Crying Freeman – manga ze staré školy

Eso čínské mafie, nájemný vrah Jó Hinomura, je tady s námi už nějaký ten pátek a nevede se mu zrovna špatně. Rozsévá hrůzu i rozkoš a fanouškům mangy přináší potěšení, kterého se jim na tuzemském trhu příliš nedostane. Je to zkrátka japonský komiks ze staré školy a od starého mistra. Co víc si můžeme přát?

Crying Freeman 4

Spousta lidí, kteří o Freemanovi slyšeli jen z druhé ruky, si vystačí s jednoduchým popisem – zabijáci, vraždy, sex. Na jednu stranu proč ne. Bude to ale asi takové konstatování, jako byste o Coppolově Kmotrovi řekli, že je to fajn film o mafii. Asi chápete, co chci tím přirovnáním naznačit. Pojďme proto raději k samotnému jádru, k tvorbě Kazua Koikeho, a důvodu, proč se hned v úvodním odstavci odkazuju na kultovní počin stříbrného plátna.

Do světa mangy se Kazuo Koike vydal už před více než čtyřiceti lety a jelikož to není žádný troškař, hned ze startu vyrukoval se svým nejslavnějším dílem – Lone Wolf and Cub (Vlk samotář a mládě). I když třeba samotné dílko neznáte, určitě jste se někdy setkali s něčím, co z Koikeho opusu čerpalo inspiraci. Ať už je to Sin City nebo Ronin Franka Millera, Max Allen Collins se svou Cestou do zatracení (Road to Perdition) nebo takový Quentin Tarantino a Kill Bill (dějově postavený na dalším díle Kazua Koikeho – Lady Snowblood), všichni brali nápady z této mangy.

Odkaz slavného titulu nevymizel ani v pozdějších letech, a tak bylo možné ústřední dvojici „poutníků“ zahlédnout například v populárním Tartakovského seriálu Samuraj Jack nebo v anime Samuraj Champloo. Z rukou člena prestižní Síně slávy Willa Eisnera (2004) ale pochopitelně přišly i další příběhy, na kterých si fandové japonského komiksu smlsli, už zmíněná Lady – Kill Bill – Snowblood, Samurai Executioner, ale taky třeba Hulk, anebo v druhé polovině osmdesátek právě recenzovaný Crying Freeman, který se pro změnu sám inspiroval u jiných.

Freeman se odehrává v mafiánském prostředí, které se před nějakými třiceti a více lety vrylo do mysli všech filmových nadšenců díky takovým snímkům, jakými jsou Kmotr nebo Zjizvená tvář. Soupeření, intriky, smrt, ale také čest a tradice. Hodnoty, které umí zapůsobit. Mezi diváky byl pochopitelně i Koike, kterého tehdejší dramatické příběhy ovlivnily natolik, že se rozhodl do tohoto světa zasadit svůj další počin. Tak vznikla manga o plačícím zabijákovi z východu.

Zajištěný, bezdětný, v dobré fyzické kondici, beze studu ochotný odhalit své vypracované tělo. Sympaťák každým coulem. Muž schopný ocenit jakoukoliv část ženského těla. Drsňák, který si ale rád popláče u pěkně provedené vraždy. Milý, přítulný a vhodný k dětem… chcete ho? Jestli se vám zdá, že přeháním, zřejmě jste tuhle mangu v ruce ještě neměli. Na druhou stranu je ale pravda, že ne všechny z výše popsaných atributů získal Jó Hinomura, ústřední postava díla, z vlastní vůle. Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, hrnčířství zděděné po otci byla jasná volba. Jó byl dokonce natolik zapáleným a schopným umělcem, že se coby hvězda svého oboru dostal až k vlastní výstavě v New Yorku. Amerika je ostatně centrem nevídaných možností, které dokáže měnit sny ve skutečnost. Umí je ale také lehce srovnat se zemí a jak zřejmě tušíte, na tomto místě se vše změnilo. Zemřel umělec a zrodil se elitní likvidátor čínské organizace 108 draků.

Chápu, je to sice trochu rychlý skok, ale jak k tomuto drsnému přerodu došlo, by zde byla škoda popisovat. Koneckonců pro samotný děj to není až tak důležité. Hrnčířství sice přišlo o svého hrdinu, do světa mafie ale vstoupil postrach, který si brzy udělal jméno po celém světě. Tak jako začal zabíjet, se sám stal lovnou zvěří, na kterou má spadeno nejeden kmotr. Muž s kódovým označením Freeman, muž, toužící po svobodě.

Scénář sám o sobě nemusí být tím největším lákadlem, zvlášť pokud vás nebere soupeření několika tajných organizací, nebo máte averzi vůči zabíjení, ale když se vše dá pěkně dohromady s brilantní kresbou, stojí to za hřích. Jako u svých předchozích prací i zde Koike spolupracoval s nadaným kreslířem. V tomto případě jím byl Rjóiči Ikegami, talentovaný puntičkář, který se snad narodil s tužkou v ruce a své první slovo nevyřkl, ale nakreslil. Budu se opakovat, ale stará škola je zkrátka stará škola a preciznost, kterou tento člověk vkládá do své práce, se jen tak nevidí. Kresba mangy Crying Freeman je dospělejší a vyzrálá, pokud čekáte něco ve stylu současných fenoménů, možná vás dokonce zklame, ale tenhle styl sem zkrátka přesně padne. Detail, pohyb, scenérie, tak, jak to má vypadat. Čtenář se v tom někdy až trochu ztrácí, ale ve výsledku si prakticky není na co stěžovat.

Ikegami umí a kdyby šlo jen o zhodnocení jeho práce, zřejmě bychom tady měli brilantní skvost. Příběh samotný má ale přeci jen nějaké ty vady na kráse a u nich už oko přimhouřit nelze. Adepta na scénář roku tady nejspíš nikdo nehledal, přece jen byste ale v některých částech očekávali trochu více (nebo naopak méně). I přesto, že příběh není vyloženě dlouhý, začíná být poměrně záhy lehce stereotypní a předvídatelný, někdo by jistě dodal i nelogický. Neohrožený Freeman, už dávno zběhlý v novém zabijáckém oboru, pomalu zapadá do světa násilí a intrik a postupně šplhá po žebříčku významnosti až na samý vrchol. Čelí pochopitelně jedné hrozbě za druhou, ale sami tak nějak tušíte, že mu těch pár utržených šrámů nepokazí náladu. Je to takový kříženec Jamese Bonda a Agenta 47 s muskulaturou mladého Schwarzenegera, který má svůj osobitý styl a problémům se staví čelem, případně jinou částí svého těla. Tím nemyslím pěsti, ale poněkud intimnější partii, kterou ovšem díky přítomné cenzuře neuvidíte. Být úspěšným likvidátorem má holt něco do sebe a na ženy to zřejmě zabírá. V tomto případě ale možná až zbytečně moc. A ne že bych to – kanci jednomu – nepřál, rozhodně nejsem žádný puritán.

Svým způsobem příjemný a decentní (na poměry celku) první svazek přerůstá v pozdějších dílech v místy přehnanou koláž nahých těl. Dokonce do takové míry, až si sami začnete připadat hloupě, že na sobě ještě něco máte. Platí zde jednoduché heslo: „Kdo se nesvlékne, nepřežije.“ Ten, kdo odhodí zábrany, sice taky většinou dlouho nevydrží, alespoň u toho ale potěší lačné čtenářovo oko nějakou tou ladnou křivkou nebo svalem, a proti tomu samozřejmě nelze nic namítat, že ano. Někdy by ale přece jen nebylo na škodu potlačit perverzní choutky a vzpomenout si na klasickou poučku, že všeho moc škodí. Je to sice většinou pěkná podívaná, chvílemi se ale skutečně míjí účinkem a zbytečně děj kazí.

Předposlední čtvrtý díl, který nedávno vyšel, ničím nevybočuje ze zajeté řady. Po tragických událostech z předchozích svazků čelí organizace Sto osm draků další hrozbě, která jí má rozvrátit zevnitř. Sám Freeman se následně vrací po letech do Států, kde ho čeká důležitá práce, střet se zelenými barety a dokonce i jedno staré a netušené setkání, které ale v závěru utne tradiční cliffhanger. Nezbývá, než si počkat na příští rok, kdy se série završí.

Crying Freeman rozhodně není tou největší legendou mezi japonskými komiksy, ale stále je to titul, který stojí za to znát. Pokud se do děje dostanete, není problém zhltnout celých 400 stran na jeden zátah. I přes některé zmíněné neduhy totiž zůstává skvělou mangou, jednou z nejlepších na tuzemském trhu. Dospělý titul pro dospělé publikum. Další takový u nás není a možná ještě ani dlouho nebude. Varovná značka 18+ zde rozhodně není jen tak pro srandu. Jestli hledáte něco jiného, než je Naruto a Death Note, a potrpíte si na kvalitní provedení, mohl by být Freeman tím pravým. Je to přece Kazuo Koike a Rjóiči Ikegami. Je to Crying Freeman. Jsou to zabijáci, vraždy a sex.

  • Crying Freeman 1, 2, 3 a 4
  • Scénář: Kazuo Koike
  • Kresba: Rjóiči Ikegami
  • Překlad: Ľudovít Plata
  • Provedení: paperback, černobílé
  • Počet stran: 408/400/412/408
  • Cena: 379/379/389/389 Kč
  • Vydala: Crew, 2011/2012

Všechny díly nabízíme k zakoupení přes spřátelený FantasyShop.cz s příjemnou 15% slevou/titul.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď