Drakobijci VI. – ed. Bronec Michael

Šestí drakobijci se letos objevili celkem brzo, což je dobře, aspoň se neztratí v předvánočním vydavatelském šílenství. Nový příděl povídek k nám přichází ani ne po roce za cenu, která se dnes už nevidí. Někdy si říkám, jak to v těch Strakách dělají.

 - Drakobijci VI.„Zrada,“ řekl jsem si, když jsem otevřel knihu a nenašel na začátku povídku obvykle hostujícího Vladimíra Šlechty, která byla po ty roky základním motivem ke koupi knihy. Úvodní soutěžní povídka Přízrak Smrti od Karla Englmaiera se sice shodou okolností zabývá podobnou tematikou, tedy životem „v krvavém pohraničí,“ ale zdaleka nedosahuje stejných kvalit. Na druhou stranu to ani nemůžeme po začínajícím autorovi chtít.

Ještě víc jsem byl rozčarován, když jsem na předních pozicích neobjevil jméno Pavla Renčína a jeho magický realismus. Po přečtení názvu některých povídek jsem se však ujistil, že ani o tento směr nebude sborník ochuzen. Nejvíce z podobně laděných povídek ve sborníku vyčnívá Jiskřivé víno, bílý sníh od Martiny Šrámkové. Příběh elfů žijících v naší době působí blahodárně na unavenou mysl. V podobném duchu je napsáno Zlato sluncem prolité od Terezy Možné i přesto, že se jedná o čirou fantasy. Variace na téma jezerní paní je napsán lehkou rukou a příměs detektivky působí ve spojení s určitou hloubkou příběhu celkem působivě.

Zato jako pěst na oko vyniká k výše zmiňovaným povídkám práce Ivany Blahutové Nonstop, která je natolik náročným čtivem, že jsem ji ani na podruhé nedal. Kdyby tento text někdo do komentářů podrobil analýze, byl bych mu vděčný. K této práci patří zdařilá ilustrace od J.D.Kočího a celkově se dá říct, že po grafické stránce jde sborník postupem času nahoru. Zároveň se tento rok vydařila i obálka, která je nejvkusnější od dob, kdy se po třetím ročníku změnila tvář sborníku.

Nevýrazně působí práce některých zkušených soutěžících. Zatímco povídka Martina D.Antonína příliš nezaujala svojí „andělskou“ tématikou, spoluautoři Lucie Lukačovičová a Martin Moravec nezvládli i přes osobní zkušenost kulisy Japonska, čímž velice utrpěla samotná atmosféra. Lépe z toho vyšla Legenda o vlku od Lady Candar, která se však poslední dobou trochu opakuje. Jako podpis jejího stylu už delší dobu slouží “stavba příběhu založená na vztahu dvou silných, pokud možno nadlidských osobností”. Je nutno dodat, že tentokrát příběh sličné ochránkyně vlků vyústí v zajímavý závěr a tak Lady Candar popřejme do dalšího snažení i trochu invence.

Český Jakub Vandrovec, napadlo mě asi ve třetině práce dalšího ze zkušených pisálků Josefa Štefana. Postava dědouška zaříkávače je sice spíše tragikomická, než věhlasnější komediant našich severních sousedů, ale to se autor snaží dohnat vypjatou rodinnou atmosférou a své si také získalo zasazení děje do ulic staré Prahy. Jen nad závěrem jsem příliš neplesal a možná kdyby byla povídka jinak zakončena, dostala by se ještě o něco víš.

Mořská krev od Konstantina Šindeláře má něco do sebe. Příběh odehrávající se na pozadí konfliktu mezi španělskými dobyvateli a národem Inků obsahuje přesně tu pravou dávku tajemna, aby byl stále ještě uvěřitelný. Jen škoda, že se autor pustil do romantizování a v textu nezdrsněl, že nepopsal masakr národa v rudých barvách, že neukázal muže trpící průjmy a Indiány trpící chorobami civilizace…, no prostě  tahle povídka je o něčem jiném.

Stal se malý zázrak, letošní ročník vyhrála akční fantasy. Začátečník Alexandr Kazda se do toho pustil s nebývalou drzostí, když si půjčil motivy Diabla a zpracoval je po svém. Pravda, kdyby autor zůstal jen u akce, asi by se úspěchu nedočkal a tak se akční část postupně vytrácí a nastupuje stránka psychologická. Zároveň nám autor představuje svět, v němž může existovat typický dungeon. Alexandr Kazda se už na stránkách FP objevil a pokud si přečtete i jeho povídky zde umístěné, všimnete si vzrůstu jeho spisovatelských kvalit. Co vím, tak v jeho snažení mu aspoň ze začátku pomohl M. Žamboch a nemůžu si nevšimnout lehké podoby jejich stylů. Uvidíme tedy za pár let, jestli žák překoná učitele, protože tento autor na to potenciál má.

Takže jací jsou šestí Drakobijci z pohledu čtenáře? Jako každý jiný soutěžní sborník. Asi se bude těžko hledat někdo, komu sednou všechny povídky ve sborníku. Člověk má potom pocit, že místo dobrého příběhu v soutěži rozhoduje spisovatelské řemeslo, které je u zkušených spisovatelů samozřejmostí. Jestliže se sejde dobrý příběh s obstojným stylem, pak jde taková práce v hodnocení hodně nahoru.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Vladimír Šlechta pracuje na dokončování prvního dílu “Gordonovy země”, a tak jsem od něj povídku tentokrát nedostal. Co se dá dělat, vím, že jeho jméno bylo vždycky dost tahák, ale tak jsem riskl letos Drakobijce bez hostů. Zatím se nezdá, že by se kvůli tomu snížila prodejnost.Pavel Renčín se po svém několikanásobném vítězství ze soutěže asi už definitivně stáhl, stejně jako třeba Ivana Kuglerová. Doufám, že se mi od něj časem podaří vyloudit nějakou hostující povídku, ale letos to bylo hodně narychlo a tak nic nestihl. (Respektive povídku, kterou psal přes léto, bude možno vidět v českém sborníku věnovaném Dračímu doupěti a hrám na hrdiny…)Snad se mi časem z Pavla podaří udělat alespoň porotce.

  2. Pokud vím, tak Miroslav Žamboch mi pomohl jenom kladným hodnocením mojí povídky v soutěži O cenu barda Marigolda. Jsem mu samozřejmě vděčný, ale o žádné další pomoci nevím (Pokud mi někdo chcete osvěžit paměť, jen do toho). Ve spisovatelských začátcích mi spíš pomohl literární seminář Lucky Lukačovičové, kam chodím už třetím rokem.

  3. Muj styl
    Neda se rict, ze bych psala veci jen v tomto “stylu”… ovsem tyhle se vydavatelum zjevne libi vic nez ty “nestandardni”, takze holt vychazeji jen tyhle a ty dalsi jsou vetsinou odsunuty “na jindy” do supliku.

  4. Styly
    Nechci se dohadovat, kdo píše jakým stylem, ale mám pocit, že zrovna porotci Trollslaeyra – to jsou přímo experti na hodnocení různých divných a nestandardních věcí…

  5. to Alexandr Kazda
    Hmm, měl jsem pocit, že jsem tvoje práce viděl ve workshopu Miroslava Žambocha a jelikož se mi zdála struktura příběhu vás dvou velmi podobná, ani jsem si tuto informaci neověřil. Takže se omlouvám za zcestné úsudky a pokusím se dát věc na pravou míru.

  6. Re: Styly
    To máš asi pravdu, ale stejně tomu občas nerozumím. Letošní povídka od Blahutové byla – alespoň v mých očích – nejmíň o třídu výš než ta loňská, a skončila hůř. No, já se každopádně k mečům, rekům (a rekyním:o)) vracet zatím nechci, i kdybych na tom měla tratit.Radím nad stylem příliš nepřemýšlet, na rozdíl od řemesla není důležitý.

  7. Jen malá poznámka
    Jen malá poznámka – Mořská krev se odehrává v Mexiku, žádní Inkové tam nejsou. A město Pochutlan skutečně existovalo – nacházelo se na pobřeží Tichého oceánu a žil tam národ příbuzný Aztékům, ale nikdy jimi neporobený. Ale to je v podstatě úplně jedno… Zkáza indiánských civilizací je dobré (byť poněkud ohrané) téma – ale na čistě historický příběh. Tohle je ale fantasy soutěž, takže jsem se musel zařídit podle toho. Ale jinak fajn recenze 🙂

  8. Martině Šrámkové:
    Mně tedy ta Blahutová nepřišla lepší než loni -styl úplně stejný, na jedné straně fantastičtějčí, na druhé zmatečnější.

  9. Každopádně Drakobijci jsou skvělý počin, dobře dělaný, dobře prezentovaný, doslov krásně zařazuje a katalogizuje povídky v daném ročníku i v kontextu předchozích. Nevím, jak dlouho se Trolslayerovi podaří udržet jeho, hm “novátorství, úroveň, profesionalitu, pružnost … prostě všechno pozitivní”, v současné době je to soutěž číslo 1.

  10. Děkuji, chvála vždyky potěší. Snad se nám potěší tuhle úroveň nějaký čas udržet. Ostatně, záleží hlavně na autorech… 🙂

  11. Přízrak…
    Upřímně řečeno, spíš jsem měl obavu, aby z toho nekoukal Clint Eastwood(filmy s ním mám HODNĚ rád), protože když jsem si to přečetl po sobě poprvé, měl jsem z toho dojem westernu(jak správně odhadl MB) a nedalo mi to, abych tam potom ještě jednu narážku nepřidal;-) Ale snad i – aspoň tematicky – tu nějaká příbuznost s knihami pana Šlechty být může(Pohraničí mám hodně rád), ale v tomto případě byla nevědomá(spíš podvědomá) Slibuji, že pokud něco aspoň trochu kloudného napíšu, pošlu a ono by to uspělo, pokusím se být originálnější:-)

  12. to on sjel
    když to řeknu zpříma, tvá povídka se opradu podobá Šlechtovým jenom v pohraničním tématu a tak jsem to taky napsal.A vůbec příště se na to vykašlu a zrecenzuju nějakou cizinuPublikovaní autoři odmluvaj, čtenáři se neozívajzkrátka je to na prd

  13. Janu Michálkovi
    Přiznám se, že Tvé recenze (bez jakékoli urážky) zatím považuji za opravdu hodně amatérské a nejdoucí pod povrch základního seznamování s obsahem knihy – na druhé straně, každý se učí, když si po letech čtu své komentáře v prvních Drakobijcích, nejradši bych studem zalezl pod zem, jaké kecy jsem tehdy plodil.Na druhé straně: Není ústup k pohodlně neodmlouvajícím západním autorům poněkud zbabělý? Vždyť čím se může recenzent naučit víc než kontaktem a dialogem s živým autorem?

  14. to M. Bronec
    To byl jenom opilecký povzdech. Akorát mě trožku mrzí, že mě máte za lempla, aspoň co se recenzí týče. Vždyť já se tak snažím.A s těmi doslovy v Drakobijcích bych to neviděl tak černě, je to jedna z věc, která dělá z tohoto počinu výjmečný sborník. Já sám se právě k ním občas rád vracím a čtu místo povídek jenom je.

  15. Určitě bych neřekl, že za lempla (tedy lenocha). Myslím, že tady se zkušenost nedá dohnat pílí, chce to prostě čas, aby se člověk některé věci naučil a získal pro ně cit.

Zveřejnit odpověď