Jeho jméno vládne – a zní Faja

Rok 2016 byl pro českou fantastiku skutečně požehnaný na nové projekty a jména. Svou činnost zahájilo pozoruhodné nakladatelství Gnóm!, objevil se projekt Lehké fantazijno a také v tomto roce vyšel Naslouchač zatím neznámé Petry Stehlíkové. Čtenáři a recenzenti svorně zajásali nad originální českou fantasy pro mládež, ocenili propracovaný svět, vyprávěcí styl i kultivovaný jazyk, jakým je kniha napsána. Na loňské vánoce se dočkali pokračování s názvem Faja a nyní se chystá vydání i třetího, závěrečného dílu. Proč se tedy k sérii vracíme právě teď, v mezidobí, uprostřed léta? Protože je to skvělé čtení na prázdniny. Sama jsem to vyzkoušela. Knihy sice mají pevnou vazbu a zaberou v kufru místo, ale věřte mi, ani při nejhorším přehazování zavazadel z letadla do letadla se nerozpadnou.

To tajemné slovo faja

Faja je skutečně neobvyklý název knihy, ale dobře vybraný, obzvlášť ve spojitosti s působivou obálkou. Působivá je právě ve své jednoduchosti a evokací pouštní krajiny možná někomu připomene kultovní Dunu. Faja je titul pro vládce sklenařských měst, ale kniha o žádném fajovi doopravdy není, byť se nakonec ukáže být alfou a omegou veškerého dění, stojí v pozadí jen jako připomínka a zosobnění moci – té skutečné, surové a hloupé i té skryté a mystické. Hlavní hrdinkou dál zůstává mladičká Ilan, vydávající se za chlapce a skrývající za oděvem sklenařů nejen své pohlaví, ale i domnělé tělesné znetvoření. Oplývá nebývalým talentem a je z ní takzvaná naslouchač(ka), která dokáže najít ve vzácné rudě na výrobu mečů sebemenší vadu. V prvním díle ságy jsme byli svědky jejích prvních učednických krůčků i náhodného okamžiku, kdy potkala kapitána oddílů jezdců, jejichž úkolem je chránit sklenařská města a obchodní stezky. Nechali jsme se unést potemnělou atmosférou městských ghett, kde žijí brusiči v nuzných podmínkách, odsouzení k věčné dřině v dolech a brzké ztrátě zdraví. Pro ženy z této kasty je přichystán osud neméně veselý, a tak se nemůžeme Ilanině matce divit, že přistoupila ke lsti a navíc dceru zatajila před jejím otcem – fajou.

Tady se poprvé setkáváme s oficiálním vládcem města, ovšem jako s postavou čistě zápornou. Faja coby strážce pořádků a kastovního uspořádání společnosti se tu jevil jako strůjce všeho zla, které Ilaninu rodinu a její třídu potkalo. Druhý díl ságy však s veškerým poznáním řádně zatočí. Ilan se s oddílem neohrožených jezdců dostává ven, mimo rodné město, a poznává krajinu a sídla bohatých lidí v nížinách a také nová nebezpečí. Nejde jen o divoké horské příšery, ale o úskalí mnohem rafinovanější a lstivější, třeba v podobě starší neškodné distingované dámy (ale ve skutečnosti osoby s nebezpečným vlivem). Svět je ve skutečnosti mnohem větší, než si kdy Ilan dokázala představit a historie mnohem komplikovanější, než se traduje mezi brusičskými mistry. Stačí, aby se objevil na zdech jeden záhadný nápis, a zavládne i mezi těmi nejohroženějšími panika. Důvod je však zatím neznámý a autorka čtenářům předhodí jen pár letmých náznaků.

Drzý spratek Ilan

Aby Ilan na tutlanou pravdu přišla, musí být nesmírně zvědavá a potrhle odvážná, a to ona naštěstí je. Pomalu dospívá do puberty a někdy se podle toho i chová. Je drzá nejen na kapitána, ale na kohokoliv, kdo se jen slůvkem dotkne jejího sociálního postavení. Pravda, když si uvědomíme, že čelí téměř rasistickým poznámkám od lidí, kteří vůbec netuší, co je to hlad a žijí si v pohodlí, vydobytém právě na utrpení sklenařů, tak se její rozhořčení jeví jako naprosto pochopitelné. Navíc žije mezi nepřáteli, nebo alespoň své druhy za nepřátele považuje, ačkoliv si mezi Pětadvacítkou získala několik přátel, kteří o ni pečují a laskavě odpovídají na všetečné otázky. Mají ji totiž za zvídavého a chytrého chlapce, ale i tak jsem měla často dojem, že Ilan zachází za čáru a pokouší trpělivost mužů i své štěstí. Jistě by nebylo pro slavný jízdní oddíl problém si „pronajmout“ od nějakého faji jiného naslouchače, poslušnějšího a klidnějšího, vždyť Pětadvacítku všichni uctívají a zbožňují jako nějaké bohy. Je až neuvěřitelné, jak Ilan všechno prochází, ač často riskuje, zatím se však žádné odhalení její identity nekoná, ani za drzá slova nepřichází žádný trest. Naopak, kapitán (připomínám, že je to třistaletý muž) se jí stále častěji ptá na radu, vyzvídá její názory a debatuje s ní o tom, co je správné. Zní to neuvěřitelně? Ano.

Divit se však možná budete častěji. Poslední eskapáda, při níž třináctiletá dívka popadne několik těžkých duvalů (mečů ze sklenitu) a na koni, na kterém sotva umí jezdit, se je pokusí dovézt někam do hor, kde kapitán s muži bojují proti krvelačným bestiím, aniž by s sebou měli své nejlepší zbraně, už byla moc i na mě jako čtenářku. Nechci podceňovat mladé dívky, nicméně pravděpodobnost, že na někoho náhodou narazíte v noci uprostřed horského terénu, je poměrně malá. Těch náhod se v druhém díle uděje až podezřele moc, Ilan náhodou vyslechne nějaké hlášení, náhodou se dostane do tajné místnosti, náhodou potká toho správného člověka… Stejně prapodivné je, proč by velitel jízdního oddílu měl být zároveň i tvůrcem uspořádání nové společnosti, stejně jako absence vzpomínek na věci před katastrofou (na to je potřeba i několik staletí, než se věci přestanou tradovat – vezměte si třeba, po kolik staletí si pamatujeme draky). Ačkoliv nepochybuju, že mantie v kombinaci s voalem je dostatečně důmyslný oděv, dokonale zakrývající celé tělo, přeci jen by časem mělo být patrné, že je uvnitř dívka, a nikoliv chlapec, i podle pohybů a chování (pokud Ilan mezi tolika neohroženými chlapy úplně nezdivočela).

Maličko mě mrzelo, že oproti prvnímu dílu došlo k určitému „zšablonování“ postav. Že se Ilan chová stále jako dítě a její výhružky vyznívají směšně a naivně, to jí můžu zazlívat jen těžko, avšak kapitán mohl zkusit víc než jenom jeden trvale přemýšlivý výraz, jeho zástupce Vargas by se mohl na drzého spratka občas rozzlobit a zklidnit ho třeba pohlavkem, a Erno by mohl redukovat svůj pečovatelský syndrom a přestat Ilan kontrolovat, zda se v noci neodkopala. Snad právě ona jediná občas předvede, že je živou bytostí z masa a kostí, třeba když roztomile střídá polohy, kdo je „přítel“ a kdo „zrádce“, nebo lavíruje mezi umíněností, ukřivděností a uražeností. Samozřejmě tohle všechno k období puberty patří a dělá z Ilan postavu uvěřitelnou a procítěnou. Velmi se těším, až začne nejen fyzicky, ale i genderově nabírat nějaké obrysy, a číhám na situace, kdy kapitánova bezprostřední blízkost v ní začne vyvolávat i jiné než úprkové reakce. Na to si však budu muset počkat až do třetího dílu série, který je naplánován na únor příštího roku a nese pracovní název Nasterea.

Průniky z reality

Možná jsem v některých ohledech dost konzervativní, když očekávám, že fikční svět bude ve všech dílech konzistentní. Ano, přiznávám, trochu mi lezly na nervy ty nové technologické hračičky, které moc do původního světa, který nás tak v Naslouchači uchvátil, nezapadají. Odněkud se vzal jakýsi Vallon, který všechno ovládá a přes chytrá hejblátka umí přenášet obraz i zvuk. Magie, představovaná oním zvláštním talentem „naslouchat“ sklenitu, tu najednou ustupuje do pozadí. Až na jeden malý pokus, kdy Ilan zkouší rozšířit své „umění“ o novou kvalitu, se musíme spokojit s pseudovědeckými rekvizitami. Tak trochu to vypadá, že s opuštěním prostředí sklenařů ztratila nejen Ilan, ale i autorka Petra Stehlíková pevnou půdu pod nohama a musí sáhnout k výpůjčkám odjinud. Kapitán a jeho dosud neznámá partnerka mi mimoděk připomněli velitele Freda Waterforda a jeho ženu Serenu ze seriálového zpracování Příběhu služebnice, který běžel nedávno v televizi. Ilanin oděv silně připomíná fremenský oblek do pouště, kastovní uspořádání podle profesního zaměření zase odkazuje k Divergenci. Alternativy k vymoženostem mobilů, tabletů a videokamer není z textu složité dekódovat. Možná se tomu prostě nedá vyhnout, je to všude kolem nás, nejde tomu utéct.

Text je navíc místy příliš zatížen cizími slovy (při diskusi, jak se ochránit před mrakem jedovatého sklenitového plynu, dojde na nápad postavit turnul mimo reteu a vytvořit tak fereastru – zkuste zalistovat ve slovníčku na konci knihy a ani jedno z těchto slov tam nenajdete) a čtenář si je nemusí všechna zapamatovat. Někdy mi však přišla až zbytečná, pokud označují tutéž věc, jenom v jiném jazyce. Inspiraci pro fiktivní „řeč“ hledala autorka údajně v rumunštině, sklenaři také měli přijít z Rumunska (pro zajímavost, po zadání mého příkladu do překladače vypadlo toto: postavit věž mimo síť a vytvořit tak okno, i další slova si můžete dohledat, např. mantie znamená „plášť“, voal je „závoj“, jen s duvaly jsem neuspěla). Nic proti rumunštině, je to rozhodně zajímavý jazyk, ani proti této prosté výpůjčce z naší reality (nakonec není jediná, v knize je např. zmiňovaná opakovaně Paříž). Když jsou cizí slova usazena chytře v kontextu, nemusí člověk ani listovat v žádném slovníku a pro dokreslení atmosféry slouží dobře. Pokud se jich však nahromadí příliš, připomínají spíš vědecký traktát, nebo jeho parodii. Nic z toho však autorka dozajista nezamýšlela.

Od pohádky k dystopii

Ladění příběhu díky těmto inovacím opouští svou původní „fantasy“ základnu a vynořují se silněji nakladatelstvím avizované rysy young adult dystopie. Pryč je příběh chudého děvčátka, které se přes zákaz podívalo oknem do domu boháčů a zatoužilo být uvnitř. Sklenařskou „Popelku“ nahradil spasitelský mýtus, jen ještě nedospěl ke zradě samonaplňujících se proroctví. Nemám však dojem, že by zrovna ona „technizace“ (resp. příklon k science fiction) nějak zvlášť příběhu či atmosféře prospěla. Možná se dalo dějovým zápletkám pomoci i jinak, ale to nakonec tolik nevadí. Naslouchač a nyní i Faja mají stále body plus za pokus o konstrukci originálního světa i volbu hlavní postavy, netušící, kým vlastně doopravdy je, vnitřně rozháranou a zmatenou rozporuplnými informacemi, které se k ní z různých zdrojů dostávají. Pěkná simulace toho, jak se dnes asi musí mladý člověk cítit, když se bez pořádné znalostní báze ocitá tváří v tvář novým skutečnostem a musí se rozhodnout, čemu bude věřit. Tím vším musí být Ilan čtenářské obci mladšího ražení nesmírně blízká a sympatická. Není proto divu, že jí také tolik čtenářů drží palce.

Autorka navíc zvolila vyprávění v ich-formě, takže tím ještě umocnila dojem deníku či vzpomínek a ulehčila čtenářům (resp. čtenářkám) ztotožnění s hlavní hrdinkou. Na druhou stranu se autorka vyhnula romantické linii a tedy i pasážím plným citových výlevů a zvolila spíše sušší komentování děje, bez sebeironie nebo hláškování. Pro toho, kdo nezná první díl, bude možná zpočátku složitější se v příběhu zorientovat, protože žádného milosrdného uvedení do děje či reálií se nedočká. I tak ho text strhne a bude číst dál, zvědavý, jak to celé dopadne. Série Naslouchač je vskutku úspěšný debut Petry Stehlíkové, která se po prvotině vydané vlastním nákladem dostalo přijetí v nakladatelství Host a její knihy nyní vycházejí po pečlivé ediční přípravě, v kvalitní vazbě a přebalu. Je dobře, že i k literatuře pro mládež se přistupuje s patřičnou pozorností a že dostávají prostor i čeští autoři a autorky. Takže za to velký dík a Petře Stehlíkové přeji hodně houževnatosti v jejím dalším snažení.

Procentuální hodnocení: 60%

Petra Stehlíková – Faja (Naslouchač 2)

Vydal: Host, 2017 (dotisk 2018)

Obálka: Andrej Nechaj

Počet stran: 440

Cena:  349 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď