Usagi Yojimbo 26: Zrádci země

Dvacet šest. Tolik knih série Usagi Yojimbo už jsme měli možnost si přečíst. Fascinující číslo. A neméně fascinující je na něm i skutečnost, že kvalita králičího samuraje nijak výrazně neklesá.

Stan Sakai je přírodní úkaz. Ne jako blesk nebo létavice a další podobné „rychlokvašky“ (mrk a je pryč), ale spíše jako krásný vodopádek – malebný prakticky neustále, jen v něm někdy teče tu méně, tu více vody. Právě podobnou kvalitativní stabilitou je i Stan Sakai, což dokazuje i v šestadvacátém Usagim (nepočítáme-li samostatně stojící knihy).

V Zrádcích země nám přináší ušáka opět v jeho nejpřirozenějším prostředí – v povídkovém formátu. A ať jde o povídky pouze několikastránkové (kupříkladu další skvělá zastávka na tréninku u mistra Katsuichiho, kratinka Usagi a kami z jezírka) nebo rozložené do více kapitol, Sakai zase a znovu dokazuje, že má tento formát v oblibě a rozhodně s ním umí pracovat. S jeho vyváženým citem pro akci, humor, postavy, poetiku a emoce se mu může rovnat jen málokterý komiksový scénárista.

Usagi – nakonec tak jak je mu vlastní – si i ve Zrádcích muset opět klestit cestu svou katanou nebo důvtipem – tentokrát kromě banditů a nepřátelských samurajů i kupříkladu mezi zombíky. Jeho cesta je nelehká a tvrdá, ale tenhle rónin není žádné nezkušené ucho a navíc má kolem sebe spoustu přátel a kolegů – i tentokrát se můžete těšit na Kitsune a její společnici Kiyoko, nebo po delší době na ultradrsňáka Sasukého. A i když je sám – králíkova katana zazpívala píseň smrti už mnoha protivníkům.

Jistě vás nepřekvapí, že tou nejlepší z povídek je „Smrt lorda Hikijiho“, o které již zadní přebal knihy hlásá, že vyhrála prestižní Eisnerovu cenu. Zaslouženě, nutno dodat. S pointou sice čekanou (nakonec Sakai se z ní ani nesnaží dělat překvapivý závěrečný twist), i přesto silnou.