Dvůr mlhy a hněvu: Když temnota nakonec není tak zlá

Ve Dvoře trnů a růží se Feyre Archeon rozhodla zachránit celý Prythian prokletý vílou Amaranthou – a zemřela při tom. Vzkřísilo ji sedm prythianských vladařů a v tomto procesu ji přetvořili na nesmrtelnou vílu. Ani jeden z nich nečekal, že by si během toho její tělo od každého vzalo kapku jejich moci. Tamlin, vladař Jarního dvora, ji poté odvedl domů…

Když nic není, jak se zdá

V pokračování Feyre pronásledují noční můry o tom, co musela přetrpět a udělat pod Horou. Téměř každou noc se budí vlivem snů tak strašných a nechutných, až ji nutí zvracet. Stala se z ní naprosto zlomená, slabá vílí troska. V situaci jí nepomáhá ani její milý Tamlin, jenž ze svého domova vytvořil zlatou klec a odmítá Feyre kamkoliv pustit, natož s ní řádně mluvit. V důsledku toho hlavní hrdinka pořádně nejí, slábne, je neustále vyčerpaná a upadá do depresí. Citově je absolutně nestabilní, a co hůř – při citovém vypětí se začínají projevovat její nově probuzené a nalezené schopnosti, jež neumí ovládat, a Tamlin jí odmítá pomoci s trénováním, což je smrtelně nebezpečné. Jak pro Feyre, tak pro její okolí.

Tamlin po tom, co musel bezmocně přihlížet čím vším jeho milovaná prochází, to také nemá v hlavě úplně v pořádku a dal si za úkol Feyre chránit ať to stojí, co to stojí. Vůbec nevnímá Feyřiny změny a o jejích nebo svých nočních můrách nehodlá konverzovat protože má přece moc práce s vladařením a stavěním celého dvora na nohy. Někdy mezi koncem prvního dílu a pokračováním Tamlin požádal Feyre o ruku a ona mu řekla své ano, takže navíc má na starost rozruch ohledně svatby (svatební před-oslavy). K té nakonec nedojde, protože se na scénu vrací vladař Nočního dvora, Rhysand, přesně v momentě, kdy Feyre váhavě prochází uličkou a domáhá se svého slíbeného týdne v měsíci, který má hrdinka strávit u něj na dvoře.

A aby toho stresu neměla Feyre málo, dozvídá se během návštěvy Nočního dvora, že Amarantha byla jenom začátek, poskok sloužící Králi Hybernu, který má v úmyslu zbořit Zeď a zotročit to něco málo ze smrtelníků, co zbývá. Nebo zabít – u něj člověk nikdy neví.

Výměna rolí

Sarah Maasová přivedla na svět plno nových vedlejších postav a napsala je skvěle! Čtenář tak má možnost setkat se s Tamlinovou velekněžkou Ianthe, které samozřejmě záleží pouze na blahu Feyre a celého jejich dvora. Snaží se být její přítelkyní, uklidňovat ji, a zároveň zvládá mít Tamlina pod palcem. Hotový vlk v rouše beránčím – a všichni jí to žerou. Navíc se zdá, že Tamlinovo šílenství podporuje, protože rozhodně nedělá nic proti tomu, aby se jeho stav zlepšil. Z vladaře se tím pádem stává absolutní a těžko zvladatelná bestie. Na Feyre se často utrhuje, zakazuje jí spoustu věcí a má návaly vzteku během kterých se jen těžko zvládá ovládat.

Na druhou stranu Rhysand, kterého mohl mít čtenář z prvního dílu zafixovaného jako super záporáka, se najednou ukazuje v lepším světle. Nejenom kvůli vedlejším postavám, díky kterým se objevuje Rhysova poněkud uvolněnější a hravější stránka, ale protože se čtenář dozvídá, co všechno musel podstoupit pro ochranu svého lidu. Co všechno obětoval.

K mému překvapení je změna v milostné lince naprosto plynulá a lehce pochopitelná, protože zatímco ve Dvoru trnů a růží snad každý fandil Feyre a Tamlinovi, v tomto díle jsou oba dva přeživšími a liší se od lidí, jimiž byli pod Horou. Jejich vztah se stal toxickým a absolutní noční můrou. Je jasné, odkud se Tamlinova přehnaná starost bere – přece jen, on sám je další raněnou postavou a snaží se s nočními můrami a trápením vyrovnat trochu jiným způsobem. Není pochyb o tom, že Feyre miluje, ale otázkou je jak moc.

Křehotinka s PTSD… a není jediná

Kdo čekal, že Dvůr mlhy a hněvu bude pokračování plné něhy “žili šťastně až do smrti”, šeredně se spletl. Spanilá kráska je totiž na pokraji zhroucení a krásný princ se stal pouze vyšinutým stínem osobnosti, kterou býval. Některým čtenářům může připadat, že je Feyre ufňukaná, ale myslím si, že v young adult literatuře je holt málo hlavních postav, které by trpěli nějakými depresemi či posttraumatickou stresovou poruchou, jako tady Feyre. Pokud ano, jen v malém procentu jsou dobře napsané, protože takových problémů se nikdo nezbaví během pár stránek či kapitol, a autorka ve Dvoru mlhy a hněvu věrohodně popisuje pomalý proces uzdravování.

Nehledě na výše zmíněné se zdá, že autorka své postavy velmi ráda trápí, neboť většina z nich si v poslední knize (bez ohledu na to, o jakou autorčinu knižní sérii se jedná) prochází hotovým peklem nebo jej má dávno za sebou a nese si následky. Výjimkou není ani Rhysandův nejužší kruh – Amren, jeho sestřenice Morrigan, Azriel a Cassian. Kromě Amren,u které si není nikdo jistý, co je vlastně zač, jsou všichni ostatní skvělým příkladem perfektních rodinných vztahů, z jejichž následků trpí dodnes.

Dvůr mlhy a hněvu je o několik příček výše než jeho předchůdce. Osudy a minulosti všech postav Sarah Maasová využila a výborně zakomponovala do celistvosti děje. O tom vypovídá i objem knihy – přes šest set stran! Ale kratší si ji nedokážu představit, protože je v ní všechno perfektně vysvětleno a s tou fůrou nových postav by kratší verze působila přeplácaně a nereálně.

Sarah J. Maas: Dvůr mlhy a hněvu
Vydalo: CooBoo, 2017
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 657
Cena: 369 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď