Prvňáci (7): Nachové pustiny: mnoho chapadel smrti

Zemi pomalu, ale neodvratně, pohlcuje zkáza.
Tentokrát má podobu nachových vláken, která jsou téměř nezastavitelná, a navíc dokážou zotročit bytosti v jejich blízkosti prostřednictvím kontaminace svými spórami. Lidé přežívají v izolovaných výspách vystavených na troskách předchozí civilizace.
Blízká budoucnost není růžová, nýbrž nachová a krvavě rudá.

Jak už tomu ve zlých časech bývá, vždy se najde pár lidí, kteří se rozhodnou pokoušet přízeň štěstěny, a vydávají se na průzkum zamořené krajiny s nadějí, že najdou nějaké zajímavé a snadno zpeněžitelné zboží. Vždyť kdo by si nechtěl za trochu rizika žít na vysoké noze?

Všeho moc škodí

V této síti dobrodruhů se ocitá také Tomáš, zlodějíček, šmelinář a člověk vydávající se občas na průzkum za hranice města. A i malé rybě může přát štěstí… Tentokrát měl ovšem Tomáš víc štěstí než potřeboval. Do rukou se mu totiž dostalo extrémně horké zboží,; nezbude mu tedy nic jiného než utíkat jako by mu za patami hořelo. Postupem času získá na své cestě / útěku doprovod – mladou dívku Nisku a veterána Yuriho. Ani tito dva se však nemohou svými zkušenostmi rovnat Lovci, který kráčí v Tomášových stopách, a je přinejmenším stejně smrtonosný jako nachové šlahouny.

Nachové pustiny jsou pro Michala Sirotka knižním debutem, ačkoliv ne úplně v pravém slova smyslu – ale to určitě sám autor čtenářům rád prozradí v rozhovoru. Oproti původní verzi došlo pouze ke kosmetickým úpravám.

Na počátku všeho byl originální a velmi zajímavý nápad. Nachová chapadla totiž nejsou jen obyčejné výhonky nějaké rostliny – jedná se o organismus s centrální inteligencí, kterou dokáže v různé míře propůjčovat všem svým šlahounům. Před tímhle neřádstvem nikdo není v bezpečí, protože kromě šmátravých chapadýlek navíc vylučuje spóry, přičemž kontaminace bez ošetření drahými a těžko dostupnými léky vede v naprosté většině případů k bolestivé smrti. Ideální je tedy nesundavat z obličeje plynovou masku. Uhynulá těla dokáže navíc „nachový mor“ účelně využít – napojí se na ně, a ejhle, na světě jsou loutkoví válečníci. Sice jsou to pořád jen hroudy masa limitované dosahem šlahounů a omezenou inteligencí, ale disponují slušnou silou, a tím pádem dokáží nezvaným návštěvníkům jejich teritoria slušně znepříjemnit život.

Parazitický hnus, o kterém nikdo netuší, odkud vlastně přišel, má ještě jednu nemilou vlastnost: je jedno, jestli ho rozsekáte nebo spálíte, druhý den naroste znova. Zdá se, že proti tomuhle nepříteli má lidstvo pouze jedinou možnost: kapitulovat, prohrát se ctí a bránit se do posledního člověka. Tomášovi a jeho týmu se však podaří vykřesat ještě jednu malinkou jiskřičku naděje…

Kniha dvou tváří

O tom, že jsou Nachové pustiny postapo, není v žádném případě třeba polemizovat. Kniha vykazuje všechny nezbytné atributy žánrové škatulky, takže milovníci tohoto žánru v českém balení si zaručeně přijdou na své. Děj navíc začíná v ulicích Prahy, což může v očích našince přidat další body.

Mnohem zajímavější než vymezení žánru je stavba této knihy. Začátek svým tempem a dynamikou evokuje pořádnou rubačku. Tomáš utíká a při tom po sobě nechává slušnou řádku mrtvol (ne vždy ovšem vlastní rukou), zvuky střelby se nesou ztichlou krajinou… Několikrát se mi při čtení vybavil Kotletův Spad, i když jsem si vědom, že toto srovnání rozhodně není nejlepší; oba texty jsou diametrálně rozdílné. Částečně tato zdánlivá podobnost mohla být způsobena také existencí kultu, pro který má lidský život pouze minimální cenu. Je škoda, že v Sirotkově textu nedostali kultisté trochu více prostoru, konfrontace s podobnými individui je vždy zajímavá, ale primární osu příběhu tvoří osudy Tomáše a jeho dvou společníků a Lovce.

Po slušné akční jízdě ovšem tempo výrazně opadne. Z pohledu vývoje příběhu je to zcela ospravedlnitelné; nejsem si ovšem jistý, jak tuto změnu přijme čtenář. Po naladění na vlnu akce asi těžko bude kousat, že se autor rozhodl najednou vysvětlovat, a namísto rubání se věnuje psychologii postav a spletitým vztahům mezi některými z nich. Sice se ukáže, že Sirotek má v rukávu několik slušných trumfů, že od samého počátku měl promyšleno, jak příběh vést, a že konec má hlavu a patu… Troufnu si tvrdit, že se závěr dal nadávkovat trochu jinak, aby ztráta tempa nebyla tak markantní. Konec samotný se nese v duchu nejryzejší sci-fi a může působit trochu překombinovaně. Za zmínku stojí i závěrečný epilog, který dodá příběhu zajímavou after-pointu.

Chyby začátečníka?

Pojďme se nyní podívat, jak prošly Nachové pustiny nejčastějšími úskalími, na kterých si většina literárních debutantů nabije ústa.

Začněme od konce – pointa knihy má hlavu, patu, není uspěchaná nebo vycucaná z prstu. Jak bylo uvedeno výše – možná lehce toporná a vzhledem k předchozímu textu přemoudřelá (málo se tam střílí), ale rozhodně to není žádný průšvih. Troufnu si tvrdit, že pokud jste pilně nenavštěvovali lekce jasnovidectví, dopředu nebudete tušit, k čemu celý příběh směřuje.

Svět a prostředí působí promyšleně a drží se v mantinelech, které si autor na počátku stanovil. Milé jsou také odkazy na české firmy a děj odehrávající se v české kotlině. Otázky ovšem vzbuzuje fakt, že v zamořené pustině bez větších potíží přežívají lidé osaměle či ve dvojicích, když se to horkotěžko daří větším společenstvím…

Nejhorším úskalím bývá většinou práce s postavami a dialogy. Ani v tomto případě nevystoupal autor k nebeským výšinám, ale laťku průměrnosti s mírnou rezervou zdolal. Nachové pustiny jsou co do počtu postav poměrně komorní. Dialogy nedrhnou ani nejsou výrazně „blbé“, postavy jsou propracované „tak akorát“ a existují mezi nimi zajímavé vztahy; očekávejte také několik překvapení. Jediné, co je trochu na překážku, je autorovo slušňáctví – když člověku sviští kulky kolem uší, rozhodně není hanba utrousit nějaké peprné slovo, a v textu by tato mluva působila mnohem věrohodněji. Občas také budete přemýšlet o motivaci nebo smyslu některých činů – paradoxně spíše právě v pozvolnějším konci knihy…

Nachové pustiny rozhodně nejsou špatné čtení. Svět, ve kterém se děj odehrává, je velice originálně pojatý, kniha má nápad, a po většinu děje i spád. Balancuje na hraně oddechové literatury, ale rozhodně to není bezmyšlenkovitá rubačka. Po stránce provedení je ještě co zlepšovat, ale pokud by toto Sirotkovo dílo mělo být počátkem nějaké větší ságy, rozhodně bychom se nezlobili. Každopádně – českého postapa je žalostně málo, a Nachové pustiny se v konkurenci rozhodně neztratí. A ačkoliv to zní jako fráze, já si tu větu neodpustím: „Ten potenciál tam je!“

A abychom nezapomněli: kniha má také zdařilý kreslený trailer: https://www.youtube.com/watch?v=h4s8VDtl8CY

 

Michal Sirotek: Nachové pustiny

Vydal: Martin Koláček E-Knihy jedou (pouze jako e-book)

Počet stran: 227

Cena: 159 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď