Ve dvaceti povídkách argentinské spisovatelky Augustiny Bazterricy (Znamenitá mrtvola, Nehodní) jsme skrze protagonisty vystaveni situacím, jejichž děsivost nespočívá v mimosvětském nadpřirozenu. Hrozby jednotlivých příběhových miniatur číhají v taxících, bytech, které obýváme, v našich vlastních rodinách… a zejména v našich vlastních myslích.
Hned z kraje je třeba říct, že pokud čekáte horor ve formě plíživých děsů, nebo jakoukoliv literární creature feature, či duchařinu, tohle nebude kniha pro vás. Drtivá většina příběhů obsažených ve sbírce útočí na smysly čtenářstva vnitřními rozpory postav. Poetika jazyka někdy až kontrastuje s absurditou celé situace, v níž se nacházejí, a byť by je někdo mohl někdo popsat jako absurdní, jsou až děsivě… všední. Pro některé, ty šťastnější, jde o věci, s nimiž se můžou setkat ve zkratkovitých novinových perexech, jen rozvedených do povídkového útvaru. Pro ty, kteří si prošli těmito situacemi osobně, jde o děsy autentických intruzivních myšlenek, u nichž jen čekáte, zda je vypravěčstvo dotáhne do konce, nebo zůstanou uzamčeny ve vězení vlastních cokdybysmů.
Pokud bychom hledali nějaké explicitní nadpřirozeno, najdeme jej zejména v povídce Roberto. O malé školačce, jíž mezi nohama vyrostl králík. I zde ale figuruje téma traumatu, respektive sexuálního zneužívání. Stejně jako u dalších příběhů, vše, co by mohlo stát mimo realitu, jen podtrhuje reálnou hrozbu skrývající se za maskou něčeho (někoho), čemu bychom za normálních okolností měli důvěřovat.
Motivy zneužívání a týrání mladistvých se pak vyskytují i v textech Hlína, Mrtví a Díra, která v sobě skrývá dům. Mimo to je pak většina spojena i tématem ztráty rodiče a nevinnosti. Jako čtenáři jsme vytrženi z našich komfortních zón a vrženi do osidel myšlenkových pochodů postav. Prožíváme jejich trauma a postupné pokusy o cestu ven.
Pokud je tu něco, co přetrvává u všech postav v příbězích, je to emocionální izolace. Uvěznění v těle, nebo fyzickém vězení (nemetaforicky kupříkladu povídka Peklo, pojednávající o ptákovi v kleci). Nepřetržitá sourodost obvodu je o ženě, která se chce stát dokonalým kruhem, postupně se připravuje o končetiny, aby se přiblížila kýženému cíli. V příběhu Sotva slyšitelný, rychlý a děsivý zvuk se octneme v hlavě protagonistky, před kterou právě přistálo tělo jejího souseda. U obou těchto miniatur silně vyznívají absurdní asociativní projevy mozků, i když v různých protipólech, držící hlavní hrdinky na místě. Přičemž děsivost druhé ze jmenovaných spočívá hlavně v tom, jak realisticky úvahy sklouznou k naprosto banálním myšlenkám při přímé konfrontaci se smrtí v rámci obranného mechanismu mozku mermomocí se snažícího udržet tělo od propadu k šílenství.
Narozdíl od vypravěčky povídky Karmínově růžová prožívající konec vztahu, kde jsme svědky pro některé až důvěrně známého stavu iracionální hysterie podaného formou návodu, který zpočátku naoko má navodit dojem manuálu zenového vyklidnění se, ale přejde do série událostí vedoucí k nevyhnutelnému mentálnímu kataklyzmatu.
Na téma vztahů pak navazuje až emocionálně vyprázdněná povídka Anita a štěstí. Zde je hlavní hrdina Pablo přesvědčen, že je jeho partnerka mimozemšťan využívající jej pro tajnou invazi. Jde o standardní koncept, zavedený mem, jen zhutněný, osobnější a vlastně i trochu odlehčený a ponechaný v rovině nedůvěryhodného vypravěče.
Každý z příběhů, včetně těch více lyrických, složených jen z jakýchsi mentálních obrazů (Pomalost slasti, Architektonika, Dech vlka) v nás probouzí otázku, zdali je tu vůbec někdo, kdo nám dokáže pomoct. Jestli ve výsledku nejsme na všechno sami. Vyvstává zde citát z Donnieho Darka: „Každý živý tvor na této planetě umírá sám.“ Na to se řetězí myšlenka: Nejsme ve skutečnosti sami pořád? Jsme uzavřeni v kalciovém skeletu coby mozková chemie v sebezáchovném režimu snažící se reagovat na okolní dění, a obklopujeme se lidmi, kteří by nás vyvedli z omylu, dodali nám pocit bezpečí, ale ve skutečnosti i ti jsou jen uzavřenými schránkami individuálního vědomí bojujícího o přežití. Stačí jen nepatrný moment a budeme připraveni o jakékoliv jistoty, vytrženi z komfortu se staneme trosečníky bojujícími proti vlastním myslím. Jak moc nás dělí od bodu zlomu, kdy ztratíme to, co nazýváme sami sebou, pokud nějaké „já“ vůbec existuje?
A hlavně: můžeme věřit tomu, co považujeme za skutečné, blízké a komfortní?
V tomhle spočívá skutečný horor.
V tom, co si bláhově dovolujeme nazývat realitou.
Augustina Bazterrica: Devatenáct pařátů a jeden temný pták
Vydal: Fobos, 2024
Překlad: Lenka Malinová
Počet stran: 216
Cena: 399 korun
