Sóičiho záštiplná prokletí: Jak správně flusat hřebíky

Příběh o tom, jak vyrazí dvanáctiletá slečna se čtrnáctiletým bratrem na prázdniny k příbuzným, které nikdy neviděli, se může stát lecčím. Ve Francii love story. V Rusku decentní erotikou. V Německu náborovým textem. V Americe pornografií. V Itálii sociálním dramatem. V Anglii konverzační detektivkou. V Česku komedií se čtyřicetiprocentní šancí na to, že do ní vjedou tanky spřátelených armád. A v Japonsku něčím úplně jiným…

Ovšem dosti stereotypů, než nás zakážou. Zmínění dva sourozenci objeví u příbuzných nejen několik milých a vstřícných členů rodiny, ale také velmi nemilého a hodně nevstřícného Sóičiho, který je povětšinou zalezlý ve svém pokoji, neustále si něco mumlá, cucá hřebíky, jež dokáže plivat s razancí malorážky, a vyrábí slaměné panenky, které přibíjí na stromy v lese…

Rakev na evropský způsob

Zavedený komiksový tvůrce Džundži Itó rozehrává kolem Sóičiho desítku povídek, které si zdatně sahají pro náladu tu do hororu, tu do humoru, do ironie či satiry; a je v tom s postupujícími stránkami čím dál lepší.

Nesnadno soudit, zda měl syžet tak dobře promyšlený, nebo zda až v průběhu tvorby objevoval jeho možnosti, nicméně je faktem, že s přibývajícími stránkami stoupá kvalita. Jestliže úvodní povídky jsou víceméně nepříjemnými až strašidelnými příběhy na jedno (po)užití, postupně stoupá propracovanost zápletky i osudů titulní postavy.

Autor si dobře pohrává s naší nejistotou ohledně (ne)funkčnosti Sóičiho schopností, a posléze mu dá tu a tam zakusit přímou porážku, která nezřídka přijde z nečekané strany – ale vždy tak činí s odstupem; pošklebuje se svému negativnímu hrdinovi úplně stejně, jako se on pošklebuje světu, u kterého ani sám neví, jestli by do něj chtěl lépe zapadnout.

A tak zatímco menší či větší Sóičiho zlomyslnosti v paměti čtenářů časem splynou – jakkoliv by na ně v reálu opravdu nezapomněli, kdyby měli TAKOVÉHO bratrance -, rozhodně si nadlouho zapamatujeme miniaturní pokojík za čtyřmi stěnami, snahu o výrobu rakve na evropský způsob nebo děsivou modelku, která propojuje tento komiks se sbírkou Balónky oběšenců.

Černobílá precizní kresba opět plní, co je jí uloženo, nerozmazává se v pohybu a neksichtí na manga způsob při emočních výlevech. Na druhou stranu vypodobňuje některé postavy tak, že při setkání s nimi by člověk asi nezvládl reagovat jinak, než že jim hodí peněženku pod nohy a uteče. A to nejen v temné boční uličce, ale i v poledne na Václaváku…

Nicméně zatímco se na stránkách střídají žánry v poměrně pestré mozaice tak, že nenudí ani při rozsahu čtyř set stran, celkový dojem po dočtení přetrvá v podobě ironického humoru s chvályhodně naprostou absencí (sebe)obviňujících výčitek, že se smějeme nešťastnému klukovi, který neví, co má sám se sebou dělat.

Ba ne, velice dobře to ví, hajzlík jeden, a zaslouží si všechno, co se mu stane až do poslední stránky… i za ní!

Sóičiho záštiplná prokletí