Po páté se setkáváme se sborníkem z fantasy  soutěže „O železnou rukavici lorda Trollslayera“. Úroveň knihy je natolik dobrá, že by měla zaujmout všechny příznivce fantasy, nejenom ty, kterým není domácí tvorba lhostejná.

Zlomový ve vývoji soutěže byl třetí ročník, kdy se sešlo nejen dostatek slušných prací na otištění, ale i zajímavé literární počiny. Od té doby se celková úroveň sborníku mírně zvyšuje, ale je pravda, že v pátém ročníku nejsou přední místa tak výrazná. Ani nejhorší povídku nemůžeme označit za špatnou, ale žádné překvapení nás nečeká.

I tentokrát nalezneme ve sborníku dvě dlouhé povídky od hostů. Protože bylo ze soutěže vybráno jen deset nejlepších kusů, tvoří povídky Vladimíra Šlechty a Ivany Kuglerové téměř třetinu rozsahu. A jsou to zároveň zdaleka nejlepší povídky knihy. Hosté dokazují, kdo jsou tady mistři a kdo teprve učedníci. Šlechta dodal po loňském, poněkud nekonzistentním textu snad jednu ze svých nejlepších fantasy povídek. Ocitáme se opět v Krvavém pohraničí. Spor tentokrát nevypukne mezi různými rasami, ale mezi lidmi. Dva najatí elfové pak působí jako katalyzátor etického a mravnostního konfliktu. I u historické fantasy od Ivany Kuglerové musíme obdivovat, s jakou lehkostí a přehledem se autorka poprala s nelehkým tématem, který navíc vyžaduje notné historické znalosti. Podíváme se na jedno z tažení templářů na východ. Nejedná se o „příjemné čtení“. Drsná témata nejsou pro Kuglerovou nic neobvyklého, právě naopak.

Už potřetí vyhrál Pavel Renčín, ale jeho nová povídka za ostatními jeho vítěznými zaostává. Je sice napínavá a výborně napsaná, přesto po dočtení schází pocit, že by šlo o něco jedinečného. Dobrodružství dvou dětí v Čarodějově domě – podivném místě s vlastní strašidelnou identitou – přesto vyhrálo oprávněně. Druhé místo pro Ivanu Blahutovou zajistil příběh o manželské krizi. Až pointa opravňuje k zařazení ve fantasy soutěži. Povídka je dobře vygradovaná, zkušeně napsaná, ale možná zbytečně zdlouhavá. I když – vedle úspěchu nekonečných ság – je to spíše otázka vkusu. Třetí místo obsadila Martina Šrámková. Její vybroušený styl, připomínající svou (až zbytečnou) stručností první práce Kuglerové, je na nováčka nezvyklý, o bohaté slovní zásobě nemluvě. Problém je, že autorka napsala povídku nejen zasazenou do světa zaklínače Geralta, ale i Sapkowského postupy příliš kopírující. Zvláště strygy a piruety jsou pro Sapkowského natolik charakteristické, že si je mohla odpustit.

Na dalších místech nalezneme jména známá z předchozích ročníků (Štefan, Dobiáš), ale i jména, která vídáme i jinde (Lady Candar, Šindelář, Linc). V kurzu jsou čím dál více historizující témata, zatímco dřívější pokusy o dobrodružství podle Dračího doupěte definitivně umřely (alespoň je ve sborníku nenajdeme).

Pokud úroveň soutěže vydrží do dalších let a přibudou sem tam i nějaké jedinečné kusy, zůstane koupě Drakobijců (navíc za tu cenu!) sázkou na jistotu.