Múza na dovolené aneb Umělecký bloku, vítej.

Máte tvůrčí krizi?
Nedělník Adély Uliňákové vám rozhodně NEukáže cestu jak z ní, ale zato váš stav dokonale rozebere.

 

 Jednou za čas se každému stane ta nezáviděníhodná věc, a to sice, že ztratí půdu pod nohama a propadne se do černých hlubin velkého neznáma s názvem umělecký blok. Pár let nazpátek jsem si říkala, že je to blbost a nic takového neexistuje. Možná tak syndrom vyhoření nebo nějaké chudší období – jenže tehdy jsem byla naivní a blbá. Teď už se druhým rokem snažím nějak fungovat s touhle šílenou věcí, kterou bych přirovnala ke spratkům, které potkáváte v obchoďácích. Je to otravné a vyčerpávající a ve finále stejně rezignujete pod tíhou emocí.

Pro spisovatele a pisálky je tohle téma hotový mor, černá smrt jednadvacátého století. Není nic horšího, než když múza zamává šátečkem, sbalí si svých pár švestek a vyrazí na dovolenou, protože už pěknou řádku let vám sloužila jako dojná kráva a teď toho má plné zuby. A tak můžete vesele dřepět u počítače nespočet desítek hodin, vztekat se, brečet a stejně vypotíte jeden umrněný odstaveček, který vzápětí stejně hned smažete, protože je to prostě blábol.  Ach, jak je to psaní krásné… Vzápětí začnete uvažovat o tom, proč se na to nevykašlete, že takové rozčilování za to nestojí a uklidnit se můžete i jiným způsobem (třeba flaškou vína). Jenže co si budeme povídat – spisovatelé se tím živí, takže musí psát, ať je výsledek sebehorší, a pisálkové, kteří jsou tvrdohlaví jako já, se nevzdají už z principu, protože v tom psaní jsou sakra dobří, baví je to a jako bonus je to malá forma terapie.

Jenže co takový spisovatel nebo pisálek dělá, když múza ukáže prostředníček a odkráčí středem? Spisovatel, to nevím. Pisálek? U pisálka bych to přirovnala k jednomu dílu Simpsonových, protože je to sakra trefný. (Předem upozorňuji, že se všemi fázemi mám bohatou zkušenost.)

Zdroj: https://www.deviantart.com/4xeyes1987/art/7-Stages-of-Grief-Loss-Homer-Simpson-657043895

  1. Šok

Ten se dostaví jako první. Nemusí to být šok, který způsobí infarkt. Úplně bohatě stačí takový šok, kvůli kterému se pozastavíte nad tím, jak dlouho najednou trvá napsat jednu stránku a kolikrát různé věty opravujete a zjišťujete, že jste daným množstvím slov vůbec nevystihli, co jste chtěli (natož, abyste se dostali někam k pomyslnému cíli).

  1. Popírání

Zatloukat, zatloukat, zatloukat. V některých případech to očividně funguje, jinak bychom na pultech v knihkupectvích některé skvosty neměli, ale zpět k tématu. Když pomine prvotní šok, jehož délka se u každého jedince liší, nastoupí tenhle frajer. A frajer proto, že si stále říkáte, jak skvěle píšete nebo (pokud na tom nejste tak hrozně a znáte se), že vaše povídky, články, knihy, jsou stále obstojné a dají se číst. Bohužel kritika není dle vašeho očekávání a najednou nastává problém. Hm, tak ono to stojí za starou belu, jo? Huh, a to jsem s tím měla takový práce…

  1. Vztek

Nechci mluvit za každého, ale u mě tohle období bylo druhé nejdelší. Vztekání se nad klávesnicí, brečení vzteky nebo nasupené procházení se po pokoji. Je mi jasné, že jedna část se ptá proč, druhá mě chápe, třetí si říká ta holka je magor a čtvrtou to pro jistotu nezajímá. Pro tu první část mám i odpověď. Když povídky, vlastně jakékoliv články, knihy píšete několik let, baví vás to a některé to dokonce živí, tenhle umělecký blok představuje šílený problém. Najednou máte nápad, který chcete napsat a ono to nejde. Osobně bych vztek i spojila se solidní frustrací (vážení, představte si, že vaše drahá polovička přestane v tom nejlepším, otočí se na druhý bok a jde spát – teď to vynásobte tak tisícem). Polovinu vlastně máte za sebou – máte nápad a zbývá ho akorát převést na papír, nebo tedy na monitor, ale jakmile se o to pokusíte, vyjde z toho blábol vedle blábolu, který ani vám nedává smysl. A když nedává smysl vám, jak by mohl někomu jinému? A to to bývalo tak jednoduché…

  1. Strach

Je jeden ze základních lidských pocitů. V tomto případě máte strach, jestli se múza z dovolené vůbec vrátí. Aby se jí tam nelíbilo až moc nebo ji naopak nesežrala nějaká zvěř – to by nějaké vracení se už vážně nešlo. Nejhorší je asi myšlenka jak dlouho to ještě bude trvat? Nevíte, odpověď se od nikoho nedozvíte, ani ji z nikoho nevymlátíte.

  1. Deprese

Je mrcha a co si budeme povídat, každý si tím jednou prošel. Najednou máte pocit, že jste naprosto neschopní, vlastní výtvory ani nepoznáváte nebo se vám nelíbí a nejraději byste je všechny vyhodili. Neuděláte to jen z čiré nostalgie a co kdyby náhodou… Pak se to zase přehoupne a nastoupí údiv – proč tohle nezvládnete napsat teď hned, když tři měsíce nazpátek to nebyl žádný problém?

  1. Vyjednávání

Kdyby šlo múzu přivázat k židli a k palici jí přiložit bouchačku pod výhružkou smrti, mám dojem, že žádné bloky by neexistovaly. Jenže tohle nejde. Bohužel. Takže nezbývá nic jiného, než projíždět internet a ptát se, co dělají ostatní, kteří mají blok. Překvapivě o tom lidi nemluví, jakoby se za to styděli. Ze zoufalství dokonce možná začnete uvažovat o zapsání do kurzů kreativního psaní (i když víte, že je to kravina a nakonec to neuděláte) či upsání duše Ďáblu, jen aby to skončilo (to taky neuděláte, protože v historii neexistuje jediný úspěšný případ). Jednoduše hledáte jakýkoliv způsob, který by vám umožnil obechcání téhle celkové situace.

  1. Přijetí

Velké finále. Smíříte se s tím, že už múza asi nedorazí. Smíříte se s krátkými články a dvouhodinovým rozepisováním, které nikam nepovede. Smíříte se s tím, že nakonec jedna kapitola na napsání může trvat klidně několik dní nebo týdnů – rozhodně ne několik minut nebo maximálně dvě hodiny jako předtím.

Co tedy dělá člověk, pro kterého je psaní důležitou částí života? Osobně bych řekla, že si projde alespoň některými fázemi a mezitím, co mu nejdou psát kapitoly příběhu, snaží se nevyjít ze cviku psaním něčeho jiného. Třeba recenzemi, reportážemi, úvodníky nebo jakýmikoliv myšlenkovými pochody – jen aby nezakrněl.

Celý proces je dost vyčerpávající. Hlavně proto, že člověka ovlivňují další faktory (práce, rodina, stres, škola atd.) a teď si vyberte, který z nich tomu také přispívá. Je to běh na dlouhou trať.

Na závěr si dovolím trochu klišoidní větu – hlavní je nevzdávat se, ať je to jakkoli náročné. Je pravda, že moc lidí vás v tomhle rozpoložení asi nepochopí (buď psaní netvoří tak velikou část jejich života nebo si tímhle ještě neprošli), ale několik výjimek se najde.


Chcete se i vy s ostatními čtenáři podělit os vůj názor, zkušenost, nebo si jen v rámci slušnosti vylít srdce?

Zašlete nám svůj nedělník na adresu redakce@fantasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď