Důstojník Parker zběhl k rebelům a přišel o kariéru, Sera přišla o dítě. Pouto, které mezi nimi vzniklo během devíti dnů v jeskyni, se přetrhlo. Je vůbec možné, aby k sobě ještě našli cestu? A má jejich svět šanci na přežití, nebo už směřuje k nevyhnutelnému konci?
Na debut Zuzany Strachotové Devět dní, který loni vyšel v přepracovaném vydání u nakladatelství Epocha, přímo navazuje román Devět nocí. Sledujeme další osudy Lee Parkera a Sery Trantorové poté, co ubránili Blok před útokem Citadely, ale zároveň zničili přehradní elektrárnu. Paradoxně za tento čin přichází trest – oba končí jako „nuceně nasazení“ v rybí továrně.
Parker musí odložit uniformu elitního vojáka a přijmout roli dělníka, což ale netrvá dlouho. Brzy dostává nabídku vybudovat a vycvičit speciální jednotku, a jako přeběhlík tak získává mimořádnou důvěru i moc. Sera naopak zůstává na vedlejší koleji. Nepomůže jí ani otec z řad radních, a nakonec je na Parkerovu přímluvu přeložena do knihovny. Její žádost o vstup do nové jednotky je však zamítnuta, protože přijímají pouze muže.
Právě tady se začíná znovu rozehrávat jejich komplikovaný vztah. Sera se cítí zrazená a všechno další dění je nahlíženo prizmatem jejího vztahu k Parkerovi. Autorka udržuje čtenáře v napětí, zda se k sobě znovu přiblíží – přestože jejich „vztah“ je od počátku problematický. Společně sice přežili plazmatickou Růžovou bouři, ale za okolností, které mají k romantice daleko: Sera byla Parkerovou zajatkyní a jejich pouto spíš než lásku připomíná stockholmský syndrom.
Sera si to však odmítá přiznat a Parkera vyhledává, provokuje ho, dělá mu scény – například před ubikací nebo při společenských akcích – a snaží se ho znovu vtáhnout do vztahu. Porvat se musí se svými traumaty i přes zázračný citadelský lék, po kterém běhá jako srnka, sama – Blok jí neposkytne vůbec žádnou podporu. Jenže představa jakéhokoliv „normálního“ života se rychle rozpadá. Konflikt mezi Blokem a Citadelou eskaluje a zasahuje i do osobního příběhu mladého páru.
Autorka to vždy nějak vymyslí, aby Sera Parkera na chvíli měla, pak ho ztratila a pak ho znova získala zpět. Děj se pohybuje v cyklu: sblížení, ztráta, návrat, zklamání. Parker střídá odstup, zaujetí i roli zachránce. Tento vzorec se v obou knihách několikrát variuje, až postupně ztrácí na účinku. V Devíti nocích děj silně připomíná netflixovské schéma „nahoru-dolů“. Bohužel se tyto opakující mechanismy trochu míjí s pragmatickou rovinou děje.
Postavy jednají mnohdy nelogicky, situace se řeší účelově. Zajetí i osvobození Parkera působí nepravděpodobně, faktické chyby jsou přehlíženy (například když se rebelové vzdají taktické výhody, a místo toho, aby zajali významného představitele Citadely, přistoupí na jeho intrikářský plán) a některé zvraty pak připomínají spíše zásah deus ex machina. Stejně tak prostředí – například „bezpečný“ dům – působí spíš jako narativní berlička než věrohodný prvek světa.
Podobně problematicky funguje i samotné společenství rebelů. Ačkoliv je Blok po zničení elektrárny údajně oslaben, v praxi to není příliš patrné. Obyvatelé mají dostatek vody i světla, mohou se sprchovat bez omezení, Parker si běžně svítí při čtení a ani teplotní podmínky nepůsobí nijak krizově. K tomu se přidává nejasný systém zásobování – postavy mají k dispozici „závodní“ jídelnu i trvanlivé potraviny, ale není zřejmé odkud. Peníze ani distribuce zdrojů se neřeší.
Nejasnosti se objevují i v sociální rovině. Obyvatelé Bloku žijí v podmínkách připomínajících spíše vysokoškolské koleje než postkatastrofickou společnost. Každý má vlastní prostor, dostatek soukromí a relativní komfort. Otázky vyvolává i širší kontext: kde jsou děti nebo senioři, jak funguje společnost po katastrofě? Tyto motivy zůstávají nedořečené. Podobně zůstává nevyjasněná i role rodiny – například vztah Sery s jejím otcem prakticky mizí ze scény.
Rozhodování radních Bloku působí nekonzistentně. Schopnou průzkumnici pošlou čistit ryby, zatímco přeběhlíkovi svěří klíčovou vojenskou roli bez důkladného prověřování. Stejně tak je při pohledu zpět zarážející, že Sera byla vyslána na nebezpečnou misi v pokročilém stadiu těhotenství, jako by ani lidský život (byť nenarozený) neměl žádnou hodnotu. Tyto momenty oslabují věrohodnost celého systému i sympatie k Bloku jako „lepší“ straně konfliktu.
Autorka se snaží postupně odhalovat i širší pozadí událostí, které vedly ke globální katastrofě, například vysvětlit podstatu Růžové bouře nebo tajemství ztraceného „memoáru“, na němž visí osud přeživšího lidstva. Nakonec je z toho rozsáhlá vysvětlovačka, která působí těžkopádně. Závěr pak nenabízí výraznější katarzi, vlastně ani nevím, zda v tom, jak se Sera a Parker v závěru zachovají, tkví naděje, nebo prohra…?
Na druhou stranu nelze knize upřít čtivost. Vyprávění má svižné tempo, dialogy jsou živé a akční scény autorka zvládá popsat velmi detailně a přesvědčivě. Oproti prvnímu dílu však mizí střídání perspektiv, což je škoda – právě to dodávalo vyprávění větší dynamiku. Žánrově jde o hybrid: fikční prostředí se tváří jako postapo, důraz na vztahy odpovídá spíš romanci, dějem je nejblíže akčňárna. A maličko je to i sci-fi, to když autorka přidá nějaké technologické rekvizity.
Zajímavější rovinu představuje Citadela jako teokratické společenství. I když jde o směs různých motivů (včetně prvků připomínajících inkviziční praktiky), je patrná snaha o širší společenský kontext. Postavy samotné – s výjimkou démonického Otce Felebia – však zůstávají v mantinelech žánru young adult – jsou emočně rozkolísané, impulzivní a často jednají zkratkovitě.
Právě tento rozpor mezi jejich rolí a chováním je nejvýraznější slabinou románu (i když sama autorka své postavy miluje a dokonce jim v doslovu děkuje). Sera střídá pózy tvrďačky s výbuchy emocí, Parker zase kolísá mezi disciplinovaným vojákem a mužem, který kvůli osobnímu vztahu opakovaně selhává. Výsledkem je nevyvážený celek, který působí spíše jako vztahové drama než příběh o přežití civilizace.
Je zřejmé, že autorka cílí především na mladší čtenáře. Nabízí jim hrdiny, s nimiž se mohou ztotožnit, a příběh kombinující romantiku, akci i dystopické kulisy. Právě této skupině lze knihu doporučit – zejména pokud jim vyhovoval první díl. Doufám, že si Devět nocí užijí stejně jako Devět dní, a budou svým hrdinům držet palce, prožívat s nimi trápení a těšit se, jak nakonec vše dopadne.
Zuzana Strachotová ve své duologii vytvořila něco, co je zdánlivě neskloubitelné, ale nakonec to má určité kouzlo. Ovšem knihovnice z toho budou mít noční můru, až budou váhat, do jakého regálu knihu zařadit. I přes pozitivní ohlasy doufejme, že autorka do budoucna nechá přepisů svých raných prací a pustí se do nových věcí. Docela se těším, co provede třeba s pokračováním Vypůjčeného času.
Procentuální hodnocení: 60 %
Zuzana Strachotová: Devět nocí
Vydala: Epocha, 2026
Vydání: 2. přepracované
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 524
Cena: 499,- korun
