Divadlo mrtvých, znovuzrození drsné, akční a temné fantasy, která vás chytí

V roce 2014 vyšla Jakubu Hozovi ještě pod vydavatelstvím Klub Julese Vernea kniha Theatre macabre. Autor v ní už tehdy předvedl svůj čtivý a osobitý styl a nabídl temnou fantasy plnou propracovaných – a pro někoho možná až příliš dlouhých – soubojů. Odehrává se na klasické ose boje dobra proti zlu, ale s důležitou obměnou: i dobrá strana občas potřebuje svého zabijáka.

Byla to dobrá kniha se silným dějem, ale tehdy jí nejspíš ještě něco chybělo. I proto v únoru 2025 proběhl v pražském Krakatitu křest druhého, přepracovaného a rozšířeného vydání této knihy, nově už pod “počeštěným” názvem Divadlo mrtvých.
Příběh získal výraznější dynamiku v akčních scénách, lepší výstavbu dějových oblouků a upravené linie, které ho činí atraktivnějším a překvapivějším i pro staré čtenáře.
Touha dotáhnout dílo, které zároveň narostlo i zhutnělo, k dokonalosti, však nebyla jediným impulzem pro tento přerod. Nové vydání doprovází i vizuálně velmi působivá obálka, na níž si lze všimnout realistického ztvárnění zbraní a celkové preciznosti zpracování.
Dalším impulzem pro přepracování knihy byl zájem ze strany nakladatelství Mystery Press, které v původní verzi příběhu vidělo potenciál. Přestože je tato epizoda uzavřená, její dějové linie a atmosféra zapadají do série u Mystery Pressu již vydaných knih s Nathanielem Darnswornem v hlavní roli (Jako sama smrt a Sochaři masa).

Divadlo mrtvých je velmi dobrá kniha.
Už první věta a první stránka ukážou jednoduchý, ale velmi čtivý styl, který zůstává konzistentní po celou dobu. Velmi mě zaujala především práce s kapitolami a navazujícími flashbacky, které odhalují minulost postav a jejich motivace.
Kniha si udržuje svižné tempo, které ve druhé polovině přirozeně dává více prostoru vedlejším postavám, aby poté opět nabralo tah až do strhujícího finále.

Autor má výbornou obrazotvornost a cit pro převádění svých oblíbených prvků z jiných děl – především z her – do literární formy.
Souboje v kvalitě par excellence, popsané podle principů scénického šermu, silně připomínají ranou koniášovskou tvorbu Miroslava Žambocha. Koniáš ale vládne převážně jednoručními zbraněmi (někdy drženými obouruč), využívá judistické chvaty, kuši i vrhací nože. Naproti tomu Nathaniel Darnsworn bojuje převážně dvěma meči, případně jedenapůlručním mečem a levoruční dýkou. Místo bojového umění sází na akrobacii, rychlost a mrštnost.

Srdce zaplesá i fanouškům RPG – především Baldur’s Gate.
Kněz Dario, který se přidá k Nathanielovi, vypadá jako vystřižený z epické RPG kampaně. Inspirace hrou je patrná jak ve výběru kouzel (například seslání jednou denně, zhmotnění magické zbraně, duševní štít, použití kouzla Příkaz), tak v celkové dynamice jeho působení. Dario není obyčejný „klerik“ – umí i nekromancii, pohyb ve spektrálních rovinách či teleportaci.
A všechno to funguje skvěle.

Při čtení se mi vybavila ještě jedna vzpomínka – na Starcraft. Kapitán Avery, s doutníkem v koutku úst a postojem veterána, evokuje Jima Raynora – drsného žoldáka s vlastním morálním kompasem, kterému se téměř povede vymýtit korupci a získá si uznání jak mezi vojáky, tak i chudinou.

Hrdinové knihy jsou zkušení a silní, ale nejsou neporazitelní. I oni si sáhnou na dno, a bez pomoci ostatních by se k cíli nedostali. A právě tím vzniká napětí – protože když hrdina krvácí a nevíme, jestli to zvládne, držíme mu palce mnohem víc než když se bez škrábnutí proseká zástupem nepřátel.

Divadlo mrtvých je silně obrazotvorná a vrstevnatá kniha. Spojuje dobrodružnou fantasy s detektivní linkou a občas se přelije i do roviny duchovní nebo filozofické, případně zabrousí do témat, která přesahují samotný příběh. Jakub Hoza dává prostor nejen Nathanielovi, ale i řadě vedlejších postav – jako třeba Brodeckymu (jehož přístup k boji je zcela odlišný než u hlavního hrdiny) nebo dvojici Dario a Magdalena, mezi nimiž to jiskří elektrizujícím napětím, touhou, ale i vtipem.
Postavy jsou zapamatovatelné i autentické.
Souboje mají tah, vztahy mezi šlechtou a plebejci působí uvěřitelně, magie – včetně nekromancie – má logiku i sílu. Ačkoliv je atmosféra temná, kniha obsahuje dojemné momenty, vtip a filmově působící obrazy. V jednu chvíli sledujete napínavou šermířskou scénu, v další stopaře, který v předklonu běží jako ohař po stopách vystupujících ze země stejně jasně, jako by měl před sebou písmo napsané na papíře. Později spatříte hrdinu, jak při západu slunce kope hluboké hroby. Některé pasáže se vryjí do paměti jako silné filmové obrazy a na konci si řeknete: Nathaniel není jen další hrdina – je to ten, kdo kráčí s ostatními, ale není jedním z nich.

A pokud bych měl něco vytknout – spíše jako přání do budoucna než skutečnou výtku – uvítal bych propracovanější vztahovou rovinu a odvážnější práci s erotikou. Autor se těmto scénám trochu vyhýbá, jako by je chtěl mít rychle za sebou.
Nejvíc mi však vadily opakované zdrobněliny. Jednou dvakrát to nevadí, ale pokud devět z deseti lotrů říká: „prsíčka jak jablíčka, klisnička, kočička, zadeček, chci služtičku“…, působí to úsměvně až rušivě. A přitom Jakub Hoza ovládá psaní hlavních i vedlejších postav bravurně. Pokud zapracuje i na těchto drobnostech – které sice v příběhu hrají desáté housle, ale přitom se vracejí jako výrazný dějotvorný prvek – výsledný text bude působit ještě vyzráleji a silněji.

Divadlo mrtvých je kniha o dobru, které nutně potřebuje svého zabijáka.
Zabijáka, kterého dokážete obdivovat.

—

Pro koho kniha není: Pro čtenáře, kteří nesnesou naturalistický pohled na popsanou hrůzu, jež zde působí jako dějotvorný prvek. Také pro ty, kdo potřebují složitější děje, časové smyčky či výraznou experimentální formu.

Pro koho kniha je: Kromě fanoušků autora samotného je určena každému, kdo ocení dobře podaný lineární příběh, šermířské souboje a zároveň má rád tvorbu třeba kmotra knihy samotné – Miroslava Žambocha. Třešničkou na dortu je zmíněné vypůjčení prvků ze světa, kde vládnou pravidla D&D.

Mé hodnocení: 9.5/10