Netradiční, překvapivá, rusofilní, klasická i předvídatelná… taková je kniha u nás zatím nepříliš vydávaného, na východě však již pevně zavedeného autora převážně znepokojující hard SF (u nás sbírka s fantasy-zavádějícím titulem Vlkodlak). Podívejme se nyní zblízka na žánrově těžko zařaditelný počin jménem Běsova tvář, který zdánlivě klestí cestu slovanské fantastice u nás, ale jehož tematický záběr je, jak uvidíme, mnohem širší.
Začněme pěkně od píky – prvním dojmem. V knihkupectví Běsova tvář rozhodně neupoutá potencionální kupce nikterak originální obálkou, ačkoliv na standard české scény zde Milan Fibiger odvedl mistrovské dílo, které navíc sedne obsahu (pro nevšední prozření doporučuji zaostřit na dva kříže v levém dolním rohu obálky). Pohrozí nám úctyhodných 451 stran textu… bichle k pohledání.
Zadní strana obálky bohužel propadla trendu poslední doby a uvádí knihu jako další nekonečnou akční řežbu. Dokonce i ukázka textu se zdá být zvolena tak, aby přesně zacílila zvláště srdce milovníků krve a drsně hláškovitého násilí.
Tímto mohu uvést složitý pokus o žánrové zaškatulkování knihy, a totiž její opatrné začlenění do šuplíku s nálepkou URBAN FANTASY. Spíše bych se ale přikláněl k něčemu jako MODERN FANTASY (výstižnější termín pro podobný žánr je používán v RPG branži: URBAN ARCANA). Knize chybí poetika Sandmana, a její urban fantasy prvky dusí přílišný realismus násobený patosem patriotismu, o kterém ještě bude řeč.
Spokojme se tedy se sice zavádějícím, ale jinak výstižným názvem moderní fantasy ve smyslu, že příběh kopíruje schéma tuctové brakovinotvorné high fantasy a zasazuje ho do naší reality (pro příběh vlastně naprosto nepodstatné a neurčující). Oněch několik dní a řetězec více či méně dramatických událostí by se stejně dobře mohlo udát v jakémkoliv jiném vesmíru či fantasy světě bez jakýchkoliv změn, a tak náš vlastní svět jakožto kulisa zde působí kostnatě a bezbarvě. Nakolik bylo záměrem autora zjednodušit náš svět na několik globálních konfliktů a pokračující třídní boj, nedokážu přesně určit. Rozhodně to ale zavání pokusem o co nejtemnější atmosféru bez ohledu na následky.
Dost už ale suchých pokusů z oboru literární teorie, zpět k recenzování.
Už z toho, jak moc Běsova tvář přesahuje škatulky a jak těžké je dát ji jakoukoliv určující nálepku, je znát, o jak jedinečnou knihu jde. Ale ta jedinečnost rozhodně není pro každého.
Běsova tvář nepatří mezi čistě akční proud fantastiky. Pokud ji hodláte číst jako předkrm k další Kulhánkově rudé lázni, vaše žízeň zůstane neuhašena. Boj se tu najde, ale chybí mu precizní plynulost Žambochových románů nebo frenetická filmovost již zmíněného Kulhánka. Akce je věcná, popisná a ukrutně rychlá. Nic víc, nic míň. Co tedy zbývá mainstreamově zajímavého? Rozhodně se setkáme s magií. S tunami magie. Různých energií, démonů, barevných blesků, záblesků a zášlehů, černých i bílých mágů a božstev si užijeme nadbytek. Konkrétně s jejich východními variantami, trochu okořeněnými silným symbolismem (šesticípá hvězda, falus…) a celkem neotřelými nápady.
Dále se musí čtenář připravit na hromadu zavádějících odkazů a historizujících náznaků, kterými autor předvádí minulost svého světa. Ten je pro mě i po přečtení knihy velkou záhadou společně s do očí bijící stylizací magie a záplavou mystického = mlžícího balastu. Dozvíme se pouze něco o tom, že jakýsi zlý bůh si ze Země udělal zdroj energie a vrací se sem každé druhé desetiletí, aby ji načerpal. Jeho kult zde v mezidobích připravuje ideální podmínky pro vyklíčení mezilidské zloby, násilí a všeobecně se věnuje tomu, co bychom od Kultu zlého boha čekali. Agenda mimochodem zahrnuje získávání krásných dívek pro krvavý rituál na přivolání boha nebo umělé rozdmýchávání konfliktu mezi atlantickou a blízkovýchodní kulturou.
Po krátké konzultaci se svým kamarádem (studentem historie) jsem seznal, že ačkoliv teorie o historii Ruska zde předkládané vypadají náramně lákavě, jedná se o hromadu nesmyslů. Přesto se autorovi nedá upřít znalost slovanské mytologie (občas spíše ryze pohádkového folklóru), východních bojových umění (ačkoliv existenci „rusboje“ jsem nedokázal vyhledat) i náboženství. Zarážela mne suverenita, s jakou odsunuje celou atlantickou i východoasijskou kulturu a za první písmo na světě udává ruskou abecedu. Pokládá rovnítka dokonce mezi severské runy a azbuku.
Celkově musí čtenář bez dostatečné dávky rusofilství během toku dění překousnout mnoho pasáží, ve kterých Golovačev svému národu doslova „honí triko“, až to není hezké ani vtipné. Výrazně těží ze současnosti moderního Ruska, které je prezentováno pro našince zajisté hrozivým způsobem jakožto spící gigant uzurpovaného Lidu udržovaný v řetězech jen díky zuřivé snaze západních mocností a síle kultu černého boha… mimo jiné také „elity mafiánsko-zločineckých struktur“.
Za největší klad knihy tak nelze považovat fantasy prvky nebo pokusy o nový pohled na historii velkého medvěda, ale hlavně reflexe dnešní podoby Ruska, propracované charaktery sympatických postav, příjemný humor a poutavost některých pasáží děje.
Děj samotný nevybočuje ze schémat high fantasy. Jeho nejsilnějšími aspekty jsou balast, patina, klišé a patos. Občas jsem si připadal jako u čtení starých ruských pohádek a gerojských bylin. Můj dojem z knihy je spíše záporný, protože jsem se nedokázal přenést přes již zmíněný přehnaný patriotismus, očividnou ignoraci záporných hledisek ruského způsobu života (ba dokonce i historie – sovětská minulost je v jinak dosti podrobném vysvětlení historie úplně odbyta, ale s neonacisty se hlavní postavy střetnou hnedle dvakrát).
Vše se točí okolo chrámu zasvěceného temnému bohu Morokovi (služebníku Černoboga), který se připravuje na příchod svého pána. Společenství bílých mágů – volchvů se snaží získat čas na vytvoření božského egregoru a vyvolání síly dostatečné k Morokově odražení. Z chrámu mezitím utíká jedna z Morokových kněžek a žádá o pomoc muže se skrytým magickým talentem, Ilju Pašina. V dopise mu vylíčí celý problém Vrat (astrálního majáku pro Morokův příchod) a chrámu. Pašin dává dohromady skupinu schopných lidí (svých dvou přátel Serafima a Antona, filoložky Valerie a jejího muže Jurije a nakonec lékařky Angeliky) a vyjíždí celý problém okolo jezera Ilmeň v severním Rusku prozkoumat. Na místě se rozhodne pomoci jeden z volchvů, děd Jevstigněj.
Nechybí veškerá romantická klišé, ale setkáme se i s mnoha pro mě příjemnými překvapeními. Příběh bohužel hodně naráží na konflikt fantasy světa s moderním realismem. Kombinace moderních technologií s jakousi pradávnou mystikou na úrovni Mrazíka působí proti temné atmosféře a například elitní garda strážců Chrámu s růžovými čepičkami ve tvaru žaludu mne donutila propuknout ve smích. Nesmrtelnost a bezchybnost hrdinů v čele s Pašinovým přítelem a bývalým trestancem Antonem Gromovem působí občas trapně. Setkal jsem se sice s názorem, že jde o parodii na západní vzory neohrožených hollywoodských hrdinů, ale podle mého cítění je pro úspěšné parodování čehokoliv nutné danou věc nejdříve naplno a zcela jasně naznačit – a z tohoto pohledu by byla celá kniha jednou velkou parodií na západní vzory, k čemuž by se snad autor nesnížil. Činy bojovníků proti Morokovi – bohatýrů – jsou vysvětlovány s takovou jistotou a důvěrou ve čtenářovu náklonnost k ruské mytologii a kultuře, až to je občas nepříjemně vtíravé a jaksi uměle familierní (tento efekt je ještě násoben častým používáním zdrobnělin a slovanským pankamarádstvím).
Ze začátku je kniha čtivá a příběh svižný, ale od poloviny začíná zpomalovat a autor sází na to, že pozornost čtenáře udrží popisováním magických praktik a několika málo neotřelými nápady. Ty mi však většinou přišly vycucané z prstu (vzpomeňte na má slova, až na scénu vstoupí navjové), trapné (útok lesní zvěře v čele se zuřivou medvědí rodinkou) nebo stokrát ohrané (monstrum Jagja, jeden z Prastarých, případně tajemný agent Bezejmenný… a co teprve zrádce mezi skupinkou hrdinů v nedobrovolné službě temným silám).
Kniha občas sklouzne k nudným vysvětlovacím pasážím, které se snaží osvětlit dění a dát mu epickou hloubku, ale stále jsem se cítil jako na barevném ohňostroji pouťových kouzel, případně jako v levném obludáriu. Za povedené považuji části z pohledu služebníků Moroka nebo děda Jevstigněje, případně pasáže ve kterých nevystupují čistě fantasy prvky obecně.
Konec se sice trochu rozjede, ale není to horská dráha, jakou bych čekal po nejasné a nudné třetí čtvrtině. Je zde mnoho záchranných můstků a také jsem měl pocit, že magii spisovatel využívá jako prostředek k ušetření vlastní práce. Kde by musel složitě vypracovávat hrdinův útěk ze základny nepřítele, tam mu na pomoc pošle skřítka, a kde by musel nastudovat použití a typy bezpečnostních zařízení, tam naplácá neviditelné bariéry… nebo na pomoc přiběhne vlk.
Ke knize lze přistupovat z mnoha hledisek. Určitě v ní najdeme dostatek nového a neotřelého. Určitě každý ocení jemný humor i realističnost většiny scén, ve kterých nevystupuje magie. Jak se ale každý čtenář popasuje s doslova úchylnou magií a částečně trapným světem, to je otázka. Běsova tvář měla obrovský potenciál ukázat, že magie může v moderní fantasy fungovat nenásilně a aniž by její aplikace působila jako autorova berlička. V tom kniha selhává a možná to ani nebylo autorovým záměrem. Přináší nám zábavný, poutavý příběh bohatý na emoce a sympatické postavy, ve kterém je náš svět jen kulisou odpočinkového příběhu, který se pohybuje někde mezi tuctovou high fantasy, nezábavným hororem a zajímavým urban fantasy ze slovanského prostředí.
Pokud hledáte originální temnou fantasy z dnešní doby, okořeněnou notnou dávkou rusofilství, dále nehledejte. Pro mě ale toho koření bylo příliš.
NIC
autor recenze možná ještě opomenul zmínit naprosto podivnou motivaci postav. Byť se jedná o bývalé důstojníky sovětských a ruských speciálních jednotek, chovají se jako Old Shatterhand – omráčit a nechat ležet, třeba si dá pokoj. Jeko mistři ve východních bojových umění a v rusboji na druhé straně občas propadnou chuti pěkně se porvat. Takže Morokovy služebníky omračují, zatímco milicionáře a omon ovládané Morokovými kněžími bez milosti mrzačí a zabíjí.Rozhodně nedoporučuji. je to ostuda fantasy a Mladá garda se čte lépe
Já bych ocenil slovo “volchvi”. Je to totiž staroslovanské (praslovanské?) slovo v6lchv6, které skutečně znamená čaroděj. Pokud si autor dal tu nekonečnou právi s dohledáváním takových detailů, láká mě si to přečíst:)
je to čtivé, rychlé, originální. rusofilství je tam rozhodně méně než amerikofilství v neomylných amerických supermanovských military dílech … no a mystika? bože, recenzente, zkuste se takhle podívat na tolkiena … samý blbosti, viď?mimochodem, před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o prařeči všech národů … a ta (snad boreálština) bývala umisťována opravdu někam do donských stepích. ale to víte, kdoví jak to bylo…jo a azbuku stvořili naši známí cyril a metodějbratři to ze soluně a slované na podkladě vlastního starého písma byzance … takže azbuka má opravdu velice staré kořeny. to jen tak.americké fantasy mohou jedině čerpat ze staré evropy… z vlastní mytologie a historie, tedy od montezumy či atahualpy nebo hiawathovi čerpá velice velice málo. a nebo si vymýšlí.proč asi?jo, milý příteli recenzente, tohle už není brežněvovo rusko, co jsme svorně nenáviděli. to je jen obrovský znovu se probouzející obr. a autor není ani lenin, ani stalin. a jelcinovské zkorumpované rusko, skutečně ovládané amerikou, je pryč.
Halelujah, uz jsem se zacinal citit meneceny, kdyz jsem vsem lidem vyjmenoval zapory te knihy a oni me povazovali za nemistneho rejpala. Jsem rad, ze nejsem sam, komu se ta kniha nelibila. Na rozdil od recenzenta bych sice dal 4/10, ale se slovnim hodnocenim bych vcelku souhlasil.
no, deset z deseti to rozhodně nemá, na to tam je pár hluchých míst … ale na tu sedmu to bude. tedy, pane nekola, u mě, jistě. vkus máme rozdílný. a to je dobře. o tom ten život přece je?jojo, nebývalo tak. i vkus býval jednotný.
Re: racek
Jiste, vkus je ruzny a nikdo ho nemuze nikomu vnutit. Ale u Besovy tvare jsem propadal depresim, ze jsem jediny a osamoceny, ktery tu knihu nedovede docenit.
kurna vyjde recenze ze je to chujovina akorat kdyz jsem si tu knihu tenhle tejden koupil, kurva mam zkazenou chut na tu knihu ;))
no, z toho si nic nedělej, já zase nesnáším sapkowského nebo pratcheta.
No to hodnocení mi taky připadá hodně v protikladu s tím, co recenzent napsal (tedy jestli hodnoceni nepopostrčila redakce)Jinak musím říct, že si J.S.Chlum dal práci a stvořil kvalitní recenzi, akorát si k ní nevybral zrovna tu pravou knihu. Prostě zkritizovat pádnými argumenty “oddechové čtivo” mi nepřipadá úplně košér. Kdyby se s takovým pohledem díval na Kopřivovo Zabíjení, musel bych neodkladně dojít k závěru, že je to nelogická splácanina plná dějových trhlin, která by zasloužila tak 2/10. A to, že jsem se co stránku dvakrát zasmál by nějak vyšlo do ztracena. Jinak celkem by mě zajímali komentáře našich braťů z Východu, jak se na tuhle knihu dívají. Jestli chápou ony popletené Ruské dějiny jako recesi, nebo je berou smrtelně vážně. Nechtěl by se někdo z vás Ruštiny znalých mrknout na weby posypané azbukou?
Ale recenzent jenom nekritizuje, ale spoustu veci chvali. treba:- “Určitě v ní najdeme dostatek nového a neotřelého”- “Přináší nám zábavný, poutavý příběh bohatý na emoce a sympatické postavy”
no jenže pozitiva a klady jenom konstatoval, nezdůvodnil si je tak, jako zápory,nemůžu si pomoct, ale ta recenze vyznívá hrozně negativně – kriticky na mě působí tak z 90%.Podobně jsem to cítil při recenzi tuším od Lince, která dostala dokonce 9/10?
s tim Lincem to beru spět, tady opravdu zapracovala redakce
Já nevím, proč to ještě zdejší recenzenty nebo redaktory nenapadlo, ale to řešení se nabízí úplně samo – na začátku prostě uvést “Tohle spadá do kategorie čistě oddechového čtiva, akčního dobrodrůža a jako taková dopadá kniha tak a tak” a pak udělit body v rámci dané kategorie.Je přece jasné, že pro účely konkrétně těchhle recenzí (které hlavně mají informovat o tom, pro koho je knížka určena a jak se ten dotyčný bude bavit) nemá smysl měřit Bankse, Stephensona nebo Egana stejným metrem jako Kulhánka, Feista nebo třeba Brookse.
To Aiax
Neboj, napadlo nas to, ale tak jednoduche to neni. kdyby to takhle jednoduse slo resit, tak bychom to meli fakt jednoduchy. Kdyz si tak pekne kapnul na to jednoduche reseni, zkus se zamyslet, proc je to ve skutecnosti nerealizovatelny.
Ondrej Jires – Ve skutečnosti to IMO realizovatelné je, ale samozřejmě ne jednoduše (neřekl jsem, že to je jednoduché, ale že to je lepší). Samozřejmě jsem nemyslel nic takového, abyste si tady uplácali čtyři pět jasně vymezených kategorií a do nich pak jednotlivé knížky pěkně škatulkovali.Spíš by to mělo záležet čistě na schopnosti recenzenta vysvětlit, PRO KOHO je ta která knížka určena a CO od ní může očekávat. Ale ne stylem jako “je to sice děsně pitomé, ale pokud to máte rádi, jděte do toho”. Když už nic, aspoň by mohl na konci recenze uvést (jak je to k vidění třeba u některých herních nebo filmových recenzí) podobné tituly. Třeba pod recenzí na Golovačeva by napsal: “Podobné – Vládci strahu, Zabíjení, Líheň”. Nic není nemožnéééé!
Tak takovouhle ptákovimu jsem už hodně dlouho nečetl – katastrofa
Myslím, že je Aiax naprosto mimo a fantastickou literaturu nelze rozlišit na “čistě Oddechovou” a nějakou, co je určena k přemýšlení.
účelovka
Zhruba první půlka je svižné dobrodružné čtení s akčními vložkami v pro nás dost exotickém prostředí. Přibližně od poloviny kniha působí dojmem, že je primárně určena k pozvednutí sebevědomí ruského čtenáře (chvílemi to nemá daleko k “Encyklopedii ruského prvenství”) a k probuzení zájmu o vlastní minulost. Rozhodně vypovídá hodně o tom, jak se vyvíjelo “rudé carství” od časů “Střízlivého Míši” a o jeho současných problémech. Otázkou ovšem zůstává, jak dalece bude snaha autorů tohoto typu literatury účinná.
Pochopitelně že lze. Jako u každé literatury.
jsem četla, dá se to skousnout, překlad se mi zdá dobrý a že by to byla až ZAS taková kokotina to taky ne. Je tam, pravda, dost nacionalismu a čistoty duše a tak, ale to je holt Rusko, koneckonců když čtete Sapkowského nebo Krese, tak je to tam trošku taky.Kdo čte rusky, by si mohl přečíst častnovo dětěktiva Darju ivánovnu nebo knižki s koškoj (soukromého detektiva a knížky s kočkou), jsou to docela zajimavy vjecy a hlavně se tam jeden)i dva) dozví něco o mentalitě jiného národa. Pro lidového psychologa-amatéra docela žeň.Jinak jako lidový exorcista-amatér bych některé běsy řešila daleko snadněji a některé účatníky konfliktu daleko brutálněji a byl by klid o hodně dřív.