Fionavarská tapiserie 1 – Letní strom – Guy Gavriel Kay

Představte si, že za vámi přijdu s tím, že mám výbornou knihu, kterou si musíte hned přečíst. Inu, o čempak je, zeptáte se dozajista. Naznačím zápletku, vy se ušklíbnete, takových už bylo. Ale jelikož já vím něco, co vy ne, nevzdám se a ukážu vám, jak kniha vypadá. To vás možná nalomí, taková úprava si přímo říká o oslavné písně. A pak si přečtete jméno autora a… knihu koupíte. Nebudete moci jinak.

 Guy Gavriel Kay - Fionavarská tapiserie 1 - Letní strom Gavriel Guy Kay je bezesporu zárukou kvality. Jeho díla patří k nejlepším fantasy románům, jaké u nás kdy vyšly, i když ne vždy se setkala s adekvátním ohlasem. Komerčním i co se ohlasů týče. Naštěstí se časy mění. Lvi z Al-Rassanu jen těsně prohráli se Sapkowskiho Lux Perpetua v hlasování o nejlepší fantasy za rok 2008 a nakladatelství Argo (po letech čekání a putování edičními plány několika nakladatelství) přichází s Letním stromem, prvním dílem Fionavarské tapisérie, kterou se v roce 1984 Kay v žánru uvedl.
Každá jeho kniha přeložená do češtiny je věc hodná oslavy, ale i když se časy mění, je třeba mít se na pozoru. Jedná se totiž o poněkud jiného Kaye, než s jakým jsme zatím měli čest. Fionavarská tapisérie není variací na nám známé dějinné epochy, ale klasickou fantasy ze světa plného bájných tvorů, bohů, králů a mágů, ale hlavně odvěkého boje mezi Dobrem a Zlem. Pro ctitele u nás již vydaných knih se může, hlavně ze začátku, jednat o šok.
Příběh vypráví o pětici kanadských studentů, které přenese mág Loren Stříbroplášť do světa Fionavary, kde mají být svědky oslav výročí vlády velekrále Ailella. Zde se však ukáže, že jejich příchod byl motivován i temnějšími úmysly a stanou se aktéry boje proti strašlivému zlu, v minulosti již jednou poraženému, ale stále toužícímu ovládnout všechny světy.

A tam, pod horským vrcholem, Rangatem Oblakoramenným, na severu bičovaném vichry, se svíjel v řetězech on, užíraný nenávistí hraničící s šílenstvím; věděl však dobře, že stráží kameny by hlídače varovaly, pokud by své síly napjal natolik, aby se osvobodil.
Mohl však čekat

A pod sluncem i hvězdami prvního ze všech světů minulo tisíc let…
Letní strom, s. 18.

Hlavně první kapitoly proto mohou být problematické – studenti akceptují existenci Fionavary pro někoho až příliš snadno (ale to je jediný moment, kdy by se snad daly zmínit nějaké výhrady vůči psychologii postav, navíc je vše odůvodněno charismatem mága Lorena), objevuje se celá řada pojmů a jmen, ale velice brzy se v textu rozpozná Kayův nezaměnitelný styl.
A to je druhý zádrhel. Zatímco čtenáři, kteří si hýčkají Lvy či Tiganu, si budou muset zvyknout na klasičtější model, ti, kdo shromažďují příběhy neohrožených družin a potírání temných pánů, budou čelit faktu, že toto je mnohem náročnější čtení, než bývá zvykem. Text je plný odkazů na budoucí i minulé události, vyžaduje čtenářovu plnou pozornost a odměňuje jej nikoliv řetězcem akčních či humorných scén (i když i těch se dočkáme), ale v prvé řadě hlavně jazykem. Jazykem poetickým v popisech i dialozích, odkazujícím na staré ságy a mýty, plným přívlastků, majícím až hudební rytmus.

Mělo to být znamení, předzvěst největší války ze všech, tohle noční střetnutí vlka, jenž byl muž a jehož duch znamenal ničení, a šedého psa, jehož nazývali mnoha jmény, ale každé znamenalo Druh.

A tak se stalo, že se vlk a pes nakonec utkali, ve Fionavaře, prvním ze všech světů, a pod letním stromem se navzájem trhali a drtili s takovou zuřivostí, že mýtina pod hvězdami brzy nasákla temnou krví.
Letní strom, s. 157.

Hudba a poezie jsou vůbec jedním z poznávacích rysů Kayovy tvorby. Dodávají jeho knihám hloubku a zvláštní kouzlo. Pozorností jim věnovanou získávají knihy na emocích, na melancholickém zabarvení. Ve smutku z velkých příběhů – a jak napsal už Tolkien, všechny velké příběhy jsou tragické – je síla. A je jedno, zda je onen příběh vypovězen písní či básní. Kay to dobře chápe a umí toho využít.
Písně, poezie, tanec, příběhy plné tragiky, ale i odvahy a víry – a jejich zvěčnění v textu – jsou tím, co podobný typ knih vyvyšuje nad průměr. To je skutečnost, na kterou se často zapomíná. Nikoliv, jak se nás o tom snaží přesvědčit většina nejen současné produkce, počet elfích kmenů, bezpočet kouzelných klenotů, efektní popisy scenérií a co nejkrkolomnější jména postav, stvoří plnohodnotný, živý svět plný krás. Proto se tolik autorů čím dál víc musí spoléhat na prosté hromadění akce, na vykrádání sebe samých. Avšak ti, kteří si ono umění, náročné a vzácné, naplnit svůj text opravdovou poezií osvojí, vytvoří skutečně magické světy – nikoliv pouze nápodoby naší reality, kde se čirou náhodou kouzlí.
Někteří takto dokáží napsat část příběhu, ale selžou při pokusu o příběh celý (což je případ např. D. Eddingse), jiní se často utopí v příliš rozvláčných popisech a budování atmosféry (to se stává u T. Williamse) a jen málokteří uspějí (v poslední době P. Rothfuss a jeho Jméno větru).
Kay uspěl. Svět Fionavaru je magický. Nabízí svou obdobu elfů, trpaslíky, kouzelné předměty a podivuhodné obřady a rituály, ale nezůstává pouze na povrchu, dává jim opravdovou hloubku. Písně a příběhy jsou zde nejen lyrickým či ozdobným prvkem, ale i způsobem, jak ve zkratce vyjádřit komplikované myšlenky, cestou do myslí, a především srdcí, postav.

Píseň pro Rachel vplynula do potemnělé místnosti, proplula nad spícími těly … až vyproudila oknem ven, do noční ulice a širé tmy mezi hvězdami.
A na neosvětlené dlažbě se u dveří do taverny kdosi zastavil a nevešel. Ulice zela prázdnotou, noc byla temná, nikdo ho nemohl vidět. Mlčky naslouchal, a když píseň dospěla ke konci, stále mlčky odešel, jelikož tu hudbu už kdysi slyšel.
Takže Paul Schafer, který prchl před ženskými slzami, a spílal si proto do bláznů a vrátil se, se teď naposledy otočil a už se neohlédl.
Letní strom, s. 138-9.

Postav, které čelí největším výzvám, sobě samým, své minulosti i budoucnosti. Nalézají odpuštění, smysl, poslání. Cenu vlastní oběti. Bez ohledu na to, zda patří do Fionavaru, či našeho světa.
Je třeba poznamenat, že scén spojených s naším světem jsem se trochu bál. Ne všichni autoři fantastiky dostojí své pověsti, když se dostane na popis tzv. skutečného světa. Obavy však byly zbytečné. Kay dokázal propojit oba světy tak, aby nebyly v rozporu, žádný z nich neošidil a vůbec v každém z nich prokázal své kvality.
Možná nejvíc ve chvíli, v níž se jeden z hrdinů v duchu vrací k tragické události, která změnila jeho život. Kay si nemusí vypomáhat dlouhým přepisem myšlenek, ani opakováním toho, jak postava trpí. Místo toho se soustředí na vnitřní, analyzující monolog, u něhož mizí hranice mezi vypravěčem a postavou. Doufám, v souvislosti s překladatelkou, že nebude bráno jako mínus, když napíšu, že se jedná o pasáž v pravdě kingovskou.

Takže ho opustila a on ji zabil, a člověk nemá dovoleno plakat, když tohle udělá. Zaplatí za to, tak.
A proto přišel do Fionavary.
K Letnímu stromu.
Třído, končíme. Jděte umřít.
Letní strom, s. 188.

Letní strom tedy nemusí okamžitě nadchnout všechny čtenáře, ale rozhodně má na to, aby si každého získal. Tato kniha je jako symfonie v próze. Krásná i napínavá, plná tragiky, ale také lásky (přičemž obojí se, jak bývá u Kaye dobrým zvykem, nevylučuje). Někdy tragická, někdy úsměvná, vždy však psaná s grácií a umem, sice mladého, ale přesto Mistra. Pokud má někdy slovo klasika být pochvalou, zde je jeho užití na místě.
Nakladatelství Argo tedy svou edici Fantastika rozjíždí velice lákavě a povedenými tituly. Navíc tituly vypravuje do světa i v krásné úpravě. V tomto případě je za grafiku zodpovědný Lukáš Tuma, a i když zmiňovat jméno grafika nebývá zvykem, zde je to zcela jistě zasloužené.
Vzhled do zelena laděné knihy nejvíce vystihuje slovo „vkusný“. Nádherný přebal s ilustrací Johna Howea, jméno autora vyvedené zdobně, přesto však decentně, kvalitní papír a neméně kvalitní překlad a redakce. Pokud bylo záměrem vzbudit dojem knihy skutečně kouzelné, přitom však ani v nejmenším kýčovité, povedlo se. Duch příběhu je jasně patrný na první pohled a já jen doufám, že těch pohledů přiláká co nejvíce.
A samozřejmě, protože máme co do činění s trilogií a děj nám končí ve skutečně napínavém okamžiku (rozhodně však ne v půlce věty, nebojte – co se má uzavřít, to také uzavřeno bude), doufejme, že druhý díl vyjde co nejdříve.

VERDIKT:

První díl trilogie, která může být brána jako pocta Tolkienovi (Kay se podílel uspořádání Silmarillionu), a jistě z něj v mnoha ohledech čerpá – aniž by se však jednalo o pochlebování či sprostou nápodobu. Je vlastní, originální vizí, důkazem, že i klasický model fantasy může zrodit velká díla, pokud se jej chopí velcí autoři. A takovým Kay je.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Začala jsem číst dnes ráno v tramvaji cestou do práce, málem jsem přejela 🙂 No uvidím, až dočtu, ale zatím to vypadá opravdu slibně.

  2. Pochvala, moc hezky napsáno, už se na tu knihu těším 🙂

  3. Borisovy recenze čtu už jen a pouze na knihy, které už mám doma. Jinak se nechám nalákat i na to, co jsem původně vůbec nechtěla kupovat 🙂

  4. Asi bere procento z prodeje 😀 Ale co se týče Kaye, toho mi nemusí nikdo vnucovat, společně s Martinem patří k mým nejoblíbenějším autorům fantasy.

  5. procenta neberu…ale nápad je to hezký! Že bych si zkusil říct? Jinak jsem rád, že se kniha líbí, snad i recenze. Hm, a teˇˇd mě napadá, že konkrétně tady bych ani žádná procenta nechtěl (a na pochvalu beztak ani není žádná stimulace třeba, Kay je prostě borec) – Kay u nás nemá na růžích ustláno, tak aˇˇt jde všechno hezky (a v co největším množství) nakladateli, aˇˇt se dočkáme i dalších…

  6. Náročná kniha
    Pro mě je to kolikrát až dost složité, hned zpočátku všechny hlavní charaktery (kterých není málo) umístí na jednu stránku, takže se v nich člověk ani pořádně nezorientuje. Jsem asi u 6 kapitoly a asi tu knihu brzy odložím, protože abych pořád otáčel dopředu a zjíšťoval, kdo je z oné pětice, čaroděj, kdo trpaslík a kdo nepřítel, to mě opravdu nebaví. Pro mě zklamání. Raději se vrátím ke Gaimanovi.

  7. Netradicno-tradicne
    Prijemne netradicne dielo v tradicnych kulisach a prakticky aj s tradicnou fabulou. A fajn recenzia :)Kedy bude dalsi diel?

  8. Moc moc moc se mi libila.. ze zacatku to bylo fakt slozity, delala jsem presne to, co pise Meadros, vracela se a otacela…ale knizku jsem neodlozila a jsem za to rada. Postupne se postavy vybarvi a zapaatujete si je. A co musim rict, u tehle knizky se mi nestalo, ze by me nejaka z nich a jeji pribeh nebavil. Vzdycky me nastvalo ze dej preskocil k jine postave, ale ta me v zapeti ta chytla, ze se mi nechtelo cist o jine…a tak dale, porad dokola:-) vazne povedena vec, uz se tesim na dalsi dil 🙂

Zanechat odpověď