Cena krve aneb Když se labilní chopí otěží

Že není radno pošklebovat se šprtským vysokoškolským studentům, kteří až nezdravě prahnou po uznání a přijetí do společnosti svých vrstevníků, o tom se rychle přesvědčí obyvatelé Toronta, místní policie i soukromé očko Viktorka Nelsonová. Co jedna kniha a rypák v ní zabořený zvládnou nadělat za paseku…

Kanadskou spisovatelku Tanyu Huff u nás nejvíce proslavila šestidílná série Krevní pouta (pokud počítáte Krevní banku, jež je sbírkou povídek) s lehce navazující trilogií Kouř, které jako jediné byly přeloženy do češtiny. V obou případech se jedná o urban fantasy a takovou guilty pleasure četbu, o níž každý fanoušek tohoto žánru ví alespoň z doslechu.

Jediná naděje v sukních proti armageddonu

Viktorie Nelsonová, bývalá policistka a nyní soukromé očko, si nepřála nic jiného, než aby její večerní rande dopadlo trochu lépe, případy se jí hrnuly trochu více a pokud by byla hodně veliký optimista, aby se začal zlepšovat i její zrak – ale člověk nemůže mít všechno. Proto krachlé rande předčí ten večer opravdu jen vražda, u níž se Vicky stává jediným svědkem, a aby toho nebylo málo, na místo činu je přivolán její bývalý parťák Mike Celluci s ještě bývalejšími výhodami. O nic lepší ji nepřijde ani fakt, že kvůli řádné tmě a své úžasné oční kondici vlastně ani pořádně vraha neviděla. Spatřila vlastně jen pohybující se temnotu ve tmě. Nemluvě o způsobu, jakým vrah tělo nebohého mladíka znetvořil. Vicky Nelsonové to přijde jako všechno možné, jen ne lidské.

Bohužel se objeví další těla zmasakrovaná stejným způsobem a do novin se dostane i jeden z detailů, které se místní policie snažila ututlat – všechna těla byla vysáta do poslední kapky. Pár článků s nadpisy zmiňující upíry na uklidnění zděšených obyvatel Toronta nepřidá a brzy se strhává mánie při lovu na upíra. Protože když je to napsané v novinách, tak to musí být pravda, že?

Vicky Nelsonová si stále říká, že svoji občanskou povinnost splnila podáním výpovědi na místě činu číslo jedna, ale teď, když je z ní civil, si ji najímá dívka, jež byla přítelkyní první oběti a domáhá se spravedlnosti. Věci vůbec nepomáhá ani to, že v upíry, démony a všechny nadpřirozené bytosti věří a chce po Nelsonové, aby případu přišla na kloub hlava nehlava.

Krevní pouta 1: Cena krve
Krevní pouta 1: Cena krve

Jsou věci mezi nebem a zemí…

Viktorie Nelsonová, bývalá policistka z oddělení vražd, se už krásných osm měsíců může považovat za civila; opustila práci, kterou milovala, z jednoho jediného důvodu. Byla jí zjištěna degenerativní vada zraku, kdy se jí zmenšuje pole periferního vidění a v noci díky tomu nevidí téměř nic. Není na to žádný lék a bude se to jen zhoršovat. Jako jeden z nejlepších detektivů se rozhodla s prací seknout pro případ, že by něco podělala, a dala se na sólovou dráhu soukromého očka. Asi jako většina hlavních hrdinek je velmi temperamentní, má poněkud výbušnou povahu a uštěpačné poznámky a odpovědi rozdává na potkání – může si to ale dovolit. Veškeré věci, na které během případu narazí, se snaží racionálně vysvětlit, ale na druhou stranu při setkání s Henrym Fitzroyem si nechává docela otevřenou mysl. Tanya Huff napsala Vicki velice reálným způsobem, jak bych si představovala spisovatele napsat smrtelníka, který objeví nadpřirozený svět.

„A hele, jestli to není ‚Viktorie‘ Nelsonová blahé paměti. Co tě přivádí do téhle prdele na kraji města?“
„Už pouhé pomyšlení na to, že znovu uvidím tvou usměvavou tvář, Jimmy.“ (str. 158)

Další postavou je Vickiin bývalý partner detektiv Mike Celluci, jenž v Ceně krve plní roli spíš vedlejší postavy, s níž Viktorka spolupracuje potom, co si ji najme Coreen, přítelkyně první oběti. Už od začátku je čtenáři jasné, že Mikovi na Vicki záleží, ale protože ani jeden z nich to moc neumí se slovy, jejich konverzace připomíná hlasitou výměnu názorů, ba i hádku. Přesto všechno to vypadá, že jejich vztah rychle zabíhá do starých kolejí, alespoň co se sexu a přespávání u Vicki týká. V některých momentech děje se ale Mike chová až přehnaně ochranářsky, překračuje meze a narušuje Vickiino soukromí. Osobně mi jako postava sedl asi jako pěst na oko. Navíc Nelsonové při každé příležitosti připomíná, že slepá není a u sboru mohla zůstat, čímž ji znemožňuje se s tímhle problémem vnitřně vypořádat, protože v jeho podání to zní jako ustavičné vyčítání.

„Řekl jsem, že se omlouvám. Tak běž, hraj si na superhrdinku, jestli chceš, ale co když,“ pokračoval upjatým hlasem, „nechci vidět, jak se necháš zabít? Možná nejsem ochoten hodit za hlavu osm let přátelství…“
Přátelství?“ Vicki cítila, jak se jí zvedá obočí.
Možná nejsem ochoten hodit za hlavu čtyři roky přátelství a čtyři roky sexu jen kvůli hloupé neshodě.“ (str. 15)

Henry Fitzroy, upír a levoboček krále Jindřicha III. je jen jednou z několika postav, se kterou se čtenář v příběhu setká – patří ale mezi ty hlavní. Kromě detektivní zápletky čtenář pomocí flashbacků poznává Henryho lidský život, zjistí, jak došlo k jeho proměně a kým nebo jak moc se za ta staletí změnil. Navíc je to spisovatel píšící pod pseudonymem (i historickou) červenou knihovnu, což Vicki připadá humorné vzhledem k jeho zázemí. Jako predátor, kterým bezesporu je, se přizpůsobil novému světu, a plnými doušky využívá jeho výhod a anonymity k žití svého života, se kterým je spokojený. Je také velmi tvrdohlavý a odhodlaný zničit údajného upíra, jehož noviny viní z nedávných úmrtí, protože ohrožuje upíří rasu.

„Z mého pohledu jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem ti důvěřovat, nebo tě zabít. Když ti budu nejdřív důvěřovat,“ rozhodil ruce, „a pak zjistím, že to byl špatný nápad, můžu tě ještě pořád zabít dřív, než mi nějak uškodíš.“ (str. 112)

Labilní vysokoškolský studentík jménem Norman Birdwell (už jen to jméno, co?) je kňourající výmluva lidské bytosti snažící se o uznání snad celého vesmíru a lačnící po moci. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo povolat démona, ale ani všichni čerti v pekle z něj nezvládnou udělat normálního člověka, když navíc každým dalším vyvoláním se jeho mysl stává nestálejší a nestálejší. Pro slizouna od pohledu – nic moc věc. Norman je svým způsobem ten nejhorší možný antagonista, protože se spoléhá na svoji prudkou inteligenci při hraní s něčím, o čem toho moc neví a všechno chce mít hned (včera bylo pozdě). S těmi to nikdy nedopadá dobře.

„Dobře.“ Zlehka ji poplácal po tváři a i ten lehounký dotek jí vzbouřil v hlavě vlny bolesti. „Řeknu ti, co jsem řekl jí. Jestli budeš křičet nebo dělat hlasité zvuky, zabiju vás obě. Teď si jdu vyčistit zuby.“ (str. 269)

Střela z minulosti

Myšleno doslova a do písmene, neboť v celé knize najdete hrstku zmínky o počítači a není v ní jediná situace, v níž by si Viktorka sedla před monitor a do oběda měla případ vyřešený díky sociálním sítím nebo hackování. Ne, tohle je román z roku 1991, a přesto, že dnešní čtenáři to možná neocení nebo jim to bude připadat nudné, ti starší Cenu krve budou vnímat a číst s nostalgií. Na to, aby se děj totiž posouval vpřed, je těžce závislý na tom, jak moc spolu budou postavy komunikovat (osobně jsem se při zmínkách o záznamnících zeširoka usmívala, protože tehdy to byla jediná překážka pro toho, s kým jste nechtěli mluvit). Čtenáře tedy čeká klasické čtení novin, obvolávání novinářů a uplácení policajtů koblihami.

Tanya Huff naládovala Cenu krve od začátku po konec vtipnými narážky na Brama Stokera a jeho Drákulu, nebo dokonce i na filmy, režiséry a spisovatele. Kromě toho se drží nepsaného pravidla, že upíři a sluneční svit prostě nejdou dohromady, ale za originální myšlenku považuji, že démoni nemohou jen tak vytvořit hmotný statek, zejména požadovaný jejich vyvolávačem, ale musejí ho ukrást od jiné osoby. Předtím ale, než nějaký takový skutek vykonají, potřebují se nakrmit, aby měli dostatek sil a vydrželi v našem světě hmotní.

„Tak nějak by asi vypadala Pomsta šprtů… kdyby ji natočil Alfred Hitchcock.“
Coreen na ni chvíli udiveně hleděla, pak zafuněla a poněkud roztřeseně se zasmála. „Nebo kdyby
Sním o džinovi natočil David Cronenberg,“ navrhla. (str. 270)

I když se jedná o první díl série, děj je ukončený, takže v případě, že by čtenáře první díl nijak nenadchl, nemusí mu být líto, že by mu v pokračování unikly nějaké odpovědi na otázky z prvního dílu. Pokud vám tedy pomalejší tempo knihy, ve kterém se postavy spoléhají na svoje instinkty a používají selský rozum, nevadí, bude se vám tento román zamlouvat. Není to špičková četba, ale – jak je zmíněno výše, pár zajímavých nápadů se najde a k tomu má skvěle napsané postavy – to z Ceny krve dělá výborného kandidáta na odpočinkovou knihu. Guilty pleasure četba v celé své kráse!

Tanya Huff: Krevní pouta – Cena krve
Vydal:
Brokilon, 2009
Přeložil: Pavel Musiol
Počet stran: 302
Cena: 238 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď