Michal Dlouhý je autorem, který svojí prvotinou Rozdělené město tak trochu porušil nepsaná pravidla. Uspěl v literární soutěži, nabídnul vydavateli rovnou celou (nakonec čtyřdílnou) ságu a dal do toho všechno. Takže bylo jasné, že našim zvídavým otázkám neunikne, protože příběhy na pozadí vzniku knih mnohé řeknou nejen o výsledném díle.
Ani vy neuniknete naší již tradiční otevírací otázce: zkuste čtenářům přiblížit Michala Dlouhého svými slovy, ať ví, s kým mají tu čest.
Sice se velkou část svého života snažím tvářit jako naprosto normální a nenápadný člen běžné společnosti, ale zoufale se mi to nedaří a vždycky to skončí tím, že se upíchnu do nějaké geekovské zábavy a často i pracovně. Motal jsem se okolo sběratelských karetních her, RPGček a samozřejmě taky deskovek. V zaměstnání opakovaně stalo, že mě kolegové vůbec neznali civilním jménem, ale jenom jako Regise.
Záda zkroucená od herních a psacích stolů se aspoň trochu snažím napravovat pohybem, takže běhám, cvičím a chodím na boulder. Snad se tím udržím v kondici dost dlouho na to, abych ještě stihl ještě pár knížek dotáhnout do konce.
Pojďme nejdřív k úplným začátkům. Inspirovala vás četba ke psaní, nebo to bylo naopak?
Rozhodně za to mohlo čtení. Začínal jsem na Foglarovkách, které byly pro kluky tak nějak povinnou četbou a vždycky mě bavili, ale opravdu se to zlomilo až ve chvíli, kdy jsem do ruky dostal Hobita a Pána prstenů. Tolkienův svět mi učaroval a na dlouhá léta se stal vzorem, kterému jsem se chtěl přiblížit. Což je jedna z největších pastí, do které může mladý autor spadnout, protože pan profesor vybudoval něco naprosto neuvěřitelného.
Zkuste zavzpomínat na své první literární pokusy…
Nebylo to nic slavného, protože jsem neměl moc dobrou představu, jak zkonstruovat ucelený příběh a kvůli tomu se jakýkoliv delší celek rozpadl a já jsem netušil proč. Takže to byly dlouhou dobu jen povídky, které se motaly kolem našich příhod z Dračího doupěte nebo jiného RPGčka. Některé z nich možná ještě visí v nějakém temném zákoutí internetu, ale já se na ně snažím spíše zapomenout.
Kdy se začala formovat myšlenka Kronik magie? A dokáže říct, co bylo tím zásadním momentem, že se z „projektu do šuplíku“ stala kniha, kterou byste rád jednou vydal?
Bylo to v období Covidového lockdownu. Potřeboval jsem se věnovat něčemu kreativnímu a poprvé jsem se vážně ponořil do studia teorie psaní – tvorby zajímavých postav, konstrukci příběhu, budování napětí a všech těch nudných věcí, které autor potřebuje chápat, aby je pak mohl promítnout do svého díla. Původně jsem měl v hlavě sedm knih, ale brzy jsem si uvědomil, že to je pro začínajícího autora příliš ambiciózní plán, který jsem osekal nejprve na pět svazků a následně až do současné podoby tetralogie. Ubral jsem hodně reálií světa, omezil jsem odbočky do dlouhých vysvětlivek magické teorie a soustředil jsem se na silný příběh. A když se mi začal formovat před očima i na papíře, najednou jsem si uvědomil, že mám konečně v ruce něco, co má smysl sdílet i s ostatními.
Než se dostaneme ke knize samotné, zkusme se podívat trochu na pozadí vzniku. Komunita vás zná pod přezdívkou Regis, takže vztah k fantastice zaručeně máte. Jak vás ovlivnila při psaní, inspirovala?
Fantastika mě provází celým mým životem a určitě mě ovlivňuje na každém kroku. Když se mi dostala do ruky sága o zaklínači, šlo o jedny z prvních knih, kde jsem se setkal s postavami, které prostě nešlo zařadit do černobílého pojetí světa, a to mě tenkrát hrozně fascinovalo. Něco z toho jsem ostatně promítl i do svých knih a moje postavy mají do klasických hrdinů poměrně daleko.
Ve vašem medailonku je napsáno, že se s oblibou ujmete role Dungeon Mastera. Pomohlo vám třeba tohle při přemýšlení o komplexnosti světa nebo o chování postav?
V některých věcech jsou to velice příbuzné dovednosti, třeba v případě budování světa, ale jindy si zase musím připomínat, že obě dvě role mají přece jen trochu rozdílná pravidla. Autor musí držet svůj příběh pevně v ruce, aby se výsledné dílo po cestě nerozpadlo, protože postavy přepadla náhlá chuť ochočit si jednorožce. Dungeon Master musí naopak dopřát hráčům volnost, aby mohli příběh tvořit právě oni a pokud po těch jednorožcích opravdu touží, měl by jim dát příležitost se s nimi setkat.
A v medailonku máte i že jste vášnivý běžec. Píšete raději v klidu, nebo patříte k těm, co dostávají nejlepší nápady při pohybu?
Snažím se plánovat dopředu a většina mého psaní probíhá v poklidu doma. Běh mi pomáhá se hlavně trochu protáhnout a odreagovat, což někdy opravdu pomůže. Už se mi párkrát stalo, že jsem bojoval s nějakou náročnou scénou, přes kterou jsem se nebyl schopný prokousat, tak jsem si šel zaběhat, a právě to pročištění hlavy způsobilo, že jsem dostal úplně nový nápad, jak ten problém rozseknout.
A nyní už tedy k Rozdělenému městu, vaší románové prvotině. Je pravda, že jeho vydání pomohla účast v literární soutěži?
Je to tak. Rukopis už jsem v tu chvíli měl hotový a měl za sebou třetí přepis, který odrážel připomínky prvních čtenářů. Ještě nebyl dotáhnutý, ale zároveň už byl ve stavu, kdy jsem vážně přemýšlel, že s ním začnu obesílat nakladatelství. A přesně v tu chvíli jsem narazil na Festival knižních závisláků, který pořádají Knihy Dobrovský a jejich Spisovatelský startovač, který tam měl proběhnout. Tak jsem si řekl, že to zkusím a přihlásil jsem se.
Je nutno říct, že na prvních příčkách se umístili Zuzka Johanovská se svým Voláním a Petr Rušeb a jeho Světelné (k)roky, ale můj text zaujal, a tak jsem nakonec dostal šanci i já. Vrhnul jsem se do dalšího přepisu, protože jsem knížku před odevzdáním chtěl opravdu vyladit, a nakonec to klaplo. Od editora jsem samozřejmě dostal kupu připomínek, ale šlo spíše o technické chyby. Příběh samotný držel pohromadě, postavy fungovaly a na vydání knihy jsme si tak definitivně plácli.
Zúčastnil jste se i jiných literárních soutěží? A vůbec, jaký na ně máte názor?
Byla to moje první a prozatím poslední soutěž. Líbí se mi, že dávají novým autorům šanci proniknout do povědomí veřejnosti a vzhledem k tomu, že už jsem si nějaké to povědomí získal, rád bych nechal prostor i ostatním. Možná to v budoucnu zkusím ještě v oblasti povídek, ale teď se chci soustředit hlavně na vydávání Kronik magie. Pořád ale platí, že soutěže jsou skvělým prostorem pro nové autory a hrozně jim fandím.
Od soutěže na pulty knihkupectví ovšem byla dlouhá cesta. Jak dlouhá? A bylo něco, co vás třeba překvapilo?
Celé to trvalo více než rok a po cestě mě toho samozřejmě překvapila spousta. Rozhodně jsem podcenil množství lidí, kteří musí u vzniku jedné knihy přiložit ruku k dílu a taky jsem vlastně netušil, co vše je třeba vyřešit po dokončení práce s texty. Obálka, mapy, grafika, sazba, propagace a všechno okolo sežralo hrozně moc času a místy mě to až vystrašilo. Zvlášť, když jsem zjistil, že velká část úspěchu zá visí na to, že se nový autor musí umět sám propagovat a aktivně působit na sociálních sítích, což je mimochodem věc, kterou stále zoufale nezvládám. Naopak jsem byl příjemně potěšený tím, že jsem dostal s grafikem, Petrem Domorádem, rovnou možnosti probrat obálky i hřbety všech čtyř dílů a mohli jsme pro ně připravit jednotnou grafiku.
Rozdělené město stojí na několika pilířích. Zkusme se na podívat postupně. Za prvé: svět. Proč vlastně město stojící na pozůstatcích své bývalé technologické slávy?
Ten nejdůležitější důvod je zároveň tím, který toho moc neodhalí – vyžaduje to příběh. Pokusím se ale odpovědět i trochu jinak. Rozdělené město a vlastně celá série pracuje s tématy rozčarování a zklamání a tohle prostředí takové pocity podtrhuje. Ukazuje, že i vyspělá říše s technologiemi snů může upadnout do ruin a zapomnění. Taky poukazuje na to, že technologie může být úplně k ničemu, když se ztratí znalosti pro to, jak s ní správně zacházet. A tak trochu nabízí i zamyšlení nad tím, jestli ztráta těch vědomostí není horší než blahobyt přinášený stroji.
Jak moc dopředu jste plánoval reálie tohohle světa a jejich využití? A stalo se vám během psaní, že něco nefungovalo dle představ?
Plánoval jsem to od samotného začátku, protože svět byl vždy velmi těsně propleten s příběhem. Na problémy jsem narazil poměrně brzo, protože jsem z určitých důvodů potřeboval protagonistům do cesty postavit velmi neobvyklé překážky, které v čistě vědecké rovině zasahují za hranici proveditelnosti a uvěřitelnosti. Někde jsem musel počítat, zjišťovat a opravovat. Jinde to nebyla chyba, ale třeba věc, která se měla vysvětlit až časem, ale i u těch jsem musel měnit formulace a vysvětlení, pokud to čtenáře frustrovalo. Hlavní principy ale zůstaly stejné.
Za druhé: postavy. Hlavní hrdinou je muž, který byl jedním z nejmocnějších čarodějů, ale svoji moc ztratil. Možná hloupá otázka, ale proč tahle volba? Nebyl by „nařachaný“ mág pro čtenáře atraktivnější a efektnější?
Určitě by pro mě byl jednodušší na psaní. Tohle byla větší výzva a hlavně – příběhů, kde ten hlavní hrdina moc získá a pak s ní vládne už existuje spousta. Přemýšlel jsem, co by se asi tak stalo, kdyby onen prorokovaný hrdina přišel na konec své cesty a místo výhry selhal. Ale nešlo o to selhání samotné, ale spíše co po něm mělo následovat. Vyvolávalo to celou řadu zajímavých otázek, na které jsem chtěl nabídnout svůj náhled: Jak si poradí někdo, koho vychovávali ve víře, že se z něj stane opěvovaný hrdina, když selže a přijde o všechnu svou moc? Jak bude vůbec někdo takový přemýšlet? A zvládne se vůbec vrátit mezi běžné smrtelníky?
Co se ústředních hrdinů týká, je kniha dost minimalistická. Jak moc dopředu jste promýšlel jak spolu postavy budou fungovat?
Hlavní interakce, nutné pro příběh, byly naplánovány předem, ale jinak šlo o improvizovaný proces. Věděl jsem, jaké jsou jejich nátury, a přemýšlel jsem, jak by to asi skutečně vypadalo, kdyby tak rozdílní lidé byli nuceni pracovat na dosažení společného cíle. I proto kniha pracuje s omezeným počtem protagonistů – aby měli dost prostoru se představit a najít si společnou dynamiku.
Každá z vašich postav má nějakou nectnost a když je třeba, nebojí se ušpinit si ruce. Je podle vás jasné dělení postav na dobré a zlé přežitek?
Do Kronik magie se černobílé postavy určitě nehodily, ale pořád existují knihy a příběhy, kde mají takoví hrdinové či padouchové svoje místo. Myslím si, že je ale čím dál těžší pro takové postavy napsat ten správný příběh, který by moderního čtenáře zaujal a zároveň by byl věrohodný. Možná bych si v budoucnu chtěl toho opravdového dobráka zkusit, ale zatím si netroufám.
Ať trochu čtenáře nalákáte: zkuste říct, čím se Rozdělené město liší od konkurence, co považujete za svůj typický „autorský rukopis“?
Nejsem si jistý, jestli po první knize můžu tvrdit, že už mám vybroušený rukopis. Řekl bych, že píšu malý příběh ve velkých kulisách. Sice se hraje o mocnou magii a rovnováhu dystopického města, jenže protagonisté ve skutečnosti bojují s mnohem menšími, běžnějšími a zcela lidskými problémy. Rád bych věřil tomu, že se v tom cizím a neznámém prostředí povede každému čtenáři najít něco důvěrně známého.
Rozdělené město je prvním dílem série Kroniky magie. Jaké jsou tedy další plány?
Čtenáři od jisté doby k sériím přistupují s obavami, že se nedočkají jejich konce a rozuzlení. A když se to může stát v případě takového velikána jako je George R. R. Martin, u nových autorů jsou ony obavy pochopitelně ještě větší. Mým cílem je proto mít venku kompletní Kroniky magie. Druhý díl – Ve stínu impéria – právě vyšel a vydání třetího je plánováno na letošní listopad. Čtyřka by pak měla spatřit světlo světa v polovině roku 2027. Tempo je to možná pekelné, ale chci čtenářům dát jistotu kompletního příběhu. A taky mi dost pomohl fakt, že když šlo Rozdělené město do soutěže, tak už jsem měl hotové drafty dvou následujících knih.
Každý ostřílený spisovatel radí těm začínajícím, ať hlavně nenabízí k vydání série…
Už jsem to taky někde zaslechl, ale nenechal jsem se tím odradit. A měl jsem štěstí na nakladatele, který se to rozhodl vydat celé.
Určitě se musím zeptat i na „prokletou“ propagaci vlastních knih. Jak těžké je prorazit v široké konkurenci? A co podle vás funguje nejvíc?
Je to zatraceně těžké. Talentovaných autorů je hodně a o pozornost čtenáře musí každý z nás soupeřit také s překladovou literaturou. A spousta lidí také čte v cizích jazycích, takže knihy vydané v češtině svádějí opravdu nerovný boj, zvláště pak v žánrech, které zrovna nejsou na vrcholu obliby. Já jsem zatím ten správný způsob propagace neobjevil, takže se prozatím snažím vsázet na to, že se lidem moje příběhy budou líbit a řeknou o nich kamarádům.
Kdybyste si mohl vypůjčit od svého světa nějakého zavedeného hrdinu, kdo by to byl?
Merlin. Tahle série se jmenuje Kroniky magie z velmi dobrého důvodu a kdyby se můj hlavní hrdina mohl někdy v průběhu potkat s takovou legendou, byla by z toho určitě hodně zajímavá konverzace. A jenom tak pro zajímavost – v prvotní velmi naivní a rozbité osnově, která zahrnovala sedm knih a hrozně moc nesmyslných věcí, se s podobným setkáním počítalo.
A na samý závěr máte šanci něco vzkázat svým současným i budoucím čtenářům. Tak do toho!
Mým snem je psát zajímavé příběhy, které vás budou bavit. Jestli se vám moje knihy líbily, doporučte je svým blízkým. To je totiž to nejlepší, co si můžu jako autor přát. A díky moc, že jste v tom se mnou!
