Nacházíme se v osmdesátých letech, ve vrchním patře výškové budovy. Lidská silueta se naklání nad psacím stolem. Škrtá, přepisuje a neustále pročítá stejný štos papírů. Chytá se za hlavu, sahá po telefonu. ,,Ahoj, Alane, to jsem já. Kdybys mohl, jak bys zfilmoval Strážce?“ Po krátké odmlce se ze sluchátka ozve: ,,Nijak, Terry.“ V devadesátých letech v kanceláři vývojového týmu. Zdi polepené koncept artem a storyboardy, ve vedlejším ateliéru jsou připraveny kulisy pro alternativní New York z osmdesátých let. ,,Promiň, Paule, ale víc peněz na tenhle projekt nedostaneme. Producenti to tak chtějí. Buď tohle, nebo nic.“ Postava se pomalu otáčí a kráčí k nouzovému východu. ,,Tak potom nic!“

Jak je to tedy s komiksem, který redefinoval superhrdinský žánr, a jeho převedením na plátno? Je možné, aby mladý filmař, který má na svém kontě jenom tři diametrálně odlišné projekty, dokázal, o čem jiní jenom sní? Rozpohybovat giganta, na kterém si vylámali zuby i ostřílení borci jako Terry Gilliam, Paul Greengrass nebo Darren Aronofsky? V prvé řadě je třeba podotknout, že ona hlavní otázka by neměla řešit, jestli komiks je nebo není (respektive nakolik je) zfilmovatelný, nýbrž jestli je nutno provádět opus magnum psaného/kresleného média na plátno.

Libretista Alan Moore plně otestoval hranice psaného/kresleného média, přičemž mu komiks dovolil využít aspekty literatury i kinematografie najednou. Kromě vložených spisů FBI nebo úryvků z knih Moore v hojné míře využívá i prvky filmového média jako je montáž či mizanscéna. Sekvenční umění pracuje s prostorem, proto je esenciélní kompozice, ale i přecházení z panelu na panel, tedy kvazi střih. Film na druhé straně využívá dynamiky a pohybu. Zatímco jednotlivé kapitoly (sešity) komiksu obstojí i jako autonomní příběhy, film je smysluplný jenom v celku, postupně spojuje dějové fragmenty, aby ve finále vytvořil působivý obraz.

Snímek není pouze otrocké překlopení komiksových políček na celuloid. I když, přirozeně, došlo ke kastraci předlohy, čtenáři komiksu rozpoznají každý záběr. Snyder se chtěl co nejvíc držet předlohy, proto každý vyfasoval komiksový výtisk. Jenže ono jde točit buď pro čtenáře, nebo pro diváky. Tuhle Sofiinu volbu pochopili i sourozenci Wachowští při adaptaci V jako Vendeta a scenář přizpůsobili přítomnosti, zatímco Snyder zůstává v minulosti. Režisér Strážců se z vlastní vůle vzdal jakékoli kreativní práci, která by mohla významně vzdálit film od předlohy.

Odložení produkčních prací (první pokusy o natočení začaly v roce 1989) mělo i pragmatický význam – 21. století je století počítačových efektů a digitální revoluce na poli kinematografie. Není tajemstvím, že kde si filmaři nevystačí, zapřáhnou CG efekty. Alternativní historie osmdesátých let je v komiksu podtržena retro kresbou, zatímco snímek hýří pixely digitální kosmetiky. Majstrštyk se režisérovi povedl úvodní sekvencí pojímající několik desetiletí maskovaných hrdinů i historických událostí (formace Minutemanů, atentát na JFK, přistání na Měsíci) jako vstupní portál do světa, kde superhrdinové mají svoje pevné místo. Autenticitu doby se podařilo vystihnout jak samotnou výpravou, tak geniálním hudebním doprovodem skladatele Tylera Batese a skvělým výběrem zlatých hitů (Bob Dylan, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Simon and Garfunkel a další). Inspirativní příspěvek poskytl Phillip Glas ve scéně Dr. Manhattana a jeho rozpomínání na Marsu.

Samostatnou kapitolou jsou herci. Jeden z mnoha nelehkých úkolů tvůrců Strážců byl casting herců, kteří měli v kostýmech působit monumentálně a neohroženě, ale v civilu jako neurotické trosky. Dominantní postavou jak v komiksu, tak ve filmu je schizofrenní Rorschach, katalyzátor děje. Svěření této role nezávislému herci Jackie Earle Haleyovi je diskutabilní, možná i proto, že jeho poslední rolí před paranoidním maskovaným hrdinou byla cameo rolička věčně zhuleného hipíka. Filmový Rorschach je ztělesním neúprosné spravedlivosti, která vidí jenom černo-bíle (,,Ani v tváří tvář soudnému dni!“), a jeho alter ega Waltera Kovacse, jenž je až děsivě nepříčetný. Dan Dreibergem (ztvárněn Patrickem Wilsonem) prožívající obdobu krize středního věku je se svým obtloustlým tělem znamením rezignace. Ale jenom do chvíle, kdy se navleče do superhrdinského korzetu Sůvy II. Rázem se stane z deprimovaného čtyřicátníka bojová mašina. Wilson si patřičně vychutnává svou postavu v každé scéně a obohacuje svým hereckým projevem celý snímek. Jeho ženský protějšek Hedvábný přízrak (Malin Akerman), toužící po lidském kontaktu i pochopení, vnáší do skupiny mužských hrdinů dráždivý sexy element. Její minulost je zahalena rouškou tajemství, superhrdinství takříkajíc zdědila, ne příliš ochotně, ale co člověk neudělá pro mámu. Díky její ženskému prvku skýtá snímek střízlivou dávku romantiky a sentimentality. Demonstrativní důkaz je dojemná scéna s překvapujícím propojením akce a napětí ve výjevu s mechanickým palácem.

Kolorit psychotických hrdinů doplňuje sociopatický, cynický a anarchistický vtipálek Komediant. Herec Jeffrey Dean Morgan věrně přenáší každou buňku komiksového padoucha na plátno. Překypuje šílenou lačností po krvi, ale nezapomíná na svou lidskou podstatu a svědomí. Speciální efekty zaúřadovaly v podobě poloboha Dr. Manhatanna přebývajícího v jiné dimenzi a času. Obavy se nenaplnily, Billy Crudup je v digitálním hábitu zcela apatický vůči lidské rase a díky svým prázdným očím a hlasovému registru to názorně demonstruje. V původních scénářích se uvádělo, aby měl Manhattan hřmotný hlas jako důkaz božské entity, ale téměř nevýrazný Crudupov hlásek posunul jeho postavu přesně tam, kde by si to přál i samotný Alan Moore. Mezi hrdiny zklamala postava Adriana Veidta, kterou záhadně ztvárnil Matthew Goode, jenž nemá ani árijské rysy a nepůsobí ani jako nejmoudřejší člověk na Zemi. Menším trnem v oku je první Hedvábný přízrak, Sally Jupiter, matka Laurie Jupiter, která vůbec nepůsobí jako důchodkyně, jelikož herečka Carla Gugino je jenom o sedm let starší než Malin Akermanová .

Monstrózní potenciál předlohy zůstal nevyčerpán a bylo zbytečné se o jeho adaptaci vůbec pokoušet, protože sekvenční umění má své kouzlo a kinematografie zase to své. Strážci byli, jsou a navždy budou fenomenálním grafickým románem. Snyderovi se však nesmí upřít, že dokázal neobyčejné věci. Snímek byl natočen jako studiový projekt Warner Bros., a tudíž slovo hlavounů ze studia je na placu slovem božím. Jenže režisér si prosadil a protlačil na plátno bimbající atomový penis (což je nemalý pokrok, když máte za zadkem puritánskou MPAA), zahrál kolosální divadlo v omezených prostorech, přičemž odmítl točit jenom před zeleným plátnem. Trval na poctivém tyjátru, což znamené, že se kulisáři nadřeli, aby připravili reálie alternativního New Yorku. Mladý režisér spolu se svým zkušeným týmem využil techniky, kterou praktikovali velikáni kinematografie na projektech Taxikář (1976), Apocalypse Now (1979) a Dr. Divnoláska (1964), což dokazuje jejich píly a oddanost projektu. Netočili jenom pro peníze, ale snažili se i o fanouškovskou záležitost puntičkářstvím a mikrodetaily, jako je čtyřnohé kuře v Gunga Diner, ďábelský plán pojmenován S.Q.U.I.D. nebo Village People se svým přítelem. Dokonce se jim povedlo natočit film, který v sobě spojuje filmové prvky mainstreamu a uměleckého snímku, což je obdivuhodné.

Strážci nejsou špatným filmem, jenže komiks na ně vrhá gigantický temný stín. Kdyby nebylo grafického románu, oslavovali bychom Snyderův počin s náboženskou zaníceností. Lépe to natočit nejde, ale stejně je to dva a půl hodinová řemeslně výborně zvládnutá a efektně natočená reklama na kultovní komiksový fenomén. Zajeďte si do bijáku, nebo si počkejte na speciální čtyřhodinový režisérsky sestřih, a pak si kupte Mooreovu předlohu. Vizuální orgie filmového protějšku jsou neporovnatelné s literárním bohem okupujícím Olymp komiksových libretistů.

Perla na závěr:
Moore se nechal vyškrtnout z titulků všech produktů z dílny Warner Bros. spojených se Strážci (film, komiks na DVD/Blu-ray apod.) a svůj postoj vůči Hollywoodu nezměnil. Zfilmování velmi peprně komentoval: ,,Nikdy se na tu zk*rvenou věc nepodívám!“

70%

Trailer: