Před nějakou dobou se na našem knižním trhu objevilo nové dílo Jaroslava Mosteckého „Archivář”. Kniha v této formě je nová, většinu jejího obsahu ale „staří harcovníci“ sci-fi velice dobře znají z Ikarie a z různých sbírek.
Příběh otevírá povídka „Odpustkář“, která na sebe svým obsahem bere úlohu jakéhosi historického úvodu. Svižný dobrodružný příběh seznamuje čtenáře s okolnostmi, za jakých zanikla Země a začal být osidlován Mars.
Na tuto povídku navazuje nosný a zároveň spojovací příběh skupiny mladíků, žijících na terraformovaném Marsu, ovládaném církevním totalitním režimem. Tuto skupinku spojuje společná vášeň – čtení zakázaných knih. Jde převážně o sci-fi, ale jeden z nich časem spolu s literaturou získá dokumenty, které mohou otřást postavením církve na Marsu. Tato skutečnost je záhy prozrazena a události nabývají vcelku očekávaný směr a spád.
Do výše popsaného příběhu jsou umně zakomponovány staré známé povídky tak, aby korespondovaly s gradací děje nosného příběhu.
První z vložených povídek jsou „Železný kačeny“ – drsný dobrodružný příběh z vězeňské planety, na níž se jednou za čas pořádá prakticky sebevražedná jachtařská regata. Ředitel věznice vybírá pět vězňů, kteří mají podle jeho představ buďto vyhrát cenu (svobodu), nebo zemřít. Proti lidem zde stojí nejen příroda (neuvěřitelně žíravé mikroorganismy v místním oceánu), ale i automatické bojové lodě, které samovolně brázdí oceán od jakési zapomenuté války a likvidují vše, co se octne v dostřelu.
Druhou povídkou jsou „Sekyry na Viole“, vyprávějící o osudu jednoho z dřevorubců, kácejících obrovské stromy, spojující planetu zvanou Viola s jejím vesmírným souputníkem. Tito „lesní“ velikáni skrývají nejrůznější poklady a tajemství, za jejichž odhalení se platí vlastním životem. Přežije hrdina svůj objev?
Třetí povídkou je „Jednu modrou za tři lišky“. Evropa se pomalu začíná vzpamatovávat z podivné ekologické katastrofy. Pobřeží Černého moře připomíná svými podmínkami okolí Hudsonova zálivu a hlavním zdrojem obživy je lov kožešin, provozovaný nejrůznějšími dobrodruhy navzdory kozákům, skutečným pánům této země. Situace se přiostřuje nějakou dobu poté, co jeden z lovců začne správci obchodní stanice dodávat neobvyklé modré kožešiny. Pátrání po původu tohoto cenného obchodního artiklu přináší nečekané překvapení…
Čtvrtá povídka se jmenuje „Já, spasitel“ a zavádí čtenáře do podivného, opět postkatastrofického „vodního“ světa. Hrdina tohoto příběhu je díky jakési uměle zabudované schopnosti „vybrán“, aby pomohl spasit, tedy ve skutečnosti odsunout do vesmíru populaci dané oblasti s předstihem proti původnímu plánu. Celá záležitost má ale několik háčků…
Knihu uzavírá kratičký autorův doslov, ve kterém je dost natvrdo řečeno, jak je to ve skutečnosti s „křesťanskou láskou a tolerancí“. Tento doslov je současně věnováním – věnováním všem obětem této „lásky a tolerance“.
Jaroslav Mostecký nám v tomto kompilátu předkládá drsné a dobrodružné čtivo, proložené jednoznačným poselstvím. Přestože většina obsahu není nová, zachovává si v daném spojení svou kvalitu. Spád děje je umocněn řazením jednotlivých povídek a jejich kombinace s nosným příběhem umocňuje atmosféru a účinek knihy na čtenáře. Správně dávkované akce kombinované s vhodně volenými úvahami a popisnými pasážemi udržují čtenáře neustále v napětí a nedovolují mu ustrnout na jednom místě. Celkové vyznění i v závěru nepokrytě hlásaný (nejen) autorův názor na křesťanské církve (pozor – nezaměňujte víru a církev – k víře žádnou organizaci nepotřebujete!) mohou přinést řadu odsudků a od jisté strany možná i nějaké ty žaloby, to však nic nemění na skutečnosti, že jde o dobrou a svým způsobem i velmi užitečnou knihu.
Pro zájemce o autorovu další tvorbu je za doslovem zařazen medailonek od Tomáše Němce, obsahující dosti podrobnou bibliografii Jaroslava Mosteckého.
Hm, “nezaměňujte víru a církev”… Ale tady se jasně píše křesťanství, ne katolická církev… viz. -jak je to ve skutečnosti s „křesťanskou láskou a tolerancí“-. Já osobně křesťan jsem, nehlásím se k žádné existující církvi, ale na tohle by jste si mohli dávat pozor. To by se dalo brát jako útok na všechny věřící křesťany.Tedy – katolická církev není to stejné, jako křesťanská církev (máme církve protestantské, pravoslavnou atd.).
Tím samozřejmě nechci nikoho napadat. Bylo to jen drobné upozornění.
víra
Věřit může každý tomu, co uzná za vhodné. Pohroma vypukne ve chvíli, kdy dojde na násilné vnucování víry a je za tím účelem zřízena organizace – lhostejno zda církev, nebo politická strana (nebo kříženec obojího, ostatně bolševismus má taky křesťanské a po organizační stránce církevní kořeny). V tomto detailu se tudíž s doslovem knihy poněkud názorově rozcházím a proto výslovně upozorňuji na skutečnost, že víra a církev (tedy instituce těžící z víry) jsou dvě různé věci. Bez církevní organizace by křesťanství bylo někde úplně jinde a paleta různých náboženství by byla daleko pestřejší.
Organizace vznikají jako shromáždění lidí stejného názoru a z tohoto pohledu je považuji za přirozené.Knihu jsme nečetl, ale její duch je podle mně příliš jednostranný.Byť například k Pullmanovu “formátu” to má ještě hodně daleko.
p. Kábrtovi
Musím se přiznat, že nejsem příliš sečtělý, a o Pullmanovi nic nevím. Zarazilo mne ale, že se vám zdá duch knihy jednostranný, aniž jste ji četl! Já ji četl, myslím si, že by snad mohla existovat bez přiložených povídek a víc rozvinout samotný ústřední děj, ale kdo chce tvrdit, že v závěrečném odstavci neuvádí p. Mostecký pravdu? Upalovalo se? Ano. I za napsání knih, které jistí lidé nepřečetli, ale odsoudili. 300000 lidí? Věřím, že ano, a to se nepíše o Španělsku, kde to jistě bylo ještě horší, o Skotsku atd… Sám jsem o tom párkrát diskutoval s věřícími lidmi, a to jak aktolíky, tak protestanty, tak i těmi kteří nechtějí mít s žádnou církví nic společného. Drtivá většina skutečně argumentovala, že je to zneužití několika jedinci, jak se uvádí na konci téhle knížky. Připomínám – není to tak dávno co katolická církev rehabilitovala faráře Lautnera, známého z Kladiva na čarodějnice, kterého inkvizice upálila během čarodwjnických procesů. Nikde jsem se ale nedočetl, že by rehabilitovali i ty ostatní. To je mají pořád za čarodějnice? Zavinil to “odsouzeníhodný” jedinec Boblig? Ano? A o čí autoritu se opíral, a jeho činy se opíraly o čí autoritu celá ta staletí? To, co ej na konci knížky Archivář napsáno je přesně to, co možná vytočí pár lidí, ale co nikdo nemůže vyvrátit, protože je to historie a dnes už snad není tak jednoduché ji přebarvovat, jak se to hodí.
Archivář
Znal jsem studenta archivnictví a pomocných věd historických Michala Pešťáka, později archiváře. Je to autor této recenze?
Petře –
jsem to já. Ale těmhle svým výplodům (všeobecně) neříkám recenze, ale “nářek nad tím, za co jsem zase vyhodil prachy”:-)). Skutečné recenze jsou o něčem jiném – viz příslušný rozbor v Ramaxu (kdysi před lety).