Ať vejde ten pravý – Lindqvist John A.

Vykořeněné stockholmské předměstí. Šikanovaný chlapec s utajenou zálibou v násilí. Záhadné vyhládlé děvče a zdeptaný pedofil, jenž ji miluje až za hrob. Parta alkoholem nasáklých individuí. Matky, které si nevědí rady s vlastními dětmi. Mladý feťák, který se ničeho nebojí. Zásadový policista, který si myslí, že se ničeho nebojí. A čtyřiadvacet mrazivých dnů na přelomu října a listopadu 1981, které jejich malému, domněle neotřesitelnému světu podrazí nohy.

logo_kulate
Ať vejde ten pravý

Oskarovi je dvanáct. Místo kartiček hokejistů sbírá novinové články o mordech a rád si představuje, jak by to všem nandal – jenže to nikdy neudělá. Nikdy se těm panchartům, co ho šikanujou a dělají mu ze života peklo na zemi, nepostaví. Štěstí, že se poslední dobou daří aspoň s těmi články: nedaleko našli v lese mrtvolu, mladíka pověšeného za nohy na strom a nádherně vykrveného, že nezbyla ani kapka. Noviny se po vraždě můžou utlouct, stejně jako policajti, protože proč by někdo zabíjel kluka takovým způsobem? Snad jedině rituální vražda, ne? Otazníky se množí jako mrzké kočky v zavřeném bytě.

Tehdy se do sousedního bytu přistěhuje postarší podivín s malou „dcerkou“. Eli. Eli se skamarádí s Oskarem. Pomáhá mu a je to jediný člověk, kterému Oskar může věřit. Člověk? Eli necítí zimu, vychází jen po západu slunce a když ji chcete pozvat na návštěvu, musíte ji pozvat výslovně.

A další vraždy. Další záhady. Další lidé, kteří se do toho zapletou; pro většinu z nich už není cesty ven.

Držíme v rukou příběh ve své podstatě velmi jednoduchý. V podstatě. Fakta jsou jasná: Eli je upírka. Aby Eli přežila, potřebuje pít krev: živou, na humánní krevní konzervy zapomeňte. Otázkou tedy není kdo. Otázkou je jak. Jak její příchod otřese životy místních? Čím vším musejí projít, než bude po všem? Ať vejde ten pravý totiž není kniha o upírech. Oni tam vystupují, ano, ale není o nich. Je to kniha o lidech, ztracených, opuštěných, milovaných, milujících, bojujících i odevzdaných, o těch, kteří přišli o všechnu naději, stejně jako o těch, ve kterých silně žhne. Na téměř čtyř stech padesáti stranách se odehraje značně lyrizovaná forma dramatu, který by sám o sobě zabral sotva čtvrtinu. Děj plyne jako zamrzající řeka – pomalu, nelítostně. Nelítostně v sobě uvězní všechny, kdo se odváží vstoupit.

Lindqvist je natolik zručný vypravěč, až se skoro až nechce věřit, že Ať vejde ten pravý je jeho prvotina. Má neuvěřitelnou schopnost vtáhnout čtenáře do hlavy postavy, z jejíhož pohledu zrovna vypráví, a to je, vzhledem k tomu, že poměrně rychle střídá náhledy asi deseti postav, úctyhodný výkon. Každý z nich je navíc lehce odlišen i jazykově (Lindqvist nepoužívá jednu slohovou šablonu na všechny – malý kluk uvažuje jinak než učitel švédštiny nebo prodavačka ze samoobsluhy a na stylu vyprávění z jejich pohledu je to poznat; přesto se liší jen v drobnostech a nenarušuje to kontinuitu knihy.), díky čemuž jsou ještě plastičtější a živější. Vždycky jste tam, vždycky cítíte s postavou, ať se jedná o školního tyrana, jeho oběť nebo usvědčeného pedofila. Právě u toho posledního to vnímáme asi nejsilněji – s takovou postavou bychom sympatizovat neměli. Jenže jakmile nahlédneme do jeho myšlenek, najednou to není stvůra, je to člověk, který jen… miluje. Jinak. Sám nechce, ale nemůže si pomoct – ono ho to sice neomlouvá, ale stejně ho nedokážeme považovat za zrůdu. Podobně nejednoznačné jsou i všichni ostatní – ostatně, jako skuteční lidé. Čtenáři je tím vlastně znemožněno stavět se na něčí stranu – protože místo toho, aby byly postavy spíše kladné nebo spíše záporné, mají ty zdejší pouze určité vlastnosti, a nezbývá než sledovat a nechávat se unášet s proudem.

Ať vejde ten pravý je nesmírně silný příběh, ať už s upíry nebo bez nich. Upír je tu chápán jako prostředek, nikoliv jako objekt. To nejdůležitější se odehraje v úplně jiných rovinách. Nejdůležitější je láska tak čistá, jak ji mohou prožívat jen dvanáctileté děti – o tom je celá zdejší romantika. Je to příběh mrazivý a bezútěšný, ve kterém stockholmskou zimu poznáte doslova na vlastní kůži, ale zároveň překypující citem. A hlavně plný naděje – ta tu neumírá, právě naopak. Navzdory vší té depresivitě se po přečtení budete cítit dobře.

  • Autor: John A. Lindqvist
  • Překlad: Jana Holá
  • Formát: hardback
  • Počet stran: 448
  • Cena: 378 Kč
  • Nakladatel: Argo, 2010

Petra Babuláková (redaktor)

petra.babulako­va@fantasypla­net.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

9 komentářů

  1. prodam
    ahojky. tuto knihu bych rada prodala. je uplne nova, pred 14 dny koupena a nectena. prodam ji za 200 plus postovne. poslu dobirkou

  2. kelly
    okamžitě beru,pošlete mi na můj mejl podmínky obchodu

  3. Palec nahoru
    Knihu jsem nečetl, takže nemohu recenzi hodnotit z hlediska věcné správnosti, ale i tak bych ji chtěl pochválit. Stručná, čtivá, každé slovo má své místo. Zatím nejlepší plod Soutěže recenzentů, co jsem ze četl.

  4. Ehm, to předposlední slovo je poněkud navíc, omlouvám se.

  5. Taky myslím, že se recenze hodně povedla a vlastně s ní i souhlasím, až na tu předposlední větu o naději. Mně to naopak přišlo beznadějné, všichni zúčastnění se topí ve svých problémech a nedokáží z nich uniknout.

  6. at vejde
    Lucc: děkuji, potěšilo 🙂
    Renča: díky 🙂 No a konkrétně tohle je asi na každém, jak si přebere. Souhlasím, že pro spoustu postav úniku není, ale mně se to přece jen točilo hlavně kolem Eli a Oskara, kterého když porovnám s tím, jaký byl na začátku a pak na konci, tak pro něj jistou šanci vidím. Proto mi ten konec přišel celkem pozitivní. (Rozhodně mnohem pozitivnější, než jsem čekala :))

  7. to Taylor:
    nechci to moc spoilerovat, ale ani pro Oskara to nevypadá moc pozitivně, hrozí mu Hakanův osud.

  8. to Renča
    Hups, tak to mě popravdě vůbec nenapadlo, ale ani teď si to nemyslím. Neříkám, že to vidím nějak extrémně sluníčkově, ale beru to tak, jak jsem napsala. Ale díky za názor, aspoň jsem se nad tím zamyslela i z jiného úhlu 🙂

Zveřejnit odpověď