Od úspěšného prvního ročníku přes covidové zákazy až po dnešní vyprodaný fenomén urazil Comic-Con Prague pořádný kus cesty. Pavel Renčín v rozhovoru vzpomíná na jeho začátky, vývoj fanouškovské komunity i na to, proč je tahle akce především o lidech, kteří se tu konečně cítí mezi svými. Také se zamýšlí nad tím, jakou cenu si tahle radost na pořadatelích občas vybírá.
“První Comic-Con Prague byl pro mě jeden z nejlepších dnů v životě.”
– Pavel Renčín
Historicky první Comic-Con se uskutečnil v San Diegu 21. března 1970 jako jednodenní akce. Na ni pak navázal plnohodnotný třídenní Comic-Con v srpnu téhož roku. V Praze jsme se dočkali v únoru 2020, kdy první ročník v O2 universu přilákal 23 tisíc návštěvníků. U zrodu této české větve stál Pavel Renčín, spoluzakladatel a jeden z hlavních tahounů celé akce.
Dobrý večer, Pavle. Začněme tím, že bych vás rád poprosil o stručné shrnutí historie českého Comic-conu.
Dnes už máme za sebou sedmý ročník Comic-Conu Prague.
Celé to začalo jako nápad Vaška Pravdy, který chtěl Comic-Con uspořádat. Dali jsme se dohromady přes Pavla Koutského a vytvořili joint venture s naší mediální společností Active Radio, která provozuje hlavně rádia, ale pořádá i spoustu eventů. Propojili jsme tak sílu a marketingové a produkční možnosti korporace s hlubokou znalostí programu a organizační zkušeností, kterou disponuje Vaškův tým kolem Festivalu Fantazie.
Začátky ještě provázela nedůvěra fanoušků. Před námi tu byl projekt PragueCon, který se zrušil, aniž by proběhl, a lidé měli spoustu pochybností. Museli jsme s tím bojovat, ale nakonec nám uvěřili a hned první akce pro nás byla obrovský úspěch. První ročník byl velkým dobrodružstvím, protože prostor O2 universa byl tehdy úplně nový a my jsme byli první akcí, která ho zatížila takovou návštěvností. Tehdy tam ještě nebylo vše doladěné, například vzduchotechnika, ale zvládlo se to. Čtrnáct dní po Comic-Conu přišel covid. Dodnes si říkáme, jaké jsme měli štěstí, že jsme to stihli – díky tomuto úspěchu jsme dokázali přežít i pandemii. V té době jsme uspořádali i digitální Comic-Con Home. Druhý Comic-Con, opět se štěstím, proběhl asi o rok a půl po prvním v krátkém podzimním okně mezi restrikcemi, než se zase přihnala další vlna covidu a akce byly zakázané.
Viděl jsem jedno z vašich videí, ve kterém jedna ze symbolických postav Comic-Conu, Maruška, mluvila o tom, proč by sem člověk měl přijít.
Říkala tam v podstatě, že když jste filmový nadšenec, knižní fanoušek nebo třeba děláte cosplay, často doma nebo mezi známými nemáte moc s kým o tom mluvit, protože tomu okolí nerozumí nebo ho to nezajímá. A právě tady člověk najde prostor, kde se za nic nemusí stydět, může přijít mezi své a prostě se bavit.
Jak tohle vnímáte dnes, zvlášť letos? Mám pocit, že tenhle rozměr Comic-Conu sílí, že se lidé čím dál méně stydí otevřeně přiznat, co mají rádi, a chtějí to sdílet i veřejně. A všímám si to i na neděli, která dřív působila trochu jako slabší den, kdy si člověk řekl, že už tam možná ani nepůjde. Teď ale od lidí čím dál častěji slyším, že právě neděle stojí za to, a podle ohlasů byla letos silnější i návštěvností.
Dělali jste pro to něco cíleně, nebo tenhle posun vnímáte spíš jako přirozený vývoj celé komunity?
Snažíme se, aby byly atraktivní všechny tři dny. Program záměrně rozprostíráme – někteří herci jsou k dispozici jen v pátek, jiní, jako třeba Iain Glenn, zase pouze v neděli. Celkem nabízíme přes 400 hodin programu, nejde stihnout všechno, i kdyby na to měl člověk týdny. Pořád je to tedy do jisté míry těžké vybírání, čeho se zúčastnit, ale velmi se snažíme, aby tu bylo neustále něco a pokaždé i něco nového. To hlavní, a vy jste to vlastně už řekl v otázce, je ale o setkávání lidí, o komunitách, o poznávání nových kamarádů a potkávání těch starých.
A tohle je na tom vlastně skvělý.
A teď si dovolím něco upřesnit. Jak jste mluvil o Comic-Con Girl, tak ta vlastně existuje už od prvního ročníku. Comic-Con Girl je obrázek, je to ten předobraz, který pro nás namaloval Michal Suchánek, skvělý český komiksový tvůrce, který má za sebou i práce pro DC a tak dál. On tehdy na úplném začátku navrhl, a to je možná taková zajímavost, kterou jsme snad ještě nikde neříkali, zhruba tři maskoty. Byl tam nějaký robůtek, nějaký troll a pak právě tahle Comic-Con Girl. A protože jsme o tom tehdy rozhodovali Vašek a já, vybrali jsme Comic-Con Girl. 🙂
Asi o dva roky později jsme vypsali nějakou cosplayerskou soutěž, prostě pro cosplayery, aby mohli připravit cosplay na téma Comic-Con Girl. A mimo jiné se přihlásila i Maruška, jedna z několika holek, které do toho šly. Maruška alias “Pufadlo” tu soutěž vyhrála a od té doby, myslím, zhruba od třetího ročníku Comic-Conu, spolupracujeme právě s ní.
Takže Comic-Con Girl existovala už před ní a je to vlastně takový maskot celého Comic-Conu.
Končí sedmý ročník. Máte už plány na ten další? A mohli bychom trochu navnadit lidi, kteří teď přijdou domů, říkají si, že to bylo super, a je jim líto, že to skončilo a že se vracejí do reality? Prozradil byste něco málo z toho, co už teď na příští ročník plánujete?
Bohužel zatím ještě nemůžeme zmínit žádné herce, hlavně proto, že je to stále velmi raná fáze.
Pořád je ještě spousta času a může se stát, že jim do toho něco vleze, nějaké natáčení a tak dále. I proto takhle hodně dopředu oznamujeme věci jen málokdy, protože mezi podpisem a samotným uskutečněním bývá velmi dlouhá doba. Když herec účast ruší, většinou už s ním rovnou řešíme, jestli dojde jen k posunutí na příští ročník, nebo jestli by byla možnost přijet třeba do Brna na Comic-Con Brno + Junior. Tak našemu brněnskému conu od loňska říkáme. Rozhodli jsme se, že dospělý program je pro nás velmi důležitý, i když v původním záměru měla být akce víc pro děti. Chceme, aby byl brněnský Comic-Con podobný tomu, jak ho znají fanoušci z Prahy, jen s rozšířeným programem pro děti. Současně se vždycky snažíme přinést nějaké inovace a celou akci zase o něco vylepšit.
Na prvním Comic-Conu Junior jsme hůř odhadli vysokou návštěvnost.
Hlavní rozdíl oproti Comic-Conu Prague byl v tom, že jsme se při plánování nemohli opřít o čísla z předprodeje, protože v Brně velká část lidí dorazila rovnou až na místo. Zpětně to všechno dává smysl.
Jakmile jsou součástí akce děti, plánování i reálný průběh celé akce začnou žít trochu vlastním životem a návštěvnost se chová méně podle očekávání a víc podle momentální nálady. Když pak na místě dorazilo hodně lidí najednou, byli jsme překvapení a bylo pro nás velmi náročné ty davy odbavit, hlavně co se týče jídla a pití.
Poučili jsme se.
Tohle se bohužel prostě stává hlavně u prvočníků, když je člověk v novém prostředí.
Teď využiju toho, že tu můžu mluvit s někým, kdo to celé organizačně táhne a na kom musí být tahle práce s lidmi, plánováním a odpovědností psychicky opravdu znát: Často si připomínám jedno pořekadlo, že člověk by se neměl modlit za lehčí život, ale za to, aby se dokázal stát silnější bytostí. Co tedy děláte pro to, abyste si takovou vnitřní kondici udržel a všechno tohle zvládal? Máte nějaké vlastní lifehacky, návyky nebo způsoby, jak upustit páru a udržet se v síle, aby to člověk dlouhodobě ustál?
Má odpověď bude mít dvě části. Jedna bude za Comic-Con, protože tam úspěch jednoznačně tkví v tom, že to dělá od prvního ročníku stejný tým, a to jak na straně Vaška, tedy fantastický tým lidí z Festivalu Fantazie, kteří mají přes 30 let zkušeností s organizací těchto aktivit, tak na druhé straně i v naší mediální firmě Active Radio. A teď si vezměte, že my všichni jsme zaměstnanci, já nejsem majitel té akce. Moji kolegové organizují kolem 100 dalších eventů za rok.
Comic-Con je z nich největší, nejhezčí a oni ho mají ze všech nejradši. A celoročně na Comic-Conu pracuje čtyři nebo pět lidí. Pak se k tomu přidávají další desítky lidí jak se akce blíží.
A pokud mám odpovědět za sebe, tak já teď řídím marketing a event development ve dvou mediálních firmách, takže pro mě je bohužel Comic-Con opravdu tak pět procent mojí práce. Většinu své práce musím dělat někde jinde. V Comic-Conu posledních let vystupuju hlavně manažersky a v pozici marketingového ředitele. Je pro mě nesmírně důležité, ale i náročné, držet si aspoň trochu nějaký life balance. Snažím se všelijak relaxovat, ale je to pořád na hraně, kdy už vlastně skoro přepadnu do té propasti, ale zatím to takhle roky držím. Myslím si, že člověk na to musí hodně dbát, aby ho to nespláchlo. A to asi platí pro kteréhokoliv z těchto vytížených lidí, ať už pro Vaška nebo pro jakéhokoliv manažera.
Já jsem se na stejnou věc ptal Tomáše Němce a on řekl: Jo, zdravý životní styl, to je super, o tom jsem kdysi, myslím, něco četl. 🙂
Důležité je uvědomovat si, že každý to má takové, jaké si to udělá. Nemůžeme se jen vymlouvat, že to máme těžké, protože jsme se do toho sami nahnali. Ten život si tvoříme sami a máme moc z těchto situací kdykoliv odejít. Touhle mentalitou si člověk drží určitou kontrolu nad svým životem. Snažím se si tohle pořád připomínat a nějak to přenášet i do každodenní reality.
Za ta léta kolem Comic-Conu jste určitě zažil chvíle, které vás opravdu chytly za srdce nebo dojaly, ať už šlo o setkání s nějakým dítětem, hercem nebo fanouškem. A samozřejmě mě zajímá i ta druhá strana spektra. Zažil jste i moment maximální frustrace, kdy jste si řekl: to snad není možný, tohle je takový bizár, že tomu snad nikdo ani neuvěří? Stalo se něco takového?
Takové věci se dějí každý rok a je to obrovské množství zážitků. Asi nejsilnější pro mě byl úplně první ročník, protože tehdy jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme, a riskovali jsme všechno. A ten úžasný první Comic-Con byl pro mě jedním z nejlepších dnů v životě. Fakt jsem to prožíval na úrovni narození dětí, svatby a podobných mimořádných momentů. Bylo to naprosto výjimečné a cítil jsem obrovské štěstí, když jsme to zvládli. A třeba setkání s moudrým Johnem Rhys-Daviesem, představitelem Gimliho z Pána prstenů, bylo prostě úžasné a inspirativní.
A k těm nepříjemným věcem, to bývá většinou ve chvíli, kdy něco poděláme, kdy se něco nepovede a já to zjistím ve chvíli, kdy už se to stalo, nemůžu tomu zabránit a musíme to řešit. Je to průšvih, třeba jsme tím někoho naštvali, někomu ublížili nebo mu nedodali to, co jsme měli, a tyhle věci samozřejmě bolí. Ale i to k tomu patří. Při organizaci se odehrává tolik věcí, že se prostě může stát cokoliv.
Možná bych ještě řekl jednu věc. Na začátku, když jsme byli úplně noví, tak nám lidi hlavně tleskali a byli šťastní, že tady něco takového je. Ale s každým dalším rokem už berou to dobré jako samozřejmost a mnohem míň vám odpustí. Za každou chybu jsou přísnější a ta kritika je tvrdší. Chápu proč, protože lidi si řeknou: “Hele, zaplatili jsme si lístky, tak koukejte, ať je všechno tak, jak si představujeme.“
A je to naprosto v pořádku. Jen někdy to ten tým bolí, hlavně tu fanouškovskou část, protože to jsou lidé, kteří to tu často dělají skoro bez nároku na honorář nebo si berou pro organizaci dovolenou. Ti to vnímají někdy bolestivě. Já tím, že jsem manažer a jsem zvyklý dívat se na tyhle věci racionálně, si to možná tolik neberu, ale je to člověk od člověka.
Očekávání jsou nastavená vysoko. Sami jsme si je tam posunuli, tak se holt musíme snažit. 🙂
Děkuji za rozhovor.
To byl Pavel Renčín a Comic-Con právě končí. Tak zase za rok!
