Když už o něčem chcete psát, měli byste mít problematiku nastudovanou. Gina Agatha Renotière je toho důkazem. Nejspíš byste to do ní neřekli, ale na moři je jako doma, snad jen to přepadení piráty ještě nezažila. Ale jinak si z ní neberte rozhodně příklad – v rozhovoru prozradila, že její prvotina Třináct vlajek vznikala z velké části během školní výuky!
I tebe potrápím tradiční „otevírací“ otázkou: zkus se čtenářům krátce představit.
Ahoj, já jsem Agi a dřív, než mě uvidíte, mě nejspíš uslyšíte. Hlasitě vyprávím, hlasitě se směju a když se mi něco nelíbí, tak hlasitě protestuju. Plavím se na historické plachetnici na pozici druhé důstojnice (bocmanka) a v roce 2025 jsem vydala námořní trilogii Třináct vlajek. K tomu studuju a pracuju, abych toho neměla málo, že ano.
Moc pirátských knih v našich končinách nevychází. Takže pěkně popořadě: kdy v tobě vzklíčila touha psát o mořích, lodích a drsných mužích pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty?
Kolem dvanácti let. Byla jsem takové to dítě, které když překročí práh knihovny, tak se knihovníci ukrývají pod pulty s roztřeseným šepotem: „Už je tady zase!“. Jedináček s hrstkou kamarádů, co únik do jiných světů na stránkách fantasy knih praktikuje, kdykoliv může. Pak jsem narazila na první knihu s námořní tematikou. Následovala další a další, až jsem jednoho dne přišla domů s tím, že kdybych se narodila o pár století dřív, uteču k námořnictvu (moje rodina doteď netuší, jak s touto informací naložit). A to už mi zůstalo.
Máš i nějakou osobní zkušenost s loděmi a námořnictvím? Je potřeba mít nějaké hlubší znalosti, abys o tomhle tématu mohla psát?
Můj otec mě vždy učil, že člověk by si měl dobře nastudovat téma, o kterém se chystá psát. Což byla moudrá rada, ale zároveň důvod, proč jsem spoustu věcí nedopsala. Později jsem mu začala oponovat argumentem, že Karl May také nikdy nebyl v Americe, a to napsal Vinnetoua. Třináct vlajek jsem dopsala v 15 letech bez jakýchkoliv námořních zkušeností. Na palubu historické plachetnice La Grace jsem se dostala hned dva měsíce po dopsání. Po sedmi letech působení na lodi jsem se stala první ženou na pozici druhé důstojnice (bocmanka) a začala se považovat za opravdovou námořnici. Když jsem po letech otevřela onen původní rukopis, hned jsem vzoru Karla Maye zalitovala. Rukopis jsem radikálně proškrtala, vypustila houpací sítě uvázané v lanoví a galeony poháněné vesly a přidala trochu námořního názvosloví… Takže ano, nějaká zkušenost je velmi důležitá, na druhou stranu, kdybych čekala na to, až ji získám, dost možná by Třináct vlajek bylo dodnes jen dalším rozpracovaným příběhem v šuplíku.
A teď to skloubíme s psaním. Kdy si v sobě objevila touhu vyprávět příběhy a skládat je na papír?
Příběhy a hlavně fiktivní postavy jsem si vymýšlela odjakživa. Než jsem uměla psát, tak jsem je kreslila. Později jsem měla neustále rozpracovaných hned několik románů, scénářů, básní… Třináct vlajek byl první z projektů, který jsem dokončila. Přesný moment, kdy jsem se rozhodla, že tohle je něco, co bych chtěla dělat, nedohledám. Ale zažívám ho zas a znova, když se do psaní skutečně ponořím. Cítím se pokaždé zvláštně euforická, velmi naživu a hlavně na správné cestě.
Třináct vlajek, jak jsem se dozvěděl z knihy, vznikalo z velké části v hodinách francouzštiny. Je to pravda, nebo jen legenda, aby byla kniha zajímavější?
Je to pravda. A nejen francouzštiny! Dělala jsem střední školu ve Francii a v některých předmětech jsem byla z Česka napřed. Abych se zabavila, vždy jsem s sebou nosila jeden sešit navíc – ten byl na příběhy, na úvahy, tak trochu „sešit na všechno“. V něm vznikl původní rukopis Třinácti vlajek. Můj třídní, který učil francouzskou literaturu, si mého psaní všiml, a poté, co se poptal mezi dalšími vyučujícími, zjistil, že to dělám ve vícero hodinách. Řekl mi tehdy, že mě nechá psát v hodinách pod jedinou podmínkou: že až příběh dopíšu a vydám, že si ho bude moct přečíst. Letos v březnu jsem mohla alespoň z části tento slib splnit, když jsem mu předala fyzický výtisk knihy, zatím tedy v češtině, ale s nadějí, že někdy snad na překlad dojde.
Není to tak trochu pirátský přístup, obětovat vzdělání za dobrodružství (byť v tomto případě literární)?
Říkejme tomu spíš žebříček priorit. Studium je pro mě jednou z nejvyšších priorit, baví mě a zajímá, ale vím, že co zameškám, to pak dokážu taky dohnat. Zatím jsem toho za dobrodružství mnoho obětovat nemusela, školy jsem dodělala, v práci stížnosti nejsou. Ale jak všichni víme, Múza chodí zásadně, když se to fakt nehodí, a stejně neočekávaně, jako přichází, může také zmizet. Tak se ji snažím polapit, kdykoliv se objeví, na co nejdelší dobu. Múza za chvíli zmizí a kdy se znovu objeví není vůbec jisté, zatímco domácí úkol zůstane ležet na stole, dokud ho prostě neudělám, a to jisté je.
Je něco, co by tě na pirátském životě lákalo, bavilo, nebo co bys prostě chtěla ze zvědavosti vyzkoušet?
Chtěla bych zjistit jak dlouho bych skutečně přežila, kdybych se historií propadla na palubu lodi v době zlaté éry pirátství. Spoustu toho, co jsem někdy toužila zažít, jsem díky La Grace zažít mohla – lezení v lanoví, podplavání kýlu lodi, bouři i námořní bitvu. Ale máme „záchrannou síť“ v podobě motoru, jištění na stěžni, slepých patron apod. Zajímalo by mě, jestli bych historicky byla na lodi alespoň z poloviny tak platná, jako jsem dnes, jestli bych zvládala zažívat tyto věci „na ostro“ (jakože doopravdy, ne, že bych běhala po palubě bez spodního prádla). Samozřejmě bych to měla ještě o to těžší v tom, že jsem žena. To bych se musela naučit šeredně dobře skrývat.
Jak dlouho ti trvalo knihy sepsat – a kolik jich vlastně nakonec je?
První verze prvního dílu vznikla před 10 lety. Trochu jsem ji ještě během těch let měnila, ale nijak zásadně. První nápad na díl druhý přišel během druhé vlny covidu, ale nic než pár poznámek jsem nenapsala. V roce 2024 jsem si na příběh vzpomněla, znovu si ho pročetla, proškrtala polovinu věcí, co už vím, že by na lodi prostě nešly. A najednou jsem věděla, jak to má pokračovat. Druhý díl jsem dopsala na den přesně 8 let po dopsání dílu prvního. O pár měsíců později nakladatel projevil zájem vydat celou trilogii. Tak jsem během roku 2025 dopsala i poslední díl. Všechny knihy vyšly během roku 2025 – první dva díly v červnu a poslední v prosinci.
Zkus zavzpomínat i na vznik „nosné legendy“ celé série – třináct hrozivých obávaných pirátských lodí, jejichž spatření znamená jistou zkázu…
Předtím, než vznikl samotný příběh Třinácti vlajek, vznikla Píseň Třinácti, kterou můžete najít na začátku prvního dílu. Mám ráda vzorníky, tabulky a symboly, zbožňovala jsem poznávat vlajky jednotlivých pirátů v historii. Tak jsem si vymyslela několik svých vlajek. Podle motivu na vlajce pak specifika jednotlivých lodí a posádek, a tak vznikla legenda o třinácti obávaných pirátských hrozbách.
Ústřední hrdinové jsou sotva odrostlá děcka, což je dost netradiční, člověk by čekal drsné a životem na moři obouchané piráty. Proč zrovna tahle volba?
Historicky byli na lodi často velmi mladí chlapci, kteří většinou před něčím na souši utíkali. I v námořnictvu sloužili náctiletí synové z dobrých rodin na pozicích nižších důstojníků, aby získali zkušenost co nejdříve. Na dětech na lodi pro mě teda nebylo nic moc překvapivého. Roli samozřejmě hrál i můj věk v době, kdy jsem psala první díl. Později se mi to, že jsem zachytila 15leté postavy očima 15leté autorky, líbilo a rozhodla jsem se určitou dětskost a naivitu v prvním díle ponechat. Ale bylo jasné, že v dalších dílech už musí být postavy starší, abych je zase dokázala zachytit věrně.
A zeptat se musím i na cestu textu ze stránek rukopisu až na pulty. Jak si tahle kniha našla svého vydavatele?
Náhodou, jak už to tak bývá. Nakladatele, který Třináct vlajek vydal, jsem potkala na palubě La Grace. To už jsem měla v šuplíku první i druhý díl, ale třetí ještě nebyl na světě. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že pod jeho záštitou vyjde celá trilogie do konce roku 2025.
Poměrně nedávno vyšel závěrečný díl trilogie. Jaký je to pocit mít vše pěkně pohromadě, ukončené?
Hořkosladký. Sladký v tom, že se mi díky vydání splnil dlouholetý sen, že vidím fyzický výsledek své práce, že mám úžasné ohlasy od čtenářů, které mě zas a znovu dojímají. Ale zároveň cítím tu hořkost toho, že příběh Tima a Jacka (dvou hlavních postav) je navždy uzavřen. Postavy, které se mnou byly déle než 10 let pouštím do světa a už je jen na nich, jak si tam poradí. Je to vlastně podobné jako při návratu z moře – nadšení z toho, co jsem prožila, ale s vědomím, že je tohle dobrodružství už u konce.
Zkus nám povyprávět o tom, jak knihu propaguješ? A jak třeba potenciální čtenáři reagují, když jim nabízíš pirátské dobrodružství?
Knihu propaguju hlavně osobně nebo přes Instagram. Instagramový účet jsem si založila kolem vydání prvního a druhého dílu a velmi mile mě překvapila knižní online komunita, která mě vřele přijala mezi sebe. Snažím se tvořit obsah, který není jen o knihách a který se něčím odlišuje, většinou námořní tematikou, humorem nebo tím, že natáčím i tu ničím nepřikrášlenou každodenní realitu. Dostala jsem se i do médií – byla jsem v pořadu Dobré ráno na ČT2 a v rubrice „O kom se mluví?“ na ČRo Dvojka. Snažím se být vidět, aby knihy nezapadly. Obrovskou radost mám také ze spolupráce s Komárovým knihkupectvím, se kterým jezdím na knižní akce a mám možnost tam propagovat své knihy osobně. Reakce jsou různé, ale většinou se čtenáři nad spojením „české námořní fantasy od české námořnice“ zarazí a zkoumají, nakolik si vymýšlím (ještě s mým nečesky znějícím jménem). Je ale i spousta fanoušků pirátské tematiky, kteří se nenechají dlouho přesvědčovat! Hodně dělá taky to, že je série ukončená, a že čtenáři nebudou muset čekat na další díl.
A když jsme u toho – co považuješ za největší trumf své trilogie, na který lidi lákáš?
Lákám čtenáře hlavně na to, jak vzácné námořní téma v česku je, a na osobní zkušenost na lodi. Ale co se příběhu týče, pak poukazuju na tajemnou atmosféru bouří, skrytých ostrovů a mořských bytostí, ale i na napětí a zvraty. Sama jsem v knize velmi hrdá na realistické a humorné dialogy, na vykreslení postav, ale i na budování momentu překvapení a silných emotivních scén.
Svoji první trilogii máš za sebou. Jaké jsou tvé další (a klidně nejen literární) plány?
Rozhodně nehodlám přestat psát. Momentálně mám rozpracovaný nový příběh, není teda námořní, ale fantasy a měl by to být jen jeden delší díl. Celé léto budu trávit na palubě La Grace, tak jsem zvědavá, jaká dobrodružství zažiju mimo stránky knih. A neskutečně se těším na několik knižních akcí, které zatím sice nebudu jmenovat, ale na nichž bych měla být dokonce součástí programu! JUPÍ!
