Terry Goodkind – Duch ohně 2

Zatímco si už brousím zuby na knihu Víra padlých, napsal jsem alespoň recenzi na druhý svazek Ducha ohně.

Jakmile jsem uviděl obálku Tajemství magie, musel jsem se smát. Na obálce desáté knihy ságy Meč pravdy je vyobrazen rytíř Sparhawk, třímající v ruce klenot Bhelliom, stojící na hradbách Cyrgy a nad ním se sklání Klael (čtenáři Eddingse vědí). Ono to vlastně není ani tak vtipné, jako spíše žalostné. Bohužel si nevzpomínám na knihu vydavatelství Classic, na kterou jsem si nemusel stěžovat. Když jsem si před zhruba třemi lety říkal, že úroveň knih (co se týče zpracování) určitě poroste, šeredně jsem se zmýlil. Naštěstí na druhé straně existují mezi vydavatelstvími světlé výjjimky, ale ani ty nejsou naprosto bezchybné. Tak dost. Končím s neustálým omíláním starého problému. Nechci se donekonečna opakovat. Raději se začnu věnovat knize Tajemství magie.

Stejně jako to bylo u všech předešlých dílů, tak i v případě knihy Duch ohně je lepším svazek druhý. Ale tentokrát jen o fous. Musím se přiznat, že psát recenzi na desátou knihu jedné ságy je pro mne obtížné. Připadám si totiž, že o všem důležitém jsem už nejméně jednou psal. A právě to ukazuje na jednu věc, která mne dost trápí. Ne snad na moji neschopnost (to bych si asi nepřiznal :o)), ale na jednotvárnost ságy. Je to stále to skvělé, napínavé a zcela záživné čtení, ale něco tomu chybí. Chybí tomu pořádná změna. Velice bych uvítal, kdyby se panu Goodkindovi podařilo ságu během jednoho až dvou dilů zakončit. A nějak triumfálně, aby bylo opravdu nač vzpomínat. Aby jsme si o 10 dílu neříkali, že na kvalitu těch prvních pěti se už spisovatel nezmůže a u 15 dílu se na kupování Meče pravdy už konečně vykašlali. Jednoduše, dobré nápady, hezké zápletky a čtivý sloh je nanic, pokud ho do sebe tlačíte z desítek tisíc stránek. Bojím se, že se bude Goodkind stále více opakovat a ze všeho zbyde jen fraška s hrstkou vychytaných nápadů.

Děj: Richard, Kahlan a Du Chailu se dostávají do Anderitu, s kterým jsme se dostatečně seznámili ve vyprávění o Fletchovi. V Anderitu Richard zahajuje svou obvyklou strategii s přemlouváním vládce, aby se k němu přidal. Pokud tak neučiní, bude proti němu válčit. Ale to už známe. Bohužel včele tohoto státu jsou opravdu skvělí politikové, ovšem záleží jim jen na jejich příjmech. A z tohoto hlediska se jim rozhodně vyplatí připojení k císaři Jagangovi, který je s vojskem doslova za humny. Ovšem stále více zde vyvstává problém s chimérami. Richard není, co dříve. Postarat se o vyhnání chimér nebo zařídit výtězství nad Jagangem v Anderitu? Clapec Fletch, který se nám představil v prvním svazku, sehraje malou epizodní roličku, která sice znepříjemní život Caře, ale je celkem zanedbatelná. Vytvoření této postavy spíše posloužilo k vykreslení situace v Anderitu. To by snad stačilo, ostatní je už na vás.

A na závěr klasické doporučení: Kdo zná Meč pravdy, ať neváhá a kupuje. Hezky si počte.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Zhoršení
    Plný souhlas s recenzentem, včetně názoru na obálku!!! 200 stránkové vykreslení situace v Anderitu (v minulém dílu) a zároveň epizodní roli Fletche bych klidně oželel. Težce brzděn spád událostí! Tak jako u předchozího dílu, spousta stran věnována ptákovinám, které brzdí příběh, což mě dost vytáčelo!!! Politika a zase politika. Dalo by se přirovnat k Eddingsovým knihám ze ságy Tamuli (komická shoda s pravděpodobně spletenou obálkou knihy), i když Eddings to s politikou přehání ještě víc! Autor by se měl věnovat více akci, tajemstvím a odhalování dalších skutečností, což nutí čtenáře číst a nedovolí mu odtrhnout se od knihy. Doufám, že to tak v dalších dílech bude a politika zůstane zapomenuta!!!

Zveřejnit odpověď