Od zapomenutých historek kolem Jaroslava Velinského přes první kulhánkovskou autogramiádu pro pět lidí až po vznik fenoménu jménem Kotleta vede tahle debata přesně tam, kde to mezi knihami a fandomem bývá nejlepší, tedy k lidem, kteří u toho skutečně byli. Komár v rozhovoru vzpomíná na staré časy, literární zákulisí i proměnu české žánrové scény, a mluví tak, jak se na knihkupeckou legendu sluší, bez pózy, s nadhledem, humorem a pamětí, která sahá zatraceně daleko (i přesto, že je to stále mladík :)). A protože knihy nejsou jen zboží, ale taky osudy, přijdou na řadu i Tomáš Němec, Egon Čierny, Neff, Procházka a otázka, proč to všechno člověk vlastně dělá, i když ho to občas stojí víc, než vydělá.
Teď tu se mnou sedí muž, kterému se přezdívá Komár, knihkupecká legenda, která toho o světě literatury ví opravdu hodně.
V podcastu Rudá žeň jsem slyšel Tomáše Němce, který s úsměvem vyprávěl o tom, že právě Komár finančně podpořil vznik knihy Fialky pro královnu Jaroslava Velinského.
Tomáš Němec i někteří další byli v této souvislosti zmíněni jako lidé, kteří autora k vydání povzbudili nebo ho k němu dotlačili. Chyběla mi tam ale zmínka o člověku, bez jehož podpory by ta kniha vůbec nevznikla. Proto bych se tě chtěl zeptat, jak na vznik Fialek pro královnu vzpomínáš ty, jak tu dobu vidíš s odstupem a jak vnímáš Jaroslava Velinského a jeho tvorbu.
Já teda na začátek přidám ještě dvě další jména. Z nich jedno tam je, podle mě, v té knížce, a to je Wojta Běhounek, který to vlastně přes Kida celý sfoukl, protože se shánělo, kdo by to zasponzoroval, a Wojta tehdy dělal u nás, staral se o e-shop a podobně. A druhý jméno je Pavel Čepek, což je můj dlouholetý společník a kamarád, bez něhož by Komárovo knihkupectví nikdy nevzniklo. My jsme vlastně spolu dlouhá léta měli knihkupectví na Vinohradech, v Londýnské.
Předtím jsme spolu už dělali v Karlíně, v Kotvě, ve Walesu, vlastně se známe přes 30 let. Dneska pro mě dělá zboží na webu.
No, Wojta teda přišel. A my jsme, tehdy jsme se ještě s Kidem, myslím si, nějak zvlášť neznali osobně, ani já, ani Pavel. Ale četli jsme ho a měli jsme ho vždycky rádi, protože jeho sci-fi i Ota Fink jsou prostě naprosto geniální a dokonalý knížky. Takže jsme měli všechno, co kdysi dávno vyšlo, ve všech možných vydáních. Teda aspoň já, protože jsem sběratel prakticky čehokoliv. A slovo dalo slovo a nějak jsme si říkali: jasně, prostě podpoříme svýho oblíbenýho autora. Takže jsme vysolili prachy za tiskárnu. Já jsem pak pro to jel někam na Chodov nebo…
Dá se třeba zmínit, kolik to tehdy bylo?
Hele, já se nepamatuju.
To není, že bych to nechtěl říct, ale je to tak strašně dávno. Nebyla to nějaká závratná částka, ale zase to nebylo něco, co by člověk nosil v kapse. Tak něco mezi tím. 🙂
Pak jsem pro to jel do nějaký malý tiskárničky na Chodově. Zrovna asi před půl rokem jsem jel kolem, tak jsem na to hodně vzpomínal. Takový baráček, kterej vypadal jako něco mezi teplárnou a prádelnou, myslím, že už tam dávno nejsou, a tam jsem vyzvedával Velinského Fialky pro královnu. Teď jsem mimochodem zjistil, že ještě pár těhle výtisků mám, takže to možná švihnu na web. A asi trošku změníme cenu. Přece jenom těch 139 korun v dnešní době… 🙂 No a pak jsme se teda s Kidem seznámili, vlastně jsme jezdili i na jeho setkání ve Zbořeném Kostelci.
Když už jsme u těch vzpomínek, vybavil se mi ještě jeden příběh. Zaslechl jsem, že se Jaroslav Velinský tehdy přimluvil za mladého a talentovaného Leoše Kyšu, a snažil se mu usnadnit vstup mezi správné lidi tady v Praze. Jak to tehdy vlastně bylo?
No tohle třeba já úplně nevím, že se Kid za něj přimluvil. Ale pamatuju si tu genezi. Genezi vlastně vzniku. Vzniku celého Kotlety, protože tehdy někdo měl nějakou diplomku a zkoumal, jakým způsobem se šířej zprávy a informace. A bůhví co ještě. Tehdy nebyly sociální sítě a takovýhle věci, takže to byla úplně jiná doba. No a vymyslel takovou věc, že se napíše takovej pastiš na Kulhánka a zkusí se vytvořit legenda, že existuje nějakej Franta Kotleta, kterej je prostě úplně úžasnej a teď bude mít tuhle knížku a tak dál. No a šel do toho tehdy Egon Čierny, kterej to zveřejnil vlastně v edičním plánu, a minimálně Krakatit a my jsme to dali do nabídek předobjednávek, nevím, kam ještě dál. A jelo to prostě po různejch směrech a najednou se z toho stal strašnej virál a všichni o tom mluvili a čekali, co bude.
Já ani nakonec nevím, jestli to opravdu psal Leoš, těch prvních pár stránek, protože se o tom mluvilo ledaskde. Já vím, že jsme seděli v hospodě, kde jsme to řešili, ale říkám, je to desítky let. No a pak došlo k tomu, že když už to mělo takovej ohlas, byla by škoda to nespustit, no a tím vlastně vzniknul Hustej nářez, kterej potom dopsal celej a začala jeho dneska neuvěřitelně úspěšná kariéra. Je to jeden z nejprodávanějších českých autorů vůbec a jeden z mála lidí, kteří jsou schopní se tady psaním uživit.
Jan Kotouč chrlí dva romány ročně již nějakých sedm let v kuse; má tedy dobré prodeje. Dá se to s Leošem srovnávat nebo už jsou to velké rozdíly?
Johnák taky celkem chrlí, a nevím, jestli je na tý úrovni, ale Leoše bych prostě řadil k různým Vieweghům a těm autorům, teď, ježišmarja, mám okno, ten Šikmej kostel a tak dále, co vlastně vydává Host, jako vyloženě úspěšný mainstream autorky. On už dávno přesáhl nějakej rámec toho žánru, co se tady prodává. Myslím si, že jeho čísla jsou pořád vyšší než čísla všech jinejch.
S tím souvisí ještě jedna věc. Dnes se tu měl kvůli debatě ohledně Posledního výstřelu ukázat i Ondřej Neff, ale nakonec nedorazil. Bavil jsem se o něm s Borisem Hokrem a padla tam teorie, že kdyby v devadesátých letech víc psal a měl silnější vydavatelské zázemí – jaké má třeba teď díky Mystery Pressu – myslíš, že je reálné, aby se číslům v prodejí dokázal přiblížit tomu, čeho dosahuje Leoš Kyša?
Nejsem si jistej, jestli úplně takhle, protože Kotleta nebo Leoš vlastně navazuje na Kulhánka.
A to je jinej žánr. Teď si nevzpomenu, jak se tomu říká, já jsem tomu vždycky říkal bezduchý maso, nebo někdo tomu říká akční škola. A na tom je vlastně postavenej úspěch. Zase nevím, kdo to vymyslel, rád bych řekl, že jsem to byl já, ale určitě už to jelo i za těch dob. A tehdy jsme říkali, že Kulhánek vlastně začíná psát tam, kde ostatní autoři končejí. Tam, kde mají standardně i Ondřej Neff i kdokoliv jinej zatmívačku, tam se Kulhánek teprve vrhne do těch mlátiček a začne je popisovat. A to lidi baví. Když je to dobře napsaný, když to odsýpá, tak tihle čtenáři si čtou Kulhánka.
Poslední dekáda, bohužel, Kulhánek přestal psát, ale lidi si čtou Leoše, čtou si Petra Hetešu, kterej je taky v tomhle duchu skvělej. A myslím si, že tam by třeba Ondřej Neff, i kdyby psal hodně, možná trošku narazil na meze toho žánru, protože on není tak akční a atraktivní pro většinu. Ale zase na druhou stranu jeho věci jsou chytrý, takže by se do toho mainstreamu mohl dostat nějakým jiným způsobem. Těžko říct. Což ostatně vidíte třeba u Jirky Procházky, kterej když psal svýho Kena Wooda a podobně na začátku, tak byl neuvěřitelně úspěšnej.
Myslím, že tam šlo kombinovaně o nějakých 70 tisíc výtisků prvního a druhého dílu.
Přesně, jo. A pak dostal nějakej blok, nebo prostě přestal psát, začal se věnovat jinejm věcem a vlastně úplně vymizel. Dneska o něm nikdo moc neví. Přitom zakladatel českého cyberpunku, nebo takovej jeden z průkopníků.
Jeden z průkopníků rozhodně. Jeho Tvůrci času jsou fantastické dílo.
Jakože to je na tu dobu, kdy tady vlastně nebyl ani pevnej telefon v každé domácnosti, psát o nějakejch binárních relacích, současně vtipně a zajímavě, to bylo fakt něco úžasnýho.
Nicméně každej autor, aby se držel úspěchu, musí psát a musí vydávat. Obzvlášť v našich krajinách. Není možný napsat jednu skvělou knihu, i kdyby byla neuvěřitelně úspěšně přijatá, a žít z ní dalších pět let. To nejde.
Dále je důležitý jít s dobou, sledovat, co se teď píše, a zkusit se do toho adaptovat, i když to člověku není úplně po chuti. Třeba teďka s tím Walkerem, on psal cyberpunk jako první, a teďka se to po 20 letech zase stává strašně populárním. Lidi to chtějí psát, píšou to i slavný jména.
Takže podle tebe je důležité nejen napsat dobrou knihu, ale i trefit dobu a adaptovat se?
Doba se samozřejmě nějakým způsobem mění a vyvíjí, ale zároveň spousta lidí se drží něčeho, co by chtěli číst, a ta doba už tomu nepřeje. Třeba klasický sci-fi. Teď už zase, zaplať panbůh, docela vycházejí, ale třeba před pěti deseti lety nebylo vůbec nic novýho, protože všichni se věnovali spíš vztahovkám, větší úspěch měly ženský autorky, vrhlo se to někam do, nevím, jak to nazvat, nechci tahat různý gendry a podobný věci, byť jsem ve skutečnosti na jejich straně.
Ale problém je v tom, že je to zaprvý problém spisovatelskej a zadruhý nakladatelskej. Vždycky, když má někde něco úspěch, tak všichni chtějí to samý. Když má úspěch splatterpunk, tak všichni nakladatelé chtějí svýho splatterpunk autora. Krásně to bylo vidět před lety, když vyšel první Larsson. První severská detektivka, která tady měla neuvěřitelnej úspěch v Čechách, nesrovnatelnej s čímkoliv. Tak najednou všichni nakladatelé chtěli mít svoje severský detektivky. Když má úspěch cozy fantasy, tak všichni chtějí mít něco v tom duchu. Jsou to prostě vlny.
Abych se držel žánru, krásně to bylo vidět, když začaly vycházet Stmívání a různý upíři a to, tak najednou se roztrh pytel se vším. Ať to bylo dobrý, ať to bylo blbý, ale každej nakladatel si chtěl ukrojit z toho koláče toho náhlýho zájmu.
Teď bych se ještě vrátil ke Kulhánkovi. Napadne tě nějaká příhoda nebo osobní vzpomínka?
Kdo ví. On je zaprvé uzavřenej introvert a zadruhý má spoustu různejch problémů, kdo z nás ne, ale vlastně i od té nehody na motorce a podobně. Nicméně mám takovou svoji krátkou historku, protože jsem byl účasten jeho první autogramiády.
V Krakatitu?
Ne, dávno předtím, ve Walesu, když vyšly Vládci strachu. A tehdy ho vlastně nikdo neznal. Nikdo. Nikdo nevěděl, kdo je to Kulhánek, byť už se docela prodával. A byla autogramiáda ve Walesu, což tehdy bylo nejslavnější žánrový knihkupectví, a tam byla autogramiáda s Kulhánkem, na kterou přišlo asi pět lidí. Což je v dnešní době samozřejmě naprosto směšný. No a tam seděl Kulhánek, kterej byl naprosto nekomunikativní, uzavřenej do sebe, nic moc ho nezajímalo.
My, jako zaměstnanci, jsme si samozřejmě šli taky pro podpis, aby tam aspoň někdo přišel, a mému pozdějšímu dlouholetému kolegovi a kamarádovi, o němž jsem už mluvil, napsal moc krásný věnování, na které dodneška rádi vzpomínáme: „Pavlovi, Kulhánek.“ Haha, to si myslím, že dost vystihuje jeho vztah k okolnímu světu z období jeho první knihy. 🙂
Slyšel jsem, že Tomáš Němec, asi někde v hospodě, dostal nápad s Kulhánkem založit kapelu. Slyšel jsi o tom něco?
Haha. Ne, ne, ne, tohle bych věděl. Vo tom by se vědělo 😀
A koupil by sis lístek? 🙂
No tak nepochybně! Záleželo by taky, kdo by na co hrál. 🙂
Napadne tě ještě nějaká poslední perlička?
Možná jednu, a to s Tomem Němcem. Někdy z kraje nultých let byl vlastně šéfredaktorem Pevnosti, nevím už přesně kdy, a tehdy jsme spolu řešili spoustu věcí a podobně. A pak jsme úplnou náhodou přišli na věc, na kterou jsme oba dávno zapomněli, že se známe už někdy od roku 1995, nebo ještě dřív.
On tehdy v Ústí nad Labem dělal Bohemy a cony, nebo se nějak podílel na organizaci. A já jsem tam už před těmi třiceti a více lety jezdil s knížkama, tehdy za Wales. A vzpomněl jsem si, že tam byl nějakej mladík asi tak starej jako já – já jsem byl tehdy taky pořádnej mladík – kterej mi na chodbě říkal, ať si to dám támhle. No, a po dlouhých letech mi došlo, že to byl vlastně celou dobu Tom Němec a že se známe neuvěřitelně dlouho.
A ještě k tvojí profesi. Dnes se o tobě mluví jako o knihkupecké legendě, autoři u tebe podepisují na velkých akcích a jezdíš po conech. Měl jsi někdy chuť s tím skončit? Nebo od začátku razíš rčení: “I cesta může být cíl”?
Tak chvíle, kdy to chci položit, mám pořád. Ve skutečnosti ani nevím, jestli se tahle akce na Comic-Conu vůbec zaplatí. Ale už od začátku, když jsem dělal dlouhý léta na velkoobchodě, makal v knihkupectví a podobně, jezdím s knížkama po conech. Vlastně už je to třicet let.
Lidi si na mě zvykli, já jsem si samozřejmě zvyknul na ně, a myslím si, že jsou rádi za to, co dělám a jak to dělám. Já se to snažím dělat co nejlíp. Ne vždy z toho ale jsou nějaký prachy, jo, ne vždy to vyjde tak, jak bych chtěl. Ostatně mě zatím pořád živí manželka. Řekl jsem si, že jestli se to letos nedostane do plusu, tak to zabalím, a to bych velice nerad.
Ale kdysi dávno, když jsem začínal, bylo spousta speciálek a všichni se strašně prali o to, kdo bude prodávat na jakým conu. Dneska ti lidi, co to dělali tehdy, zestárli a zmizeli. Já sice taky stárnu, ale mám tu výhodu, že jsem začal ve čtrnácti, takže jsem furt vlastně relativně mladej a nějakej čas ještě mám. A ti lidi, co jsou tam dneska, už nejsou takoví srdcaři. Došlo k tomu, že lidi, kteří měli nějakej potenciál, časem zjistili, že v těch knihách opravdu nic neudělají, a zmizeli. Ti velcí nadšenci, co tu byli tehdy, jsou pryč.
Takže dneska, když je nějakej con a někdo by tam chtěl knížky, tak možná napíšou i někomu jinýmu než mně, ale stejně to nakonec skončí u mě. Všichni si ten e-mail přepošlou a stejně to skončí u Komára. Takže já jsem svým způsobem hegemon všech conů. A ne že bych si stěžoval, to vůbec ne, ale jeden z důvodů, proč to tak je, je prostě ten, že to na mě zbylo.
Ale mám to rád. Baví mě to. 🙂
Zeptám se tě ještě na závěr, jestli máš nějaké vlastní životní nebo pracovní motto, které tě v tomhle knihkupeckém motoru drží dodnes.
Motto… No to je jednoduchý: “že všichni lidi..” Ne, já ti ho neřeknu, to nemůžu říct. 🙂 Počkej, stopni to na chvilku…
[krátká pauza plná smíchu]
Tak máme to motto. Jeho druhou verzi, která je publikovatelná. 🙂
Teď to asi nedokážu říct tak, aby to znělo jako motto v pár slovech, ale vždycky jsem to dělal proto, a to mě nabíjelo energií, aby z toho lidi měli radost. Aby to pro všechny bylo takové to: “Hele, tamhle je ten krámek s knihami a mají tam tohle! Počkej – já se tam půjdu podívat, co mají.”. Taky jsem rád, že jsou tady – v Komárově knihkupectví – lidi spokojený, ať už si přijdou podepsat knížku nebo něco koupěj. To je vlastně ten motor, co mě vždycky hnal dál.
To mi trošičku připomíná to motto z reklamy na Jihlavanku, když děláte práci poctivě, lidé to ocení. ::)
To jsem si vždycky myslel, no. Ale bohužel oni to ocenějí, jako jo, ale ještě kdyby z toho byly ty prachy. 😀 Zjistil jsem to po těch třiceti letech, teda věděl jsem to dávno, ale stále se utvrzuju v tom, že dělat věci pořádně a dobře, dle svýho nejlepšího přesvědčení, bohužel nestačí.
No, a tedka jsem to zakončil takhle depresivně 🙂
Ale vůbec né 🙂
