Alan Moore: Bažináč – Shledání

Další konec. Tentokrát ne celé ságy, jen jejího nejzajímavějšího úseku. Toho, který vdechl svěží vzduch do plic zacyklené postavě, rozproudil jí krev svou původností a novým pojetím starých představ, schémat, příběhů. Oživil svět, dal zrod novým charakterům, z nichž některé vydaly vlastními samostatnými cestami, laskavě se obrátil a mrkl na klasiky a sklenul celé vyprávění k elegantnímu konci. Kdože to? Inu, Alan Moore.

Vážený čtenář laskavě omluví, že zde nyní nebudu předkládat žádnou sumarizaci, ani pět ódy na velkolepost, s jakou Moore Bažináčovu postavu uchopil, předělal a paradoxně podstatně zlidštil, ačkoliv jí její lidství v základní podobě vzal. Na to si jeho díla příliš vážím. Chcete-li jej pochopit a uchopit, přečtěte si všech šest dílů pěkně od začátku. Já promluvím jen o tom posledním.

Příběh nás zavádí zpátky do vesmíru, kde naposled Bažináč na modrém světě odhalil, co znamená samota a pak se vydal dál. Už v prvním z příběhů se ocitáme na exkurzi v DC univerzu šedesátých a sedmdesátých let, protože se potkáme s Adamem Strangem, který se pomocí paprsku Zéta pravidelně teleportuje na planetu Rann kdesi v souhvězdí Alfa Centauri, a po cestě se s prolétajícím Bažináčovým vědomím srazí. Ale poradí, kudy dál. Z osmi kapitol jsou právě první dvě čistou space operou sedmdesátých let s jet-packy, zásadami vzdušného boje, překrásnou mimozemskou princeznou i exotickou faunou.

Na Zemi se mezitím Abby učí existovat bez Aleca a mimoděk prožije poslední závan původního gotického horroru, když se setká s poslední ranou Antona Arkána ze záhrobí, groteskní a šílenou, jak míval někdejší arcipadouch celé série ve zvyku. Ale Chester je nablízku, takže se není čeho bát.

Výtvarně nejodvážnější kapitola Láska k mimozemšťanovi, která krom toho, že předvádí práci s obrazy téměř za hranicemi abstraktního surrealismu, je hard sci-fi par excellence a také jednou z nejlepších povídek, které kdy tato sága zažila. Čtenář se v ní ponoří do vyprávění živoucího a myslícího stroje, který svou komplexností přesahuje jakékoliv pochopení, ale přesto zpívá svým ještě nenarozeným dětem o lásce. Čistý Moore. S hlubokým a jímavým tématem vzájemné duality sexu a smrtelnosti, předestřené nejnepravděpo­dobnějšími prostředky a přesto s lehkostí, která pochyby vůbec nepřipouští. Tlesk, tlesk, tlesk.

Pro jedinou myšlenkově a obrazově podobně hlubokou pasáž musím skočit na samý konec – jmenuje se, jak jinak, Shledání, odehrává se už zpět na Zemi (po obrázku na obálce neexistuje, že by tohle někdo nečekal) a prací s panely jasně odkazuje na asi nejlepší ze všech Bažináčových povídek, Svěcení jara z knihy Láska a smrt, což informovanému čtenáři jemně napovídá.

A aby nebylo exkurzů do minulosti málo, setká se Bažináč na své pouti kosmem ještě s dvěma „chlapíčky“ původem z pera chvilkového Marvelovského přeběhlíka Jacka Kirbyho, z nichž jeden se snaží vyřešit jistý matematický problém a druhý má zase věru zajímavý kus nábytku. A ani Green Lantern nezůstane daleko. I když asi ne tak, jak byste si představovali.

To by snad stačilo. Poslední, již zmíněná kapitola je tečkou, dohrou a epilogem celé ságy. Nemá smysl podívat o výborné práci inkerů a kreslířů, o panelových přechodech a rozvrženích – není to třeba, neboť jsou tak kvalitní a hravé a zmatené a uspořádané, jako vždy. Pevné, černé nostalgické linie, které připomínají, že toto ojedinělé komiksové literární dílo prvně spatřilo svět už před šestadvaceti lety. Ale ani toto o fous delší čtvrtstoletí mu nesebralo vůbec nic z jeho váhy, kvality, krásy.

Loučím se větou autorovou, neboť se sem, k tomuto povídání o konci velkého díla, mimořádně hodí: * Laissez les bontemps rouler. *