky škunerů. Malá čluňátka. Představila si svůj štětec… Ne! Vor se varovně zakymácel. 
„Tumáš,“ chtěla mu podat minci.
Ušpiněný, přízraku než čemukoliv živému podobný tvor v kápi byl pryč. I s vorem. Stála na opuštěném nábřeží. Ptáci zmizeli. Mlha se stahovala k řece, pryč od Města. 
Pohodila holou hlavou. Okrádají ji o vzpomínky, bílí lupiči. Co na tom záleží, když v dlani studí ten předmět? Má, co chtěla, a když se ráj smíchá s vodkou vznikne peklo…
    
Nádvoří  

Rychle, ve strachu, že se přízračná scéna vrátí, proběhla pod korunami schnoucích stromů kolem trávníku nažloutlém v listopadovém odstínu, kde nekvetlo nic kromě psích hromádek a stála v průjezdu. Dovedl ji na nádvoří léta opuštěného domu s oprýskanou studeně růžovou omítkou.  
Nehezky se usmála. Nárožní dům se štítem do ulice, blízko klášterních bran. Musel patřit nějakému boháči. Kdysi… 
„Kdysi tu stálo obětiště. Zem se skrápěla krví. Pro bohyni Moranu, slečno.“
Posvátná půda krůček od nečistých míst. Peklo a ráj, mezi nimi Město. Nepohnula se. Hleděla do čtvercových oken. Pohled jí oplácely vysušené mumie osminohých. Pohupovaly se jako umělé vánoční ozdoby, dávno po vánocích. Složité obrazce z nejjemnější příze přetrvaly staletí. Mistři a jejich díla, navěky spolu. 
„Slečno…“
Neodbytný, skřípaní pantů než hlasu člověka podobný zvuk. Jsou zpátky. Cizinci, procházejí se po pěšinách jejího vědomí. Bude dělat, že nic. Minula dva kamenné reliéfy s erbovními znaky z pískovce. Nic jí neříkaly. Dlažbu prorůstal plevel. Semínko!  Dopřej mu trošku světla a prodere se i kamenem. Jako u lidí. Podej někomu prst a… Opatrně našlapovala. Nádvoří pokrývaly odhozené pet láhve a zmuchlané papírky.
„Slečno…“
Desky ze starorůžového mramoru. Dvě. Nápisům nerozuměla.
„Slečno…“
V koutě hromádka bílých chlupů, kočičí zdechlina.
„Slečno…“
Není to z její hlavy. Otočila se za nepříjemným hlasem. V špinavém zákoutí se choulila bezzubá žebračka. Do nosu ji udeřil pach rozkladu a moči. Nebude si jí všímat. Položila ruku na visuté klepadlo.
„Slečno…“
Ne! 
„Co chceš, bábo?!“ zlostně se k dotěrnému stvoření otočila. Vida, alespoň nějaký pocit, po měsících bílé prázdnoty. „Vezmi si tohle. Víc nemám! Já už nebudu potřebovat nic,“ chtěla jí hodit do plechového hrnku hrstku peněz, ale nikde žádný neviděla. Tak je nechala dopadnout na zem.  
Žádný cinkot. Žebračka si mincí nevšímala. 
„Slečno, nechoďte tam,“ zachrčela stará.
„Proč?“ ušklíbla se. Tentokrát pobaveně. Ona, slečna? Možná kdysi.
„Není to dobré místo, za léta, co tu žebrám, si nepamatuju, že by v baráku žili nějací normální lidé. Jen podivíni se špatným koncem. Šílenci a sebevrazi.“
Zacukalo jí u rtů: „Šílenci a sebevrazi? A proto je tu teď tak prázdno, co?“
„To místo je špatné…“ zasípala stařena. Je jako zaseknutá páska, napadlo ji. 
„Na špatný skutek potřebuju špatné místo. Vem si peníze a už mě nezdržuj!“ Utekla od čarodějnice ke dveřím. Pootevřené, ale ona neklepala. Zvláštní.
„Špatné…“ znělo jí v uších žebraččino sípání, když za ní zapadaly veřeje trouchnivějících vrat.
„Už padesát let tady hniju a nikdo mě neposlouchá,“ štěklo stvoření a tiše se vypařilo v ranní mlze. Průjezd byl prázdný, jen na nádvoří se něco pohnulo. Mršina bílé kočky se líně protáhla a s rychlostí dravce vklouzla štěrbinou v pootevřených dveřích do domu.
 
Dům

Uvnitř bylo ticho a tma. Na podlaze v husté vrstvě prachu svítily hlodavčí stopy, ale její příchod žádnou krysu nevyplašil. Prošla prázdnými pokoji. Jeden býval stájí. V jiném našla starou houni v hromadě zelených střepů. Ubohé člověkovo lože pokryté letitou špínou. Ať už tu přespával kdokoliv, je pryč. Po točitých schodech se vydala nahoru.
V patře bylo asi devět nestejně velkých místností. V některých se do půli stěn zachovalo dubové táflování. Veškerý nábytek byl z černého dřeva, nyní na něm jako nějaká houba homogenně ulpívala vrstva prachu. Skříně s propadlišti místo poliček, v nich rozbité baňky, zbytky rozsypaného prášku, nefunkční náčiní; police s knihami s vytrhanými listy, papíry hustě potištěné švabachem, stránky z učených knih poházené po zemi, židle s ulámanými opěradly, jediný zachovalý kousek tvořil stůl na zkřížených trnožích. Desku pokrývalo zelené plátno. Jako vitriol. Nevšimla si, že z jedné trnože chybí větší část. Představila si Vrahovo zátiší. Moc jí chyběl. Vzdala se ho, tam…
Posadila se do lenocha z vybledlého sametu. Nebylo na něm ani smítko. Rukama spočinula na torzu stolu. Rovnou na ubrus položila černou pilulku a láhev s průhlednou tekutinou. Trnože ani nemukly.   
Vzpomínání, dva krůčky od věčnosti, krůček od skutečna. 
Nad lebkou lysé umělkyně se vznášela nebeské klenba, zářily hvězdy, planula znamení zvěrokruhu, otáčely se planety. Některé z fresek na stropní klenbě byly dosud dobře viditelné.    

Vysoko nad Městem

Zdálo se jí o čase, který po částech proplouvá kolem ní a ona místo aby se jej snažila zachytit, ho nechává mizet. Zdálo se jí o stísněném bytě vysoko nad Městem. Zdálo se jí o kvílivých výkřicích, nesených ze známých úst. O ošklivých slovech vyřčených v návalech hněvu, o rozšklebených tvářích, zírajících na ni z hustě pokreslených skic. O zlém šepotu stínů tančících ve vystínovaných zákoutích, o planoucích očích skřítků krčících se za bizarními předměty v temných zátiších. O tramvajích, křižujících noc co noc srdce Města. O útěcích a návratech. O nekonečných flámech za nichž vznikaly nepřekonatelné malby. O večírcích a radovánkách, o jediné dlouhé párty, v jejímž víru se měnily lidské obličeje v benátské masky a benátské masky zase v mluvící obličeje. A jednoho dne si uvědomila, že zná jméno snu. Byla jím Pravda.
To bylo ve chvíli, kdy jí došly peníze. V té samé chvíli, kdy jí došel talent. Její milovaný štětec ji v její roztřesené ruce zradil.
Umělkyně v úzkých. Přechází v prázdném ateliéru vysoko nad Městem a poslouchá šum tramvají. Všechno pohodlné se odstěhovalo do zastavárny v nárožní ulici. Tam a zpět, zpět a tam. Tak dlouho, dokud jí nezastoupí cestu Tma.

Dům – II.
    
Upřeně pozorovala zelené plátno. Láhev zůstávala neotevřená, ale pilulka, lesknoucí se jako černý brouk, tam nebyla. Pozřela ji? Podvědomě, během chvilky duševního ticha, naučeným pohybem? Nebo někam zapadla? Krůček od skutečna, půlkrok k věčnosti…
„Mňau!“ bílý duch skočil na stůl a naježil hřbet. Na ubruse zůstaly prázdné čáry po zvířecích drápech. Zaúpěla úlevou. Kočka. Jenom kočka! Trnože, jako by její váhu vůbec nezaznamenaly.
„Mourku, vylekals mě!“ ponořila se hloub do opěradla. Ruce se jí ještě třásly. Kočka už byla dole, bílý ocas stočený k nenápadnému schodišti, ústícím v mansardě pod střechou. 
„Ty mi chceš něco ukázat? Copak to je, Mourku?“ Se zájmem šelmu následovala. „Au!“  Lekla se. Rukou přivyklou štětci projel slabý výboj. Ta stará klika. Dala jí ránu! „Au!“ A znovu. Bílá čmouha se prosmýkla pootevřenými dveřmi. Sevřela bolavou ruku. Bude následovat kočku? Váhavě vstoupila do zešeřelého prostoru. Duch byl pryč. 
V mansardě bylo cítit zatuchlinu víc, než kdekoliv v domě. Vzduch páchl starobou, vlhkostí a ještě něčím dalším. Zkrabatila nevyškubané, mužsky husté obočí. Poznala třetí pach. Plíseň! A ještě něco. Podlahu pokrýval povlak holubího trusu. Nestál tam jediný kousek nábytku. Po zdech byly rozmístěné neprodyšné závěsy. Vespod černé, na vrchu kropenaté přischlými usazeninkami ptačích autogramů. Vykřikla. Nad lysou lebkou se jí přehnal probuzený netopýr. A ticho.   Přistoupila ke kropenaté látce a na nejčistším místě ji opatrně odhrnula.
„Kriste, Ježíši…“
Ve výklenku se schovával obraz. Dvě děti, maličká baletka a její drobný společník. Pero a tuž. Stály před svěšenou oponou uprostřed jeviště. Dívenka si rukou podpírala tvář. Klečící chlapec k ní vztahoval paži. Druhá chlapcova ruka spočívala na pokrčeném koleni. Vše doplňoval perfektně zachycený pohyb zkroucených stínů dětí na jevištních prknech. I stín dospělé baletky, prozrazující její přítomnost, ale na obraz se už nevešla. Chvíli se jen dívala, fascinována silou díla a najednou… Stála tam, na jevišti. Malá baletka se svým společníkem plynule dokončovali své pohyby. Dokonce viděla i velkou baletku vedle a diváky, jež obraz nemohl zachytit. Zamrkala. Stála v zatuchlé mansardě. Co to bylo? Halucinace? Vize?
Nedočkavě odhrnula nejbližší plátno. Další výklenek. Opět malba. Mladá dívka podávala ležícímu muži na tácku ovoce. Olej na plátně. Orientální nádech. A byla tam. Muž měl osmahlý obličej a na dívku se zeširoka usmíval. Z nabízeného ovoce si vybral granátové jablko, nožíkem odkrojil kousek. Nelíbily se jí jeho ústa, divně zkřivená.  
A byla venku. Další odkrývání, obrazy, vstupy. Plačící zlatovláska v plesových šatech, znuděná rusalka a vodní démon, princezna s detailně prokreslenými šaty uprostřed paláce, mořské pobřeží za nejtemnější noci a řada portrétů lidí, jež neznala. Stála u posledního skrytého obrazu, když někdo vedle ní promluvil.
„Na tohle dílo – mistrovské dílo, možná nejlepší ze všech, co tady visí – máme dost času.“
Potlačila výkřik. Nedovolila si plátno odkrýt. Těsně za ní stál vysoký muž. Přes kápi z něj nebylo vidět než sešklebené zjizvené rty.
„Sofie F., geniální umělkyně,“ pokračoval v slavnostním tónu. „Ale ty ji asi neznáš.“
„Nikdy jsem o ní neslyšela,“ zavrtěla hlavou. Mělo ji napadnout, že šílené místo má své šílené obyvatele.
„Jak bys mohla! Je to už padesát let. Její tajná obrazárna. Malby hodné výstav, ale zůstaly zde. V šerosvitu stejně nejlépe vyniknou…“
„Jaká škoda, takový poklad,“ šeptla.
„Ano, jen umělec, nadaný duch přesně jako Sofie, to dokáže ocenit. Poklad, z jakého se mohou těšit jen někteří. Většina planety upřednostňuje zpřeházené trojúhelníky a krychle, nebo cákance naivních unylých barev, výtvory, postrádající smysl i tvar. Toť příčina pádu většiny novodobých géniů, včetně tvého, Filipíno.“
Řekl jí jménem. Věci, které se dobře poslouchají. Škubla rameny. „Ty mě znáš?“
Škleb na zjizvených rtech, jediné viditelné části mužovy tváře, ustoupil shovívavému úsměvu. „Já znám mnoho lidí, takřka všechny. Měla jsi nadání, talent, rašící květ uprostřed skládky světa, příliš brzo zašlápnutý špinavou podrážkou osudu.“
„Nechte mě odejít, už mi není pomoci. Ruce se mi klepou, mám co mám.“
„Nenechám.“ Se shovívavým úsměvem pevně usazeným na odpudivých rtech zavrtěl hlavou. „ Mohu přilákat tvůj talent, vtisknout mladost tvé tváři; jen s jednou podmínkou za jeden slib. “
Cítila na dlaních lepivý pot. „Kdo jsi? Satan?“
„Stačí, když si budeš myslet, že jsem přízrak. Dám ti moc vytvořit dílo hodné naší Sofie a snad i lepší.“
Přestala myslet na slepené prsty. Ochablé srdce v její hrudi se poplašně roztepalo. „Jak?“ 
Jizva místo rtů se nepřestávala usmívat. V pochybovačném tónu bylo ještě něco jiného. Něco, co umělkyně nepoznala léta. Naděje?   
„Je to smlouva. Ale má podmínku, malou a nepatrnou, jak smlouvy mívají. Tvá díla ani ty sama tento dům neopustíš. Nikdy. Všechno, co budeš potřebovat, najdeš zde. Dám ti štětce, barvy, plátna, prozářím to tu světlem a vybavím veškerým pohodlím. Budeš mít jídlo, pití i lidi, kteří tě budou bavit. Venku pokvete zahrada. Co zbývá? Jen sednout k paletě a nechat génia tvořit…“
„Nevěřím ti. Není nic, co by ti stará sešlá Filipína mohla nabídnout. Její duše už stejně peklu patří,“ řekla hořce.
Rozšklebené lemy zfialovělé kůže se pohnuly, jen nepatrně. „Jsem špatný obchodník. Nežádám nic, kromě slibu, že až přijde čas, namaluješ obraz jenom pro mě. Jen jeden jediný obraz s věnováním. Přišla jsi sem pro smrt, já ti nabízím život. Opravdu malá cena za tak velký dar!“
„Nemám co ztratit. Přijímám.“ Podala mu ruku. Vzal si tu nabízenou stvrzenku, pevně ji sevřel a když ji pustil, všimla si, že přízrak drží černou pilulku. A než se nadala, lesklý brouk zmizel v záhybu jeho kápě.

Hluboko pod Městem

Probudila se do jiného života. Plného bílých pláten, bílých světel, zelených zdí, modrobílých stínů s bílými prášky na bílých táccích, bílými zuby v bílých tvářích; jen jejich hlasy byly bezbarvé.
Říkaly:
Že je několik hodin úplně mimo.
Že se procházela po římse. Jako pták.
Že chtěla létat. Dole jezdily tramvaje.
Že měla bludy. 
Že a že a že…
Ortel: Maniodepresivní psychóza.
Nakrmili ji chytrými tabletkami, podrobili ji léčebné kůře, bděli nad ní, aby si neublížila, a když s ní skončili, zjistila, že život je fuč. Že neudrží pozornost. Že neudrží štětec. Že jí vypadaly vlasy. Že exekutor vydražil poslední její věci, její díla, celý byt. I štětec. Jakou mohl mít pro jiného hodnotu? Třicet haléřů?  
Bílí ji chránit nepřestali. Nabídli jí chráněné bydlení a práci v chráněné dílně. Dobří bílí! 
A ona si koupila vodku…      

V nepravém paláci 

Co se s ní stalo pak? Měla to zpátky, všechno. I své vlasy, kučeravé a černé jako noc. 
Mladá krásná umělkyně, zakletá mezi výtvory, z nichž se mohla těšit jen ona sama. Vzhlížet se v nich, vpíjet se do té krásy. Oživlé umění. Zátiší plodů, jež před ní samy zrály, svíjející se syčící had, cherubíni v ráji, kouzelná tvář nejmilejšího z přízraků, Amora a tisíce tváří Města. Jejího města. Malovala ho stále častěji, se štětcem, který nebyl její. Toužila se projít v ulicích déle, než jí dovolil prchavý okamžik jednoho živého obrazu. A jednou se přistihla, že by raději místo růžové zahrady za oknem viděla nádvoří plné odpadků. A pak přišly doby, kdy toužila po známých místech tolik, že už nemalovala podle paměti, která selhávala, nic jiného než ony domy a zákoutí, stříšky a pavlače, nazelenalé kopule chrámů a zlaté špičky věžiček, na něž neviděla, Řeku, jejíž šum k ní nedolehl… a nedokázala ji utišit ani její tvorba, ani laškování mladých chlapců, kteří dováděli v zahradě se smějícími se dívkami. I Amor, její krásný milenec, se jí začínal zdát nepřirozený a prázdný.
Stále častěji v zamyšlení porovnávala své malby s obrazy Sofie F., jejichž krása pomalu vybledávala a ztrácela se. Bylo kouzlo maleb, jemuž podlehla, když je poprvé spatřila, klamné? Co když je všechno klam? Každý umělec potřebuje publikum, které by se mu obdivovalo nebo ho proklínalo. Ne umělec sám ale ostatní z něj dělají to, čím je. Nikdo kromě jí samotné a snových iluzí (tak nazývala své rozpustilé společníky a společnice) její díla neviděl. Co když je nasládlé zátiší ubohým kýčem, cherubíni jen slabým odvarem toho, co už před ní dříve a lépe zvěčnili jiní a… malby Města čmáranicemi šílence?
Nemohla se té pochybnosti zbavit, nemohla ji strávit. A tak pochybnost pomalu stravovala ji. Co když je to jen sebeklam, smrtící sebeklam, pouhá náhrada za ušlé příležitosti promarněného života, kdy se litovala, ubíjela se ve svém neúspěchu a nechala svůj talent vyhasnout? Potratila ho stejně jako své děti a své zdraví. Průměrné mazanice chřadnoucí báby v plesnivém domě. A v tu chvíli se za ní opět ozval hlas přízraku.
„Filipíno, je čas zhlédnout poslední malbu Sofie F.“
Umělkyně rozhrnula závěs. Na plátně plném rumělky portrét ženy. Poznala ji okamžitě. Byla to stará žebračka, jež ji varovala před zakletým domem. A pak si všimla, že to není rumělka ale krev, čím je nelidsky obrovský portrét namalován. Plátno ji hladově pilo, a to co nestihlo vsáknout, kanulo k jejím bosým chodidlům. Uskočila, ale neutekla. Přízrak stál za ní. 
„Ty jsi ji zabil! Zabil jsi Sofii F.!“ probodla démona obviňujícím pohledem.
„Ne, já ne. Já jen splnil svůj díl. Teď je řada na tobě. I ty mi namaluj svůj autoportrét a přeji si, aby byl celý rudý.“
„Kdo vlastně jsi? Je to tak těžké, malovat jediným odstínem!“ zatím se ještě nebála.
„Žádné další barvy. Žádné další vytáčky.“ 
„Nevím, komu mám malbu věnovat.“ Ustoupila, už si nebyla tak jistá.
Ústa jako sečná rána zůstaly bez pohnutí. Hlas jakoby vycházel z paláce samého, plazil se po stěnách, sjížděl po drahocenném dřevu, lámal se o plátna, sklouzával z pozlacených tapet, útočil z mramorové podlahy, z perských koberců a z čínských váz, syčel z kopule stropu. 
„Mám mnoho jmen. Někteří mi říkají Slepota, jiní Marnivost, Mámení nebo Šalba, ale já si říkám Klam.“
„Ale…“ zděšeně se rozhlédla kolem sebe, „kam zmizely všechny mé barvy? Nemám čím ti to namalovat.“ Už byla zase ustrašenou bábou, co trpí bludy. Kéž, kéž!
Rozhostilo se ticho. A pak – 
„Namaluješ mi to svou vlastní krví, svým životem. Tvůj slib, naše smlouva,“ řekl chlácholivě. A všechno pohodlí zmizelo, zmizela i zahrada venku spolu s přeludy mladých chlapců a dívek a její klamný Amor s nimi. Zůstala jen ona, podivín v kápi a obrovské nepomalované plátno. Podal jí nůž, jímž obvykle řezala papír. Pustila se do díla. Malovala a z temných koutů se linula rajská hudba, ale ona věděla, že ve skutečnosti je dům tichý. Pomalu se to rýsovalo. Rudnoucí plátno s portrétem ženy, nikoliv mladé a krásné, ale staré, zohavené věkem a bídou; skutečná tvář skutečného člověka. Věnování si přízrak musel napsat sám. V odkrveném těle už nebyl život.
A čas se už v tom klamném domě nevlekl ani netáhnul, nýbrž běžel, utíkal, pádil a vpíjel se do jednoho jediného okamžiku prchavé pomíjivosti lidského života.  Třeba si jednou někdo všimne, že žebračka v podchodu se změnila. Pořád je stará a ošklivá a páchne, hadry jsou stejné, ale tvář je jiná. Ty oči. Vyhaslé, vyhořelé. Ten Někdo to však nechá být. Kdo by se zabýval obličejem jedné stařeny? A bílá kočka leží na nádvoří pod nánosem špíny a odpadků jako mrtvá a žebrák se svým vorem čeká u převozu, kde nabízí domnělým zatracencům ráj. 

„… a dům starý na náměstí
zamčen, ztracen do snů svých;
jenom v čas, kdy listí chřestí
v smutných nocích podzimních,
příšerný ston vzbudí spáče,
ze sna v ráz je vyleká;
věru hlasem Faust tu pláče
zas nad bídou člověka.“

– Klášterský, Ant.: Legenda o Faustově domě, Květy, 15/II., 1893.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. atmoska ako vysita
    dost lyricka poviedka zalozena na opisoch, ktore ma sem tam trochu nudili, ale popri tom vystavana na silnej atmosfere. Ak by som to teda bral z tohto uhla, poviedka sa naozaj podarila. Chybal vsak dej, zvraty boli odflaknute. Napriklad dialog, kedy neznamy presvedci hrdinku, aby ostal v dome, mohol byt napisany lepsie. Ale inak velmi dobre, hlavne atmosfera, ktora sa mi vobec nezdala temna, skor tajomna, nadnesena.

  2. Jako poprvé
    Stejně temné a děsivě ponuré jako když jsem to četla poprvé. Ach, Hanino, byla to paráda -:))).

  3. mno, čekal jsme víc, pravopis je jedna věc, jelikož se tady o tom tlachá už u nějakých jiných povídek, tak nekomentuju, ale některé pasáže mohly být napsány lépe a ty opisy po čase znudí. já už u konce spal, ale to sedmé místo bylo zřejmě to pravé.

  4. Seznam
    Takze, tady je seznam povidek, v jakem budou cteny a hodnoceny, pripadne pozdeji zverejneny. Ted jsou jeste tri prezentovatelne povidky (coz da tak mesic a pul) v poradi.1. Pad, vzestup a … pad2. Maly zazrak3. Vune opia4. Mozaika5. Srdcervac6. Pohozenec7. Mesto v podzemi, Chudak a dite (od stejneho autora, uvidime kvalitu, ale predpoklad je, ze v pripade obou kvalitnich by sla jen jedna na web – hypoteticky…!)8. Kruhy9. Nadeje10. Lovec a korist11. Vzpominky12. Svet tmy a svetelOpet, pokud zde vase povidka neni zminena, ozvete se. Ale pouze tyto mi prisly a mam na mailu.POKUD CHCE NEKDO DALSI POSLAT POVIDKY, PRECTETE SI PRAVIDLA! JSOU JAKO POSLEDNI ODKAZOVANY CLANEK POD KAZDOU POVIDKOU…!!!

  5. čekala jsem víc, ty předím mě alespoň zaujaly, z téhle mě rozbolela hlava, ale možná je to můj problém.

  6. stirius: a co moje bárbí? Ta nic? johny styx: no vidíš, aspon něco, co já bych za to dala, kdyby mě něčí povídky uspávaly – já neusnu ani po rohypnolu – mě některé věci maximálně nudí – třeba Věř, jakkoliv je to dílo jistě geniální, já jsem se nezvládla pro rozvleklost prvních pasáží dostat dál:-(catrinsa: pokud tě rozbolela při čtení hlava, z toho si nic nedělej, to se občas stává, horší by bylo kdyby tě rozbolely – případně jinak negativně reagovaly – jiné partie/orgány:-DDD

  7. Barbi nic… Chces na to kritiku nebo to zvladnes i bez ni? :-))) Radsi bych se venoval tem novym, co mam ted…

  8. Dodatek k seznamu
    Takze nakonec se vynorily dalsi povidky od jedne autorky.13. Posledni sneni, Soumrak ctrnacteho dneBohuzel pokud mi nekdo posilal svá dilka driv a nedosly, dostanou se ted na posledni misto. Nejsem schopny zjistit, kam by chronologicky mely patrit… (Ale ted uz mail jede v pohode.)

  9. Tato povidka se aspon pro me lisi od ostatnich co jsem zde na fp precetl,urcite me nevtahla svym dejem ani hlavni postavou, lyrika mi popravde moc nesedi…neco me ale donutilo dojit az na konec(v dobrem slova smyslu)..i kdyz to neni zrovna muj salek caje,libila se mi(congratulations hanina:), nerikam ze dobra ani skvela ani spatna.mozna se mi relativne libila kvuli tomu,ze jsem v posledni dobe mel sanci cist zvlastni nekonvencni povidky(knizky jako napr. Trochu divne kusy 2,Patrani po Jakeovi…)Popravde se ale tesim na dalsi povidku, snad se mi server fp trefi do oblibeneho tematu a trebas to bude zrovna moje povidka:)A taky doufam, ze lide, kteri si v komentarich k minule povidce Ver pekne ponadavali a dali ostatnim najevo, jak jsou jejich nazory skvele, uz odted nebudou urazet ani autory ani ostatni navstevniky serveru. Klidne piste, co se vam nelibilo, co je spatne formulovane, ale prosim -PROSIM-bez urazek a sprostych slov vy dlazdici..ole!

  10. hm, pasáže nedodělané, celý prostředek se celkem rozmělňuje, děj zmatený, jediné, co se mi tam líbilo byly nějaké ty záblesky děje, ale jelikož jsme na téhle soutěži byl několikrát, tak mě ani nepřekvapuje, připadá mi to, že se někdo snažil narvat do toho nějaké to tajemno, ale při čtení se z toho nic z původně zamyšleného obsahu neuvolnilo. každopádně je to istě zajímavé dlo pro náctileté.

  11. ale já bych to teda raději řešil rohypnolem než těmi povídkami. Je mi jasné, že si tady narozdíl od ostatních hlídáš vzdušný prostor, takže radši ti už nebudu nic psát, protože bych mohl dostat facku přes obrazovku, ale podle mě jsou tu i lepší věci, což samozřejmě není myšleno ve zlém, spíše by to měla být výzva, abys neusla na vavřínech:-)

  12. me se zdá, že se tady dost rozlejzas, me to teda nebavilo, melo to moc chaotický zacatek a hodně roztahaný prostredek jinak jako dej celkem bez napadu musis teda jeste makat pokud neco takovyho chces delat v budoucnu

  13. no každému se líbí něco jiného, ale to, že se tobě něco zdálo, nemusí znamenat, že to tak vidí i druzí. hlavně si dávej pozor na to opakování výrazů, je to pak amaterské, ale myslím, že kdybys více naslouchala, šlo by to jako po másle.

  14. mě spíše nenadchla ta forma, ve které je to psané a máš nějak divně danou přímou řeč. ale ono je to ve výsledku celkem jedno, to formátování na stránkách je pokaždé ve výchozím bodě jiné, než si člověk představoval.

  15. Připadá mi to velmi zručně napsané (narozdíl od Věř). Viz následující odstavec – Krůček od skutečna, půlkrok k věčnosti… „Mňau!“ bílý duch skočil na stůl a naježil hřbet. Na ubruse zůstaly prázdné čáry po zvířecích drápech. Zaúpěla úlevou. Kočka. Jenom kočka! První věta je velmi nápaditým (a přitom stručným!!!) navozením atmosféry, zřejmě duševního rozpoložení. Další vytvoří s minimem prostředků napětí a akci. A krátké věty i s případným opakováním tomu dávají spád.Tak, tolik k řemeslu. Jinak jako celek – no, není to šálek mého čaje:o)), ale proč ne?

  16. ono je Mrti velký rozdíl mezi zručností a psaním, které má dokazovat, že si s tím autor pohrál a vložil do toho neuchopitelnou myšlenku. tohle však má od zručnosti daleko. měla by si počítat s tím, že jsou to pořád amatérské věci a k tomu tahle je ještě velmi nezáživná, nehledě na tu gramatiku. nehledě na to, že to případné opakování je už ke konci víc jak trapné. Tahle povídka má velmi kýčovitý popis průběhový. prkené vyjadřování je velmi špatně vyrovnáváno atmosférou tajemna, já se při tom spíš nasmál nad prostostí až naivností, než zamyslel nad dějem. Mě tohle teda rozhodně nenadchlo, narozdíl od Věř a nevím, proč to zde všichni tahají, tady je spousta méně více dobrých a špatných věcí. Já osobně dávám přednost těm dřívějším povídkám, ty byly také zdařilé. Ovšem toto bych mezi třemi povídkami nepoznal, nemá to žádný osobní styl ani kouzlo.

  17. Věnováno klamu
    To si snad děláte srandu? Tohle je tak amatérské a stupidní, že by to moje tříleté dítě napsalo lépe. Je hezké holky, že chcete pomoct kamarádce, ale když píšete takovéto komentáře typu: je to skvělé, dokonalé, opravdu si připadám jak mezi lidmi v s-pomocné. Je to dílo začínající autorky, která stále ještě nemá styl( ale za to ego, jak se jeví)a stále se hledá. Na tomto webu jsem četla spousty povídek, ale žádná mě ještě tak nezklamala tak, jako tahle, snad ještě Těžká práce dřevorubce. Prostě děti, které stále jen kritizují na nepravých místech, vy ani nemáte tušení, že nějaké psaní existuje. Co kdybyste si koupili knihu? To byste taky remcali, jako nedospělí, naivní hlupáčci? Ono kritizovat je velmi snadné, hlavně, když to dílo není Vaše, ale chválit odfláknuté a amatérské věci, to je opravdu velice objektivní kritika. Jinak musím souhlasit s Filipem P.( že pane redaktore:-))O stylu ani kouzlu se nedá mluvit. U některých autorů se prostě podle stylu dá poznat jejich identita a jsou mnozí( jako i to Vámi zavrhované Věř ), kteří by byli viditelní i mezi stovkou dalších povídek, protože prostě mají styl. Pokud chcete svoje věci vydávat, musíte na nich pracovat a vyvíjet se, nestačí jen mrmlat, že jste stejně nejlepší a tamto před Vámi bylo stejně blbě napsané. A pokud Vám nějaký redaktor dobře radí, tak se s ním pořád nehádejte, nemají to rádi.

  18. Omlouvám se redaktorům fp, ale tohle mi opravdu hnulo žlučí. Jak se Vám pane Stiriusi líbí na studiích?

  19. Heh :-). Mne takove komentare vubec nevadi. Aspon to neni jak par jinych jedincu, jejichz vyrazivo se sklada ze slov jako p..a, k..a apod. (Ze incomo apod.? :-)).No, studium. Co na to rict? Se ptate jen vzhledem k memu infu nebo k tomu mate bliz? 🙂 Stejne se spis pomalu dostavam k nazoru, ze to Ph.D. az tak moc nepotrebuju :-))).

  20. Tedy, tohle jste trochu přehnal(a), Adinaamar. Ujišťuju Vás, že Haninu jsem viděla jednou v životě, když nás Egon Čierny pasoval obě na lady fantasy, nemám k ní žádný vztah a napsala jsem to, co jsem si o tom myslela. A nevím, jestli je cílem nějakého nováčka zadupávat arogantně do země, anebo se snažit napsat to, co mě nad jeho prací napadá a jak mi připadá. A nezlobte se, mě skutečně přišla stylisticky velmi dobře napsaná.Howg.

  21. některé nejmenované příspěvky
    Tak to je mazec!Jinak dík všem, kteří vyjádřili KONKRÉTNĚ co se jim nelíbí/líbí, poněvadž pro mě – a myslím, že pro většinu autorů – je přínosem, když se jim místo banálního ,,za moc to nestálo” řekne, co přesně bylo špatně.Jestli tahle info někoho zajímá, tak s Martinou Š. si klidně ráda popovídám na nějakém conu, ale osobně ji neznám. Jejího názoru si vážím, stejně jako beru v potaz ty, které to nezaujalo a napsali proč.Tož tak.

  22. v tom případě se možná známe, ale pode jména si vás rozhodně nepamatuji:-)

  23. Koukám, že se tady opakuje pořád ta stejná situace. Jeden člověk, pod různými nicky, opakovaně napadá a uráží ty, kdo sami rádi píšou povídky – všechny autorky tady přítomné, kromě autorky povídky Věř, tu naopak nesmyslně vyzdvihuje do nebes. Styl všech těchto příspěvků je stejný, IP adresa taky, argumenty dost mizerné a stále se opakující. Docela dotyčnou chudinku lituju. Hani, já podrobnější komentář napíšu pozdějc, nemůžu v poslední době sedět u compu dýl a něco pečlivěj dělat. PS.: zatím stále beze změny…. nevíš ty nebo Clarice, jak je na tom Milan P.?

  24. Pro PP: Do sedmadvacátého je ještě daleko :). Bylo to tak, nebo ne? S Milanem jsem si psala v sobotu a nic zatím nebylo. Řekla bych, že by se ozval. Ale už nás dlouho nenapínejte, jo :).

  25. pp: no, mě už to také napadlo, ale já jsem starý paranoik, takže jsem nechtěla nic říkat a navíc nejsou důkazy – á tedkonc ze mě mluví má (budoucí) profese:)ad Milan – je to vážné, čeká každým dnem:-))))

  26. drahá pp, já si rozhodně nemyslím, že by mě někdo vyzdvihoval do nebez a už vůbec ne člověk, který tady píše komenty. Takže nechápu, proč bys měla kohokoliv obviňovat,samozřejmě nevíš co mi stačilo k absolutní spokojenosti, když jsem u jednoho svého komentu nechala jako autorka mail, co se dělo v mé schránce to si opravdu nedokázala představit, hlavně proto, že doteď mi tam chodí urážky, výhružky a pod. věci. ber to tak, že paní redaktorku zrovna zřejmě chytl žlučník a ty se taky místy můžeš krotit. chápu, že jsi ve stresu, ale my to tady odnášet nemusíme.já jsem si na svou povídku dávala odkazy na různé stránky, kam chodí mí potencionální čtenáři, proto taky nevidím důvod, proč by tady nemohli psát Hanině kamarádky? mě ta povídka sice neoslovuje, ale většinou takové věci nekomentuju. a když už tak určitě slušně. já píšu a publikuju poezii už dlouho a na to, aby mi někdo psal takové kraviny bych se mohla vykašlat.

  27. což doporučuji i autorce, nad takové věci se čověk musí povznést

  28. pro cantrinsa: na jako ty chodíš fakultu? se mi zdálo, že jsem tě dneska viděla na školním počítači, ale nevím jestli si tě dobře pamatuju z té poslední akce:-)

  29. každopádně by mě zajímalo, co na takové nádherné spoluobvi%nování říkají administrátoři? P:S: za nebeza se omlouvám( po šichtě už nevidím)

  30. no hanino, příjemně si mě překvapila. čekal jsem jak budeš na záporné komentáře reagovat, ale když si napsala, že to bereš, tak sis u mě šplhla.

  31. Peti písnu na mail. jinak bývám často ve studovně na počích, tak se tam určitě uvidíme:-)A pro ostatní: přestaŃTE SE HÁDAT! tay můžu říct, že to napsal kdokoliv z vás nebo třeba pp nebo nějaký imbecil, který vás tady chce naštvat a vy mu to žerete. už to začíná být jako u předchozípovídky. padesát komentů všeobecného obviňování! to sem nepatří!

  32. To Stirius:-) četla jsem, že prý studujete v O-vě:-) to je kousek.jak se dělá ten mrkající smail:-))))))))

  33. jo ! a ještě holčiny: jak se vám líbila ta soutěž s Egonem čierným? mě by to zajímalo, protože jsme slyšela zatím spoustu rozporuplných názorů. tak by mě zajímalo, jaký jste z toho měly pocit?jdete letos znovu?:-)

  34. Jestli mohu začít – jak by se mi nelíbila, když jsem měla úspěch, že :o)). No, je fakt, že tam prý moc věcí nebylo, (říkal sám Egon), ale stejně. A pokud stihnu došperkovat tu věc, co mám rozdělanou, tak ano. Já chci meč!!! A pan Čierny je úžasný, důtklivě mě vybídl, ať píšu, to člověka na nějakou dobu nabije :o)). A k tomu hádání – do toho se rozhodně pouštět nechci (až jsem si ríkala, jestli jsem se do té jedné kritizující nepustila výše příliš ostře), i když se mi něco nelíbí, tak se to dá napsat přijatelně, proto to sem posíláme, abysme se něco dozvěděli, ne?

  35. ale já se přidám k útoku, panžto jsem to četl v kratší, nevyumělkované verzi a ta byla tisíckrát lepší.

  36. Jinak je to celkem sranda, jak se tu lidi nesnáší. Já mám důvod, ale co oni:))

  37. ježíši, ty reklamy jsou nádhernýautorka napíše slovo váha, tak na něj člověk ´tukne a hned může zhubnout.autorka má podlahu, a hned vínme kde si ji koupit.to je ta správná interaktivní zábava:)))

  38. Catrinsa: Ze soutěže mám dobrý pocit, loni bylo několik desítek prací. Porota je dost početná, aby byla objektivní. výsledky se u této soutěže nezvěřejnují, což je podle mě také svým způsobem dobře, akorát nemám dobrý pocit z toho, že se nevydává (a asi ani nebude vydávat) sborník. Meč by mi nevadil, jenže on je jen jeden. Možná to ještě zkusím. Mám jednu šitku rozepsanou. Uvidíme. Filip P.: Nepsal jsi, jestli jsme se neviděli? Nebo to bylo na Martinu? Jméno mi každopádně nic neříká. (D.: Můžeš mi třeba založit antifanclub, mně jsi volný.)

  39. Vono, když člověk veme Havruš blahé paměti, tak….. Píše kostrbatě, zbytečně rozvlákle, taky používala hromadu rádoby zajímavých příměrů, všechno na houby. jenže příběh měla tak silný, a s takovým spádem, že si toho člověk vůbec nevšiml, až při několikátém čtení. hrát si slovíčky někdy není na místě, protože mozek letí dopředu. já si třebas při čtení vůbec nevšimnu zdvojených slov i řádků:))) Takže méně je někdy více. Jedno, dvě úsečná slova navodí atmosféru llépe, než tisíc frází

  40. tak to je fajn, holčiny, já jsem tam minule totiž byla, ale jen juknout, nesoutěžně, stejně hjako Petra a Filip, my o tom píšeme, ale zajímalo mě, jak se na to dívají soutěžící, protože se teď blíží další ročník. možná tam budu taky, ještě uvidím, byli bysme všichni rádi, kdybysme se tam potkali. tam by bylo dobré změření sil:-) ne tady v těch předháňkách. internet dává člověku velkou anonymitu a hodně možností škodit na jiných, hlavně když závidí. takže se nad to povyště.( a nad to, někteří lidé musí chodit do práce i při studiích, takže věřtě tomu, že ti, co tu píšou a jejich přezdívky se opakují, nemají zapotřebí vás tady poškozovat. a já tak nesnáším, když se lidi híádají!!!no holčiny, tak se budu těšit:-)já sice píšu spíše sci-fi, ale myslím, že bych nějaké fantasy mohla zkusit.v zájmu pozorování, samozřejmě:-)))

  41. V tom případě: jdeme do toho, ne? “o)). Většinou se vyhlašují tři, tak to tady jsme komplet :o)). Jedinej problém, parcon a tedy vyhlašování je na Slovači. Ale proč ne, koneckonců…

  42. Jasně, jdeme:)Slovač je sice opruz – myslim cesta – ale aspon se člověk podívá do zahraničí:-D)

  43. Novy seznam
    Dalsi tri povidky postoupeny Ivovi, takze ty budou u vas coby dup. Jinak to vypada, ze prubezne se jich objevuje cim dal vic, takze zdroj asi hned tak nevyschne (a prace take ne, ach jo, vy grafomani :-)).1. Mozaika2. Srdcervac3. Pohozenec4. Mesto v podzemi, Chudak a dite (stejny autor)5. Kruhy6. Nadeje7. Lovec a korist8. Vzpominky9. Svet tmy a svetel10. Posledni sneni, Soumrak ctrnacteho dne (stejny autor)11. Cerna laska12. Ken – syn noci13. Cela14. Krest15. Kult bohyne16. Nepolepsitelna

  44. catrinso
    že to o tom nehádání se a neurážení říkáš zrovna ty – každý si může přečíst tvoje komentáře pod povídkama Věř a Těžká práce dřevorubcova a udělat si úsudek o tom, kdo se tady hádá a uráží a kdo ne.

  45. Hani, Clarice, Martino, Alraune a ostatní
    Jinak – já se loučím s diskusemi tady na Fantasyplanet, asi všechny víte proč. případná další komunikace na mém blogu nebo na mailu. mějte se hezky. 🙂

  46. pp:huráááááá!!!!!!!!!!!!!!! konečně bude klid!!!!!!!mě se zdá, že nejvíce si tady prudila ty.Tak jo holčiny! Jdeme na to! ještě něco napsat, ale to už je drobnost. Já meč mám, takže si ho rozdělíte vy a pasované budem všechny:-)cesta je opruz, ale jen detail:-)hold, když nejde hora k Muhamadovi…. jdeme my za Egonem:-)))

  47. chápu pp, nikdo tě neposlouchá, tak jdeš prudit jinam. No na svých stránkách si pomlouvej koho chceš no ne?:-D

  48. Autorce: víš co se mi na té povídce bezvyjímky líbí? je to název, ten je fakt dobrý. ak to vypadá, že na mě na letošním ročníku o nej fant. nic nezbyde, celekm škoda, ale příští rok uvidíte!!!!…

  49. Skvělý plán, Cantrinso. Už jen maličkost, dostat do použitelného stavu ten polotovar, co mi leží v počítači už půl roku :o)) – ale tím si nenechám kazit náladu, na slovači jsem nebyla už – no, to radši nebudu ani psát, jak dlouho, to bych sem rovnou mohla hodit rodné číslo;o))

  50. Cantriso, vzpomeň si na tohle, až budeš v devátém měsíci. Ženská, která nebere ohled na těhotenství jiné, je nezralej fracek a chlap koneckonců taky. Jde o publikaci povídek na netu a vy se tu kvůli tomu málem sežerete.

  51. Mohu ujistit, že Petra P. ani na svých stránkách ani jinde nikoho nepomlouvá a je naprosto pohodová (pokud se k ní ovšem zrovna někdo nechová agresivně). Kromě toho si střídáním nicků nehraje na 10 lidí, což je taky fajn.

  52. Myslím, že kdyby se co do agresivity hodnotily komentáře u posledních povídek (včetně této) ,,PP” nebude na prvním místě, ani na druhém a ani na třetím, a vcelku pochybuji, že by se dostala do TOP TEN. Na to tu máme jiné borce…

  53. Už se v tom začínám ztrácet. Nevím, kdo je v devátém měsíci, nevím kdo je pp, ostatně nevím ani kdo je Cantrinsa a další, jediné dvě tváře, které jsem (jednu velmi letmo, na vyhlašování výsledků soutěže, a druhou jen o něco méně letmo, na křtu její – úžasné – knihy) viděla naživo je Hanina a Aularne), nechci se hádat, ale baví mě tyhle diskuse sledovat – dokud nezačnou být příliš agresivní. Tož tak. Jen mě mrzí, že diskuse ke konkrétní povídce se vždycky zvrhne na šermovačku – to asi tomu autorovi moc nepomůže, což? Myslím, že dřív to takhle nebylo, měla jsem tu povídku cca před rokem a čtvrt, sice jen asi patnáct komentářů, ale všechny k Dílu – tehdy byl zase jiný nešvar (byť pro autora příjemný:o)) – téměř se nekritizovalo, hladilo se po hlavičce…

  54. Martina: Ono si nevybereš, alespon můžu machrovat, že mám u povídky padesát komentářů:-D) Mimochodem: Jak dlouho ti trvá, než polotovar vyšperkuješ na pěknou povídku? Mně totiž čím dál tím déle a déle a výsledek ještě ke všemu ani zbla neodpovídá mému úsilí a dobré vůli:-/

  55. Hm
    Ono i ty vase diskuze o tom, kdo je tehotny apod. asi hodne ctenaru naprosto nezajima a muzete to resit nekde bokem, ze? 🙂

  56. pro Haninu
    No, co na napsat – někdy (a možná často) se to nepovede vůbec. Ale pokud se na to vykašlu už předem a odešlu něco bez většího promrskávání z jedný vody načisto, tak to neuspěje zcela jistě. To jsem zažila v loňském neúspěšném roce, v Ikarovi, v Drakobijcích. Zkrátka jsem honila moc zajíců najednou, protože jsem do toho dělala na jedné komerční ptákovině z nekoneného cyklu. No, ta má adpoń velmi reálnou šanci vyjít. ALe už nikdy nebudu posílat věci bez toho, abych si je znova a znova pročítala, přendavala slovíčka a úvozovky, zkracovala odstavce a škrtala příslovce… Mimochodem, máš Kinga, “O psaní”? Jestli ne, tak doporučuju velice velmi.NO a právě proto taky nevím jistě, jestli tu věc do Čierneho soutěže letos pustím. Ono to má o měsíc kratší uzávěrku než minulá léta, tzn. do konce března… No, uvidíme:o))

  57. Stiriusi, nechci ti sahat do svědomí, ale neměl bys jako redaktor spíš zklidnit agresivní diskutéry, kterýdch je tu požehnaně? Že břicho pp nevidíte, ještě neznamená, že nemusíte mít ohledy. Tohle je stejně sprosté, jako strčit do ní v tramvaji.A teď k povídkám, když už se tu do toho angažuju… I když tu Haninina a Petřina povídka vyvolaly vášně a, řekněmer, konfrontační komentáře, mají obě (ty povídky, o autorkách těžko říct) stejný problém. Trochu příliš velkou zdobnost a chtěnou literárnost, jako by holky chtěly ukázat, že mají na víc, než na fantasy 🙂 U Petry S. je to zřejmě reziduum psaní poezie, Hanina je takhle rozvláčná ve svých delších textech. Možná by stačila dostatečně tvrdá a cynická redakce, ovšem to je taky otázka účelu, za jakým se povídka píše…

  58. Ja tady bohuzel nejsem na redigovani komentaru, coz mimochodem stejne delat nemuzu. Jednou jsme tu rekli, ze se nic nemaze a myslim si, ze je to s nimi lepsi nez pred treba rokem. A i kdybych tu napsal, ze ten a ten je idiot a at jde radsi na kofolu, k cemu by to bylo. Jen bych to tu rozviril.A ja sem poustim ruzne typy povidek. Vsak nebojte, ty co jsou v zasobe takto “poeticke” a “rozvlacne” nebudou. Jde spis o to, co zrovna mam na mailu…

  59. helejc, já chápu, že pp je vaše kámoška, ale já se nikoho nechtěla dotknout, víš lidi , co mě znají ví, že taková prostě jsem, říkám, co se mi líbí a co ne, taky říkám, že je to můj názor a nikomu ho nenutím, když nekdo chce reagovat, ať reaguje. já to samozřejmě nemyslím ve zlém, jde jen o to jak si to člověk vyloží. já mám velkou hubu a tak to prostě je. víš myslím, že tady nejde o žádného fantoma, jde o to, že tady píšou náctiletí lidé, mezi ně se mnozí počítají, a kteří si prostě chcou říct svůj názor a pak se objeví někdo, kdo se jim snaží nacpat, že jejich názor je špatný. mě se líbily obě povídky. svým zvláštním způsoběm, ale jak jsem psala, u téhle mě trochu rozbolela hlava, což je můj problém, ale to neznamená, že je špatná, je to jen o tom jak si to lidi vykládají. samozřejmě jak jsme řekla, nechtěla jsme se nikoho dotknout:-)co se týče pana Filipa P. ten má těhotnou ženu doma. k povídkám bych ještě říct, že mi se právě takové to zdobení velice líbí, je to taky jen můj názor, ale právě to postrkává povídky kdesi výš. asi protože takhle píší zahraniční autoři, kteří si můžou dovolit psát, co chtějí, když to prodají.možná je právě to dělá výjmečnýma:-)

  60. jo holčiny, myslím, že vy na toho Egona letos fakt máte, pokud ten polotovar opravdu dotáhneš:-) bude to zábava, akorát nevím jestli taky něco stihnu, protože se snažím dělat dlouhodobý odstup, aby ch si to mohla z povzdálí přečíst. až dostanu svůj notebook a nebudu závislá na tomhle blbém školním počítači, kde mi pořád někdo sedí( a přibližně polovina lidí na něm taky píše) to se bude psát jako po másle.

  61. aha, už mi došlo proč se tu objevují ty komenty pod stejným nickem. když jsem na školním počítači! už asi vím kdo to píše, my tu máme takového jednoho blbce( teda kromě me:-)))))co se v tom strašně rád vyžívá! Petře vím proč by to tam psal, ale Hanině? teda spíše jen ze škodolibosti, pokud nemáš něco společného z MZLU?

  62. jo a nevíte někdo, kdy se vyhlašuje CKČ?jen tak náhodou?:-)

  63. Stiriusi, já nemám výhrady k výběru povídek, jen píšu o tom, v čem je imho slabina obou holek, které, mimochodem něco píšou i pro naši erotickou antalogii. :)Cantriso,co se komu líbí, to je samzřejmě individuální, jestli tak píší zahraniční autoři, to na mou duši nevím 🙂 Asi jak kteří. Celkově je to ale v naší zahrádce o tom účelu textu, jak jsem už psala. Pokud si člověk řekne, že chce alespoň tu stovku za normo, musí napsat něco, co zaujme přiměřené množství čtenářůn 🙂 Internet a soutěže jsou něco jiného. Ostatně, mě taky dlouho trvalo, než jsem zdobnost trochu vyklučila :)))

  64. No, to já jsem na tom byla původně přesně opačně:o)). Než jsem se odvážila vylézt na veřejnost, měla jsem už (mnohokrát) přečteného Kinga “O psaní”, takže než jsem cokoliv kamkoliv, procházelo to nemylosrdnými retušemi a likvidací každého jen trochu “zbytečného” slova. Moji první publikovanou věc mi laskavě a soukromě ohodnotil Ondřej Jireš – a napsal mi, stručně řečeno – že zbytná slova skutečně nejsou můj problém (spíš naopak). Až v poslední době jsem se naučila trochu text “košatit”, protože všeho moc škodí – oběma směry, není-liž pravda? “o)).Ad CKČ – na Parconu, stejně jako Egon Čierny.

  65. Aby bylo jasno, ,,O psaní” jsem četla, ale že by mě to zase až tak strašně pomohlo to ani ne, spíš to pro mě bylo zajímavý jako Kingovy ,,paměti”. Mně mnohem víc daly workshopy, co pořádá Aquila. Tedkonc, když něco napíšu, znám už pár lidí, kteří jsou ochotni a hlavně schopni mi to zkritizovat – třeba i dost drsně, když se jim to nelíbí (že, Milane?), ale dřív jsem nikoho takového neznala a moji kamarádi f/sf nesnáší, případně se vytáčejí, že na mé povídky nemají čas a kdesi cosi. A když už si to přečtou tak mi stejně povědi líbilo/nelíbilo a tím to hasne. Takže když jsem dřív něco někam poslala, nikdo kromě mě to nečetl a sama jsem byla vždycky zvědavá, jestli se to umístí. To co jsem měla v SONF také předtím nikdo nečetl a tu erotickou věc také ne:) Naopak spoustu věcí, co prošlo ,,kritikou” vybouchlo – a pak se v tom vyznej. Každopádně se vyplatí přečíst povídku co nejvíckrát – po co nejdelší době – a dát to přečíst co nejvíce lidem, a krátit a mazat:-)

  66. No, taky mám pocit, že o tom, co se uchytne a co bídně zajde, rozhoduje nějaká podivná alchymie, které mi není dáno pochopit :o)). Tedy až na to, že nabídnout něco s takovou hrubkou jako můj předchozí diskusní příspěvek, to si zaslouží přímo lynčování a exkomunikaci – sorry sorry sorry, tohle se mi tedy nestává často :o((, nezasloužím ani milosrdenství, ani mylosrdenství…

  67. Martina: Bud v klidu, když píšu, můj průměr hrubek je tři na jednu větu a rekord je dvě v jednom slově – prostě se nechám unášet dějem a pravopis neřeším. Jakmile začnu řešit pravopis, znamená to, že pramen mých nápadů vyschl a je nejvyšší čas jít dělat něco jiného. To řeším až dodatečně – a i když si to po sobě čtu dvacetkrát, stejně nakonec spoustu chyb přehlídnu:(Nebudeš náhodou na Pragoconu?

  68. Na Pragocon se nechystám. Já se na těhle akcích vůbec ukazuju spíš výjimečně (na neofana nemám odpovídající rodné číslo”o)), i když na předloňském Parconu se mi docela líbilo a na Fénixconu 05 ještě víc. Hele, strčila jsem k tomu svoji mejl. adresu, kdyžtak mi radši písni na ni, ať tady nezahlcujeme diskusi :o))

  69. velice zajímavé diskuze, myslím, že mnohdy zajímavější než povídky. Chtěl bych vysvětlit některým individuím, proč může mít několik lidí stejnou ip adresu, protože pokud si tady hrajete na autory sci-fi a nevíte takovou základní věc, nemáte v literatuře co dělat. Jde o to, že v republice je jen pár systémů umožňující wifi nebo hromadná síťová připojení. Používají je školy, ale i celé kraje nebo kavárny, obchody a univerzitní systémy. Tzn. že pokud píše někdo, kdo má připojenou wifi nebo faro má vždycky stejnou ip adresu a to je jen o tom, že má nastavený stejný systém, což platí i pro kabelovku. Takže pod veřejnou ip může být asi třice tisíc uživatelů. to je zázrak techniky co?:-D jinak povídka ušla.

Zveřejnit odpověď