James Wan platí za eso hororového filmu a cokoliv stvoří, to promění ve zlato. A ačkoliv se může někomu zdát, že to poslední dobou seká jak Baťa cvičky a stále dokola diváka vodí do strašidelných domů, hodnocení jeho snímků mluví zatím stále v jeho prospěch. A se sequelem tři roky starého hitu V zajetí démonů pouze pokračuje ve vítězném tažení.
Filmová adaptace Warcraftu budí pozornost už dlouhou dobu, a nejen mezi fanoušky světově rozšířené onlajnovky. Očekávalo se od něj (nebo se spíš doufalo) nejen zlepšení reputace filmů podle počítačových her, ale i nějaké to nakopnutí skomírajícího filmového žánru fantasy, kde se opravdu kvalitní kousek už nějaký čas neurodil. Splnil Warcraft: První střet očekávání?
Když pomineme prozámořský ústřel, na který by všichni tvůrci asi rádi zapomněli, přišli Návštěvníci 3: Revoluce osmnáct let po regulérní dvojce, což je sakra dlouhá doba. Doba se změnila, herci zestárli, změnilo se i publikum. Přesto se ti dva na plátně snaží mlet stále to svoje. Do jaké míry se jim to daří, záleží samozřejmě do značné míry na tom, jaký komediální vkus má návštěvník, který si lupen do kina zakoupí, nicméně ani nostalgie nedokáže zakrýt fakt, že tohle není pokračování, které by navrátilo legendě slávu.
Polednice nakonec vlastně do fantastického žánru nepatří, ale vzhledem k tomu, že jsou tuzemské žánrové vody stojaté jak křišťálová studánka, se sluší na snímek upozornit. Právě se totiž do kin dostává povedený český horor, což je v naší zemi značně exotické sousloví.
Snímek Bohové Egypta provázela mizerná pověst už před premiérou. Vyčítaly se mu především mizerné triky v trailerech i celková nezajímavost materiálu. Zkrátka se neočekávalo mnoho. Tržby za první promítací dny to jen potvrdily, bude z toho solidní propadák (který ale nebude nikoho mrzet). Má tedy vůbec cenu se na to dívat?
V předvečer udílení českých kocourů (Český lev) nejlepším tuzemským filmovým počinům a přečinům proběhla s trochu menší pompou také veledůležitá akce, o jejímž konání jsme čtenáře informovali již dříve. V pražské Lucerně se v rámci jedné akce sešly na plátně dva nezávislé snímky mladých českých filmařů, které toho mají mnoho společného.
Letošní rok se uzavírá a je čas se ohlédnout také za vším, čeho se nám dostalo v oblasti fantastiky. Nemám ambice zhodnotit nějak fundovaně úplně všechno, co se letos urodilo, ale dovolím si zde předložit aspoň letmé vypsání a spíše subjektivní zhodnocení toho nejzajímavějšího.
Asi není nikdo, kdo by nad osudem české filmové fantasy nezaplakal. Fantastický žánr (nebo dost možná obecně každý žánr) je u nás značně bitý. Proto je skvělé, když se kamery chopí někdo, kdo se může vykašlat na fungování tuzemského filmového průmyslu a vlastní nápad dotáhne do konce. Dovolím si proto malou vsuvku a poukážu na drobný amatérský snímek, který může být inspirací pro řadu následovníků.
Je naprosto lhostejné, jste-li fanoušek Star Wars nebo šampion v pojídání špaget, premiéra nového dílu slavné ságy a mediální kolotoč kolem ní prostě nemohly ujít nikomu. No a protože právě teď jsou dojmy nejčerstvější, i my se samozřejmě musíme připojit svou troškou do mlýna…
Schéma filmové fantasy se prostě nemění. Respektive té rozmáchlé, velké, epické nebo té, která se snaží epické se blížit. Černobílý boj dobra proti zlu, svět jako z pohádky, kde žádné hory nejsou dost vysoké, žádné lesy dost hluboké a města dost honosná, svět osetý roztodivnými tvory a netvory a zalidněný mnoha zvláštními rasami. To vše za jiskření dechberoucích kouzel a svištění blyštivých ostří a tak pořád dokola. Otázkou je pouze to, jestli to tak chceme nebo ne, jestli to tak máme rádi. Sedmý syn je totiž dokonalou učebnicí schématu fantasy filmu.