Hodina vlků, žoldnéřů a zběhlých čarodějů

V době postupného šíření křesťanství i na sever Evropy si magicky nadaní Norové musí vydělávat všelijak. Třeba jako kurýři na cestách, které hrdiny zavedou mezi vlky i démony. Zbraně řinčí, krev a magie tečou proudem a šílenci mají vycházky…

hodina-vlkuOsamělý vlk Harald, původem z chladného a stále ještě převážně pohanského severu, putuje Evropou, hasí žízeň po poznání a na jídlo a nocleh si vydělává, jak se dá. A to hlavně svým nadáním pro Umění – přestože je magie pod dohledem křesťanské církve, i pro čaroděje na volné noze se najde nejedna (obvykle nebezpečná) zakázka. Není divu, že se Harald při přecházení hor zaplete do událostí v prokleté, umírající vesnici, aby se o pár set stran dále pro změnu přimotal k norskému nájezdu na dánské město. A protože dočasným spojencům není radno věřit, v obou případech se může spolehnout jen na vlastní mozek, kouzla a pořádnou sekeru.

Za démonem

Hodina vlků sestává ze dvou samostatných příběhů: Hlavně se neohlížej spadá rozsahem někam mezi hodně dlouhou novelu a hodně krátký román, zatímco titulární Hodina vlků je kratší, těsně pod sto stran. První jmenovaný kousek je spíše komorní záležitostí s temným nádechem: v osamělé horské vesničce se dějí podivné věci, které se nejdřív tváří jako kletba, ale vyklube se z nich něco mnohem ošklivějšího. Harald a jeho noví známí – čarodějka ve službách křesťanské církve, velitel skupiny žoldnéřů a nechvalně proslulý lapka – se ve snaze ochránit místní a pomstít se za vlastní ztráty vydávají do ještě odlehlejší a osamělejší tvrze, jejíž osazenstvo podle všeho může za lokální trable. Pevnůstka je ale opuštěná a nepočetná skupinka tak musí vyrazit do jejích hlubin a poprat se se vším magickým svinstvem, které se tam stihlo posbírat.

Nejvýraznějším aspektem prvního příběhu je jemně hororová atmosféra – především v první polovině, kdy ještě nelze pořádně odhadnout, co se vlastně děje, je Haraldovo pátrání v nepřirozené mlze, která dusí celou oblast, zábavné a napínavé (jedna obzvlášť pamětihodná scéna ve vás pravděpodobně zvýší obezřetnost vůči kravám a dobytku obecně). Celá kniha je psaná z pohledu první osoby, čímž se ještě zvyšuje úvodní nejistota. Zvolený styl navíc umožňuje podrobně, ale nenásilně vysvětlit fungování magie – asi nejzajímavější aspekt Haraldova světa, v němž se adepti Umění kromě bylin a artefaktů hodně spoléhají i na „aktivní“ drahokamy a polodrahokamy a jejich magický potenciál.

Poněkud schematicky a předvídatelně oproti tomu působí sám hrdina, nejen s přihlédnutím k jeho obligátním postelovým hrátkám s jedinou ženskou postavou k mání široko daleko, ale i v porovnání s ostatními členy týmu. Harald je pevný jako kus skály: silný, za všech okolností racionálně uvažující a bez pochyb, to ovšem také znamená, že je od začátku celkem jasné, že se o něj není potřeba nijak zvlášť bát. Čarodějka Celine, irský sérgeant Ciaran, rytíř Lefort a dokonce i lapka Bonnard jsou komplexnější, a tudíž zajímavější postavy než sám Harald, nemluvě o jejich mnohem méně zřetelných motivech pro nasazování vlastních krků.

Mezi vlky

Oproti tomu Hodina vlků je o to svižnější, oč je kratší – na pár desítkách stran se z detektivního pátrání po vlko- či jiném dlakovi stane invaze Norů a pomstychtivý plán psychicky poněkud labilního divokého mága. Ne že by v prvním příběhu nebylo boje dost, ale v Hodině vlků se rube všechno se vším. Harald sice potká nové dočasné spojence, ale tentokrát musí skoro všechnu práci udělat sám, a že by na to měl nějak moc času, to se říct nedá. Spíš než sofistikovanou magií se vše tentokrát řeší mečem, sekerou a občas nějakým tím vydařeným kopancem do zubů. Horor je pryč, místo se koná závod o to, kdo se k cíli dostane dřív a kolik při tom stihne zabít lidí.

Haraldovi sice tentokrát nesekundují výraznější vedlejší postavy, ale jeho výše zmíněná schematičnost tu nevadí – v tom tempu usilování o životy a pozdějšího všeobecného plenění beztak na nějaké rozvíjení charakteru není čas. Popisy boje jsou dobře zvládnuté a alespoň okem laika se zdá, že respektují dobová specifika. (Ráda nicméně počkám na názor větších znalců historických zbraní.) Směřování zápletky sice lze odhadnout, ale ne natolik, aby to zabilo veškerou zvědavost, a krátký rozsah příběhu vyloženě sluší, přestože by bylo možné ho s trochou snahy rozvést i třeba na dvojnásobný či trojnásobný počet stran. Změna tempa po předchozí, přeci jen trochu víc úvahové Hlavně se neohlížej, je také spíše pozitivem. Vytknout lze jen naprosto přehlížený a nevysvětlený osud Ciarana, jediného dalšího pojítka, které se vyskytuje v obou příbězích.

Dosud lehce nadprůměrně působící kniha má bohužel jednu velmi slabou stránku, a tou je odfláknutá korektura. Překlepy, chybějící čárky, a dokonce ani hrubky nejsou jen občasným úletem, nad kterým by se daly s trochou vstřícnosti přimhouřit oči. Text se jimi jen hemží, a je tak podstatně těžší se začíst do příběhu, obzvlášť když ani redakce není valná a některé věty jednoduše nedávají smysl, popř. neberou v potaz dění v předchozích odstavcích. (Na chvíli jsem doufala, že se moje pdf verze od výsledného tisku liší. Neliší.)

Ve výsledku Hodina vlků nabízí nijak originálního hrdinu, jehož postava propojuje dva samostatné příběhy, přičemž každý z nich má jiné ladění, silné stránky i vyznění. Vcelku přímočaré zápletky jsou doplněné o dobře zvládnuté popisy a střípky informací, které oživují děj, ale nedělají z knihy žádné náročné čtení. Použití právě dvou textů (proč ne rovnou tři, nebo naopak jen jeden?) sice působí po autorově předchozím exkurzu do světa povídkových sbírek poněkud rozpačitě, ale ani tak od téhle knihy určitě nebudete odcházet s lítostí nad ztraceným časem.

Martin Sládek: Hodina vlků
Vydal: Klub Julese Vernea, 2016
Obálka: Jan Patrik Krásný
Počet stran: 392
Cena: 280 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď