Modely pro scifisty #36: Mnoho nechybělo – Tentokrát z druhé strany fronty (3). Gudkov Gu – VRD

V dnešním dílu si povíme o sovětském projektu, který dopadl podobně jako ty německé. Zůstal na papíře a toto rozhodnutí podle současných ruských historiků zpozdilo vývoj sovětských proudových letadel minimálně o tři roky.

Tímto sovětským projektem je proudový stíhač Gudkov Gu – VRD. Projekt stíhačky s tou dobou vznikajícím proudovým motorem Ljulka sovětské konstrukce vznikl na přelomu let 1942-1943. Projekt tedy spadá do období, kdy v SSSR bylo o britských a německých pracích v tomto oboru pramálo informací a pokud ano, tak jen v centrále sovětské špionážní služby. Projekt tudíž nebyl ovlivněn informacemi ze zahraničních zdrojů. Konstruktér Gudkov se před válkou podílel na konstrukci stíhaček LaGG, koncem roku 1941 už ale pracoval samostatně, byť bez podpory nadřízených složek. Při konstrukci nového stroje vycházel ze svých zkušeností, parametrů konstruovaného motoru a možností sovětského průmyslu. Výsledkem byl stroj, jehož koncepci převzaly první sovětské poválečné „roury“. Nejvíce si z tohoto projektu koncepčně odnesl Jak 15. Křídla a ocasní plochy vycházely z prvních variant klasické stíhačky LaGG-3, obdobně byl řešen i podvozek (jeho nohy se zatahovaly do křídel, ostruha do trupu). Zcela nový byl trup – v jeho přední spodní části byl umístěn motor, výtoková tryska ústila na úrovni odtokové hrany křídel a zbytek trupu tvořil relativně štíhlý nosník, nesoucí ocasní plochy a zatahovací ostruhu (v některých pramenech je tato konstrukce trupu zvána stupňovitou). Ve středu hřbetu trupu byla umístěna pilotní kabina s krytem kapkovitého tvaru, zaručující pilotovi znamenitý výhled. Výzbroj kopírovala pozdní verze LaGGu-3 – měl ji tvořit jeden kanón Švak ráže 20mm a jeden kulomet UB ráže 12,7mm. Na dnešní dobu byl poněkud netradiční vstup vzduchu do motoru – tam, kde dnes vídáme prostou přepážku nebo vstupní kužel, se nacházel hrot dvou překřížených přepážek, vylepšený v místě křížení náznakem vstupního kuželu, dělící tak sání motoru na čtyři kanály. Celkový výsledek projekčních prací tak na první pohled připomínal mohutnou rybu. Na jaře 1943 byl projekt připraven k realizaci, pracovalo se na motoru, ale nadřízené orgány vše smetly ze stolu a dokumentace skončila v archivu, kde z ní zjevně čerpala konkurence (konstruktér Jakovlev byl tehdy náměstek ministra průmyslu pro letectví a měl k materiálu volný přístup – viz podobu stroje Jak-15). Zde je nutno poznamenat, že o něco později a se stejným výsledkem se o podobný projekt pokoušela i Lavočkinova konstrukční kancelář a zastavení prací se odrazilo i na vývoji sovětských proudových motorů – Ljulkovy motory se prosadily dost pozdě, základem sovětských proudových motorů se staly kořistní německé (BMW, JUMO) a koupené britské motory (Rolls-Royce)….

Pokud je mi známo, jedinou stavebnici tohoto sovětského projektu dělá ukrajinská (dle kvality zjevně garážová) firma Unicraft. Malá lepenková krabička s pestrým obrázkem ukrývá aršík obtisků, dva papíry obsahující výkres letounu, jeho historii (+ technické specifikace) a silně teoretické kamuflážní schéma, neodpovídající nejen době, ale ani tehdy platným předpisům a dostupným barvám. Dále v krabičce najdeme mikrotenový pytlík s odlitky, ze kterých bude nutno vytesat (doslova) jednotlivé díly.
Letmá prohlídka přinesla vedle zděšení nad kvalitou materiálu i zjištění, že bude třeba probrat vrakoviště – výrobce rezignoval na interiér kabiny, takže ho musíme komplet sehnat jinde (kanibalizoval jsem za tím účelem poničený LaGG-3). Hodí se též nějaké ty protistřihové nůžky podvozku, drobná plastová kulatina a zapotřebí bude i dostatečné množství tmelu.

Stavbu zahájíme tím, že z nálitků a blan vydolujeme jednotlivé díly. Použitý polyuretan je tvrdý a křehký, navíc obsahuje bublinky. Tenčí díly se tudíž rády lámou a je třeba pracovat nad čistou rovnou deskou, abychom upadlé kousky našli a mohli je pomocí vteřiňáku vrátit na jejich místo. Pracně vytesané díly začistíme smirkem a broušení si užijeme i při dopasovávání dílů na jejich místo.
Spasujeme trup, začistíme jeho vnitřní plochy a z dílů z vrakoviště vyrobíme na míru interiér pilotní kabiny. Na podvozkové nohy doděláme protistřihové nůžky a nabarvíme interiér, vnitřní a drobné díly – na vnitřní plochy doporučuji ruskou šedou na konstrukce od Agamy, ostatní drobné díly se barví dle zvyklostí (pneumatiky a palubní deska černě, pohyblivá hydraulika kov, polstrování sedačky hnědá/kůže, vstupy a výstupy motoru opět kov). Do trupu zalepíme dopasovaný interiér, kolo s lopatkami turbíny a slepíme trup. Spoj přetmelíme a po vytvrzení přebrousíme a opravíme jemné rytí. Dopasujeme a nalepíme křídla a ocasní plochy, zatmelíme příď a spáry kolem křídel, přebrousíme a dopasujeme a vlepíme vstupní hrot. Slepíme podvozek, doplníme ho o hydrauliku zatahování (vyrobenou, nebo sebranou z vrakáče) a nalepíme spolu s kryty na jeho místo. Dokončíme interiér kabiny a nalepíme Clearfixem acetátový překryt. Lepení překrytu je tak trochu korida – je nutno ho poněkud dotvarovat a pak násilím přinutit, aby si „sedl“ na své místo. Nepasuje na místo moc dobře. Clearfix schne relativně dlouho, acetát je pružný, takže je o „zábavu“ na cca půl hodiny postaráno a při troše neopatrnosti nakonec ve spoji vzniknou nepěkné schody. Příště zkusím kabinu osadit do tmelu a spoj následně přebrousit.
Po přilepení kabiny přijdou na řadu nátěry. Zde můžeme popustit uzdu fantazii, nebo vyjít z dostupných vzorů a předpisů. V roce 1943 končila u sovětských stíhaček doba černo- a hnědo/pískovo-zelených kamufláží a přecházelo se na dva odstíny šedé. Jistá je barva spodních ploch – ruská světle modrá, horní plochy můžeme udělat v kombinaci černá – zelená, světlá šedá – tmavá šedá, zelené a hnědé skvrny na světle šedém podkladě (jako měl Popkovův stroj La-5 FN, kdysi zveřejněný v ABC), nebo nechat horní plochy v jednobarevném šedém nátěru, lhostejno či tmavém, nebo světlém. Pokud se rozhodneme pro „bojový stroj“, můžeme ho vylepšit červenými a bílými doplňky. Osobně jsem zvolil „flekatou“ kamufláž – kombinaci tří barev á la Popkov s červenými doplňky na příďovém hrotu.
Po zaschnutí barev jsem stroj přelakoval a nanesl obtisky – jen rudé hvězdy z „vlastních zdrojů“ (původní za stavebnice jsou nepoužitelné), rozmístěné klasicky na šesti pozicích a po vyschnutí obtisků stroj znovu přelakoval.

Na tomto místě je nutno varovat – stavebnice je příšerná a vůbec se nehodí pro začátečníky a pohodáře. Bohužel – jde o jedinou stavebnici tohoto historicky zajímavého projektu a kdo ho chce mít, musí podstoupit celé martyrium stavby.

K lepení potřebujete sadu pilek – žiletkových či leptaných, spoustu tmelu (šedý Tamiya), smirkového papíru, vteřiňák, Clearfix a vedle kovových odstínů barev i barvy „ruské řady“ Agama. Dále budete potřebovat bohatě zásobené vrakoviště jako zdroj dílů, které výrobce zcela pominul, a navrch spoustu trpělivosti.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď