Temné metro přijíždí do své cílové stanice a zároveň s tím se naplňuje osud Seiyiho, průvodce podsvětím. Dokáže se znovu setkat se svou Nao? Zachránit cestující nově otevřené linky metra před hordou pomstychtivých nemrtvých? Nebo bude zase jen přihlížet neštěstí jiných?
Myslím, že mangu „Temné metro“ není třeba dlouze představovat. Závěrečná čtveřice příběhů se více než okolo jednotlivých zastávek metra (0) točí okolo samotného vlaku jako ideálního dopravního prostředku v podsvětí, nicméně ani tentokrát nebyly reálie zanedbány, takže přízračné nástupiště skutečně existuje a třeba linka Fukutoshin byla zprovozněna teprve 14. června 2008 a několik prvních dní měla řadu technických problémů (na konci mangy pochopíte proč). Tolik na úvod, teď k samotným příběhům.
První povídkou je „Roppongi“, příběh dvou mužů, z nichž jeden díky dluhům skončil jako bezdomovec, zatímco druhý z nich, Satake, je ředitelem firmy poskytující „výhodné“ půjčky, který se nezastaví před ničím. Tedy téma, které je aktuální právě dnes, v čase finanční krize. Nečekejte však žádného Dickense, v Japonsku se s ničím nemazlí. Cholerický Satake díky sledu podivných událostí velmi rychle ztrácí svoji duševní rovnováhu. To, co by u amerického nebo evropského mafiána, který neváhá zabíjet, působilo nevěrohodně, u Japonce nepřekvapí. Díky dopravní zácpě se rozhodne jet metrem…“Roppongi“ má oproti zbytku série nadstandardní kresbu.
V následujícím příběhu „Tokio“ logika přepouští své místo emocím. Týraná manželka sice v sebeobraně zabije svého manžela, ale vzápětí od mrtvoly prchá a pod tíhou výčitek svědomí se rozhodne spáchat sebevraždu. Její suicidní tendence upoutají pozornost muže v kšiltovce. Cesta ke snadné smrti začíná ve dvě hodiny ráno.
Daleko lépe dopadl „Shinbashi“, příběh o přízračném nástupišti metra, které bylo v provozu pouze necelý rok 1939 a návštěvníkům se znovu otvírá po osmdesáti letech. Relativně jednoduchému příběhu není co vytknout a svým obsahem se nejvíce přibližuje moderním duchařským příběhům. Dokonce ani superzdeformovaná scéna (jediná v celé manze) není samoúčelná a odpovídá chování hlavního hrdiny, který je šotouš (1) Kawada.
Zbylé dva příběhy, „Yomotsu Hirosaka“ a „Shibuya – linka Fukutoshin“, se pak vrací k hlavní dějové lince a uzavírají osudy Seiyi, průvodce podsvětím, ačkoli trochu jinak, než jsem odhadoval, a zároveň mají i propracovanější kresbu než předchozí příběhy. Především nejrůznější přízraky a stvůry vypadají dostatečně bizarně, rovněž ubylo krve. Samotný závěr pak přináší nové otázky, týkající se světa mrtvých, přičemž odpovědi si musíte najít sami.
Manga pak obsahuje ještě humornou čtyřpanelovou scénu, která sice neobsahuje laciný fanservis jako posledně (2), ale stejně se u toho nezasmějete. Naopak rozhovor s oběma autorkami s názvem „43 schodů do podsvětí“ byste si neměli nechat ujít, protože nahlédnutí do zákulisí tvorby „Temného metra“ je zajímavé a dobře se doplňuje se závěrečným doslovem obou autorek (i odpovědné redaktorky).
Ani po technické stránce není Temnému metru 3 co vytknout. Překlad tentokrát působí přirozeně a přeložena jsou skoro všechna citoslovce a také korektury dopadly bezchybně. Ještě jednou musím zmínit kresbu, která je o něco lepší než u předchozích dílů. Už samozřejmostí je pravo-levá orientace mangy.
Temné metro 3 překonalo má očekávání a jeho závěr vylepšil dojem z předchozích dílů. Přesto nevybočilo ze své kategorie mangy určené teenagerům. Kromě zajímavého zakončení obsahuje i několik menších bonusů a vzhledem k nízké ceně jde o dobře investované peníze. Ostudu v knihovničce vám rozhodně neudělá.
0) Viz Temné metro 1 a Temné metro 2.
1) Šotouš je označení pro fanouška do železnic a všeho, co s ní souvisí. Tato fascinace dráhou často překonává hranice obsese (Sigmund Freud má pro tento fenomén dokonce vlastní vysvětlení, ale to je vedlejší). V podstatě by se dal šotouš považovat za synonymum japonského „otaku“.
2) https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2799.
