Pestrobarevná koláž

Hned na začátek je třeba říct, že Michael Bronec a Jakub D. Koči měli při sestavování této antologie hodně dobrou ruku. Až mě z toho nadšením zrak přecházel, protože všichni spisovatelé nechali svou fantazii pracovat na plné obrátky, díky čemuž každá druhá povídka není o tom, kterak mladý klučina z vesnice zabil draka či s jeho pomocí porazil zlého krále a stal se tak miláčkem davu. A když už to jednu chvíli (Rytíř a drak od Ivany Kuglerové) vypadalo, že k tomu dojde, tak autorka dokázala překvapit a dostala mě na kolena pointou.

Naši spisovatelé prostě zase ukazují, že dokážou konkurovat zahraniční špičce. Třeba ve chvílích, kdy míchají fantasy se sci-fi (Píseň pro ohnivou dračici Edity Dufkové), erotikou (Elvíra Jindřicha Rohlíka), literární klasikou (Zamilovaný Harpagon Jana Dobiáše), anglickými reáliemi a romantikou (O Aidanu McWalterovi a krásné Deidre Heleny Soukupové – Clarkové) či steampunkem mixujícím v sobě western a sci-fi (Tenkrát na Středozápadě Pavla Renčína) nebo hodně originálně pojatou detektivkou z prostředí býčích zápasů (Toro dragón Lucie Lukačovičové).

Dokonce dojde i na reálie středověku – konkrétně v povídce Klubko zmijí od Ivany Kuglerové, která dá vzpomenout hlavně využitím detektivních prvků na kultovní Jméno růže Umberta Ecca či Husitskou trilologii Andrzeje Sapkowského díky latině, která tu vůbec nepůsobí rušivě. Míla Linc pak předvádí jeden z nejlepších spisovatelských kousků své kariéry, když v Krauce dokáže na prostoru několika stránek vylíčit doslova mrazivou atmosféru Černého hvozdu.

Dočkáte se ale i hodně silné porce humoru. A v obou případech budete prskat smíchy a královsky se bavit. Jana Jůzlová v úžasném textu Nejstatečnější muž světa obrátila všechna zavedená pravidla na ruby a ukázala, že s ní prostě musíme v první lize spisovatelů počítat. Čemuž nebude nikdo odporovat, protože tímhle textem si tam zajistila trvalé bydliště.

Jiří Pavlovský pak v Podvečerní konverzaci v baru U Opilého jednorožce potvrzuje svou pověst satirika a mistra dialogu. Až vás zamrzí, že nepíše častěji. Už by to chtělo nějakou sbírku povídek.

K drakům pak neodmyslitelně patří národ trpaslíků. A s těmihle milovníky piva a zlata a mistry kladiv a seker si u nás rozumí nejlépe Martin D. Antonín, jehož příběh Drakobijce celou sbírku uzavírá. Jedná se sice o klasickou fantasy, ale netradičně a humorně podanou. Takže vaše bránice nezůstane ani na okamžik v klidu. Autorovi věrní čtenáři se pak v závěru dočkají jednoho zajímavého překvapení.

Samozřejmě že ne vždy měli editoři úplně dobrý odhad. Třeba Hic sunt dracones Jany Rečkové stojí na zajímavém nápadu, ale díky takřka nulovému ději většinu čtenářů unudí k smrti. Dračí meč Vlada Ríši pak trpí opačnými neduhy. Čtivý sice je, ale obsahuje takovou porci provařených klišé, až z toho nejednoho čtenáře rozbolí klouby.

A u některých textů si pak zase řeknete, že tu nemají co dělat a jejich absence by se dala omluvit. Kupříkladu Pohřeb drakozpytce Leonarda Medka. Jistě, básnička je to zajímavá, ale mezi povídkami působí jako pěst na oko.

Droga, kterou si rádi šlehnete

Jenže na druhé straně toho knize příliš vytýkat nemůžeme. Všichni autoři uchopili téma draků po svém, vytřískali z něj maximum a ukázali, jak dokáže být různorodé. Nikdy se vám z toho tedy neudělá špatně a nebudete si říkat, že o těchto tvorech už prostě nelze nic napsat. Navíc jsou prakticky všechny texty velmi čtivé, takže se pro vás už od první povídky stane kniha nehoráznou drogou, kterou si rádi šlehnete i několikrát denně. Což vás donutí ji tahat pořád sebou i přes fakt, že váží kilo a půl, při čtení šíleně otlačuje tělo, takže k ní budete potřebovat ještě přenosný pulpit. Jenže tuhle oběť rádi podstoupíte, protože vám to bohatě vynahradí čtenářskými zážitky.

Ale u čtivosti závislost nekončí. Už obálka Jany Šouflové nutí, abyste knihu neustále hypnotizovali pohledem. Jenže to rozhodně není všechno. Straky na vrbě se totiž tentokrát pořádně vytáhly a do éteru antologii vypustili v monumentální podobě, která by rozhodně měla být na denním pořádku u všech podobných projektů. Ve výsledku se tedy jedná o osmi set stránkový špalek (jen tak pro zajímavost – nejtlustší česká fantasy antologie, jaká u nás kdy vyšla) v pevné vazbě, doplněný o stylové ilustrace Jakuba D. Kočího. Prostě komplet, který dokonale ladí oku a čtenářským buňkám.

Kromě toho vás pak ve výsledku čeká pár bonusů. Konkrétně dvě velmi zajímavé dračí studie od Jana Kantůrka a Františky Vrbenské. A jako sladkou tečku servíruje Michael Bronec krátké medailonky všech autorů.

Mokrý sen milovníka fantasy

Draci ve všech ohledech potvrzují význam slova fantazie. Jsou pestrobarevnou koláží, v níž se autoři plně rozletěli na křídlech vlastní imaginace a nenechali se spoutat žádnými žánrovými okovy. V plné palbě do vás vypálí dávku dobrodružství, akce, napětí, romantiky, prostě všeho, co má taková kniha obsahovat, a ještě jim za to budete děkovat. Zkrátka a dobře, jsou mokrým snem každého vášnivého milovníka fantasy a špalkoidních titulů.

A neposlední řadě také výtvorem, který si zaslouží nominaci na cenu Akademie SFFH v kategorii Počin roku.