Noe: Prorok v džínách

Nebudeme zastírat, že jsme si od tohohle bijáku slibovali víc, než vůbec bylo v jeho silách nabídnout. Takovou sílu má režisérovo jméno, vystřelené ke hvězdám již nepříliš známou černobílou úchylárnou Pí a utvrzené všeobecně uctívaným Rekviem za sen, lehce fantazáckou filosofií Fontána, urbanisticky špinavým Wrestlerem a naposledy vyloženě geniální a o to rozpačitěji přijatou Černou labutí.

Když si tyhle filmy zrekapitulujete, uvědomíte si, že se kameraman celou dobu drží za zády jedné ústřední postavě (maximálně skupince). A tu náhle přichází film, v němž je třeba utopit miliony lidí. To by zmohlo i jinačí mistry než Aronofského. Naštěstí mu jde právě ona povodeň k duhu a od chvíle, kdy všechno zatopí, se celý snímek staví na jisté nohy.

Do té doby je to klasická fantasy, jakých dnes už napočítáte aspoň pár chytrých mezi záplavou bezduchých třpytivých upírů (na chytrost si zase tenhle tvůrce potrpí).

Je to vůbec zásadní (ač nikoli nepříjemná) zrada: tam kde trailery slibovaly biblický spektákl (a hořící meč se dal vysvětlit náboženskou vizí), nabízí finální produkt post-apokalyptickou sci-fi, která z počátku téměř cituje Nekonečný příběh. Postavy oblečené v moderně střižených kazajkách se pohybují po opuštěných dolech na zázračnou rudu, která dokáže rozdělat oheň, zabít anděla, nebo diagnostikovat těhotenství. A za celou stopáž ani jednou nepadne slovo Bůh, tomu nahoře říkají Stvořitel.

Noe je zde vylíčen jako šílenec, který si zatvrzelou nesnášenlivostí k bližnímu svému způsobil paranoidní vize o zániku světa. Ale když mu to žere báječná Jennifer Connelly (které i lehký náznak vrásek pekelně sluší), budete taky, už proto, že Russell Crowe je stále stejný sympaťák.

Na celém pojetí příběhu a jeho postav je vůbec značně sympatická snaha o nepřikrášlovanou starozákonnost – nečekejte žádné „miluj svého vraha a nastav mu druhou tvář“.

Ty nejkladnější postavy jsou pomstychtiví hajzlové a fanatici do morku kostí, zatímco padouši jsou pragmaticky uvažující lidičkové, co občas moudře zabijí nějakého z těch šílenců a nechtějí se utopit, když se bezdůvodně krutý Stvořitel naštve.

A celou dobu teče krev a střeva. Samozřejmě, není to žádný psychoanalytický odvaz, jaký by nabídli Evropané, ani masakr korejských či thajských rozměrů, ale na americký blockbuster, který musel projít kontrolou křesťanských zkušebních publik, je to dost slušné.

Z podstatné části je to ale pořád Aronofsky a kdo má nakoukaného Wrestlera, pozná opakující se vzorce: stárnoucí muž, zklamaný vlastním životem, snažící se slepit, co zbylo z jeho odcizené rodiny a hledající znovu sám sebe. Jsou to silné vzorce a díky srovnání umožňují Wrestlera docenit jako autorův nejlepší film. V Noemovi ten základ rozmělňuje příliš mnoho vizuálních efektů. Se ctí, ale příště bychom rádi zase nějaké komornější drámo.