Dylan Dog 3

Z prvních dvou dílů Dylan Doga rozhodně nebylo vidět, že po něm, podobně jako AFFL, šáhlo i americké vydavatelství Dark Horse. Nebylo to nic, z čeho by si měl čtenář sednout na zadek a v blažené euforii dychtit po dalších dílech. Nabídl sice dobrou zábavu, Dylanova asistenta Groucha a pár opravdu dobrých hlášek, ale jinak nic světoborného. O to větší překvapení zažil ten, kdo si třetí sešit Dylanovy série koupil.

Nový sešit s názvem Manila je úplně něco jiného než první dva díly. Za prvé se řadí k těm novějším, za druhé upustil od naivní klidné atmosféry a za třetí nabídl pastvu pro oči. Ale vezměme to po pořádku…

S Dylanem se setkáváme na diskotéce, kam ho zavedla  jeho nová přítelkyně. Nedá se říct, že by se nějak bavil. Vše se ještě umocní, když se Shannon někam zatoulá a on zůstane v rozdováděném davu úplně sám. Tedy až do té doby než potká Manilu. Krásnou dívku v latexu, která vypadá jako členka Addamsovy rodiny. (Manila se objevila už v některém z předešlých, u nás nevydaných dílů, na který jsme odkazováni. Ale není nutné, abyste ho měli přečtený. – Pozn. red.) Manila je Dylanovou dávnou přítelkyní, je s ním spojena jakýmsi poutem, a když si všimnete jejích zubů, tak vám dojde, že to ani jiné pouto než krevní být nemůže. Když si Dylan vzpomene na Shannon, je už pozdě. Stala se první obětí záhadného vraha. Druhý den je nalezena v řece, na krku má dvě rány a v těle ani jedinou kapku krve. Od této chvíle se děj rozdvojuje. Jedna dějová linie se věnuje vztahu Dylana, který je v depresi kvůli smrti Shannon a Manily, která bojuje s touhou po krvi a svým upířím osudem. Druhá linie ukazuje příběh z pohledu Aleca, upíra, který je posedlý vražděním a malováním. Jeho problém je, že trpí ztrátou paměti, takže ani neví, jak se upírem stal a proč se mu stále zjevují dvě průhledné bytosti.

Příběh je krásně temný. Srandičky a odlehčená atmosféra jsou ty tam a čím déle budete číst, tím „horší“ pocit budete mít ze syrovosti a chladnosti, s jakou Alec naplňuje svou touhu po krvi. Všechny postavy jsou plastické a nejsou to už jen ty tupé osobnosti typu „teď musíme udělat tohle, protože by se mohlo stát tamto.“ Vědí, co dělají i proč za svým cílem jdou. Každá z nich má nějakou „deformaci“, která je provází, a čím více se přibližují konci, tím více si uvědomují, že nemůžou být tím, čím by být chtěli. Vztah Dylana s Manilou prostě není možný a Aleca začíná dohánět jeho minulost. Jeho upírství ho jenom naučilo žít chladně a bez emocí, díky kterým by si uvědomil, co způsobil sobě i svým blízkým. Dylanovi pomáhá policejní inspektor Bloch, a tak se příběh odvíjí s každou mrtvolou, kterou za sebou Alec zanechá, a také s každou chybou, které se dopustí.

Depresi ještě více podbarvuje ostrá, jemná linka v kombinace s uhlem. Je zároveň chladná a neuvěřitelně sexy… když kreslí Manilu. Dívky naopak jistě nepohrdnou mužskými hrdiny. Oči jsou většinou kresleny jen v náznaku pomocí černé, což je další zajímavý rys kresby. Všechny postavy totiž vypadají jakoby se mračili nebo je něco trápilo. Kreslíř, který si říká ROI, odvedl svou práci dokonale a i díky němu se může Dylan chlubit zařazením do hororového žánru.

Kdyby k Dylanovi vydavatel přistoupil jako ambicioznímu dílu a zařídil mu lepší „kabát“ (cena by se snad nevyhoupla zas tak vysoko), mohlo to být ještě více příjemné překvapení než teď. I tak ale Manila strká všechny své bratříčky z AFFL hluboko do kapes.