Štěpán Tůma je autorem, který knihami žije: čte je, píše o nich, namlouvá je… a taky jednu napsal. V rozhovoru s ním zjistíte, že napsat knihu není žádná legrace, jestli (ne)má smysl účast v povídkových soutěžích, a vůbec dostanete zajímavý vhled do Štěpánova tvůrčího světa. A kromě toho vás naláká i na svoji románovou prvotinu, Hluk noci.
Ani ty se nevyhneš našemu tradičnímu „otvíráku“ – tak tedy: zkus čtenářům vlastními slovy představit a přiblížit Štěpána Tůmu.
Jsem vystudovaný ekonom, milovník toulek po horách, amatérský horolezec, hrdý otec a milující manžel, který se shodou okolností dostal ke skvělé práci s knihami ve společnosti MEGABOOKS. No a když už jsem knihy četl, poslouchal a zároveň s nimi pracoval, poslední logický krok vedl k jejich psaní.
Co u tebe přišlo dřív: láska ke čtení a příběhům nebo touha vyprávět a předávat své příběhy formou textu druhým?
Mamka mě k literatuře a divadlu vedla odmala. Ale bylo toho víc: Klub mladého diváka, videopůjčovna poblíž bytu, kde jsme s bráchy vyrůstali, a taky kamarádi, se kterými jsme si příběhy tvořili buď venku, nebo na papíře (všemožné deskovky a rpg); tohle všechno se na mě valilo tak nějak zároveň. Dřív jsem určitě příběhy spíš konzumoval než vytvářel. Ta touha vyprávět přišla později, ale byla o to silnější.
Od jakého věku jsi vlastně začal psát? Zkus trochu zavzpomínat na své začátky.
První text jsem psal s kamarádem Ondrou ještě na základce, ale s tím jsme brzo sekli. Těch vjemů, co musí mladý člověk vstřebat, ještě když má rád pohyb, bylo zkrátka příliš. Navíc bych tomu dnes ani moc neříkal začátky psaní. Každý někdy něco v dětství napsal, to není žádná rarita. Pořádný text jsem napsal zhruba třemi lety a byl to právě první draft Hluku noci. Teprve díky němu jsem pochopil, jak moc je psaní komplexní disciplína a že budu muset zamakat, aby z toho byla kniha. A tak přišly na řadu zahraniční knihy o psaní, videoeseje na youtube, pár kurzů a první povídky. Spolu s nimi jsem objevil kouzlo soutěží a po prvních pozitivních zpětných vazbách čtenářů jsem byl lapen.
Nahráváš mi. Dalším minitématem budou totiž tvé povídkové texty, se kterými si sesbíral několik úspěchů v literárních soutěžích. Kdy byl ten zlom, kdy sis řekl, že už jsou tvé texty dobré a mohl bys to zkusit? A jak sis soutěž vybíral?
Měl jsem to naopak. Začal jsem psát povídky a trénoval si na nich řemeslo a různé literární styly, a když už jsem je měl hotové, tak jsem přemýšlel, jak je dostat ke čtenářům. Věřil jsem si, ale zároveň pochyboval. Ovšem kdyby se mi povedlo dostat povídku do antologie, věděl bych, že potenciál tam je. Zhruba to se mi honilo hlavou. Prioritou paradoxně nebylo umístění v soutěži, ale otištění povídky (textu). Doufal jsem, že tak se dostanu do povědomí a třeba si mě někdo všimne.
Z tvého pohledu: bylo snazší napsat povídku, nebo román? A jaký vidíš při tvorbě těchhle dvou literárních „formátů“ nejzásadnější rozdíl?
Dobrá otázka. Povídka má nespornou výhodu: je kratší, je výrazně snazší ji dopsat a najít někoho, kdo si ji přečte. Na druhou stranu musí být daleko sevřenější, kompaktnější, cokoli navíc ti čtenář omlátí o hlavu. U románu je to naopak. Neříkám, že musí být extra rozvolněný, ale v tomhle ohledu vám toho projde daleko víc. Těžší je udržet tempo, formu, styl, pohlídat si téma, chování postav, konzistenci světa, stylistiku.
Podle mě jsou to vzájemně se doplňující útvary. Píšu rád obojí, jen na ty romány je náročnější zorganizovat si čas. Taky je dobré si uvědomit, že po stovkách hodin, které člověk na románu stráví stejně nemá záruku, že mu ho někdo vydá. To mě děsí u dlouhého textu – že spadne do strašidelného spisovatelského šuplíku, kde končí nedodělky nebo spící hotovky.
Častá otázka začínajících autorů zní, zda mají povídkové soutěže cenu, zda autorovi mají co nabídnout. Jaký jsi na to měl názor třeba při prvních povídkách a jaký ho máš teď, když už můžeš hrdě do životopisu uvádět, že jsi autor románu?
Ano i ne. Můžu odkázat na článek, který jsem k tomu napsal? (https://stepantuma.cz/literarni-souteze-smrt-nebo-prilezitost/) Ve zkratce. Naučíš se díky nim texty dokončovat a piluješ řemeslo. Dostaneš se (občas) i ke zpětné vazbě (to je ale dvousečná zbraň, pozor na to) a možná si tě, když se ti bude dařit dlouhodobě, všimne nakladatel.
Oproti tomu soutěže mívají témata a to tě může svazovat, navíc hodnocení jsou subjektivní a porotci se příliš nemění, takže pokud třeba píšeš v přítomném čase, začínáš s handicapem (vím, o čem mluvím).
S první povídkou jsem věřil, že najdu to ono, díky čemu soutěže začnu vyhrávat. Postupem času jsem prozřel a pochopil, že umístit se napříč všemožnými soutěžemi do pátého místa „stačí“. Že nemusím stát na nejvyšším stupínku, abych pochopil, že umím odvyprávět příběh a lidi to bude bavit. Dneska bych na své cestě nic neměnil. Není pro každého, ale mě ta poctivá postupná práce dávala a dává smysl pořád. Ze sportu to znám moc dobře, talent nikdy nestačí a často znamená méně než píle.
Pokud vím, účastnil ses i kursů tvůrčího psaní. Kde jsi cítil, že máš coby autor rezervy, co ti tyhle spisovatelské seance daly?
Kurzy mi daly spoustu přátel, za které jsem moc vděčný. Díky nim jsem našel ty, kteří tě podrží, když se na to chceš vys…, protože tě někdo zkritizuje. A to je možná ta druhá nejdůležitější věc, naučíš se do určíte míry pracovat se zpětnou vazbou a právě kritikou. Taky mi pomohly nad některými aspekty psaní daleko více přemýšlet. A ještě jsem díky nim ty první roky udržel tempo. Prostě jsem pořád něco psal.
Troufnu si odhadovat, že do svého prvního románu jsi šel vybaven skvěle teoreticky i s trochou povídkové praxe. Takže dát knihu dohromady byla už hračka…
Jak říká klasik, akorát že vůbec. Já měl první román a s první zpětnou vazbou jsem pochopil, že psaní je dřina, že ten první draft stojí víš za co (viď Erneste?). A tak jsem si začal hrát s pohledem vypravěče, formou, časy, tématy, argotem… A jak jsem sbíral poznatky a zkušenosti, pomalu jsem je zapracovával a Hluk noci vylepšoval. Tahle hračka vznikala se vším všudy zhruba tři roky. Znám autory, co text vychrlí a po prvním editu má spád i stylistickou kvalitu a do půl roku může putovat ke čtenářům. Ale je jich žalostně málo.
Dokážeš říct, co je pro tebe při tvorbě knihy nejpodstatnější složkou? Příběh, postavy, prostředí…
Dřív jsem nad tím tolik nepřemýšlel a hlavně chtěl, abych ve čtenáři vyvolal emoce. Bylo mi jedno, jestli skrze postavy, děj nebo prostředí. Dnes odpovím bez rozmyslu: postavy, postavy, postavy. Radši to zopakuju, aby nedošlo k mýlce: Postavy!
Bez nich nefunguje žádný příběh a skrze jejich jedinečné pohledy je všechno živější. A taky proto, že miluju dialogy.
A nyní už něco málo o tvém prvním románu s názvem Hluk noci. Zkus nám ho trochu představit, ať čtenáři nahlédnou pod pokličku toho, co jsi vlastně napsal.
Hluk noci je urban fantasy, která se nebojí experimentovat v reálném prostředí s fantazií (světem snů). Vypráví příběh jednoho muže jedné zimní noci a jednoho slídila, který možná nikdy neměl přijít, ale tak nějak je v každém z nás.
Příběh se věnuje Ludvíkově životu, který se mu drolí pod rukama. Rozchod, despotická matka a jeho jediná jistota – modelářský svět miniatur. Jenže co když jeho miniaturní modely ožijí? A co když se některý z nich rozhodne Ludvíka nahradit?
Taková neočesaná anotace, může být?
Nedá mi to nezeptat se na hlavního hrdinu, Ludvíka. Po většinu času působí dost zakřiknutě, s mnoha věcmi smířeně. Byl takový už od zrodu příběhu ve tvé hlavě, nebo se jeho charakter formoval postupně v návaznosti na zápletku?
Ludvík byl alfou a omegou příběhu od samého začátku, ostatně myslím, že jeho charakterový oblouk je jádrem všeho. Chtěl jsem pracovat s obyčejným člověkem, chlápkem, co prostě to volání po dobrodružství slyšet nechce, má svých starostí dost. Jenže čím déle odolává, tím vyšší cenu bude muset zaplatit. V průběhu psaní jsem spíše balancoval, aby nebyl černobílý, ale to mám s postavami vždycky tak. Chci, aby byly opravdové a nepůsobily jen jako figurky.
Pěkně sis pohrál s motivem že Ludvík je tvůrce, který formuje i fikční svět, Snovín. Nebylo ale v jednom románu kočírovat dva zcela odlišné světy s různými zákonitostmi fungování příliš velké sousto?
Arrak (postava z knihy) by tě za sousto pochválil.
Náročné to určitě bylo už jen proto, že Snovín je zrcadlem Ludvíkova vnitřního já. Nejtěžší na tom bylo naopak sekat zbytečnosti, které nikam nevedly. Těch paralel Snovína a Ludvíkova života najde čtenář v knize spoustu, jen musí číst pozorně.
Příběh je tak trochu geekovský – vyskytuje se v něm deskoherna, zapálení sběratele, barviči miniatur… Proč zrovna tyhle kulisy? Máš k tomuhle specifickému prostředí nějaký vztah?
Mám. Jako malí jsme propadli Dračímu doupěti, chtěli jsme i hrát i stolní hry s miniaturami, ale byli jsme tři bráchové, takže jsme nakonec volili levnější alternativy – deskovky, karetní hry, filmy a ostatně i počítačové hry. Podobné krámky jako je Dračí dech jsme navštěvovali poměrně často, jen v nich nebyla brána (bohužel/ bohudík).
V komorních kulisách je kus mého dětství a taky nějakých těch strachů.
Čtenář je vždycky ten, kdo může jenom hádat, takže se zeptám u zdroje: má Hluk noci nějaké poselství, nějakou myšlenku, která je někde v hloub textu a chtěj si ji čtenářům předat?
Těmi nejdůležitějšími jsou, že i ten nejobyčejnější člověk se může stát hrdinou. Že lidé nejsou černobílí a střežte se předsudků. Toho času, co tu máme, je zatraceně málo na to plést se.
Proč sis pro svůj rukopis vybral zrovna nakladatelství Host?
Miluju jejich knížky a co se fantastiky týká, mám od nich načteno. Líbí se mi kurátorský výběr Jirky Štěpána, který umí překvapit i dojmout a který se nebojí jít i proti proudu. Kdybych rukopis nezkusil poslat do Hostu, nikdy bych si to neodpustil.
První román máš za sebou. Jaké jsou tvé další literární (i neliterární) plány?
Dokončuji rozsáhlejší sci-fi o kolonizování jedné planety, kde se pustím na tenoučký led pravda vs lež, příroda vs člověk. Drž mi palce, ať to dopadne. Hned potom se musím pustit do dost osobního příběhu, který už taky potřebuje ven. Bude o nás a o zvířatech, ale o tom jindy.
Na křtu knihy byl jako kmotr Matouš Ruml. Děláš knize aktivně nějakou propagaci? A je to třeba jednodušší když máš na pomoc známou osobnost?
Chci dělat pro knihu víc než běžný autor. Pozvat Matouše byl spontánní nápad a jsem za něj moc rád. Za nápad i Matouše. Neviděl jsem ho přes dvacet let a sejít se při křtu knížky s tolika přáteli byl nezapomenutelný zážitek. A slyšet profíka předčítat svou knihu, to bych přál každému autorovi. Jinak křest byl jediná věc, na které jsme se s Matoušem dohodli předem, pak jsme natočili společně pozvánku, takže asi nic netradičního. Ale jestli klapne, že knihu namluví taky on, bude to bomba!
O propagaci se snažím, jak jen to jde. Natočil jsem s kamarády teaser: Píšu recenze, mám svůj web (stepantuma.cz), e-shop (dracidech.cz), namlouvám si povídky (https://www.youtube.com/@stepantuma6898), snažím se být vidět na literárních akcích. Momentálně zjišťuji, jestli svedu hnout i se sociálními sítěmi. A stejně si říkám, že to není dost. No jo, jenže mám rodinu, manželku, dva kluky, psa, kočku a taky práci na plný úvazek…
A na závěr: máš nějaký rituál, místo, cokoliv, co spolehlivě funguje a povzbudí tvoji chuť psát? Odpověď deadline se nepočítá! 😊
Píšu moc rád hodně brzo ráno, když ostatní spí, až na Čemuk (pes), ta se ode mě nehne. Snad neodradím ostatní budoucí autory, ale s tím vším, o čem jsem mluvil, jsem si prostě na budíček v 04:10 zvyknul. A hele. Jde to! Možná i proto Hluk noci.
