Zkouška

Nová povídka Ivany Kuglerové, oblíbené mladé české spisovatelky! “Bubny duněly. Rytmus se probouzel, pronikal do nejtajnějších zákoutí duše, uchvacoval srdce, v očisťujícím tónu zaplňoval celou bytost a vpíjel se do každé kapky krve. Zaháněl minulost i budoucnost a umlčoval mysl v jediném divokém teď. Hrál. Necítil ruce, dopadající na vyhlazenou kůži bubnu…”

Bubny duněly. Rytmus se probouzel, pronikal do nejtajnějších zákoutí duše, uchvacoval srdce, v očisťujícím tónu zaplňoval celou bytost a vpíjel se do každé kapky krve. Zaháněl minulost i budoucnost a umlčoval mysl v jediném divokém teď. Hrál. Necítil ruce, dopadající na vyhlazenou kůži bubnu. Neviděl křehké paprsky vycházejícího slunce. Jen rytmus. Extáze. Pohyb. Na počest Boha. Vytvářeli síť. Po celém světě se s východem zlatého disku rozezněly bubny. Hluboký tón se rozléhal z kamenných chrámů, menší nástroje přivítaly nový den ve svatyních a i osamělí poutníci, jako byl on, připojili k onomu mocnému, strhujícímu rytmu svůj hlas. Dvakrát denně, následujíc cestu slunce, se po pláních, lesích, úbočích hor i hladinách oceánů rozletěly tóny oslavné melodie. A jak se na křídlech divokých větrů hnalo světlo dne světem, zněly bubny vlastně stále. Zpívaly. Oslavovaly. Děkovaly. Byl příliš daleko, aby mohl slyšet jiné mnichy, ale cítil, stále cítil zvuk bubnů hluboko ve své duši. Přijímal ho. Děkoval. Oslavoval. A hrál.
 Slunce se líně vyhouplo nad obzor. Mladík pomalu spustil ruce. Napjatá kůže bubnu se ještě chvíli chvěla. Světlo je dáno všem. Dobrým i zlým, pomyslel si s vděčným úsměvem. Cítil se naplněn a očištěn. Připraven vydat se na další pouť. Opatrně uložil nástroj do nepromokavého vaku a zavěsil si ho na bok. Rychle sbalil veškerý svůj majetek, dvě odřené pokrývky, kotlík, hrnek, vak na vodu a nůž, a vykročil do časného rána. Prach cesty, zvlhlý rosou, se lepil na podrážky a řemínky odřených sandálů a on s potěšením vnímal jeho chladivý dotek. Nohy ho už dávno nebolely. Přizpůsobily se. Pryč byly dny, kdy mu tvrdá kůže a kamínky rozdíraly chodidla do krve a kdy byl každý krok draze zaplacen bolestí. A přece to nebylo tak dávno. Před pár týdny. Nebo měsíci? Nebyl si jist časem. Minulost se ztrácela v mlze zapomnění a budoucnost se vinula vpřed jako tahle cesta. A tak šel. A hrál. I chůze měla vířivý rytmus bubnů. Zněl v jeho srdci. Tepal v krvi. Pousmál se nad krásou máků a chrp u cesty. Chvěly se ve větru. Byly stejně pomíjivé a křehké, jako jeho život.
 Stále častěji potkával další poutníky. Kupecké karavany, osamělé jezdce i vesničany, kteří nesli zboží na trh. V dálce zahlédl šedé hradby Ascalanu, vysoké a mocné. Královské sídelní město se vypínalo ke vzdálené obloze, hrdě se tyčilo nad zvlněnými lány polí a hladkou hladinou obrovského jezera. Přišel severní branou. Lidé, zvířata i povozy vytvářely nepřehlednou směsici barev, zvuků a pachů, která útočila na mnichovy smysly. Dva členové městské stráže, přes horké počasí v kroužkových košilích a helmicích, se líně opírali o násady pík. Nikdo se mladíka na nic neptal. Jen dav se neochotně rozestupoval, aby mohl projít. Mnichové byli nedotknutelní. Jejich hra udržovala existenci světa. Do ničeho nezasahovali. Prostě jen byli. A hráli. Proplétal se pestrou tlačenicí lidí, zaplňujících hlavní ulici. Žádný z desítek prodavačů mu nic nenabízel a žebráci ho pozorovali lhostejnýma očima. Nezajímal ani všudypřítomné zloděje. Vždyť o co by ho mohli okrást?
 Z blízka nevypadal Ascalan ani hrdě, ani krásně. Ulice byly pokryté špínou a odpadky a některé ze čtvrtí se doslova rozpadaly. Bohatství země pohltil nenasytný chřtán válek a král trávil víc času na bitevním poli než ve svém paláci. Mladý mnich pocítil záchvěv smutku. Byl nalezencem, dítětem chrámu, od počátku zasvěcen Bohu. Kamkoliv přišel, bylo mu poskytnuto přístřeší a strava. Ale ne každý měl takové štěstí. Potřásl hlavou a pokusil se zahnat obrazy marnosti a bídy. Zbytečné obrazy. Letmo se dotknul svého nástroje, zabaleného v nepromokavém vaku. Vzpomněl si na svůj úkol. Do srdce se mu vrátil rytmus a mír.
 Tamis šel ulicemi Ascalanu a myšlenky na minulost se ztratily ve víru přítomnosti. Spěchal, ale přesto byl na cestě několik týdnů. Doufal, že nepřišel pozdě. Chrám královského města našel snadno. Byla to vysoká a vznešená budova, plná věží a ochozů, ze kterých každý den zazníval rytmus desítek bubnů. Prošel doširoka rozevřenou branou. Její křídla vrhala stín na vydlážděnou cestu. Nádvoří se hemžilo mnichy, spěchajícími za svými úkoly. Zmateně se rozhlížel kolem. Vyrůstal v malém klášteře na úpatí hor a tohle byla jeho první cesta. I když už nějaký čas putoval, nepřastal žasnout nad pestrostí světa. Tak třeba tenhle chrám. Nikdy neviděl nic tak nádherného a obrovského. Točila se mu z toho hlava. Jakýsi otylý mužík v roztrhané kutně mu poklepal na rameno.
“Copak hledáš?”
Vyděšeně sebou trhnul. “Nesu zprávu od opata Nerikana otci Ponixovi,” vykoktal nakonec.
Tlouštík se chápavě usmál: “Tak to máš za sebou dlouhou cestu. Pojď, pomůžu ti sehnat něco na zub.”
Tamis odmítavě zavrtěl hlavou: “Je to spěšná zpráva. Musím ji předat co nejdřív.”
“Otec Ponix tě stejně nemůže přijmout před polednem. Pojď, najíš se a pak tě k němu sám zavedu.”
Mladík zaváhal, ale to už ho tlouštík vlekl přes nádvoří.

 Otec Ponix si unaveně poposedl, v marné snaze ulehčit rozbolavělým zádům. V hlavní místnosti chrámu bylo chladno a šikmé sluneční paprsky, pronikající barevnými výplněmi oken, nestačily prohřát starcovy kosti. Dočetl zprávu a pohlédl na mladíka, který před ním klečel na kamenné podlaze.
“Můžeš jít.”
Mnich zůstal klečet.
Stařec si povzdechl: “Tak dobře. Co by sis přál?”
Mladík váhavě zvedl hlavu. “Nemáte… Nemáte pro mě další úkol?”
Ponix si zamyšleně přejel rukou po tváři. Měl by se oholit. Takže další mladý nadšenec, který si vroucně přeje sloužit Bohu. “Jak se jmenuješ, chlapče?”
“Tamis, pane,” hlas se mu chvěl.
“A na tuhle cestu ses přihlásil dobrovolně, že ano?”
Tamis mlčky přikývl, velké hnědé oči upřené na starcovu vrásčitou tvář. Prsty si nervózně pohrávaly s lemem kutny.
Ponix se unaveně pousmál. Každý rok sem přicházely desítky takových mladíků. Noviců nebo mnichů, opilých představami o službě Bohu a hltajících každé slovo o Ponixově minulosti. Nedalo se s tím nic dělat. Od těch dob, co se vrátil z jeskyní Venuly, byl slavný. Všichni ti mladí blázni chtěli projí stejnou cestou jako on. Obstát ve zkoušce. Aniž by tušili, co to znamená. On jim tu možnost dát nemohl. Jen Bůh si vybírá. A vlastně jim ji ani dát nechtěl. Nikomu z nich by nepřál prožít tu bolest… Ještě pořád plála v jeho srdci, živá a věčná a utišit ji mohl jen zvuk bubnů. Jak jim to ale říct? Už několikrát se o to pokusil a oni mu naslouchali, s rozšířenýma očima a dychtivými výrazy ve tvářích, naslouchali ale neslyšeli.
Zachmuřeně přikývl: “Dobře, dobře. Svěřím ti jeden důležitý úkol.”
Tamisovy oči radostně zaplály.
Mladík se zoufale obracel na své palandě. Nemohl usnout. Zprávu otci Ponixovi předal a ten mu vřele poděkoval. Mniši říkali, že je to velké vyznamenání. Otec Ponix pak přikázal Tamisovi, aby se vydal do chrámu v Akaře, strávil tam zimu a na jaře přinesl opisy několika vzácných knih. Jenže to pořád nebylo to pravé. Mladý mnich toužil po velkých zkouškách, v nichž by mohl dokázat svou víru. To proto odešel z kláštera. Kůže jeho sandálů byla nasáklá krví z počátku cesty a svaly ho bolely únavou, ale to nebylo to pravé. Věděl to. Modlil se k Bohu, aby dostal možnost prokázat svou věrnost. Jako otec Ponix. Jako svatý Fasir, Bodaxis a další před nimi. Znal dobře dlouhou historii těch, kteří jako obyčejní mniši vyrazili na cestu, aby se vrátili ověnčeni moudrostí a milostí Pána. Nevěděl, nebo nechtěl vědět o těch, kteří se už nikdy nevrátili.

Valixa bylo malé městečko na cestě k Akaře. Tamis do něj dorazil po setmění. V žilách mu vibroval rytmus večerní hry a neklid, který tak často zmítal jeho mladou duší, se na okamžik vytratil. Unaveně procházel temnými ulicemi a hledal nějaký hostinec, kde by ho na noc přijali pod střechu. Už teď litoval, že se neutábořil někde před městem. Ještě pořád si nezvykl na drsnou realitu. Jeho svět byl jednoduchý a Bůh se o něj vždy postaral. Proč by tomu mělo být jinak? Špinavé průchody se mu příliš nezamlouvaly a jediný hostinec, který zatím našel, se jmenoval “U opilého vojáka” a plně svému názvu odpovídal. Křik, třeskot rozbíjeného skla a jakási divoká hudba přiměly Tamise, aby příhodnou postel hledal jinde. Vlekl se ztemnělými ulicemi a už se mu zdálo, že se bude muset vrátit k “Opilému vojákovi”, když zahlédl omšelý vývěsní štít. Hostinec, stálo na něm velkým, roztřeseným písmem. Místo bylo tiché a jen matné světlo z oken prozrazovalo, že není zcela opuštěné. Vtom Tamis zaslechl křik a dupot nohou. Z úzké uličky vpravo se vyřítil chlapec a málem mnicha porazil. Tamis se zapotácel a chlapec mezitím vklouzl pod hromadu odpadků u stěny domu. Ozvalo se kovové cinkání zbroje a z uličky vyběhla trojice vojáků. Muži se potáceli, ale v rukou drželi tasené meče a navzájem se povzbuzovali výkřiky. Když uviděli Tamise, nejistě se zarazili.
“Poslyš, mnichu,” ozval se nakonec jeden z nich, zřejmě vůdce: “Neviděls tady takovýho malýho kluka?”
Mnich poodstoupil a pokusil se vyhnout dechu vojáka, páchnoucímu alkoholem. Tohle ho nemuselo zajímat. Ti muži asi měli své důvody… Pak si ale vzpomněl na chlapcovy vyděšené oči a váhavě zavrtěl hlavou. Jestli ten kluk udělal něco špatného, tak jsem právě pomohl zločinci k útěku, pomyslel si provinile.
“Určitě?” zdálo se, že vojáky nepřesvědčil: “Je to pěknej mizera. Musíme ho potrestat.”
“Bůh ochraňuje své služebníky. Jistě pomůže spravedlivým,” přikývl Tamis. Samozřejmě. Bůh pomůže spravedlivým. Takže ať už toho kluka chytí nebo ne, bude to vůle boží.
Voják si ho změřil znechuceným pohledem. Nakonec se obrátil ke svým kumpánům: “Deme. Tady toho bastarda nenajdem.”
Vojáci se s nevrlým mručením odpotáceli. Když se velitel domníval, že ho už mnich nemůže slyšet, vztekle si odplivl: “Verbež jedna.”
 “Už můžeš vylézt, jsou pryč,” ozval se po chvíli Tamis. Připadal si trapně. Dlouho nemluvil s nikým mimo řád. A teď nejdřív ti vojáci, kteří byli dost opilí na to, aby zastavili mnicha a vyptávali se ho, a pak nějaký zlodějíček, kterého kdoví proč zachránil. Začínal litovat svého rozhodnutí.
Hromada odpadků se zakymácela a z pod ní vykoukla střapatá hlava.
“Přece tam nestrávíš noc,” otřásl se Tamis odporem.
“Nebylo by to poprvý,” zašklebil se chlapec a vstal. Začal se, zbytečně, oprašovat. Světlou čupřinu vlasů měl plnou špíny, roztrhané oblečení smrdělo, ale modré oči mu vesele jiskřily. “Jo a děkuju. Menuju se Velek,” natáhl k jen o málo staršímu mnichovi ruku.
“Tamis,” mladík mu opatrně potřásl pravačkou.
“Co tady takhle večer hledáš? Teda jestli se můžu zeptat?”
“Nějaký nocleh.”
Velek sledoval směr mnichova pohledu a otřásl se. “Snad si nechtěl spát tamhle?”
“No, nic lepšího jsem nenašel,” zamumlal Tamis uraženě.
Chlapec se tiše rozesmál: “No to mě teda podrž. Von řekne, že nic lepšího nenašel.” Pak zvážněl: “Kdybys tam jenom strčil nos, podřízli by tě jako králíka. Je to doupě těch největších lotrů z Valixy.”
“Ale já jsem mnich.”
“No a? Myslíš, že bys byl první svatoušek, kterýmu přidělali druhej úsměv na krku?”
Mladík se na Veleka zděšeně zadíval. Už si pomalu zvykl, že ne všechno je tak prosté, jak ho učili v klášteře, ale že by někdo vztáhl ruku na mnicha…
“No co je? Tady ten váš Bůh nikoho moc nezajímá,” pokrčil chlapec rameny. Hele, tady vážně spát nemůžeš.”
“Ale kam mám jít?”
Chlapec vypjal hruď: “Vím vo dobrým fleku. Určitě se ti bude líbit.”
Tamis nejistě přešlápl.
“Tak poď. Zakořenils tam snad?” obrátil se k němu Velek, který už vyrazil k jedné z úzkých uliček. Tamis ho váhavě následoval.
 Proplétali se úzkými průchody a uličkami, prolezli několik plotů a minuli spáleniště domu. Tamis měl co dělat, aby chlapci stačil. Vtom Velek zastavil a mnich mu vrazil do zad. Před nimi se jako vylámané zuby tyčily zříceniny jakési stavby.
“Podívej,” ukázal chlapec. Zdálo se, že si neuvědomuje, že šeptá.
“Co je to?”
“Starej chrám. Už dávno ho nikdo nepoužívá, ale všechny potvory se mu vyhýbaj. Tady se vyspíme v klidu.” Velek se vydal k temným obrysům budovy.
Tamis ho se zatajeným dechem následoval. Cítil moc toho místa, vzdálenou a nesmírnou. Rytmus bubnů, který stále tepal v jeho srdci, jako by zesílil. I když zdi vrhaly černé stíny a osamělé balvany se chmurně tyčily k obloze, mnich cítil, že tady budou v bezpečí. Nakonec se uložili přímo v chrámové lodi. Ta jediná zůstala skoro nedotčena spárem času. Mohutné pilíře se vzpínaly vzhůru a ztrácely v temnotě u stropu. Tamis si rozložil pokrývku nedaleko vchodu a nakonec se smutným povzdechem dal tu druhou Velekovi. “Ať nezmrzneš.”
“Díky,” zívl chlapec.
Stěny se zachvívaly rytmem, starým jako sám život. Oba unavení poutníci usnuli v jeho hebkém náručí.

Tamis kráčel chodbou. Před ním i za ním byla tma a do bosých nohou ho studil hladký kámen. Zvuk bubnů zněl odevšad. Rozechvíval stěny i mladíkovo tělo a zdálo se, že i temnota se hřejivě vlní v jeho rytmu. Tamis měl pocit, že jde celou věčnost. Chodba se občas větvila, stáčela, ale on šel pořád dál. Tam vepředu… Co ho tam čeká? A pak zahlédl světlo. Chvělo se a pulsovalo. Jak se přibližoval, bylo stále jasnější. Musel sklopit oči. Přesto ale zahlédl siluetu starce, sedícího na podivném katafalku.
“Vítej, Tamisi,” hluboký a mocný hlas přicházel ze všech stran.
Udivený mladík pozvedl hlavu a pohlédl starci do tváře. Světlo už ho neoslepovalo. Muž byl oblečený v rouchu, vířícím všemi barvami a bělostný vous mu spadal až na prsa. Tvář měl starou a vrásčitou. Ale nejvíc mladíka zaujaly oči. Byly hluboké, tak hluboké… Ponořil se do nich. Padl na kolena.
“Bože,” zašeptal chvějícím se hlasem.
“Poslouchej mě, Tamisi.”
Poslouchal. Nemohl jinak a srdce se mu chvělo v hrudi, jako by chtělo v každém okamžiku opustit vězení žeber. Propadal se. Vířil v jasné mlze a ten hluboký, podivuhodný hlas vyrýval svá slova žhavým písmem do mnichovy duše. Poslouchal.

 Probral se s divokým výkřikem.
Velek okamžitě vyskočil: “Co je, co se děje?”
Tamis se usmíval a po tvářích mu stékaly slzy: “Vybral si mě. On si mě vybral. Musím zachránit svět,” mumlal si pro sebe.
Velek zavrtěl hlavou: “Von se úplně zbláznil.” Mladík mu za tu chvíli, co ho znal, připadal celkem příjemný. Ještě nikdy mu nikdo nedal vlastní deku. A zadarmo. Ale o jeho zdravém rozumu pochyboval už od začátku.
Tamis se postavil na nejisté nohy a vydal se někam do hlubin chrámu. Šel jako náměsíčný. Chlapec ho váhavě následoval a ve tváři se mu zračil strach. Kdo ví, co se děje. Chtěl se otočit a utéct, ale… “Přece ho tady nenechám,” procedil skrz drkotající zuby. Přece tady nezůstanu sám, pomyslel si.
Mnich zahnul mezi vysoké sloupy a protáhl se kolem branky, vyvrácené z pantů. Stopy rzi vytvářely na kovu podivné vzory. Ze zdi vystupoval reliéf, znázorňující obrovský strom. Mladík přejížděl prsty po jeho větvích, jako by něco hledal. Nakonec se ozvalo cvaknutí a uprostřed stěny se odsunul kus kamene. Tamis natáhl roztřesené prsty a nevelký blok odklopil. Objevila se záře. Mihotavá a zlatá. Velek zůstal stát s otevřenou pusou a výkřik mu zamrzl na rtech. Tamis pomalu sáhl dovnitř a chlapci se zdálo, že vyndal dlaně plné tekutého zlata. Mnich se nepřítomně usmíval. Pak podivný předmět políbil a zavěsil si ho na krk. Ještě než záře zmizela pod Tamisovou plátěnou kutnou, stihl si Velek všimnout, že vychází z přívěsku ve tvaru košatého stromu.

 “No tak počkej, přece mě tady nenecháš!”
Tamis směřoval po prašné cestě k východu a Velek za ním zoufale klusal. Od té noční události se s mnichem nedalo rozumně mluvit. Nejdřív se pořád vyptával, jak se dostane do Sevelanu, jako by snad chtěl jít až k Východní výspě, jak se vesnici taky říkalo, a pak vyrazil, jako by ho kdoví co honilo. Chlapec ho nemínil opustit. Byl nejvyšší čas z Valixy vypadnout. To, že se pokusil okrást velitele městké stráže by mu jen tak neprošlo a Girko by ho spíš prásknul, než ochránil. Taky nechtěl ztratit přítele, když ho právě našel, a navíc se chtěl dozvědět něco víc o tom podivném přívěsku. Měl nos na to, jak přijít k troše peněz a ve vzduchu bylo něco…
Tamis se najednou zastavil: “Nemůžeš jít se mnou, Veleku. Bydlíš přece tady,” ukázal k nedalekým hradbám Valixy, “Máš tady rodiče, kamarády…”
Chlapec se zachmuřil: “Nemám žádný rodiče. A kamarády taky ne. Když jim nepřinesu prachy, zbijou mě.”
Tamis na něj nechápavě zíral.
“No co čumíš? Co si asi myslíš, že sem? Zloděj! A Girko chce slušnej podíl za to, že mě vůbec nechá žít!”
Mnich se rozpačitě usmál: “Ale se mnou nemůžeš jít. Mám poslání. Nebezpečné poslání. Bůh mě vyvolil…”
“No vidíš,” chlapcovy modré oči se rozzářily, “Ten tvůj Bůh určitě věděl, že se ti šiknou něčí šikovný ruce! Proč bys mě jinak potkal, ne?”
Tamis váhal. Takhle to přece nemělo být. Měl by jít sám. Každý vyvolený šel sám, nebo aspoň nikdy neslyšel o tom, že by měli společníky… Jenže chlapcovy velké oči a rozcuchaná čupřina vlasů mu připomínaly cosi zasuté hluboko ve vzpomínkách. A pak, poslat pryč ho přece může vždycky. Cestou projdou hodně vesnic, kde se pár obratných rukou uživí poctivou prací. A na venkově bude mít chlapec rozhodně lepší život než ve Valixe, aspoň si to Tamis myslel.
“Dobře, můžeš zatím, jít se mnou. Ale…”
Radostný Velekův výkřik ho přerušil.

 Nohy ho bolely a únava postupně zachvacovala celé tělo. Ale šel. Musel jít, protože Bůh mu řekl, aby spěchal. Velek, který se vlekl za ním, už dávno vzdal zoufalé pokusy přimět Tamise k odpočinku. Litoval, že se vydal na tuhle cestu. Začínal mít pocit, že veškeré poklady světa nestojí za tohle trápení. Jenže do Valixy se vrátit nemohl. A zůstat sám nechtěl. Byl zvyklý stát celý den na nohou a ještě před týdnem by řekl, že neexistuje člověk, kterému by neutekl. Ale to bylo před týdnem. Teď měl nohy samý puchýř a odřeninu a každý krok v něm vyvolával vlny bolesti. Tak dost! Zastavil se. Na toho blázna se může vykašlat. A pak, třeba ho ještě večer dožene. Věděl, že Tamis se bude muset se západem slunce zastavit, aby hrál. Takže se nic nestane, když si teď trochu odpočine. Se slastným povzdechem se usadil do trávy na okraji cesty.
 Probudily ho hlasy. Veden instinkty zloděje, kterých se tak těžko vzdává, zůstal ležet. Zřejmě usnul a jak se převaloval, skulil se do hustě zarostlého příkopu u cesty. Zdálo se, že muži nahoře o něm nevědí. Zaposlouchal se do jejich rozhovoru.
“Seš si jistej, že to má von?”
“Určitě. Ten zloděj říkal, že ho viděl ještě s ňákým klukem od nich vycházet z toho chrámu. A stráž u brány ho zahlídla vyrážet tímhle směrem a na tom svitku se přece píše něco o Muir-Raqua. A to má být za Fohilskou pouští.”
“Ale proč by tam šel, když už to má?”
“Blbče! Třeba je tam zbytek pokladu!”
Velek zatajil dech a přitiskl se blíž k vlhké zemi. To mluví o nich? Takže poklad? Nervózně si olízl rty.
“Takže ho prostě doženem a zabijem ho?”
“Ty seš tupej jak kravský lejno! Nikoho zabíjet nebudem!”
Velek si vydechl.
“Ale…”
“Nejdřív z něj vymáčknem co se dá a teprv pak ho můžeš podříznout.”
“A ten kluk?”
“S tím si dělej, co chceš.”
Chlapec se zachvěl. Měl by počkat, až odjedou a potom se někam ztratit. Jenže Tamis mu zachránil život. A pak, vidina pokladu… Hlavně vidina pokladu, přiznal sám sobě. Opatrně se začal zvedat na loktech a vyhlédl nad vrcholky lebedy. Listí ho šimralo pod nosem. Na okraji cesty seděli dva muži a žvýkali sušené maso. Opodál bylo uvázaných jedenáct koní a další lidé polehávali v trávě. Velek se spustil zpátky k zemi a začal se plížit pryč. Zkušenosti z ulic Valixy se mu teď hodily. Za nějaký čas se mohl zvednout na všechny čtyři a urychlit svůj postup. Po chvíli, když cesta zatočila za kamenitý pahorek, se odvážil postavit na nohy a rozběhl se.
Slunce právě zmizelo za obzorem a Tamis se naposledy dotkl rozechvělé kůže bubnu. Cítil mír a klid, ale taky nesmírnou únavu. Vzpomněl si na Veleka. Chlapec to konečně vzdal. Snad bude mít dost rozumu, aby došel do nejbližší vesnice a našel si tam práci. Trochu se o něj obával, ale takhle to bylo mnohem lepší, než kdyby šel s ním. Náhle zaslechl dupot nohou a přerývavý dech. Postavil se a v tu chvíli se ze zatáčky vyřítil Velek a padl mu do náruče. Chlapec byl celý zpocený, pokrytý vrstvou prachu a chvěl se vyčerpáním. Cosi se o překot pokoušel Tamisovi říct, ale ten mu příliš nerozuměl.
“Uklidni se,” zatřásl chlapcem, i když sám začínal mít strach. “Kdo že tě pronásleduje?”
Velek se zoufale rozvzlykal. Za zatáčkou se ozval klapot kopyt. Chlapec zvedl hlavu, oči rozšířené hrůzou a s nečekanou silou strhl mnicha do křovisek u cesty. Kolem se přehnala skupina jezdců. Jejich siluety se na okamžik ostře promítly proti ztemnělému nebi a vzápětí zmizely za zatáčkou.
 “Ty jsi se snad zbláznil,” zavrčel Tamis a začal se hrabat z houští. Šlahouny ostružin mu bránily v pohybu. Ostny mu na několika místech roztrhly oděv i kůži. Vyděšený Velek se ještě chvíli krčil ve spleti větví a úponků, ale nakonec i on vylezl zpět na cestu. Mnich mu podal měch s vodou a chlapec se hltavě napil. Teprve teď si Tamis všiml, že Velekovy nohy jsou pokryty směsicí zaschlé krve a prachu. S nechápavým zavrtěním hlavou u chlapce poklekl a začal mu ošetřovat odřeniny.
“Tak povídej. Co se stalo?” zeptal se, aby zakryl vlastní obyvy.
Velek přerývavým hlasem vyprávěl o rozhovoru, který vyslechl i o svém šíleném běhu, o hrůze, že za sebou každým okamžikem zaslechne klapot kopyt a pak už bude pozdě, příliš pozdě…
Tamis ho nepřerušoval. Když Velek skončil, mnich si nejistě prohrábl vlasy: “Říkal mi, že zlo se mě pokusí zadržet, ale tomuhle nerozumím. Co to říkali o pokladu? A jaký svitek?”
“No přece ten poklad v Muir-Raqua. Asi našli nějakou zprávu, kde se o něm píše,” řekl chlapec a oči mu zářily.
“Ale tam žádný poklad není a nikdy nebyl,” zamračil se Tamis, “alespoň ne tam, kam jdu já. Snad jen…”
Velek se na něj napjatě zadíval.
“Možná, že se zlo pokusilo oklamat své služebníky, aby byli dychtivější a ochotnější mě pronásledovat.”
“Takže tam opravdu není žádný poklad?” pokoušel se chlapec marně skrýt zklamání.
Mnich ho přejel pátravým pohledem. “Teď už se mnou tedy nemusíš jít, že ano?” zeptal se, ale okamžitě se zastyděl za své podezření.
Velek se zatvářil uraženě: “To myslíš, že bych si rozedřel nohy do krve kvůli nějakému pokladu?”
Tamis mlčel. Nakonec sklonil hlavu: “Promiň. Nemyslel jsem to tak. No, asi by jsme si měli najít nějaké pohodlné místo ke spánku.”
Velek mu neodpověděl. Spal.

 Slunce právě vyšlo a dva poutníci si balili věci.
“Co budeme dělat?” podrbal se Velek ve vlasech.
“Půjdeme dál.”
“Ale co ty lupiči?”
“Prostě jim řekneme, že byli oklamáni.”
Chlapec na mnicha zíral s otevřenými ústy. Konečně se mu povedlo promluvit: “Ty ses asi vážně zbláznil! To si myslíš, že ti to budou věřit? Budou nás mučit tak dlouho, dokud neumřem! A pak ti seberou ten amulet, nebo co to máš.”
Tamis se zarazil: “To mě nenapadlo. Ale do Sevelanu musíme.”
“Hele tak to prostě vemem oklikou, ne?”
“No nevím… Musím spěchat.”
“Když budeš mrtvej, tak ti spěchání nebude k ničemu.”
Na tenhle argument Tamis neměl odpověď. Nakonec se oba poutníci sbalili a vydali se na další cestu přes pastvinami, poli a lesy pokrytou krajinu.
 Bylo k polednímu, když se Tamis najednou zastavil.
“Ty to cítíš taky?” zeptal se chlapec.
Mnich přikývl. Vzduch byl nasycený kouřem. Oheň ale nikde neviděli. S novou obezřetností vyrazili dál. Drželi se nedaleko cesty a když vyšli na pahorek, porostlý řídkou travou, uviděli pod sebou prašnou linku, táhnoucí se k východu. Vtom Velek vykřikl a zvedl roztřesenou ruku. Tamis to uviděl taky. Ještě dál na východ, v místech, kam směřovali, stávala malá vesnice. Teď z ní stoupala temná klubka dýmu.
“Co se tam mohlo stát?” zamumlal chlapec.
“Nevím. Ale stejně tudy musíme projít.”
“Měli bysme to vobejít. Nelíbí se mi to.”
Mnich zaváhal. Nakonec zavrtěl hlavou: “Ne, radši budu vědět, co se kolem mě děje. Půjdeme tam.”
 K vesnici dorazili před setměním. Z těch několika domů, které tam kdysi stály, zbyly jen trosky. Ohořelé prsty trámů hrozily mlčenlivému nebi. Tiché a opuštěné ulice byly plné popela, kouře a… Velek se zastavil. Tamisovi se zvedl žaludek. Kolem leželi lidé. Některá těla byla napůl spálená, jiná oheň ušetřil, jen aby víc vynikla krutost smrti. Děsivé obrazy se zařezávaly do mozku. Muž, s náručí plnou krve a vlastních vnitřností. Žena, s vyhrnutou sukní a proříznutým hrdlem. Dítě s hrudí rozdrcenou těžkým trámem Tamis se obrátil a zvracel. Velek, přes svůj mladší věk mnohem zvyklejší na smrt, si prohlížel okolí.
“Někdo tady všechny pozabíjel a pak to zapálil. Ale nic si nevzal. To je divný. Tamhle uhořely ve chlívě dvě krávy. A tenhle chlap má nějaký peníze…”
Bledý mnich se znechuceně otočil: “Jak se jich můžeš dotýkat?”
“Hele, nejsou to první mrtvoly, který vidím. Jenom je jich trochu víc. A děsně to tady smrdí,” nakrčil chlapec nos.
“Ty!” ozval se najednou výkřik.
Oba poutníci se prudce otočili. Ulicí se k nim blížila žena v rozedraných šatech. Vlasy na spánku měla slepené zaschlou krví a tvář jí pokrývala vrstva popela. Pod cáry sukně prosvítala bílá stehna. V náručí nesla žena malé dítě.
“To ty!” zavyla znovu a její hlas se jen málo podobal lidskému. Potácivým krokem přistoupila blíž a vztáhla ruce se svým břemenem.
Tamisovi se z hrdla vydral přidušený sten. Dítě, zavinuté v dece, nemělo tvář. Místo ní zbyla jen krvavá kaše.
“Kvůli tobě! Myslíš, že tě nepoznám? Chtěli tebe! A pak všechny zabili. Všechny!” vykřikla zoufale a najednou se prudce otočila a rozběhla pryč. Mrtvé dítě si tiskla k hrudi.
Tamis, bledší než tváře lidí kolem, začal rozbalovat svůj buben. “Je čas hrát. Je čas hrát,” šeptal si okoralými rty. A pak, když se slunce sklonilo k obzoru a ruce mechanickým pohybem udeřily do napjaté kůže, když se mrtvou vesnicí rozezněl rytmus bubnu, pak mnichovi konečně vytryskly slzy.

 “Hele neblázni, přece nemůžeš za to, co udělal někdo jinej,” zatahal chlapec Tamise za rukáv.
Mnich mu neodpověděl. Už druhý den nepromluvil ani slovo. Od té chvíle, co našli spálenou vesnici, šel Tamis jako bez ducha. Ráno a večer hrál a tehdy aspoň na okamžik mizel ten křečovitě bolestný výraz v jeho tváři, ale jinak se zdálo, že se úplně ponořil do svého zoufalství. Marně ho Velek přesvědčoval, že na smrti vesničanů nenese žádnou vinu a že truchlením stejně nic nezmění. Ztěží ho přiměl, aby občas něco snědl a vypil a z cesty ho musel doslova odvlíct. Bukové lesy a pole vystřídaly kamenité louky, porostlé řídkou travou. Zvlněná krajina se tetelila v horkém vzduchu. Za celý den nepotkali jediný potok a Velek věděl, že poslední příležitost získat vodu, budou mít dnes večer v Selevanu. Pak už je čeká jen šedá Fohilská poušť. Jenže jejich pronásledovatelé to ví taky. Už nějakou dobu se Velek trápil vymýšlením vhodného plánu. Nejvíc ho děsila Tamisova netečnost. Smutně si povzdechl a znovu se pokusil přimět mnicha k řeči.
 Leželi na pahorku a světla Selevanu se rozprostírala pod nimi.
“Tamhle je studna,” natáhl ruku Velek.
Tamis, který se už trochu probral za své zasmušilosti, přikývl.
“Myslím, že hlídají všude kolem náměstí. Támhle a támhle,” ukazoval chlapec na skvrny inkoustové temnoty. “A koně asi budou mít v hostinci. Jinej tam myslím ani není.”
Oba poutníci si pozorně prohlíželi jediné náměstí Selevanu, v jehož prostředku čnělo roubení studny. Jídla měli na třídenní cestu pouští ještě dost, ale vodu potřebovali. Nakonec Velek navrhl plán. Teď byl čas začít.
“Ty pudeš tamhle,” naznačil chlapec mnichovi cestu. “Pak se sejdem tady. Jasný?”
Tamis přikývl.
Velek si povzdech a pak se nehlučně ztratil v temnotě. Tamis se vydal na druhou stranu, k ohradám s dobytkem. Brzo mu chřípí naplnil ostrý pach kravského hnoje a potu. Přelévající se masa zvířat v něm probouzela hrůzu. Klášter získával veškeré potraviny z nedaleký vesnic, ale žádné zvíře nikdy nevešlo za jeho zdi a Tak tamis viděl dobytek vždycky jen z dálky. Představa, že bude muset otevřít ohradu, pak do ní vlézt a vyhnat zvířata ven, ho děsila. Připravil si pochodeň a zopakoval si Velekovy instrukce. “Připal některejm vocasy a poběžej jak šílený,” říkal mu chlapec, “Jenom si nevyber bejka, jinak budeš na kaši.” Ale jak má poznat býka mu neporadil. Tamis vztekle zaťal zuby a začal odsouvat břevna. Zbývalo mu sundat poslední, když se za ním ozvalo hluboké zavrčení. Ztuhnul a na zádech mu vyrazil studený pot. Čekal, kdy se mu do šíje zaryjí obrovské tesáky. Nic se nedělo. Opatrně se narovnal a otočil. Další zavrčení ho zmrazilo uprostřed pohybu. Konečně spatřil svého soupeře. Malý, chundelatý pes seděl u ohrady a cenil zuby. Tamis si vydechl. Tak žádné obrovské zvíře… Vzápětí si ale uvědomil, že velikost tady nehraje roli. Jestli se pohne, tak se do něj tenhle pes zakousne a mnich pochyboval o tom, že by dokázal splašit stádo se zvířetem zavěšeným na noze. A jestli začne štěkat… Možná, že se lekne ohně, pomyslel si s nadějí. Opatrně vytáhl křesadlo a začal zapalovat pochodeň. Pes ho nedůvěřivě pozoroval. Konečně smůla vzplanula. Tamis schoval křesadlo a popadl pochodeň do obou rukou. Pak ji výhrůžně napřáhl směrem ke zvířeti. Pes zavrčel. Tamis postoupil o krok vpřed. Zvíře couvlo. Mladíkovi se na tváři rozlil spokojený výraz. Odvážně mávnul pochodní… A pes skočil. Tamis vyděšeně vykřikl. Pokusil se uskočit, ale zakopl o břevno, ležící na zemi a upadl na znak. Tesáky se sevřely kolem ruky, ve které držel pochodeň. Upustil ji a zoufale se pokoušel ze sebe psa setřást. Tomu asi stačilo, že zbavil svého nepřítele zbraně; povolil stisk a odběhl o kus dál. Tamis se zvedl. Z předloktí mu crčela krev. Psí oči se rudě leskly ve světle plamenů. Plamenů? Mnich se otočil a překvapeně vydechl. Pochodeň dopadla na hromadu slámy, připravené pro dobytek a plameny teď lačně hltaly vyschlá stébla. Krávy v ohradě začaly neklidně bučet. Dusání desítek nohou rozechvívalo zemi. Pes se vyděšeně podíval na stádo a zakňučel. Tamis polkl. Najednou se zvíře otočilo a s divokým zavytím vyrazilo pryč. Mnich neváhal a rozběhl se na opačnou stranu. Právě v čas. Jedna z krav si totiž všimla polootevřené ohrady a vyrazila tím směrem. Ozvalo se praskání dřeva a stádo se rozběhlo do noci.
Tamis zadýchaně vyběhl na pahorek a teprve potom se odvážil otočit. Vesnice pod ním byla plná pobíhajících lidí, výkřiků, bučení krav a štěkotu psů. Plameny šlehaly do výše, ale naštěstí kromě slámy nenalezly žádnou potravu. Mnich si oddechl. Po tom, co viděl před pár dny, nestál o žádné další spálené vesnice.
“Dobrá práce,” ozvalo se za ním.
Vyděšeně se otočil. Velek se vesele křenil a hrdě potřásal dvěmi plnými měchy vody.
“Teď bysme měli fofrem zmizet, brzo je napadne prohledat vokolí.”
Tamis přikývl. Pokousaná ruka ho bolela, ale byl rád, že se jim plán vydařil. Vydali se na cestu.

 Poušť, šedá a pokrytá pískem a kameny se táhla od obzoru k obzoru. Zmítala se v divokých vlnách, nehybná a přece jakoby živá. Sálala žárem, odraženými šípy slunce, které jako vražedný zlatý disk viselo na olověné obloze. Dvě malé tečky se prodíraly tou nekonečnou pustinou, dva výhonky života v království smrti. Poušť byla stará. Starší než louky na jejích okrajích. Byla stará a trpělivá. A čekala.
 Tamis si setřel pot z čela a zasykl bolestí, když mu slané krůpěje sklouzly na popraskané rty. Teď už to věděl jistě. Zabloudili. Už čtvrtý den se plahočili královstvím písku a šedi. Dnes ráno dopili poslední vodu a splasklé měchy ho tloukly do zad. Možná by je měl zahodit. Stejně jsou už zbytečné. Všechno je zbytečné. Světlo je dáno všem. Stejně jako smrt. Zaplavila ho divoká vlna beznaděje. Svezl se k zemi a opřel si hlavu o kolena. Tady může umřít stejně jako kdekoliv jinde. Pustina kolem si toho ani nevšimne. Zavřel oči. Něčí ruka s ním nešetrně zatřásla a znovu ho vrhla do království bolesti a slunce. Dopadl na něj stín. Velek. Světlé vlasy měl spečené a vybledlé jako kosti dávno mrtvých. Cár pláště, který si omotal kolem hlavy, mu částečně chránil i tvář.
“Musíš jít,” zasípal.
Mnich pomalu zavrtěl hlavou.
“Tvůj Bůh…”
Bůh. To slovo uvázlo v Tamisově otupělém mozku. Má úkol. Musí jít. Zvedl se a trhavě, jako špatně ovládaná loutka, se vydal na další cestu.
 Mnich narazil do chlapcových zad.
“Proč stojíš,” zamumlal sotva slyšitelně.
A pak to uviděl taky. Před nim, na šedém, větrem ošlehaném balvanu seděl stařec v rozedraných šatech. Jeho silueta splývala s pouští kolem. Tamis nechápavě potřásl hlavou. Asi se zbláznil. Tak takhle vypadá smrt. Jenže stařec nezmizel. Dokonce se pohnul. Hbitě sklouzl ze svého sedátka a tanečními krůčky se přiblížil k dvojici poutníků.
“Copak to tady máme?” ozval se krákoravým hlasem “Něco nám sem přišlo, že jo?” Naklonil hlavu na stranu a začal si Tamise prohlížet. “Asi to neumí mluvit,” odfrkl si a pak se rozesmál vysokým, skřípavým smíchem.
Mnich ztěžka zvedl ruku a zachytil starce za rukáv. “Potřebujeme vodu. Vodu,” zasípal zoufale.
“Pustí! Pustí mě to!” vykřikl stařec a vytrhl se z Tamisových křečovitě sevřených prstů. “Tak ono to chce vodu, jo? Ptá se špatného. Tam se zeptej!” ukázal kostnatým pařátem a pak se šíleným smíchem vyrazil pryč.
“Počkej,” Velek se marně pokusil zachytit utíkajícího starce a vrávoravým krokem vyrazil za ním. Stařík se mu ale během pár okamžiků ztratil mezi balvany. Chlapec se zoufale vydal zpátky. Tamis stál tam, kde ho nechal, s hlavou zdviženou k nebi, kam předtím ukazoval stařec.
“Tam se zeptej,” mumlal si tiše.
Velek sledoval jeho pohled a skoro vykřikl. Vysoko na obloze kroužila malá, černá tečka. A ta se právě rozletěla pryč.
 Sledovali černou skvrnku a ač se to zdálo neuvěřitelné, i když ji vždy na čas ztratili z dohledu, vždy se znovu vrátila, jako by na ně čekala. Po poledni se snesla níž. Velek zaúpěl hrůzou. Pochopil, proč jim tajemný opeřenec nikdy neuletěl. Byl to sup. Pták zakroužil nad svými obětmi a pak přistál na nedalekém balvanu. Chlapec se svezl k zemi a bezmocně pohlédl na svého staršího druha. Ten stál a zíral kamsi do dálky, na tváři široký úsměv, Asi zešílel, pomyslel si Velek. Pak se Tamis potácivým krokem vydal dopředu. Chlapec se vydrápal na nohy a… Z úst se mu vydral radostný výkřik. Před nimi se k nebi vypínaly vysoké štíty hor. Uvědomil si, že by je museli objevit mnohem dřív, kdyby se pořád nesnažili sledovat supa. Ale na tom teď nezáleželo. Se stejně šíleným úsměvem jako Tamis se vydal za přítelem.

 Poslední zvuky bubnu splynuly s ozvěnou a mnich se uvolněně opřel o velký kámen. Odpočívali v zeleném údolí, kterým protékal potok, který o kus dál spadal z útesu a v závoji stříbřité pěny mísil své vody s divokou horskou řekou. Při pohledu dolů se Tamisovi zatočila hlava a tak teď radši seděl u skály. Zato Velek se nemohl na vodopád vynadívat.
“Tolik vody,” usmál se spokojeně a znovu ponořil ruku do proudu.
Oba poutníci měli hlad, ale to jim teď nevadilo. Hlavně že se napili do sytosti. Obloha ztmavla přicházející nocí a vzduch byl chladný a vlhký. Tamis se zabalil do své pokrývky a propadl se do náruče spánku. Velek ho vzápětí následoval.
 Probudil ho kopanec do žeber. Tamis se pokusil vstát, ale další rána ho srazila k zemi. Ucítil nasládlou chuť vlastní krve. Zvedl hlavu. Nad ním se tyčil mohutný, černovlasý muž a divoce se šklebil. Další mířil kuší na Veleka, který stál nedaleko útesu. Trojice lupičů se přehrabovala v Tamisových věcech a další tři posedávali u skály.
“Tak vstávej, mníšku, nějaks nám zlenivěl.”
Mnich, který po raní hře znovu usnul, zoufale zasténal. Proč jen nezůstal vzhůru!
“Podívejte se na něj! Nevypadá ňákej unavenej? To bude asi tou pouští.” Černovlasý se k mladíkovi sklonil a uchopil ho pod krkem: “Zařvali tam tři dobrý chlapi, ty malej bastarde. A pochcípaly nám všechny koně. Za to zaplatíš!” zavrčel vztekle a prudkým trhnutím postavil Tamise na nohy, “Tak povídej!”
Mnich zmateně zavrtěl hlavou.
Mužova pěst ho zasáhla do tváře a odhodila dozadu. Tráva zastudila do dlaní.
“Kde je to, cos vodnes z chrámu? A kde je ten poklad? Žádný výmluvy! A vstaň, když s tebou mluvím!”
Tamis se ztěžka postavil. Cítil, jak mu natékají rozbité rty. “Není žádný poklad,” zamumlal.
“Cože? Nějak špatně jsem tě slyšel?”
“Není žádný poklad!” teď už skoro křičel, “To je jenom lest, aby jste mi zabránili odnést Zlatý strom tam, kam patří!”
“Jakej Zlatej strom? Co to blábolíš?”
Mnich zalovil pod svým oděvem.
“Ne!” vykřikl Velek a vrhl se k příteli.
Pozdě. Zlatavá záře zaplavila Tamisovy dlaně. Černovlasý se mlsně olízl.
“Zastřel toho kluka, Berde,” mávl rukou.
Velek vytřeštil oči. Tamis se vyděšeně obrátil k chlapci. Čas se zastavil. Tětiva kovově zadrnčela. Střela z kuše, rychlá a smrtící, se zaryla Velekovi do ramene. Chlapec se zapotácel a ustoupil. Krok. Ještě jeden. Na okamžik strnul na hraně útesu v marném souboji s bezednou hlubinou… A pak bezmocně rozhodil ruce a zřítil se. Tamis zoufale vykřikl. A v absurdní snaze zachránit přítele se vrhl za ním.
“Do prdele,” ozval se vůdce lupičů přiškrceným hlasem. Opatrně přistoupil k okraji propasti a pohlédl dolů. Zpěněné vody řeky se v slunečním světle třpytily stříbrem.
 Když se nad Tamisem zavřela stříbřitá hladina, zadržel dech. Náraz byl strašný a na okamžik měl pocit, že si zpřelámal všechny kosti v těle. Pak ho ale uchopil proud. Mnich plaval, marně a zoufale bojoval o šanci se znovu nadechnout. Konečně! Ostré sluneční světlo ho bodalo do očí a všechno kolem vířilo v divokém kolotoči tvarů a barev. Řeka ho znovu strhla pod hladinu. Plíce mu praskaly nedostatkem vzduchu a kameny, do kterých narážel, mu drtily žebra. Zase se vynořil. Na krátký okamžik zahlédl ve spršce vody před sebou Velekovo tělo. Několika mocnými záběry se mu podařili dostat se až k chlapci. A znovu je proud vrhl ke dnu. Svět kolem potemněl. Břehy se přiblížily a řeka vyrazila ještě prudčeji. Všechno vířilo, pocit nekonečného letu, náraz… Temná modř a klid.
Tamis strnul. A pak se prskající a kuckající vynořil nad hladinu. Kolem bylo šero. Jeskyně, uvědomil si. Ocitl se v obrovském, podzemním jezeře, do kterého řeka spadala mocným obloukem. Prsty stále křečovitě svíral Velekův oděv. Táhl chlapce ke břehu. Vylezl na písčitý násep a vyvlekl nehybné tělo za sebou. Šíp se zlomil a tak teď trčela Velekovi z ramene jen jeho část.
Tamis si položil přítelovu hlavu na klín. “Žij! Musíš žít!” šeptal zoufale, “Veleku, Veleku, slyšíš, žij!”
Najednou sebou chlapec trhl a doširoka rozevřel oči. Tamis zatajil dech. Velek se zachvěl, z úst se mu vyřinul proud krve a vody, a pak znehybněl příteli v náručí. Mladý mnich sklonil hlavu a tiše, bezmocně se rozplakal.

 Teprve za nějaký čas k Tamisovi pronikl chlad a hukot vody. Pohlédl k vodopádu. “Ty taky!” vykřikl zoufale, “Ty za to taky můžeš! Za všechny ty mrtvé! A to všechno jenom kvůli tomuhle…” Sklouzl rukou na hruď a pak se zarazil. Přívěšek se Zlatým stromem byl pryč. V divokém návalu hrůzy začal převracet všechno kolem. Trhal si oděv na cáry, lezl po kolenou a rozhraboval písek, několikrát prohledal i Velekovu mrtvolu. A nakonec, s rukama rozedřenýma do krve a s ulámanými nehty, přestal. Seděl na patách a kymácel se sem a tam. Objímal se pažemi a celý se chvěl. Na rtech se mu začaly tvořit chomáčky pěny.
 Čas běžel. Tamis si pomalu začal uvědomovat svou existenci. Venku už se asi stmívá. Podvědomě si sáhl k pasu a překvapeně sebou trhl. Nepromokavý vak tam stále byl. Roztřesenýma rukama vytáhl buben. Ten jediný mu zůstal. Začal hrát. Ruce dopadaly na pevnou kůži a zanechávaly na ní krvavé stopy. Hrál. Už neděkoval ani neoslavoval. Prostě jen hrál. Za ženu s mrtvým dítětem, tam ve vesnici. Za svého přítele, nehybného a chladného jako vody jezera. Za tři lupiče, kteří zemřeli v poušti. Za mrtvých jedenáct koní. Hrál. Hrál za ztracenou naději. Rytmus sílil a plynul, rozechvíval skalní stěny a vibroval temnotou. I vodopád se mu poddal. A světlo, jasné, pulsující světlo, se vynořilo odněkud z druhého konce jeskyně. Mnich spustil ruce, ale rytmus neustal. Zněl pořád dál. A v tom rytmu k němu přicházel stařec v plášti všech barev. Tamis si všiml, že je mezi nimi i černá.
“Vítej, Tamisi,” znovu ten hlas, hluboký a mocný. Ale dnes v něm mnich zachytil únavu a bolest.
“Selhal jsem,” řekl, “Ztratil jsem Zlatý strom.”
“To není důležité.”
Tamis zvedl hlavu a pohlédl do starcových očí. Byly temné, jako povrch jezera. “Není důležité? Ale pak…”
“To je zkouška.”
“Zkouška?” to slovo mu ztrpklo na rtech. “Chceš říct, že tohle všechno, ta vesnice, Velekova smrt, to všechno že bylo zbytečné?”
“To si myslíš? Ty sám si musíš odpovědět.”
Tamis se zachvěl. Něco tam dole, v hlubině jeho duše, se konečně zlomilo. Vstal. Otočil se ke světlu zády a pomalým, nejistým krokem se vydal pryč. Stařec mlčel.

 Bubny duněly. Rytmus se probouzel, pronikal do nejtajnějších zákoutí duše, uchvacoval srdce, v očisťujícím tónu zaplňoval celou bytost a vpíjel se do každé kapky krve. Zaháněl minulost i budoucnost a umlčoval mysl v jediném divokém teď. Bubny duněly. Jen jeden mlčel. Stonek zlomené kopretiny, na kterou ho někdo odhodil, se smutně kýval ve větru.
 Vítr, ten stejný vítr, se hnal šedou pouští. Trpělivá, kamenitá země se dočkala. Sup plavným letem klesl dolů k mrtvému tělu. Stařec v rozedraných šatech pohladil ptáka po lysé hlavě.
“Tak vidíš, že neobstál,” zamumlal tiše. A pak se rozesmál šíleným, krákoravým smíchem.

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Velmi pekny pribeh nebo hodne dlouha povidka me osobne se to osobne opravdu hodne libilo a uvital bych dalsi a dalsi podobne vyborne povidky sice je konec nejasny ale to nemeni nic na tom ze si mi to velmi libilo…

  2. GooD
    Nebylo to spatne, jen jsem uz neco podobneho cetl, ale v jinem podani, to vsak nic nemeni na faktu, ze je to GOOD.

Zveřejnit odpověď