Uznávaný policejní psychiatr Robert Jenkins versus žena, která má na svém kontě 168 vražd. Případ, který dá práci rozlousknout? Ale kdeže. Obviněná se totiž k jednomu každému hrůznému činu přiznává a dokáže ho popsat od nejmenšího detailu. A u toho se nepřestává usmívat.
Knize Nikdy se nepřestala usmívat těsně uniklo ve výčtu vydaných knih Martina Štefka prvenství, ale byla jeho prvním výletem do světa detektivky. Psal se rok 2015 a světlo světa spatřil příběh, který dodnes Štefko považuje za svůj nejlepší a odstartoval sérii jeho dalších detektivních románů.
Záhada, jejíž rozluštění láká
Základní premisa knihy je jednoduchá. Psychiatr absolvuje několik sezení se ženou – masovou vražedkyní. Ta mu popisuje některé vraždy do nejmenšího detailu, které nikdo jiný kromě vraha znát nemůže. Přitom si sice zachovává určitý odstup, ale zároveň tím pro Roberta získává nádech tajemství. A její věčný, nemizící úsměv je jen jednou z mnoha věcí, které do celé situace příliš nezapadají.
Kniha má v podstatě dvě roviny – sezení a retrospektivní pohledy na vraždy samotné. Co se vražd týká, vystrkuje tu růžky autorův rukopis, který postupem času vykrystalizoval tak, že se dá nazvat osobitým. Štefko se nebojí násilí, nechutných detailů, brutality. Nenadužívá je, neuchyluje se k nim u každé z popsaných vražd, ale když už to přijde, umí to „osolit“. A zároveň dává v těchto pasážích indicie, že tady něco nesedí, že ta, která se ke všemu doznává, občas ani nemohla být vražedkyní.
Sezení jsou však z jiného těsta. Robert umí klást otázky, ale Alexandra mu evidentně neříká vše. Vlastně si s ním hraje, a Robert na její hru přistoupí. Dostane se při analýze její osobnosti pořádně hluboko, vyslechne veškeré detaily o vraždách, přiznání… Je obtížné dostat se pod kůži introvertce jakou Alexandra je, ale zkušenému praktikovi se to nakonec povede.
Žena, místy až étericky působící díky svému věčnému úsměvu – masová vražedkyně, ze které by měl jít strach. Tyhle dva obrazy se zkrátka ne a ne překrýt.
Na konci cesty
Obecně se dá říct, že děj je dobře a poutavě odvyprávěn, má své vnitřní napětí a spád. Střídání linií dodává akčnost, rozhovory zase hloubku. Nikdy se nepřestala usmívat funguje trochu jako horor, trochu jako psychologický román a trochu jako… No, řekněme, že pomyslná druhá část knihy je díky překvapivému zvratu mysteriózní.
Celá psychologická partie dostane úplně jiný nádech, dosavadní role se pootočí, ale především je vše uspokojivě vysvětleno. Obě postavy pár větami rázem dostanou trochu jiný rozměr, spousta událostí najde své opodstatnění a čtenář leccos pochopí. A možná se dozvíme i proč se Alexandra neustále usmívá.
Dobře, dokážu si představit, že reakce na zásadní zvrat v celé knize mohou být totálně různorodé, že to pro „čisté“ detektivkáře může být ryzí deus ex machina, částečně i proto, že pár detailů zkrátka nesedí. Jiní zas budou tvrdit, že tohle už tu bylo – ale upřímně toho, co tu zatím nebylo, je pomálu, takže jde spíš o to, co máte a nemáte načteno. V kontextu příběhu Nikdy se nepřestala usmívat ovšem „velký zvrat“ funguje a je kořením a rozuzlením příběhu.
Suma sumárum: pokud snesete v detektivce trochu syrovosti a zvrat, který spadá už spíše do fantastiky než do pečlivé detektivní práce, budete odměněni zajímavým příběhem s dobrou atmosférou. Ne nadarmo ho autor považuje za svůj nejlepší a dočkal se již tří knižních (a jednoho audioknižního) vydání. A rozhodně se při čtení přestanete usmívat rychle, to vám garantujeme!
Martin Štefko: Nikdy se nepřestala usmívat
Vydal: Golden Dog, 2025
Obálka: Jan Nikrýn
Počet stran: 248
Cena: 349 korun
