První díl byl v roce 1997 pecka. To už je hodně dávno. V roce 2002 přišlo pokračování, které bylo hodnoceno výrazně hůře, ovšem finančně opět vydělalo majlant. Pak dlouho nic a po dalších deseti letech tu máme trojku. Ve starém složení a ve stejném stylu a (samozřejmě) ve 3D. Otázkou ovšem je, jestli mají Men in Black v dnešní době ještě čím zaujmout.
Tento film asi není až tak nutné složitě představovat, protože od prvních záběrů, které se objevily na internetu, budí zaslouženou pozornost. Z čista jasna se totiž zjevila dospělá a ponurá fantasy, jejíž příchod nebyl netrpělivě očekáván. Po totálním krachu nového Conana už to vypadalo, že se náctiletých čarodějů a dětských spasitelů světa už nadobro nezbavíme. Jedinou jistotou byl v budoucnu Peter Jackson, opět stavějící na nohy žánr fantasy pro dospělé, o jehož rozkvět se před deseti lety sám zasadil. A hle, zázraky se přeci jen dějí.
Po nějaké době tu zase máme nějakou tu vesmírnou akci. V tomto žánru se toho netočí až tak moc a nedá se říct, že by to vždycky dopadlo dobře. Na druhou stranu, nikdo od těchto filmů neočekává velké filmařské umění. Ale pokud dáte sympatickému hrdinovi do ruky pořádnou bouchačku a postavíte ho proti zástupu šeredných ksichtů ve futuristickém zařízení kdesi na orbitu, zavání to přinejmenším kvalitním béčkovým relaxem.
Víte, že stormtroopeři jsou neskuteční tupci? Víte, že Darth Vader je totální sadista, vraždící pro potěšení? Víte, že princeznu Leiu tahle sebranka přivádí k zoufalství? Víte, že na Hvězdě smrti ve skutečnosti vládne neskutečný organizační bordel? No, po pravdě, většinu toho asi víte ze Star Wars. Ale rozhodně si to nepředstavujete tak, jak nám to servírují tvůrci internetového skečového seriálku Troopers!
Avengers. Původně komiksová skupina superhrdinů zamířila na stříbrné plátno. Tedy na ta česká teprve míří, jinde už má svůj start za sebou. Mediální masáž, předcházející premiéru tohoto snímku, se těžko dá přehlédnout. Není se čemu divit. Pro studio Marvel je to filmové vyvrcholení několikaletého projektu. Jeho hrdinové se po letech samostatného života v celkem šesti filmech konečně sejdou všichni pohromadě. V dějinách filmu je to v podobných rozměrech ojedinělý projekt.
Ponuré devatenácté století. Města ponořená do mlhy a tlumeného světla pouličních lamp. Doba prvních detektivek, hororů a gotického románu. Zaklínadlo a magnet pro mnohé spisovatele, filmové tvůrce i hudebníky. Někdy mám pocit, že žádné dílko, které se odehrává v tomto temnými legendami opředeném čase, nemůže dopadnout úplně špatně. Na druhou stranu, prostředí je to stokrát provařené a nějaké originality se novým tvůrcům daří dosáhnout stále hůře. Tomuto schématu nový film Havran zřejmě dostojí ve všech směrech.
Tak tu máme další piráty. Ani to netrvalo tak dlouho, snad nám ani nestačili chybět. Zase se budeme plavit na podivných vlnách až někde na konci světa a nejspíš cestou objevíme i pár truhel mrtvých mužů s hromadou prokletých černých perel. No a Johny Depp… ne, k čertu s ním! Tady jde o plastelínu!
Asi to znáte – večer lehnete do postele a snažíte se usnout, protože vás zítra čeká brzké vstávání. A ne a ne zabrat. U mě to byl obvyklý stav třeba před zkouškami. Myšlenky vám víří hlavou jako tornádo a ať děláte, co děláte, nemůžete se jich zbavit. Půl hodiny, hodina, dvě… Ideální je v tomto případě zaměstnat mozek nějakých lehkým vjemem, který zablokuje tok myšlenek a postupně vás uspí. Možná film, jenže to musíte mít otevřené oči, to není úplně ono. Možná relaxační hudba, ale ta mě většinou myšlenky nezaplašila. Ideální je v tomto případě mluvené slovo.
Existuje spousta skvělých seriálů, zasypaných takovou hromadou vavřínů, že pod nimi ani nejsou vidět. O mnohých z nich už bylo na Fantasy Planet psáno, neboť jsou to díla, která musí každý správný geek dobře znát a umět je přesně citovat. A tak bychom si konečně měli ukázat, že existují i seriály, které se do výše popsané kategorie nijak zvlášť nehodí. Pojďme si něco říct o Camelotu…
„B4? Nic. H12? Nic. C14? Zásah. C15? Zásah. C16? Zásah, loď potopena. Křižník.“ Tato, na první pohled, šifra je důvěrně známá každému školnímu flákačovi. Snad každá školní třída na světě někdy poznala širý oceán na čtverečkovaném papíře a na něm flotilu lodí v bojovém postavení, která ostřeluje jinou flotilu a sama je ostřelována. Legendární Lodě, tento fenomén školních lavic, možná spíše studentský folklor, to dotáhl přes deskové a počítačové podoby až na stříbrné plátno.