Číselný řetězec

896 – Nehrál v Ghost ship Karl Urban? No co, dyť někde se červi jí, ne? Sice ne živí..ale jsou to červi:o))

894 – no, jednoduše – ty vajíčka much musely bejt už v tom mase, ze které se ty konzerv dělaly. To se někdy stane, že sterilizace selže. Nás jen tekrát se sestoru zarazilo, jak rychle se ti červi dokázali vyvinout – prakticky během noci – jeden den to bylo pečené, ponechané k vychladnutí na lince (a napospas mouchám) a hned druhý den tam ti červi byli, každý kolem 1 cm dlouhý. Jsou to mršky rychlý:-))

892 – jejdanánku, Skrlvk, tak tohle už asi nikdo nepřekoná. Mám dojem, že jsem podobnou scénu viděla v jednom filmu, tuším Ghostship. Tam dva v podpalubí papinkali staré konzervy, celí udivení, jak dobře to chutná. Jelikož to vypadalo na nějaké fazole v tomatě, docela jsem jim věřila. A pak, po chovíli, kdy se kamera věnovala dramatičtějším dějům v okolí, se k těm dvěma maníkům zase vrátila. Jeden kouká na druhého a najednou si uvědomuje, že to, co vypadá jako drobek zachycený ve strništi na bradě, není ani trochu drobek. Chlapík znechuceně otevře pusinku a vida, hemžení bílých kostňáčků. Mohli by na ně skvěle chytat ryby, ale to ty hňupy nenapadlo…
mimochodem, teď by mě docela zajímalo, jak se červíci dostali dovnitř do zavřených konzerv… Ledaže by si mouchy pořídily vývrtku :-))

890 – jenom jednou jedinkrát skončilo babiččino vaření totální vzpourou. A to když jeden den udělala králíka zapečeného pod vrstvou vaječného těstíčka a druhej den jsme to měly mít na oběd. Babička nebyla doma, jenom nahluchlý děda, tak jsme si vzaly příslušné porce na talíř a pustily se do toho. Najednou sestra položila příbor, bílá jako stěna, a povídá: “Bobi… ono se to hýbe…” já, sestra haur, jsem ledabyle povídala “co to plácáš?” a podívala sem se zblízka na sousto, které jsme právě nesla k ústům. ŠOK!!! Masíčkem sem tam prolízali bílí červi, jenom se to jima hemžilo. Všechno to bylo přikryté tím vaječným těstíčkem, takže jsme to zpočátku neviděly. Málem jsme se poblily, přísahám. Utíkaly jsme za dědou a snažily se mu říct, že obědem hýbají červi, jenže děda byl a dosud je hluchej jak poleno, takže povídal: “Co? oběd? No když už nechcete, já to dojím!” a marně jsme mu zbraňovali, popadl obě porce a spořádal je. To jsme se málem poblily podruhé.

888 – to je číslo! No tak to ne, já mám s babičkou veselejší zážitky. Tak třeba že nám vajíčka naměkko vždycky oloupala a posadila do kalíšku – ale celá oloupaná, zkoušeli jste to takhle? Žloutek všude, garantuju:-)) Taky nám nutila bílou kávu a my ji vždycky konsprativně vylily do výlevky. Ale nejlepší jídlo made by babička byl hrášek na kyselo s lívanečkama:-)) to je psycho, to jste nezažily:-)) lívanečky ze sladkého těsta a k tomu superkyselou bílou omáčku s hrachem:-)) ale jinak všechna čest, jiná jídla měla babička dobrá.

886 – jestli to prezil nevim ale ja bych to neprezila urcite – v lepsim pripade bych se jen desne zblila (jinak se to rict neda…)

884 – shelie: Pha, tak mám další druh mučení do svého pekelného arzenálu… donutit někoho sníst mísu koprovky… to snad není možné!

882 – Shelie: a on to přežil? ?:o)

881 – Mindë – tak to jste mne dostali. Jakmile na mne někdo namíří takovouhle pobídkou, zaseknu se.
Ale učitelky, to je kapitola sama pro sebe. Když jsem chodila do první třídy, učila mne stará třídní bojovnice. Chudinka malá… vyvinula jsem si totiž velice účinnou obranu, od chvíle, kdy na mne do kočárku poprvé jukl cizí člověk. A v první třídě už jsem ji měla hezky propracovanou. Paní učitelka si pak zvala maminku a málem jí brečela na rameni, že ji prý nevnímám a pořád jsem duchem jinde. Taky jsem byla. Komu by se chtělo zůstávat s ní v jedné místnosti? Jednou nám při vtvarné výchově dala čtvrtky a museli jsme na ně dělat kaňky různými vodovými barvami. A pak je rozfoukávat všemi směry. Všem třiceti dětičkám se točila hlava a když jsem si odvážila na to upozornit, bylo mi řečeno, že paní učitelku bolí hlava pořád, když se musí trápit s takovými spratky. Divím se, že po těchto zážitcích ještě mám náladu studovat výtvarnou školu :-))

879 – Viviana: Myslím, že tvou literární tvorbu to skutečně poznamenalo, ale dobrým způsobem – získalas talent na popisy hororrových scén:-))

877 – To mi připomíná jednu bývalou učitelku ze ZŠ – asimetrická postava (asi metr vysoká, asi metr široká), a když k nám jednou přišla a zapráskala knírem, můj vzteklej a zlej pes, co se nebojí ani pitbulů ani dvěstěkilovejch chlapů, zakňučel a zdrhnul. Pak jsme ho chudáka museli mít na noc v baráku, protože se chudáček nemohl z toho šoku vzpamatovat :O)))

875 – kuchařka na ZŠ – stvoření široké téměř stejně jako vysoké, pod nosem rašil knírek, před nímž by ten Stalinův zbledl a vypelichal, ruce rudé, kůže prosvítající pod gumovými rukavicemi a hlas, po jehož použití pukaly kostelní zvony. Bála jsem se jí tak, že jsem se z obědů ulejvala a pak jsem seděla v lavici a kručelo mi v břiše. Myslím, že okamžiky, v nichž se mým mentorům podařilo nahnat mne do jídelny, poznamenaly mou literární tvorbu nevratným způsobem. Dobrodružné chvilky, v nichž jsem se s poloplným talířem plížila ke kyblíku na zbytky jsou nezapomenutlené.

873 – Taylor: no, už mě to taky napadlo, ale naštěstí se nikomu nic nestalo a všechny děti se pak probudili 🙂 A s tím zahrabaváním masa bramborovou kaší-to jsme taky dělali 🙂 Horší pak bylo, když jsme měli brambory celé-ale chce to chvilku praxe a dá se maso schovat i pod bramborama :-))))

871 – Mindë, a nestalo se někdy, když vás uspávali přetažením deky přes hlavu, že někdo usnul nadobro?
Vathiel Lotse – na to jsem měla fígl. Já ve škole na obědy chodila jenom ve středy a to vždycky byly rybí prsty nebo filety s bramborovou kaší. I když ty “rybí” prsty u ryb ani neležely, spíš to byly pomleté kosti s moukou a filety to samé. A běda, kdo to dobré drahé “maso” nesnědl, to pak udělala příjemná paní kuchařka u výdejny takovou scénu, že praskaly okenní tabule. No a jelikož brambory se vracet mohly, ti nejzoufalejší jako já, vždycky to “maso” zahrabali pod kaši a tu pak vrátili. A pak jsme nic nejedli až do večeře, ale měli jsme skvělý pocit, že se nám podařilo přelstít kuchařky :o)

869 – No tak ja chodila po-o uplne minimalne!!! Vzdycky jsem tam musela spat… teda jako spat – ja chodila do skolky cele tri roky a usla jsem tam snad jen 3x! Fuj to byly casy – kdyz nekdo nespal zarvala ucitelka at spi cimz vzbudila vsechny ty chudaky co vazne spali!!!