Dcera čarodějek – Terakowská Dorota

Polská autorka Dorota Terakowská (1938) patří u našich severních sousedů k velmi populárním spisovatelům fantastické literatury. I když jsou její knihy řazeny jako literatura pro mládež (to byl možná i jeden z důvodů, proč to vydalo nakl. Albatros), nejeden polský kritik už poznamenal, že její knihy obsahují takové prvky, kterým neporozumí ani mnohý dospělý čtenář.

Pokud se na našem trhu objeví nějaké polské fantasy, je hned srovnáváno s jedinečným fenoménem polské fantastiky – Andrzejem Sapkowskim. Osobně to považuji za nepříliš zdařilý jev. Když kniha není dobrá jako Zaklínač, prostě se odepíše. A když dosáhne jistých kvalit, často se obviní z plagiátorství námětu. Ale jak říkám, je to čistě můj osobní názor. Možná znalci polské fantastiky, jako Ivo Poledník, na to mají jiný pohled.

Výhodou knihy „Dcera čarodějnic“ je právě fakt, že ji nelze srovnávat se Zaklínačem. Pojetí fantasy podle Terakowské je od Sapkowského odlišné. Zaprvé nejde o žádnou epickou ságu o několika dílech, kdy hrdinové prožívají mnohá dobrodružství a jejich cíle se často podle situace mění. Linie děje této knihy spěje pouze k jednomu cíli, který je naprosto neměnný a v případě nezdaru neexistuje náhradní řešení. Za druhé je to kniha napsaná spisovatelem-ženou. Nejde jen o to, že hrdinové její knihy jsou ženy, ale i o styl vypravování a řešení situací. Je tu vidět odlišný přístup v mentalitě žen a mužů (to určitě nejlépe ví čtenáři – ženáči). Pro mnohé mužské čtenáře bude proti srsti filozofie pasivního odporu, podobná myšlenkám Gándhího, na kterých je založena „Dcera čarodějek“ . Devadesát procent fantasy na našem trhu je ve stylu militantní magie, kde je krvavé řešení často jediné a čtenáři žádané rozuzlení příběhu.

Hrdinkou příběhu je Dívka, dítě odtržené od své minulosti i budoucnosti. Žije v zotročeném Velkém království, které ovládli barbaři Nájezdníci z Velkých stepí. Je to dítě vychovávané bez citů a emocí. To je jeden z důvodů, proč možná i vám bude na základě jejího chování a uvažování připadat na jako mentálně retardované. A to je i snaha jejích vychovatelek, Čarodějek, magií nadaných žen. Snaží se ji izolovat od okolního světa, od jeho násilí, otroctví a chudoby. Důvod je jednoduchý – za každou cenu ji chránit a vychovat pro její jediné poslání – získat opět vládu nad Královstvím a vyhnat Nájezdníky. Tak je to vše zapsáno v Písni jediné, v proroctví, které po 777 letech krutovlády má vyhnat Nájezdníky z Království a to bez prolití jediné kapky krve, bez použití jediného meče. Agresor to ví, a tak už o počátku vyvražďuje všechny osoby, které mají jen náznak magických schopností. Dívka a její Čarodějka proto žije mimo lidskou společnost a jen pouze z potřeby dalšího učení se vydávají do jejího prostředí. Zde jim hrozí smrt na hranici a musí si proto dávat velký pozor, s kým se setkávají . Dívka tím poznává i různorodost lidských povah. Nelze se na svět koukat pouze černobíle. To vše je smyslem Čarodějek.

Otázka, na kterou na polských webových stránkách často narazíte, je: „ jak moc je knížka politickým obrazem Polska v době socialismu?“ Terakowská ji psala ještě v době sovětské nadvlády, cizácké okupace její země. Každému čtenáři, který před rokem 1989 měl aspoň patnáct let, je jasná jistá paralela mezi stavem ve Velkém Království a sovětskými satelity. Možná až velmi jasně. Barbarští Nájezdníci přicházející z širých Velkých stepí, jejich nekulturnost a tyranská nadřazenost.

Kniha je doplněna černobarevnými kresbami od Renáty Fučíkové, které jen podtrhují poddajnou trpitelskou atmosféru obyvatel Království a přitom i jejich nezdolnou víru v naplnění proroctví. Překlad Pavla Weigla mi připadá velmi dobrý, což se u překladatele knih S.Lema a dalších polských fantastů dá očekávat. Upřímně doufám, že kniha si najde cestu k mnohým čtenářům a pánové odloží svůj mužský šovinismus a sáhnou i po knize napsané ženou. Myslím, že nebudou až tak moc zklamáni.