Jiný svět: Když hrajete na život a na smrt…

Źánr litRPG slaví v současné době u čtenářů velký úspěch. A protože Fantom Print se veze na vlně a chrlí litRPGčka závratnou rychlostí, možná jste si ani nevšimli, že je na trhu ještě jedna „pomalejší“ konkurenční série. Hraju, abych žil však rozhodně není Popelkou, která by měla stát v koutě, jen se o ní díky nízké frekvenci vydávání jednotlivých dílů zkrátka tolik neví.

Přeneste se do světa zhruba za sto let. Technologický pokrok je znát, ale bohužel ani ten si nedokáže poradit úplně se vším. O tom se na vlastní kůži přesvědčí hlavní hrdina série, Gleb. Když u něj lékaři objeví zhoubný názor, rozhodne se doslova upsat duši ďáblu, nebo spíše stroji. Rozhodne se využít fenoménu vtažení, neboli pařit multiplayerovou online fantasy hru Jiný svět tak dlouho, dokud jeho vědomí neopustí jeho tělo a neuvízne v této hře nadobro. A tak se usadí do virtuální kapsle a začne hrát…

Hra nebo spása?

Než se pustíme do recenze, ještě si uděláme rychlé opakování. Co že to vlastně ten žánr litRPG je? Inu, v krátkosti by se dalo říct, že čtenář nakukuje přes rameno hráči počítačového RPGčka a dění na monitoru je přepsáno do formy literárního příběhu. Hlavní hrdina během děje zvyšuje své levely, zlepšuje vlastnosti i vybavení své postavy, prokousává se statistikami předmětů i ostatních postav… Zároveň je však kladen poměrně velký důraz na příběh, takže se neustále něco děje. Obecně se tvrdí, že litRPG je konečně čtení, které dostane pařany ke čtení knih, ale tahle literatura má šanci zaujmout mnohem širší okruh čtenářů!

Ale zpět ke Glebovi. Ten učinil své „životní“ rozhodnutí. Jeho cíl, tedy dostat své vědomí do digitálního prostoru, mu nikterak nebrání, aby se při hraní Jiného světa bavil a užíval si ji po svém. A součástí téhle „stategie“ je i volba poměrně neobvyklé postavy: nekromanta, prozatím však neinklinujícímu ke zlu, k čemuž tato postava doslova vybízí.

Dostáváme se do světa podobného zhruba našemu středověku, zkrátka do „klasického“ fantasy RPGčka, kde postavy mávají sečnými zbraněmi, střílí se maximálně z kuší, ženy jsou krásné, muži svalnatí a trpaslíci, elfové a další rasy na denním pořádku… Co vám mám povídat, klišé vedle klišé, celá řada stereotypů – prostě fantasy stylu meč a magie ve své nejryzejší podobě, jen trochu říznutá vědomím toho, že to vše existuje pouze ve virtuální realitě.

Jak si vedeš, nekromante?

Počátek Glebovy cesty je přesně v duchu počítačových her. Jeho postav je slabá, téměř bezbranná. Takže hurá na levelování. Heh, pokud nevíte o čem je řeč, budete mít možná při čtení problém, protože Dmitrij Rus používá větší množství slov z hráčského žargonu. Část z nich už zdomácněla v běžné mluvě, a pokud budete přece jen tápat, naleznete všechna na konci knihy ve slovníčku. Už použité výrazivo jasně říká na jaké cílové publikum je kniha zaměřena především, pro ostatní to možná bude trochu boj.

Celý děj je vlastně souborem kratších úseků, questů nebo lokací. Zkrátka – splň úkol, získej odměnu, zlepši si postavu a to celé znovu. Je to akční, má to dynamiku, ale v principu je to pouhé cyklické opakování toho samého.

Jak se ukazuje, je Gleb docela koumák a postavu si zvolil opravdu dobře, zejména díky možnosti přivolat si nemrtvého pomocníka. Na druhou stranu je třeba říct, že autor svému hrdinovi dost pomáhá a že si herní štěstí Glebova postava vybere během prvního dílu zhruba na sto let dopředu. První část knihy je spíše akčnější a část čtenářů může i odradit od pokračování ve čtení.

Je jasné, že Glebova postava není ve hře sama. Čtenář se musí od počátku potýkat s různými statistikami, zprávami a dalšími věcmi, které jsou zřetelně graficky oddělené a simulují interaktivní prvky počítačové hry. Gleb spolupracuje s pár dalšími hráči, potkává dívku, u které vše (byť trochu neuměle) směřuje k tomu, aby se stala jeho virtuální femme fatale, a získává i mocné přátele a nepřátele.

To druhá část knihy už funguje mnohem více jako klasický fantasy příběh. Nekromant se ponoří hlouběji do tajů virtuálního světa a kromě boje a hrabání zkušeností se pokusí získávat i jiné druhy úspěchů. I přes restrikce a herní mechanismy se mu podaří několik kousků, díky kterým již herní svět nebude nikdy stejný. Opět je v tom kus štěstí, opět je to na hraně uvěřitelnosti – a opět je chabým argumentem to, že kniha má bavit a ne nutit čtenáře pitvat se v nepodstatných detailech a pochybovat.

Jako rozjezd série funguje Jiný svět… vlastně výborně. Děj má totiž otevřený konec, což může být skvělým tahákem ke koupi dalšího dílu stejně jako hořkým zklamáním. Na druhou stranu autor nechává vše otevřené a nikdo nemůže čekat, že jednotlivé díly pojme jako uzavřený příběh.

Pokud budeme hledat oblast, na které je třeba zapracovat, pak jednoznačně na postavách a jejich chování. Gleb se mnohdy bez příčiny chová jako rozjívený puberťák, což u dospělého stiženého nevyléčitelnou chorobou tak úplně nečekáte, a i vztahy k ostatním postavám by snesly trochu víc hloubky. Rus podřídil vše spádu a čtivosti, díky čemuž je zpracování vztahů dost bito.

Poznámka autora: Pokud máte pocit, že text je obecný a nezachází příliš do podrobností, omlouváme se. Účelem nebylo prozradit předem vše, co vás čeká, ale nastínit, o čem kniha bude a na jakých principech funguje.

Nekromant versus šaman

Pro příznivce litRPG nabídneme i malé srovnání prvního dílu série Hraju, abych žil s podobnou sérií, Cestou šamana. Pokud sérii o šamanovi neznáte, klidně si přeskočte na poslední odstavec..

Oba rozjezdy příběhů jsou v podstatě podobné co se týká děje. Začínáme úvodem z reálného světa a následně se opakují všemožné mechanické činnosti za účelem získání zkušeností a výbavy. Zatímco šaman kope v dolech, nekromant loví, což je možná o něco zábavnější. Šaman je navíc dost omezen, protože je vězněm, a tím pádem nemá moc možností vyskakovat si.

Ve druhé části, kdy hrdinové začínají objevovat pokročilé herní mechanismy, jdou už knihy trochu jinými cestami, i když… Nekromant se snaží objevit něco, co funguje v reálu a v herním světě chybí, šaman bádá v rámci hry a zvyšuje své skilly a testuje možnosti. Šaman je díky tomu uvěřitelnější, nekromantův příběh zase živější a mírně odvázanější. Faktem je, že první díl Cesty šamana byl ve své podstatě tutoriálem, který Hraju, abych žil stihne za půl knihy.

Velkou devizou Glebova příběhu je fakt, že integrované RPG prvky jsou zde komplexněji zpracované. Zatímco šaman se soustředí primárně na statistiky předmětů, řeší Hraju, abych žil i statistiky vztahů s ostatními postavami.

Ve své podstatě jsou tedy zásadní rozdíly především v akčnějším ražení série Hraju, abych žil, a v komplexnějších vložených RPG prvcích. Co do čtivosti a zábavnosti si však příliš nezadají; u Cesty šamana si troufnu říci, že má zase propracovanější příběhovou složku a bombastičtější finále prvního dílu.

A ještě jeden rozdíl by se našel. Zatímco Cesta šamana už má vydáno všech sedm dílů, Hraju, abych žil postupuje rozvážně tempem jednoho dílu za rok. Snad s tím trochu zahýbe současná popularita litRP žánru.

Úvodní díl série, Hraju, abych žil, Jiný svět, je slušně zpracovaným litRPGčkem, které v několika aspektech předčí konkurenci. Zajímavě zvolená hlavní postava, mnoho RPG prvků, svižný akční děj a čtivý styl, kterým je kniha napsána; to jsou hlavní zbraně, kterými bude tato série bojovat o přízeň čtenářů. Takže pokud máte rádi počítačová RPG, není o čem přemýšlet!

Dmitrij Rus: Jiný svět (Hraju, abych žil I.)

Vydal: Fragment, 2017

Překlad: Václav Štefek

Obálka: Kadziro

Počet stran: 334

Cena: 299 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď