NEDĚLNÍK Pošťačka nikdy nezvoní dvakrát (pokud zvoní vůbec)

Hurá, zase neděle.!
A tentokrát se dozvíte, jak těžký život má recenzentka Zuzka Hloušková. Celá redakce s ní soucítí a posílá jí (poštou, jak jinak) soucitné dopisy.

A pokud máte i vy zájem stvořit nějaké své nedělní zamyšlení, není nic jednoduššího než nám napsat na redakce@fantasyplanet.cz

Určitě to všichni znáte: otevřete poštovní schránku – a ejhle oznámenka! Kouknete na datum doručování – jejda, vždyť to bylo dneska! – kouknete na čas – jejda, vždyť v tu dobu jsem byl/a doma! Pročpak asi milá pošťačka (tady se omlouvám za genderovou nekorektnost, ale pošťáka, co by se tahal se zásilkami po domácnostech, jsem ještě nepotkala) nezazvonila? No, prostě nezazvonila a hodila rovnou lístek. Má toho hodně, nemá čas se vybavovat kvůli zásilce, která je třeba jenom příliš velká a nevejde se do schránky. To je stejně záhada, proč mají poštovní boxy tak úzký průchod, že se tam recenzní výtisk prostě neprocpe. Snad, aby vám někdo nekradl dopisy? Třeba složenky, ty krávy zelený? Že by byl někdo tak mecenášsky založený a vyřešil vaše dluhy? Super představa. Ale spíš ne. Tak aby do schránky moc nenapršelo? Ha ha, dobře víme, že když lije jako z konve, žádný papír ve schránce nemá šanci. Vodotěsný je zaručeně nedělaj. Voda si najde cestu všude, stejně jako suché listí, vajgly a myší zásoby na zimu. Ale nic, prostě je to tradice, poštovní schránka má úzkou škvíru, a když si ji upevníte do správné výšky, ani neuvidíte, že v ní něco je… Jo, to byste mohli vyprávět konkurznímu správci: „Hele, pane, neolepujte mi tu telku a pochopte, že já ty obsílky ani ve schránce neviděla, tak jsem nemohla vědět, že mám něco zaplatit…“ Ale to zase odbočuju od našeho příběhu. Kde jsem to skončila? Aha, už vím. Takže, zásilka, jejíž hodnota dobírky činí 0 Kč, se najednou stává poněkud nákladnou záležitostí. Zkuste si představit, že bydlíte na venkově a nejbližší pošta je v úplně jiné obci. Obvykle se jí říká „spádová“, protože pod ní spadá obslužnost těch několika okolních vesnic, ve kterých už lišky dávají dobrou noc. Takže musíte na poštu do milé vesničky střediskové nebo do nejbližšího města. Vtipné však je, pokud do tohoto místa není žádné dopravní spojení veřejnými prostředky (vlak či bus). A věřte mi, taková situace je v naší krásné české zemi klidně možná. Inu, musíte tam zajet autem. Pokud sami neřídíte, musíte poprosit někoho dalšího, započtěte si tedy vedle benzínu i jeho čas. Jo, vynechám raději tu otravnou část, kdy si vystojíte frontu, protože funguje ze čtyř obslužných okének pouze jedno (a říkáte si, to je tím, že se na poštu dostanete až těsně před zavíračkou, jenže to je silně tradovaný omyl – ráno to totiž vypadá stejně). Ale co, peníze i ztracený čas nechť vezme čert. Konečně je zásilka vaše!!! Na dotaz, proč se nikdo neobtěžoval zmáčknout u vašich dveří zvonek, jen dotyčná pracovnice pošty (opět se omlouvám za svou genderovou nekorektnost, ale poštovní úředníci se z neznámé příčiny koncentrují spíš ve velkých městech) krčí rameny. Ona to nedoručovala, neví. Ale můžete si stěžovat, ha! Dobře, kývnete, tak já si teda budu stěžovat, víte, tohle není poprvé… Úřednice útrpně stiskne rty a zavolá vedoucí. Ta si vás odvede do svého kamrlíku, plného zásilek, poštovních pomůcek a nedoručitelných balíků, a dá vám vyplnit nějaký formulář. Vzdychne. Ale co může vlastně dělat, když po té poslední reorganizaci v rámci zkvalitňování služeb pošty už to rozvážejí centrálně z hlavního depa ve městě? Prý se pokusí o nápravu a kolegům vzkáže… Jenže oznámenka je časem ve schránce zase, ač jste byl/a doma… A švejkovská anabáze za recenzním výtiskem se opakuje. Co by ovšem člověk pro dobrou literaturu neudělal, že?

Jo, a teď mi začnete házet na hlavu shnilá rajčata a prasklá vejce, ať se s tím jdu vycpat. Určitě znáte plno skvělých pošťaček, které svou práci dělají do roztrhání těla. Těm se tedy za tyhle řádky omlouvám. Nicméně výčet poštovních zádrhelů není zdaleka vyčerpán. Ještě oblíbenějším evergrínem je totiž chybějící oznámenka. Prostě žádný lísteček ve schránce není, ale zásilka na poště smutně čeká, až si ji vyzdvihnete. Tedy nastává několik variant možných scénářů. Ta optimistická vypadá takto: Nějakým řízením osudu se člověk o zásilce dozví a milou princeznu z pošty vysvobodí. Ta pesimistická obvykle končí zádrhelem: Nějakým řízením osudu se člověk o zásilce dozví, ale na poště mu ji odmítnou vydat. Třeba nesedí příjmení (řada autorů a autorek píšou pod pseudonymy, jmény za svobodna či virtuálními nicky), takže nastává složité dokazování, že vy jste opravdu vy. Jo tááák, vy s sebou nemáte oddací list? To ale musíte normálně nosit!!! Ne, o žádném Neffovi jsem v životě neslyšela… Takový brak já nečtu! A pak je tu scénář zlomyslný: Nějakým řízením osudu se člověk o zásilce dozví až v poslední den jejího uložení, takže si ji nestihne vyzdvihnout. A zásilka putuje smutně zpět. Kam vlastně? Kde asi skončí? No, je to stejné jako s princeznami, které nikdo nepřijde osvobodit. Šups s nimi do dračí tlamy! Jo a ještě je tu jeden scénář: Nějakým řízením osudu se člověk o zásilce nikdy nedozví, a tak ho ani netrápí. Viz už zminěné dlužné upomínky J Jenže někdy jde o celkem důležitý dopis. Jedna autorka mi vyprávěla, kterak loni v létě u nich na vsi řešili novou výměru pozemku (kdo bydlí na venkově, tak už tuší, o jakou hrůzu jde – pověstný hřebík do rakve dobrých sousedkých vztahů). Katastrální úřad proto rozeslal všem obyvatelům pozvánku na schůzku, která se měla uskutečnit v úterý za deset dní; když však dopis milé autorce doručovali, nebyla zrovna doma, takže skončil na poště a oznámení do schránky samozřejmě nikdo nedal. Po deseti dnech se dopis, původně určený pouze do vlastních rukou, objevil jen tak ve schránce, ale to už byla středa 🙂 Ovšem naprosto geniální výtrysk poštovní kreativity představují důvody, proč dopis nemůže být doručen. Tak jeden příklad z paneláku (abych byla habitačně korektní) a fakt stojí za to: Pošťačka uvedla do oznámení, které vhodila do schránky uvnitř domu, kam se nedalo dostat jinak, než že človek vešel skleněnými dveřmi do vestibulu, text: „Nedoručeno, zamčený vchod“. Holt, pošťačka se klíčovou dírkou prosáčkuje, zásilka už nikoliv… No řekněte, na tu dobrou duši se člověk snad ani nemůže zlobit J

U naší státem garantované pošty mě prostě nic nepřekvapuje.‎ S kolegy v práci si děláme legraci, že Česká pošta umí všechno možné včetně bankovních služeb, prodeje a nabídek pojištění a
kdovíčehoještě, jenom to doručování pošty jim nějak nejde… Už tak nějak rezignovaně přijímám, že k doručování zásilek dochází v době, kdy je většina lidí mimo domov. Pokud tedy nemá domluvený home office jako třeba já. Ale stejně, nedávno jsem zažila situaci, kdy pošťačka zvoní, ale jenom v osm ráno. Kdo je vlastně doma v osm ráno? Zaměstnaný člověk už obvykle někde hákuje. Maminky teprve stihly rozvést své ratolesti ke škole, a pokud je musí doprovodit až k bezpečnostním turniketům a třikrát se ujistit, že jsou beze zbraně uvnitř, tak ještě nemůžou být zpátky doma (když to ještě vezmou s nákupem, tak to fakt nestihnou). Takže zbývají osoby na nemocenské, senioři a lenoši. Ti se ale kolikrát ani nezvládnou ke dveřím přišourat. Pro jedny je to moc brzo, pro druhé zase moc rychle. Než se vzpamatují, pošťačka je pryč a ve schránce (v tom lepším případě) zase ta prokletá oznámenka!  V deset dopoledne už zásadně milá doručovatelka nezazvoní. Lístek je ve schránce automaticky. A odpoledne – odpoledne jsem nikdy žádnou pošťačku nic doručovat neviděla. Proč taky? Co kdybyste byli náhodou doma, že ano? To by nešlo. V podvečer, večer? Zapomeňte, proboha! Kdo by takovou práci dělal? Za ty mizerný prachy, který pošťačky dostávaj? Kdepak, to by nešlo. A ještě by pak nikdo NECHODIL NA POŠTU!!! Pak by nebyly potřeba! Hrozná představa. Snad až jednou zazvoní pošťák v neděli a s úsměvem mi předá u odpolední kávy obálku, pod jejíž obalem nahmatám tolik očekávanou knížku, stane se zázrak. Do té doby by stačilo, kdyby zvonil aspoň jednou, protože dvakrát, to už by byl luxus…

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď