Rok 2005 očima redakce

Připravili jsme pro vás přehled knížek, které nás loni nejvíce zaujaly. Není to žádný TOP 10 knih, i tak ale padnou jména titulů, které byste si určitě neměli nechat ujít a které považují naši recenzenti třeba za vůbec nejlepší knihy loňského roku. Takže, co u nás v redakci loni nejvíce frčelo? Každý má jiné priority, proto v našem komentovaném přehledu najdete čistě dobrodružné čtivo i filozofickou sci-fi.

Karel Stirius Vik, redaktor:

Jaká kniha z roku 2005 byla pro mě nejlepší? Samozřejmě jsem nečetl vše a ani jsem nestihl všechny libůstky, na jaké jsem se chystal. Ať už z hlediska časového nebo finančního. Ale pokud vezmu v potaz vše, s čím jsem strávil nějakou dobu převážně v posteli, tak mám samozřejmě favority. Z fantasy mě velmi mile překvapila Lois McMaster Bujold svým Prokletím Chalionu. Velmi slušně popsaný příběh o hrdinovi Cazarilovi, který má na starost dvě děvčata, jež se ocitla ve velmi nezáviděníhodné situaci. Výborně vypilovaný charakter, střídmě a rozumně použitá magie, zajímavý a čtivý příběh, který se možná přímo nedere vpřed, ale svou stálou vysokou úrovní bez debat pohltí. K tomu pár zásadních zvratů, činnost bohů na denním pořádku, žádné přehnané schopnosti, jednoduše kniha, která zapůsobí svou lehkostí, střízlivostí, ale v adrenalinové podobě, takže nehrozí nuda nebo ztráta zájmu.

Také zde musím zcela jednoznačně vyzdvihnout Archu od Alastaira Reynoldse. Autor každopádně dokázal, že umí napsat úchvatné čisté hard sci-fi ságy jako pravý mistr. I když je tahle kniha(y) o kapičku horší než předchozí, v celkovém měřítku zůstává ohromující pro všechny milovníky Kaldery i Odhaleného vesmíru (ten je dle mého názoru úplně nej). Archa využívá všech známých hrdinů, detailně vytvořenou historii, zlomky dějů z dávné i nedávné historie lidstva a to vše je zakomponováno v úžasném hávu pravých technologických udělátek, které zpřístupňují další dějové zvraty a blížící se hrozbu vyhynutí lidského druhu. Zkráceně řečeno, pokud milujete tento styl literatury a pan Reynolds vám unikl (čemuž se mi nechce věřit), tak v žádném, opravdu žádném případě neváhejte si tuhle mezeru doplnit.

Ivo Poledník, redaktor:

Loňský rok byl opravdu našlapaný kvalitními knihami, takže je těžké vybírat, na co upozornit. Do nejužšího výběru se u mě nakonec dostala monumentální sbírka povídek editora Martina Šusta Trochu divné kusy (jedinečná nejen v našich poměrech), fantasy román Prokletí Chalionu L.M. Bujoldové (který mi úžasně kápnul do noty) a největším překvapením roku byl raketový nástup ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka. Na začátku minulého roku byl tento tvůrce u nás úplně neznámý, zatímco na jeho konci už byly jeho knihy obrovskými bestsellery, na které svorně pějí chválu čtenáři i recenzenti. Z nich vzejde také vítěz. Kupodivu jím nebude fenomenální (zatím) trilogie o Hlídkách, ale trošku překvapivě jeho román Spektrum. Kultivovaná sci-fi, napsaná v duchu nejlepších tradic ruské (či spíše sovětské) fantastiky, si opravdu zaslouží přídomek „filosofická“ space opera. Knize není prakticky co vytknout, ale obzvláště bych zdůraznil neotřelou ústřední zápletku, překvapivou závěrečnou pointu, „civilní“ přístup (hlavní hrdinové nejsou supermani, ale normální lidé) a v neposlední řadě i to, že kniha je řemeslně bravurně zvládnuta – spisovatel nad ní má plnou kontrolu od začátku až do konce. Jinými slovy, Lukjaněnko evidentně už na začátku ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Troufám si tvrdit, že Lukjaněnko svou nejlepší knihu ještě nenapsal, a že se od něj ještě dočkáme velkých věcí. 

Jan Sebastian Chum, redaktor:

Za významný počin minulého, na kvalitní hity dosti prostého roku považuji druhé vydání úchvatné historické fantasy Stín modrého býka. Na první pohled jedinečným faktem knihy, hovořícím velmi zřetelným jazykem k tuzemským fantastům o jejích kvalitách, jsou dvě výrazná jména na obálce: Leonard Medek a Františka Vrbenská. Oba již kultovní a klasické klenoty plejády našich autorů společně daly vzniknout knize jedinečné nejen slohem a úžasným literárním ztvárněním, ale především otevírající brány zatím nepříliš probádané komnaty české fantasy, a to za použití sady klíčů svou kvalitou a řemeslnou dokonalostí vynucujících pokorný úžas. Nezbývá než se epickému příběhu a hoře autorské práce rýsující se na pozadí poklonit.

Michal Střelec Pešťák, redaktor:

V uplynulém roce úspěšně pokračovala oblíbená knižní série Mark Stone. Vyšly celkem čtyři díly – dva v únoru a dubnu, dva v listopadu a prosinci. Již tradičně šlo o příběhy z pera tuzemských autorů. Královský gambit Petra Macka se nesl v duchu lidové zábavy, neřku-li bohapusté srandy, ostatní tři příběhy (přes některé nedostatky, dané převážně reáliemi „seriálu“) se svým provedením řadí mezi dobrou dobrodružnou sci-fi. První mise Vlada Ríši měla švih i nápad, bohužel utrpěla doslova „překopáváním“ některých pevně daných reálií řady a nezvládnutými korekturami. Zlato Alwogiry Jana Kovanice i Svatá válka Ďura (Juraje) Červenáka jsou klasické, profesionálně napsané a přes přeci jen svazující předem dané reálie velmi kvalitní příběhy, které by nezapadly ani v případě, že by nevyšly jako součást oblíbeného seriálu. Hlavním problémem tohoto projektu v roce 2005 byla nepravidelnost vydávání jednotlivých svazků, které nakladatel vyřešil snížením ročního počtu vydávaných příběhů z šesti na čtyři. Nezbývá než doufat, že se tento počet svazků i kvalitu nastavenou posledními díly podaří udržet i v tomto roce. Česká řada Marka Stonea může být skvělou volbou pro všechny vyznavače jednoduchého dobrodružného čtiva.

Luboš Vachl, redaktor:

Hrdinové Trojské války ožívají v eposu Ílion dnes již legendárního Dana Simmonse. A jako před tisíciletími, i tentokrát jsou jen figurkami ve složité hře bohů. Narozdíl od bohů antických možná ti Simmonsovi neovládají řád světa, zato však disponují nejmodernější a smrtelně nebezpečnou technologií, která ohrožuje samotnou strukturu vesmíru. Kombinace řecké mytologie a jaderných válek budoucnosti, kontrast mezi negramotností zbytků lidstva a překvapující lidskostí strojů ze vzdálených oblastí Sluneční soustavy, přesně vyvážený poměr akce a tajemství, komplexní a naprosto nepředvídatelný děj plný zvratů a akce… Zkrátka nejlepší dílo Dana Simmonse od dob Pádu Hyperionu, jedna z největších událostí na pultech tuzemských knihkupectví loňského roku a povinnost pro každého milovníka Simmonsových space oper.

Martin Šust, stálý spolupracovník:

Dnes už pro mnoho z nás varietní magie ztratila velkou část svého kouzla, ale byly doby, kdy tomu tak nebylo. Za časů velkého Houdiniho a jiných, dnes téměř bezejmenných, měla magie ještě značnou jiskru a švih. Christopher Priest se do těch časů na konci 19. století vydal, aby napsal úžasný román na pomezí reality a fikce – Nežádoucí efekt. V jeho podání můžeme sledovat neustále se vyhrocující konflikt dvou nadaných kouzelníků. Jejich vzájemná antipatie roste a doslova trnem v oku se stává vrcholné číslo každého z nich. Kouzlo zahalené neproniknutelným tajemstvím, zdánlivě či doopravdy se vymykající veškerému chápání – okamžitý přenos člověka. Nejsme však jedinými pozorovateli těchto událostí, spolu s námi je prostřednictvím zápisků ze života sledují i potomci obou umělců. A za zažloutlými stránkami se skrývá děsivé tajemství, jehož důsledky dokáží překonat propast času a dotknout se i jich, a společně s nimi i nás. Nežádoucí efekt je žánrově stěží zařaditelný, přesto ho bezesporu řadím mezi to nejlepší z minulého roku. Navíc se těším na filmové zpracování v podání mého oblíbeného režiséra Christophera Nolana (Batman Begins), vždyť jeden z hrdinů chystaného snímku – Nikola Tesla (v podání Davida Bowieho) – slaví tento rok významné výročí. I to je jeden z vítaných účinků románu, pomáhá nám připomenout si postavu excentrického génia, který svými vizemi doslova změnil svět.

Jiří Popiolek, stálý spolupracovník:

Mám hodně rád detektivky, americkou drsnou školu obzvlášť. Také proto jsem byl loni nadšen románem Půjčovna masa (český název je podle mě značně zavádějící, neboť svým vulgárním vyzněním zcela popírá originální Altered Carbon) – britského spisovatele Richarda Morgana. Kdybych měl vypisovat, v čem všem se trefil do mého vkusu, trvalo by to dlouho. Zkusím vypíchnout to nejpodstatnější. Vypravěč Takeshi Kovács je nejednoznačná postava, která má k prototypu kladného hrdiny asi tak daleko jako letošní mrazivá zima k tropickým vedrům. Moderní technologie, jíž určitě je v románu klíčový kortikální čip v mozku uchovávající osobnost člověka i po jeho smrti, se stávají nedílnou součástí tradičních a dlouhá léta neměnných žánrů, jakými jsou space-opera nebo hard sci-fi. A dokonale zvládnuté řemeslo podepřené skvělým akčním příběhem vždycky připoutá ke knize víc než jakkoli vybroušený novátorský experiment. Půjčovna masa je pro mě nejpříjemnějším překvapením loňského roku. Možná také proto, že naprosto nečekaným.

Wojta Běhounek, stálý spolupracovník:

Kanaďan Steven Erikson počtvrté přišel se svým cyklem Malazské knihy padlých. A opět uchvátil svým umem. Jestli fantasy jako žánr léta stagnoval, Erikson dokázal, že i na starých základech se ještě stále dá stavět něco nového. Nečekejte však klasické vyprávění – Dóm řetězů rozhodně nepatří do kategorie jednoduché četby. Komplikovaný styl, kvanta postav, spletité osudy a temná až dusivá atmosféra – to vše je vyváženo autorovým černým humorem, syrovostí příběhu a hlavně schopností nezabírat prostor zbytečnými popisy a vysvětlivkami, díky čemuž se i osmi set stránkový román čte jedním dechem. Není jednoduché do jeho knih proniknout, o to těžší je však nečíst je stále dokola. Pomineme-li Martinovu Píseň ledu a ohně, nevím o ničem lepším, co by „klasická“ epická fantasy za posledních deset let nabídla.

Ondřej Jireš, šéfredaktor:

Vždy bedlivě sleduji hlavně dění na domácí scéně. Loni mě potěšil druhý díl Žambochovy Líhně, který se mi líbil více než jednička, a zajímá mě jeho s Procházkou rozjetý projekt JFK, s jehož zhodnocením však ještě počkám, protože se první díly dusily dětskými nemocemi. V budoucnu by však mohl tento projekt přinést do vod naší SF některé novinky a nové zkušenosti. Jednoznačně však musím upozornit na jiný kvalitní projekt, jenž je český tak napůl. Martin Šust totiž sestavil velmi kvalitní antologii zahraničních povídek Trochu divné kusy, kde se objevily takové hity jako Zmrzlinová říše Jeffreyho Forda nebo Rok v lineárním městě Paula Di Filippa. Letos na podzim pravděpodobně vyjde druhý díl, tak jsem velmi zvědavý, zda se Martinovi podaří navázat stejně kvalitně, pestře a neobvykle. Z TDK by mohla být časem významná značka kvality a snesitelné míry „divnosti“. Zatím je však jisté pouze to, že první díl se opravdu vydařil.

Jaké jsou vaše tipy na skvělé knihy loňského roku? Rádi bychom znali i vaše názory.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Trochu divné kusyŽelezná radanové vydání Bran Anubisovýcha to jsem si ještě nekoupila a nepřečetla Ílion./Já vůbec nejsem prolaserovsky zaměřená! :-)/

  2. Za sebe mohu třeba jmenovat J.R.Mecloed – Světlověk, ale bohužel jsem knih, co vyšly letos, moc nečetl. Ale čeká na mě třeba “Železná rada” nebo zmiňované Trochu divné kusy a něco mi říká, že mě nezklamou :-).New Weird rulez! 🙂

  3. Erikson – Vzpominky ledu a hlidky od Lukjanenka, Barker – Abarat 2 a dal si zatim nevzpomenu, ty brany anubise jeste a lihen 2

  4. no za mě jednoznačně Trpaslíci+Válka trpaslíků od M. Heitze a potom skvělá byla taky antologie Písně temných věků:)

  5. Nejdříve ke knihám zmiňovaným v článku:Jasně u mě vyhrává TDK a doufám, že prostřednictvím této knihy se při udílení cen akademie sffh objeví české jméno v položce kniha roku.Stín modrého býka – podle mě nejlepší česká fantasy všech dobProkletí chaolinu – už jsem nevěřil, že mě ještě někdy bude klasická ságo-fantasy tolik bavit. Autorka má skvělý vypravěčský styl.(Jinak většina zbývajících knih zmiňovaných v článku mám v kolonce: K přečtení)Za sebe bych pak přidal:Brány Anubisovy – skvělé, přímo bohovské čteníAchája2 – na rozdíl od prvního dílu sice jen pouhá fight fantasy, ale Ziemanski má skvěle odsýpající styl, takže doporučuji všem, kteří tento styl vyznávají.Z klasiky pak Obchodníky z vesmírem. Ti by zase mohli ukázat škarohlídům (včetně některých členů fp), že existuje klasická sf, která se čte více, jak dobře.Drouhá nadace, Ani sami bohové – srdcová záležitost

  6. a zapomněl jsem říct, že nejlepší je stejnak Šlechta 🙂

  7. takže:Nejlepčí denŽRÍlionObchodníci s vesmíremPůjčovna masaJFK (!!!!!!!)zbytek je vesměs na pořadníku…

  8. Ílion, Brány Anubisovy a Archa jsou určitě na špičce mého seznamu, teda aspoň co se novějších záležitostí týče. A pokud jde o klasiky – je mi upřímně líto čtenářů, kteří neznají/nečetli Ani sami bohové a Obchodníky s vesmírem. To je absolutní špička žánru, stejně jako Duna nebo Pán prstenů (a vzkaz těm, kdo se bojí, že je “klasici” už nechytnou – v případě těchle dvou perel se fakt nemusíte bát, hlavně Obchodníci s vesmírem je neuvěřitelná jízda :))

  9. Aiax: Obchodníky s vesmírem mám (trapně) taky v pořadníku a s těmi staršími věcmi – nelze nezmínit pekelnou pecku Sníh, taky by si v budoucnu zasloužila nové vydání…ale tady chtěli knihy za rok 2005. 😛

  10. Sicco neboj, dokonce i nekteri clenove redakce maji Obchodniky doma v knihovnicce :-).

  11. Dokonce je maji i “nekteri” komiksari z redakce:)

  12. U mna vyhral Sapkowski s Bozimi bojovnikmi. Seria ide hore a uz sa nemozem dockat posledneho dielu!!!

  13. joo, Obchodníci jsou fakt třída… a k tomu Sněhu – nechystá se náhodou nové vydání? nějak to nemůžu sehnat… (to samé platí o Neuromancerovi)

  14. Stirius, Lukáš Růžička: já to tušil, jinak by už dávno server s fp shořel v plamenech pekelných 🙂

  15. The best…
    ÍlionBrány AnubisovyObchodníci s vesmíremA další, na které si takhle brzo po ránu nevzpomenu…Též nejsem prolaserovsky zaměřen…

  16. Já v podstatě souhlasím, jen bych ještě přidal Červenáka – závěrečný díl trilogie Černokněžník, který se jmenuje Krvavý oheň. Páč je fakt dobrej!

  17. Jednoznačně trojka TDK, Ilion a Železná rada. Na dalších místech určitě Abarat 2, V pavučině, Nejlepší den a Rok naší války. Poslední jmenovaná mi ve výčtech trochu chybí, to jsem jediný komu se hodně líbila?

  18. spíš to ještě nikdo nečetl… třeba V pavučině na mě smutně kouká z knihovny…

  19. Venca: Musím přisvědčit Incomovi, ještě to nemám koupený a to už má vyjít ten VanderMeer, mám skluz.Ale už jsem přečetla Ílion a samozřejmě zařazuju a doplňuju svůj žebříček. 🙂 Vedle TDK na pomyslnej vrchol.

Zanechat odpověď