Drak bere vše, a tím myslíme fakt všechno

U příležitosti vydání elektronické verze přinášíme recenzi na knihu Drak bere vše od Haniny Veselé, v pořadí šestý příběh o telepatce Magnólii a jednu z mnoha knih zasazenou do RPG světa Asterionu. A tenhle drak vám výměnou za svoji společnost za dlouhých letních dnů i zimních večerů vezme opravdu všechno: hromadu času, kousek víry v lidstvo a citlivějším povahám možná i nějakou tu slzičku. Je to dobrý obchod.

Magnólii tentokrát mise pro lorda Kirbega zavede do podmořských držav Sandol Kah, odkud se jí podaří utéct s magií nasáklým artefaktem, který děsí i samotnou temnou bohyni. Na pohled nenápadná krabička a její neznámý obsah nejen působí smrt těch, kdo se jí dotknou, ale také slouží jako brána do prastarého města Thurgu – místa uzavřeného zbytku světa, které bylo považováno za navždy ztracené. Když ale Magnólie branou nechtěně projde, zjistí, že nic není tak jednoduché, jak se zdá, a že dostat se z Thurgu ven nebude žádná hračka – už proto, že na místní její schopnosti nepůsobí a ona skončí přidělená jako asistentka šlechtickému synkovi, který z ní dělá pokusného králíka. Nemluvě o tom, že síla ukrytá v magické schránce dalece přesahuje schopnosti Magnólie i jejích pozdějších spojenců a nehrozí ničím menším než zničením světa, což pořád není nic v porovnání s pletichařením, kterým si prochází vládnoucí rodina města. Magnólie se tak má co ohánět, aby udržela naživu když už ne své společníky, tak přinejmenším sebe, a zachovala si aspoň mizivou naději, že se někdy vrátí domů.

Město dostupnější, než by se zdálo

V zájmu férovosti musím přiznat, že moje znalosti o Asterionu jsou přinejlepším povrchní. Proto mě příjemně překvapilo, že i kniha tak nasáklá historií a mytologií tohoto světa, jako je Drak bere vše, se dá bez potíží číst, i když se ve faktech nijak extra neorientujete. Všechny podstatné informace jsou totiž podávány po dostatečně malých kapkách, aby je člověk stihl vstřebat a zároveň se o svět začal zajímat. Pro ty zvídavější navíc kniha přidává i rejstřík významnějších postav a přehled nejdůležitějších historických událostí, díky čemuž slouží jako výborný odrazový můstek pro každého, kdo by chtěl Asterion dál prozkoumávat.

Většina děje Draka se nicméně odehrává v jediném městě – od zbytku reality odříznutém Thurgu, z nějž si jedna z nejmocnějších myslí na planetě udělala soukromý experiment a jehož architektuře vévodí pastmi prošpikovaná magická věž Ancimiar. Thurg je na první pohled klidnou idylkou v poslední výspě starých říší, ale jen do chvíle, než v něm někdo skončí nedobrovolně. Z města totiž kvůli okolním lesům plných nepřátelsky naladěných potvor není úniku, portálem se zpátky projít nedá a místní skrývají pod rouškou bohorovnosti vlastní intriky a křivdy. Tedy alespoň ti, kteří vůbec mají svobodnou vůli. Sám Ancimiar navíc podle legend ukrývá artefakt, pro který stojí za to vraždit, a půlka Thurgu ho tak na příkaz Lorwena, skutečného pána města, neustále hledá.

Jak už ale bylo řečeno, do Thurgu je zasazena jen část děje. Drak bere vše totiž působí jako dvě knihy slepené dohromady: v první části se Magnólie po návštěvě bohyně u Sandol Kah – během níž stihne zachránit jednu nekromantku před velmi nepříjemnou smrtí – ještě nedobrovolně zastaví u Hajmóna, pověstného kruťase a Kirbegova oblíbeného pobočníka. Až díky Hajmónově vychloubání se Magnólie dostane k bráně do Thurgu, kde se teprve skutečně začne rozvíjet příběh artefaktu i města. Zároveň ale i v dalších částech knihy všichni do a z Thurgu courají jako studenti do menzy, až člověk začne přemítat nad tím, co že je vlastně na městě tak nedostupného. Nejen že přes astrál za Magnólií dorazí posily v podobě Hajmóna a nekromantky Delcante, ale i samotná Magnólie se vydá na pár výletů mimo městské ulice – jednou dokonce rovnou do rodné Plaveny! Kdyby nebylo tou dobou už pořádně rozjeté všeobecné krize, Magnólie by klidně mohla zůstat doma a nechat celý vznešený Thurg, ať se sežere mezi sebou a svoje magické hračky hodí psům.

Podobně děj bují až za hranice hladkého vyprávění ještě na několika místech. Při rozsahu přes pět set stran je to snad pochopitelné, ale i tak je škoda, že určité pasáže ze zpětného pohledu působí spíš jako spíchnuté horkou jehlou než jako promyšlené soukolí. Na druhou stranu jsou však některé dílčí dějové linie naopak velmi dobře zvládnuté a například smrt jedné vedlejší postavy díky nim nepůsobí bezúčelně, ale naopak dost neotřelým způsobem zasahuje do dalšího dění. Krom toho se tu nikdo s nikým moc nemaže a akce hraje prim; sáhodlouhých úvah se opravdu není třeba bát.

Plnokrevné postavy

Zmíněné dějové (či spíš logické) lapsy zamrzí, ale nijak zásadně nevadí. Tenhle příběh totiž primárně nestojí na prostředí, ale na postavách, a právě v nich se projevují nejsilnější stránky knihy.

V tomhle ohledu samozřejmě dominuje Magnólie, podle prvního popisu hlavní sexbomba v okolí díky záplavě rudých vlasů, bujnému poprsí a famózním nohám. Bylo by snadné ji zredukovat jen na telepaticky nadanou nafukovací pannu, nad kterou se dá dobře slintat, ale naštěstí se tak neděje. Magnólie není „silná ženská hrdinka“ – alespoň ne v tom smyslu, jak se často tahle kategorie postav chápe: buď hrozně drsná, ale ve skutečnosti čekající na pochvalu a pohlazení od někoho, kdo by ji měl opravdu rád, nebo naopak jen hrozně drsná a zahořklá. Magnólie tohle stereotypní přízvisko nepotřebuje. Má totiž dost vlastních charakteristik – umí se o sebe postarat, ale není superhrdinka; na život má zdravě cynický náhled, ale i tak si ho užívá; nadává jak dlaždič, ale nijak jí to neubírá na ženskosti; a nemá problém si s chlapy něco začít, ale určitě jim nebude podřizovat svůj život. Z postavy, která snadno mohla být pytlem stereotypů, je tak plnokrevná hrdinka, o které se člověk nestydí číst a docela rád by ji poznal, i když nejspíš raději z bezpečné vzdálenosti – děje se toho totiž kolem ní až moc a málokdy to pro okolí končí dobře.

Podobně rozmanité aspekty své osobnosti ukazuje i Hajmón, který se na začátku představuje jako muž oprávněně kruté pověsti, jen aby později ukázal svoje sympatičtější stránky, díky kterým si vás získá, i kdybyste nechtěli. Samostatnou kapitolou je potom arcimág Zvin, Magnóliin mentor a všeobecný parchant, s nímž má „jeho malá Noly“ bohatou a zdaleka ne ukončenou historii. Na straně thurgských potom výše zmíněným sekundují hlavně kněžna Brenhajn – další velmi dobře podaná ženská postava, v níž se skrývá víc, než se na první pohled zdá – a knížecí syn Lysandr, který je mezi všemi ostatními divokými kartami v knize tou nejdivočejší.

Tihle všichni přispívají ke koktejlu volně vznikajících a zanikajících spojenectví a nepřátelství, paktů, aférek, uražené ještinosti a vůbec kde čeho. Nemusíte se ale bát – tahle knížka není zatížená na citečky a je zábavné snažit se odhadnout, kdo jakou dohodu myslí vážně a jaké jsou skutečné záměry všech zúčastněných. Takové politikaření bez vysoké politiky, zato s vysoce aktuální touhou po přežití. Občas se sice přetvářky a dělení na „chce všechny zabít“ a „ještě není totální pomstychtivý magor“ střídají tak rychle, že by se v nich dalo snadno ztratit, ale na druhou stranu se nám dostane i překvapivě upřímných momentů každé postavy, především ve chvíli, kdy mají ztratit to, na čem jim nejvíc záleží.

 

Drak bere vše ze všeho nejvíc působí jako chaotický mix všemožných událostí, postav, cílů a plánů, v němž si něco podle své chuti musí najít každý už jen díky téhle rozmanitosti. Scéna střídá scénu někdy až závratně rychle, ale je to zábavná jízda, která vám nedovolí se nudit. Příběh se totiž se svými aktéry nepárá a tomu odpovídá i styl psaní a spád. Pokud vám nevadí občasné dějové zaškobrtnutí a máte rádi knihy s prokreslenými postavami, kterým se ale autor zbytečně nehnípá v jejich křehké psýše a raději stránky plní akcí a zvraty, je (troufám si říct, že nejen tohle) Magnóliino dobrodružství přesně pro vás.

Hanina Veselá: Drak bere vše
Vydal: Mytago, 2015
Obálka: Roman Kýbus
Formát: brož.
Počet stran: 552
Cena: 299 Kč (e-book 99 Kč)

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

  1. Já to četl a byl jsem velice spokojen. Autorka totiž umí psát. A umí psát tak, že nějaké to zaškobrtnutí a nějaké ty nesrovnalosti jí člověk rád odpustí, nebo si jich ani kolikrát nevšimne.

  2. Líbí se mi, jak se postavy téhle ságy příběh od příběhu vyvíjí. A to i přes to, že na to v té dějové smršti nemají moc čas. Právě kvůli téhle rozmanitosti nebylo těžké vytvořit ilustrace, a už se těším, až rozjedeme další párty 😛

Zanechat odpověď