Z laciného krváku Penny Dreadful mrazí v zádech

Laciné krváky neoplývají přílišnou originalitou ani kvalitou, ale mají jistou auru, kterou čtenáři a potažmo nyní i diváci vyhledávají. Osmidílný seriál Penny Dreadful buduje pomník tomuto žánru, protože se nesnaží o nové pojetí, ale drží se věrně originálu. Vzniká tak kvalitně zpracované klišé, které pobaví, vyděsí i zaujme.

Penny Dreadful by se dal nejlépe přeložit jako laciný krvák nebo šestákový horor. Přímo odkazuje na toliko oblíbenou brakovou literaturu, která se hojně vydávala v 19. i 20. sto­letí. Jejím cílem bylo čtenáře v maximální míře vyděsit, překvapit, možná i decentně znechutit a znuděná po jakémkoliv pobavení lačnící čtenářská obec tyto sešitky kupovala po desítkách. Z toho žánru vzešly dnes již kultovní postavy jako dr. Frankenstein, vlkodlaci, upíři a spousta dalšího.

Nový seriál Penny Dreadful, jehož poslední epizoda byla nedávno odvysílána, kombinuje všechny tyto absolutně klišé rekvizity a postavy a vyrábí si z nich vlastní příběh. Celek pak trochu působí jako filmová Liga výjimečných, protože v seriálu se schází parta hrdinů s povětšinou nadpřirozenými schopnostmi, to celé zabalené do kulis viktoriánské Anglie 19. století. (Upřímně však nechápu, proč se američtí scénáristé zaměřují toliko na Doriana Graye, neboť tato postava nevznikla primárně jako laciný horor, ale jako avantgardní prototyp moderního muže, neboť na jeho zhýralosti a lásce ke stejnému pohlaví Oscar Wilde trochu popsal sebe.)

Na první pohled seriál Penny Dreadful vypadá jako pravý odpad, snaha vysosat z již vysátého pomeranče ještě trochu šťávy. Po prvním díle je však už téměř jisté, že tomu je přesně naopak. Scenárista John Logan a režisér Sam Mendes si byli dobře vědomi, že si hrají na písečku, kde se vystřídaly už stovky jiných hráčů. Všechny kulisy, motivy a postavy, ačkoliv žádná z nich vůbec není nová a originální, pojí dohromady bez snahy je spojit nějak moderně či netradičně. Z klišé vytváří klišé, které je neskutečně zábavné, strhující, dokonce lehce strašidelné (tam, kde skutečně má děsit).

Celý seriál však stojí především na postavách, které si divák zamiluje. Všichni totiž mají nějaké tajemství, u kterého je více než jasné, že to nebude jen čokoláda schovaná pod polštářem. Naopak. Divák vpadne do děje, aniž by cokoliv tušil a od prvních narážek bude přemýšlet, jestli ten či onen je fakt takový hajzl, jak se zdá. Sir Malcomm Murray, kterého ztvárnil Timothy Dalton, je toho asi nejlepším příkladem. Na jedné straně otec hledající svou dceru, na druhé bezohledný parchant jdoucí za svým cílem bez ohledu na to, že jeho synovi vytékají střeva konečníkem.

Je to až neuvěřitelné, ale tupých vysvětlovaček , kdy si postavy sednou a divákovi to všechno řeknou, je v seriálu opravdu málo. Většina příběhu se odhaluje pomocí narážek, připomínek, náznaků, ale nikoliv jasného slova. Diváka to dráždí a zároveň baví, protože fantazie má možnost jet na plné obrátky a zpracovat si každou větu po svém.

To samé platí i o dalších členech společenstva hlavních hrdinů sestaveného s cílem najít šlechticovu dcerku, kterou si vyhlédl mocný upír a unesl ji. K pátrání se přidává pistolník Ethan Chandler (Josh Hartnett), z nějž krvavá minulost přímo táhne, ale k jejímu alespoň částečnému vysvětlení si divák bude muset počkat až na úplný závěr seriálu do poměrně grandiózního finále.

Na první pohled nudně asketický doktor Frankenstein (Harry Treadaway) naopak doma v kumbálu vyrábí oživlé mrtvoly, které se mu ne vždy povede ovládnout, a slečna Vanessa Ives, brilantně zahraná Evou Green, má zase menší trable, neboť ji tu a tam posedne sám Ďábel.

Ve výběru herců měli autoři seriálu poměrně šťastnou ruku. Timothy Dalton jako sir Malcom splňuje všechny atributy toho být záhadným, silným, zlomenou duši skrývajícím vůdcem a otcem celé skupinky dobrodruhů. Eva Green je pak klenot dalece zářící na všechny strany. V momentu, kdy začne koketovat s ďáblem, jí divák věří každé slovo. Její hrdelní mručení, vykulené oči, ječivý štěkot, všechno zahrané do nejmenších podrobností. Na scénu, kde nám tato slavná herečka obcuje se Satanem, se bude ještě dlouho vzpomínat. Horší to už je s Joshem Hartnettem, který – přiznejme si to – má na sebe strhávat pozornost dam a dívek svou hezkou, vousem pokrytou tváří, ale moc mu to nejde.

Penny Dreadful má naneštěstí i spoustu slabin. Kupříkladu celá příběhová linie s Frankensteinem a jeho výrobkem je vysloveně, ale vysloveně nudná. Neustále se tam citují úryvky z klasicistních děl a sem tam někoho rozervou vejpůl. Jenže na příběh jako takový to nemá sebemenší vliv, prostě je to taková slepá odbočka vedoucí nikam a zároveň otravně blízko k rychlodráze hlavního děje. Na jednu stranu je to poměrně hezká exkurze do vztahu vynálezce hrajícího si na boha a mrtvého muže navrácený do života, ale ve většině případů bude divák jen kroutit hlavou, co tady ta poměrně přesná adaptace románu z pera Mary Shelleyové dělá.

Seriál má překvapivě pouze osm dílů, potažmo pouze sedm. Zde si dovolím jako recenzent drobné varování: Milý diváku, chceš-li si zachovat dobré mínění o tomto hororovém díle, nekoukej se na díl číslo tři. Jestiť totiž ukázkou demence vrcholného rázu, která do příběhu nezasáhne vůbec. Celých 50 minut se tam jenom planě žvaní absolutně o ničem a na konci dojde k naprosté demenci.

Náš milý pistolník Chandler se totiž pohádá s holkou, sbalí jej gentleman Dorian Gray a po pár drincích skončí u něj doma a pak si dají pusu. No jo, jenže jakou pusu. Oba herci očividně nemají zkušeností s rolí gayů a navíc se jím do líbání mužských rtů evidentně nechce. Takže místo roztoužených mužských těl tisknoucích se na sebe tu máme Joshe Hartnetta a Reevea Carneyho, jak na sebe na dálku koukají, zatímco mimo záběr asistenti oba herce postrkují koštětem, aby se konečně políbili.

Penny Dreadful je velmi pěkný, žánrově až na výjimky čistý horor, který lehké mrazení v zádech umí vyvolat. Je to svým způsobem pocta všem krvákům, které pobaví, vyděsí a zaujmou. Vysokých kvalit od seriálu založeném na braku sice čekat nemůžeme, ale autoři dostali do děje toliko zajímavých prvků, že se divák prostě nudit nebude.

70 %
  • Penny Dreadful
  • žánr: laciný krvák
  • fakta: USA / Velká Británie / Irsko, 2014, 8×55 min
  • foto: Showtime
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

40 komentářů

  1. Laciný krvák
    Laciný krvák myslím zcela odpovídá téměř “dobovému” pojmu šestákový krvák a podle mě to seriál i splňuje. Viděl jsem sice jen tři epizody, ale té krve tam není zas tak málo. Zrovna ve třetí zmíněné epizodě je jedna taková efektní scéna. Každopádně laciný krvák podle mého soudu vystihuje seriál víc než označení konverzační historické drama 🙂 Žádná symfonie, ale na kouknutí příjemné, kdo má slabost pro sklonek 19. století, tak tu najde lecjakou libůstku.

  2. Schramm
    Jde o to, že u nás má slovo laciný celkem zápornou konotaci. “Šestákový” by asi bývalo bylo lepší. 🙂

  3. A není to to, čemu se kdysi říkávalo “morzakor” neboli Mord za korunu?

  4. Výborný seriál. Tu recenzi nebo co to je neberte vážně 🙂

  5. No výborný zrovna ne. Postavy jsou povětšinou mátožné, drží to hlavně ta Eva Green a Timothy Dalton. Děj se občas táhne, spíš než třetí mě nudil pátý. Ale koukat se na to dá vcelku příjemně, pokud má člověk slabost pro Anglii konce 19. století nebo ho baví sledovat ty nejrůznější odkazy na známější díla. Podle mého je těch cca 70% odpovídajících. Níž bych nešel, o moc výš ale taky ne (pokud se něco nezmění se třemi zbývajícími díly).

  6. morzakor
    To Pipin: děkuju, že si mi Mor za korunu připomněl! já měl celou dobu v hlavě, že čeština má vlastní alternativu penny dreadful, ale za boha jsem si nedokázal vzomenout.

    To Podchaljuzin: co tím myslíš, moc dílů? A proč by lidi neměli tuhle recenzi brát vážně?

  7. to Lukáš
    Když má seriál moc dílů, tak se rozplizne. Vážně to nelze brát, protože pořád padají slova o nějakém braku a šestákovosti. Dracula nebo Frankenstein nejsou žádný brak, ale klasická a velmi hodnotná literární díla!

  8. Málem bych opomenul Obraz Doriana Graye! To je samozřejmě tentýž případ jako Dracula a Frankenstein.

  9. to Podchaljuzin
    Heleď, já tam Doraiana Graye právě v tomto kontextu zmiňuji, ten tam oprvdu nepatří, ale v případě Frankensteina si dovolím namítat, že jej Mary Shelley napsala pro pobavení svých kamarádek s cílem je poděsit. To, že to napsala kvalitně a text nyní považujeme za velmi hodnotné dílo nic nemění na faktu, že to v kontextu své doby bylo bráno jak brak a lacinný horor

  10. to Lukáš
    Jsi na omylu. Za brak a laciný horor to považují dnešní nevzdělanci, kteří často ani původní dílo nečetli. Všechny tři výše zmíněné knihy se zabývají, každá trochu jiným způsobem, tématem nesmrtelnosti. Ta je předmětem filozofického i vědeckého bádání už tisíce let. A Shelley nenapsala Frankensteina pro pobavení kamarádek 🙂 Trochu lépe si to nastuduj!

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Frankenstein

  11. Laciný brak
    Sci-fi se dodnes říká braková literatura, neznamená to nic záporného. Šestákovost a lacinost zrovna tak, je to spíš žánr. A hlavně Penny dreadful skutečně byly brožurky plné braku, které stály jednu penny – když se ten seriál tak jmenuje, tak se asi nebojí brakovosti a lacinosti 🙂

    Tyhle pojmy tam jsou v samotném základu, seriál jako takový je samozřejmě kvalitní a autor recenze na to poukazuje. Lidi dneska vnímají slovo brak negativně, a to je blbost.

    Já osobně hodnotím 10/10, protože takovejhle seriál se neobjevil desetiletí, jeho rozvleklost si najde své fandy, kteří si rádi odpočinou od na první pohled atraktivních sérií, a nechají se vtáhnout do hutné atmosféry.

  12. to Walome
    Ano, ta brožurka za penny je tam přímo ukázána, Van Helsing jí předvede Frankensteinovi, když mu vysvětluje, co je to upír. To ovšem samozřejmě neznamená, že Dracula, Frankenstein nebo Obraz Doriana Graye jsou na stejné úrovni jako ona brožurka. Jinak si myslím, že k těmto třem stěžejním románům se dá přiřadit i Podivný případ
    dr. Jekylla a pana Hyda. Ten se sice nezabývá přímo nesmrtelností, ale myšlenkou transformace lidského těla pomocí vědy se dosti přibližuje Frankensteinovi. A souhlasím s tebou, deset z deseti. Mě osobně se seriál vůbec rozvleklý nezdál, narážky autora recenze na díl číslo 3 moc nechápu, zřejmě je zvyklý pouze na jednoduché “vyvražďovačky”. Hlavně aby stejně se vyvedla i další řada.

  13. Viděl jsem zatím tedy pouze první epizodu, ale musím se přiznat, že je tam na můj vkus tak trochu “šestákově přemotivováno”, až mě to unavovalo. A možná i zbytečně explicitně, i když OK, to je pro změnu ten “dnešní styl braku” (byť v takovém případě dost chybějí hlášky a cynický nadhled.) Nebýt tam toho, byl bych to doporučil žákům osmé třídy, aby se pokochali tou krásou života ve viktoriánské Anglii (nedělám si iluze o tom co už viděli či ne, ale jako oficiální učební pomůcka by mi rozsekaná těla přišla přeci jenom poněkud znepokojivá).

    Když nad tím tak dumám, váhám, zda cítím potřebu vidět další díly. American Horror Story na mě v tomhle směru zafungovalo poněkud výrazněji. Prostě mi přijde, že na brak se to bere příliš vážně a na “sedění u okna a nimrání se v nose” (tedy na snahu vyjádřit i něco jiného než krev, kozy a “koukněte kolik klasických děl známe”) je to zas až příliš brakové.

    Hudba a zvuk bezkonkurenčně vládnou. U hudby to bylo jasné už ze jména skladatele (Abel Korzeniowski).

    Trochu bych byl opatrný u tvrzení, že šestáková literatura vzešla z potřeby zaplnit unuděné prázdno čtenáře (přelomu) 19. a 20. stolet.

    Každopádně ve mně tato epizoda vyvolala nutkavou potřebu pustit si Kabinet doktora Calligariho či Morneauova Nosferatu 😉

  14. Já pořád nechápu, kde tam vidíte jaký brak! To, že v nějakém díle vystupuje upír, nebo vlkodlak, neznamená automaticky, že je to brak. Záleží na zpracování a to se v tomto případě výborně povedlo.

  15. to Podchaljuzin
    Jde o způsob, jakým se s těmi motivy pracuje a o smysl jejich použití, nejde o motivy samotné či řemeslné provedení. Tohle mi tedy zatím přišlo “víc proužků, víc adidas”.

    Každopádně když mi autoři seriálu už zvoleným názvem jasně řeknou – děláme vlastní variantu braku, přijde mi mírně pošetilé je hájit, že o brak přece nejde, protože v jiných dílech (klidně i těch citovaných) použité atributy brakový charakter neměly.

    Že je po řemeslné stránce natočen skvěle, o tom žádná. Jen na začátku jsem napočítal ze dvou revolverů třináct výstřelů – ale je pravda, že s jedním tichým intermezzem při záběru z dálky. Třeba v té chvíli přebíjel či měnil zbraně 😉

  16. to standa.e
    Ten název je podle mě záměrně nadnesený, autoři jistě svůj seriál nepovažují za brak. Výstřely jsem nepočítal, až takový pedant tedy nejsem 🙂 Já myslím, že brak je něco, co je špatně uděláno, napsáno, natočeno, což ale není tento případ.

  17. “Každopádně když mi autoři seriálu už zvoleným názvem jasně řeknou – děláme vlastní variantu braku, přijde mi mírně pošetilé je hájit, že o brak přece nejde”

    Asi tak, no 🙂

    Fakt třináct? Jeden by čekal, že po osmdesátkách a nevyčerpatelných zásobnicích ve filmech s Arniem si na tohle dají pozor 🙂 ale třeba to nebyly šestiraňáky (nepamatuju se).

  18. to Walome
    Tak dokonce nejméně patnáct 😉
    4
    (záběr na povídajícího střelce z dálky)
    7
    (střelec zasune zbraně do pouzdra a povídá)
    3 z jednoho
    (střelec se loučí, revolvery v pouzdrech)
    1 (ustřelení čapce)

    Minimálně jeden z nich je prokazatelně šestiraňák (hned na začátku scény míří na kameru, komory bubínku jsou, mimochodem, prázdné… ale třeba jde jen o klam 😉 a druhý se zdá být stejný s prvním – hádám klasický Colt 1873 SAA, podle zvuku se zdá, že jednočinný a že jej skutečně před výstřelem vždy znovu natahuje.

    Ale právě v rámci šestákového příběhu mi to přijde celkem jako jedno 😉

  19. to Podchaljuzin
    No, myslím, že se autoři cítí trochu postmoderně – mě ta konfrontace ale přijde už spíš jako taková “minulá válka” (na rozdíl od Whedonovy Chaty v horách). Pokud by ovšem tím názvem nedeklarovali s jakými postupy hodlají pracovat a s jakým “žánrem” vedou dialog, deklarovali by jen tvůrčí alibismus a to by bylo asi ještě horší.

    Z hlediska technického provedení (nebudeme-li tam zahrnovat třeba i takové charaktery) seriál jako takový brakem není (na to jej tvoří příliš zkušení a schopní lidé zřejmě i s dostatečně vysokým rozpočtem), z hlediska vyprávěcích postupů, charakterů a rekvizit je brakem těžkým. Alespoň v té první epizodě 😉 Ale jestli uvidím víc, třeba změním názor.

  20. to standa.e
    A jaké podle tebe musí být vyprávěcí postupy, aby to nebyl brak? Já viděl všech osm dílů, a ať dělám, co dělám, stále tam nic brakového nevidím… Že se někdo inspiruje upíry nebo magií neznamená, že tvoří brak… Myslím, že zaměňuješ pojmy s dojmy… Dobrým příkladem je komiks Liga vyjímečných: Kniha je hodnotné literární/komiksové dílo, film natočený podle knihy byl brak. Ale nebyl brakem proto, že v něm vystupoval kapitán Nemo, nebo Mina Harkerová. Byl brakem proto, protože měl špatný scénář. Penny Dreadful má dobrý scénář, a proto vznikl dobrý seriál, který brakem rozhodně není.

  21. to Podchaljuzin
    Hele a není to spíš tak, že se zdráháš přijmout, že se ti líbil dobře udělaný brak? 😉

    Hele, já zatím vidím jen dobře řemeslně odvedený příběh, do nějž autoři nahustili vše, co bylo typickým atributem brakového čtiva – jen málokdy v tak koncentrované podobě. Dokáži vnímat autorský záměr i jistou hru na “nejzazší možnou mez”, ale asi bych se zdráhal dělat z Lumleye Remarquea a naopak.

    A oba jsou přitom nezpochybnitelně dobří 😉

    OK, dokoukám a pak se uvidí. 😉

  22. standa.e
    Myslím, že nechápeš správně pojem brak. Buď je dílo, na jakékoliv téma, hodnotné, nebo je brak. Dobře udělaný brak neexistuje, to je naprostý protimluv. Když jsme u Remarquea: Nepřipadá ti např. román Na západní frontě klid poněkud schematický? Naivní mladík jde do války a tam zjistí, že je to hrůza? To je mi novina! Mě to připadá jako brak!

  23. to Podchaljuzin
    Asi je zbytečné pokoušet se o vlastní definici, když to za mě udělal někdo jiný. V zásadě vnímám otázku braku takto:
    http://lege.cz/brak/uvod.htm

    Předpokládám, že příklad “Na západní frontě klid!” je jen sarkasmem, na němž chceš demaskovat mezery v mé argumentaci. Jenom se obávám, že argumentuješ něčím, co vůbec neříkám. 😉

  24. to standa.e
    Inu, ty to vnímáš tak, já zas onak, pravdu však může mít jen jeden, a to jsem já 🙂 Co se té západní fronty týče, není to tak docela sarkasmus… Přijde mi to opravdu jako poměrně plytký příběh… Ono spousta těchhle děl “vysoké literatury”, když si je člověk přečte, tak nic moc… Jako třeba Joyceův Odysseus… To je prostě chabé… To takový Dracula, nebo Frankenstein, to má švih a napětí!

  25. to Podchaljuzin
    Druhá epizoda – o dost lepší dojem. Linie Viktor-Proteus se mi líbila velmi (a návrat “prvorozeného” mne docela dost zklamal), linie ve věci otcovských charakteristik sira Malcolma (seance) také. A připočtu-li otcovský telegram z USA… Že by to hlavní téma seriálu bylo někde tady?
    Ad “Jack co není Jackem” – v tuto chvíli bych vsázel na “prvorozeného” co si chce sestavit nevěstu, či na Chandlera, co má právní problém v USA a ve skutečnosti se jmenuje Jeckyll, byť to tedy není žádný doktor.Jen mi tam z té hromady klišé prostě chybí 😉

    K “Západní frontě” – musíš to vnímat přece optikou roku 1928. V podstatě se dá hájit v tomto směru stejně, jako jsi hájil Mary Shelly. Každopádně “švih a napětí” právě cílem nebylo. Vždyť šlo o naivního kluka (a že jich byly miliony) který byl vržen do války (jejíž podobu si tehdy uměl představit jen málokdo – a to jen v těch nejdivočejších snech). On, zcela upřímně, i ten reportérský styl měl svoje opodstatnění – zbavoval příběh falešného patosu, falešného “dobrodružství”. Co asi dobrodružného měl Paul zažít před válkou i po ní? Jaká úžasná napětí? V tom přece smysl téhle knihy nebyl. A, zcela na rovinu, nevím, jak úžasně imaginativní svět s rozprostírá kolem tebe, kolik je v něm heroismu, napětí a překvapivých zvratů, ale má osobní zkušenost je povětšinou charakteristická značnou jednotvárností, banalitou a překvapivě se v ní občas dějí věci, které bych autorovi z pozice redaktora vyškrtl jako dětinské, nedomyšlené, okoukané z večerů pod lampou 😉

    Svým způsobem mne baví, že zdá se, žádáš od uměleckého díla: “Bav mě, překvap mě, vyždímej ze mne adrenalin!”, což je tak trochu požadavek na brak :-D. Já mám raději zas: “Polož mi otázku, i když odpověď mne nemusí těšit, donuť mě s tebou nesouhlasit, byť bych si to přál.” 😉

    Mimochodem, pravdu mám vždycky já 😉

  26. to Podchaljuzin
    Samozřejmě že Paul po válce neprožil nic, mělo tam být “během ní”. Tuhle v pondělí to ve francouzském dokumentu shrnuli do “nekonečné dny nudy a pak z ničeho nic několik hodin té nejčirejší hrůzy”.

  27. ad Remarque:
    Na západní frontě klid být schematický nemůže už z toho důvodu, že v něm Remarque zachytil svoje zkušenosti. Přesně takhle to totiž probíhalo, je to dostatečně zdokumentováno: Nadšení, dobrovolný nástup maturitních ročníků na frontu z vlastenecké povinnosti a následné deziluce. Až se mi trapné známý fakt opakovat, ale on nikdo nečekal jaká tahle válka bude. Naposledy byla v Evropě válka ve letech 1864, 1866 a 1870-1871 a to byla ještě válka starého střihu. Trvala v podstatě krátce a rozhodla ji v podstatě jedna bitva (Düppel, Hradec Králové, Sedan). A pak přídě hrůza zákopů, což bylo naprosté novum, strojní pušky, tanky, yprit… Na Remarqua nesahat prosím 🙂

    ad brak:
    Osobně chápu brak jako svého druhu literární kategorii. V našem kontextu třeba rodokapsy. Jistě je shodneme, že to není literatura jako od Jiráska, ale zábavná je dostatečně, ne? Co takový Kulhánek třeba? Magnesii literu zřejmě nikdy nedostane, přesto píše dobře. Resp. mě baví, jiného zas ne. A autoři jako Moudrý nebo Kotleta ukazují, že i v rámci braku existuje extraliga, první liga a okresní přebor. Budeme proto z Kulhánka dělat fenomén literatury? Nemám tu potřebu. Raději ho budu dál chápat jako brak, onu šestákovou literaturu, a to bez negativních konotací, které tomu slovu dali zapruzení akademičtí teoretici 🙂

  28. to standa.e, Schramm
    Problém je spíš v tom, že autoři tzv. velké literatury si za témata svých děl vybírají banality. Když jdu do války, musím čekat děsivé věci, to se nadá nic dělat. Ona i ta velká literatura je spíš takový výmysl akademických teoretiků. Většinou jsou to labilní, od reality odtržení jedinci, které šokuje skoro všechno z reálného světa (válka, drogy, zločin,vězení), takže stačí sepsat příběh příšerně prožitého života a už aplaudují. Já na literatuře oceňuji fantazii a tajemno, chci, aby mi autor ukázal něco, co ještě neznám, takže pro mě bude Dracula nebo Frankenstein vždy lepší, než všichni ti zadumanci, co jen pokládají otázky (na které si mimochodem rozumě uvažující mužik odpoví během minuty) a popisují vlastní utrpení. Namísto toho, aby se snažili své čtenáře povzbudit, tak jim přivozují deprese 🙂

  29. to Podchaljuzin
    Takže když to shrneme, žádáš od literatury (a filmu) šalbu a poblouznění protože realita sama je příliš fádní a selským rozumem odbytelná (“No bóže, tak ti umřeli všichni kámoši a ty ses dva roky válel v blátě, ty naděláš, šak je válka! Buď rád, žes nemusel čelit morálním dilematům Viktora Frankensteina! To je panečku jiná, to není žádné *až zapískaj, tak umřu*! Přece s tím nebudem otravovat jiné, ne, to bychom se museli trochu stydět, že jsme ufňukánci, ne?”).
    Zajímavé zjištění. Jenom mě na tom baví, že tomu prostě odmítáš říkat brak, protože brak je v tvých očích “něco nižšího”. Dokonce tomu odmítáš říkat brak i když to brakem nazvou sami autoři! Hernajz, kdo je tady ten realista a kdo ten od života odtržený? 😉

  30. to standa.e
    Shrnuls to skvěle 🙂 Ono, kdybys žil u nás na vsi, tak bys také otupěl. Tady je to pomalu jako ve válečné zóně. Každou chvíli nějaký nebožtíček a raněných nepočítaně! A správně díš, brak je něco nižšího, a to tenhle seriál není, ať si ho sami tvůrci nazvou jak chtějí. Patrně mají s pojmem brak stejný vnímavostní problém jako ty. Inu, jak se říká: Kdo nerozumí kování, ať mi kleští nehaní!

  31. to standa.e
    Inu, to je ta ruská duše. Všechno spláchne vodkou a no bóže, nás mnogo. Zatímco národa Goethova se otázka bytí a lidskosti dotýká zcela neodbytně. On v tom asi bude ten Volksgeist, duch národa 🙂

  32. to Schramm
    Národ Goethův už taky párkrát předvedl pěkné věci. Jen tak namátkou: První Světová válka, druhá Světová válka, Evropská unie… Když tak zvečera sedávám s lahvičkou vodky, trochu se bojím, čím nás národ Goethův obšťastní příště…

  33. Za první světovou nese úplně stejnou vinu i národ Hugův a národ Dickensův, stejně jako národ Tolstého, to bych nijak nepočítal, nikam se nedostame 🙂
    A Evropská unie? Pokud je to nový německý pokus o Mitteleuropu, zaplať Pánbůh. Víc mě děsí pokus o udržení francouzského impéria. Víno a sýr sice dobré, kultura taky, ale jinak Frantíky nebrat. To by teprv mužici viděli, co je to plané mudrování, z kterého bolí hlava. A někdy nejen ta.

  34. to Schramm
    Já se obávám, že EU je pokus o něco úplně jiného. Pop u nás ve vsi onehdá při obědě, když se podávala vodka na stůl, taky říkal něco o Evropské Unii – spáru Satanově vztahujícím se k matičce Rusi…

  35. to Podchaljuzin
    Takže jsem to dokoukal celé a… V panu Chandlerovi jsem až tak úplně vedle nakonec nebyl, což prozradila už epizoda se ZOO. Prostě další chybějící odkaz. U třetí epizody člověk musel trochu přepnout, ale neměl jsem problém (jen ten odkaz na Baudelaireho byl možná nelogický – když nám umře psí miláček, nenecháváme ho válet se na louce než z něj vylezou červi – no, ale třeba šlo o Viktorovu drogovou halucinaci)

    Obecně, když to shrnu, pak by platilo, že Peny Dreadful je výborně natočený brak, jehož autoři občas zapomínají, že chtějí dělat brak 😉 Takhle mi to přišlo spíš, než že by chtěli brak povýšit na umění. Prostě se nespokojili nakonec jen s tou pudy uspokojující složkou. A to je nakonec i dobře. Stále si ale myslím, že méně popkulturních odkazů by v danou chvíli bylo více. A že by ten seriál fakticky šel natočit i bez egyptských prokletí, umělých životů a posedlostí ďáblem. Jenže to by pak byly příliš banální, že? 😉

  36. to standa.e
    Když je to podle tebe “výborně natočený”, tak to ale nemůže být brak!

Zanechat odpověď