Guy G. Kay: Tigana

Do rukou se mi dostal román kanadského spisovatele Guy Kaye. Je to vůbec jeho první kniha, která byla přeložena do češtiny. Ve chvíli, kdy jsem ji kupoval, jsem ještě netušil, že si tohoto za mořem velmi oblíbeného autora tak oblíbím.

Poloostrov Dlaň se stal terčem dvojté invaze. Dva černokněžníci – Brandin z Ygrathu a Alberico z Barbadioru – si mezi sebou rozdělili osm z devíti státečků poloostrova. Jejich krutovláda z nich dělá nenáviděné a prostí lidé touží po jejich smrti. Ti o něco mocnější se je snaží zabít nebo jednoduše poštvat proti sobě. Brandin ani Alberico však nemají chuť spolu válčit a jejich vzájemná konfrontace se nese spíše v duchu nadávek a pomluv. Když však před lety obsazoval Brandin svou západní část Dlaně, padl ve státečku jménem TIGANA jeho jediný, milovaný syn. Brandin proklel celou Tiganu a svou černokněžnickou mocí vymazal její jméno nejen z map, ale hlavně z myslí lidí. Nikdo, kdo se nenarodil v tehdejší Tiganě, není schopen zaslechnout její jméno (viz citát).

Příběh začíná asi dvacet let po obsazení Dlaně. Alessan, syn mrtvého knížete Tigany, sní o jediném, znovu obrodit svou zemi a svrhnout nadvládu Brandina. K Alessanovi a jeho druhům Baerdovi a Catriane se čirou náhodou přidává také potulný zpěvák Devin. K takto vzniklé skupince potom postupně přidávají i další lidé, aby spolu začali plánovat, jak své sny změní v činy. Spisovatel tak vytvořil docela dobrý rozjezd, který se nedrží ani tématu “jak z prostého chlapce největší machr vyspěl” ani ohranému vytvoření “společenstva”, které společnými silami zdolává úskoky nepřítele. Cesty našich hrdinů se totiž často rozcházejí a vytváří tak košatý děj paralelních dějových linií.

O dobré nápady není nouze. Velmi zajímavé jsou například okolnosti kolem magie. Čarodějové, aby byli mocnější, si uřezávají dva prsty na ruce, které pak nahradí iluzí. JInak je ale v podstatě shodně řešená, jako u většiny spisovatelů. Pan Kay se také může pochlubit skvělou fantazií na vymýšlení všelijakých stvůrek a nestvůrek. Například taková “Riselka” je něčím zcela originálním. Pokud tuto humanoidní bytost ženského pohlaví spatří dva lidé, znamená to podle pověsti pro jednoho smrt, pokud jeden, znamená to štestí.Úchvatnou pasáží (vedle samotného závěru) je boj Baerda v armádách dobra proti zlu. Tohle mě opravdu dostalo. Tady prostě není žádná trapná postava, která ztělesňuje jednoznačné “zlo” a všichni “dobří” proti ní bojují. Pro každého je totiž zlo něco jiného. Pro Baerda například Brandin, který zničil milovanou zemi, pro jiného třeba noční můry a pro dalšího žoldáci, co vyvraždili rodnou vesnici. Tato válka má každý rok své pokračování – magií (nebo halucinogeny) se dobrovolníci přenáší na bojiště, kde každý stane tváří v tvář tomu svému protivníkovi. Všechno se to samozřejmě pohybuje na duchovní úrovni a i když zde může kdokoliv padnout, rozhodně nelze porazit například opravdové Brandinovy vojáky. Je to jen taková předzvěst budoucích událostí.

Tigana ovšem není jen příběhem zmiňované skupinky. Už před léty se k Brandinovu fraucimóru dostala dívka Dianora. Pochází také z Tigany a do paláce černokněžníka přijela s jediným posláním – zabít ho. Dianora však zjištuje, že Brandin není žádný opravdový tyran a její plány zhatí opravdová láska, která mezi nimi vzplane. Brandin se dokonce vzdává svého království za mořem, aby se mohl plně věnovat vytvoření nového království na Západní Dlani. Získává si tak mnoho porobených občanů. V knize se dál mísí dvorní intriky a opravdové boje a užijete si i oblíbených magických kousků, lásky, nenávisti, zrad a úskoků. Tigana však prináší i další skvělé pojetí fantasy, které se běžně nevídá: boje tří stran. I když jsou v některých knihách také tři strany, většinou se dvě spojí proti té třetí. Ovšem zde bojují všichni proti všem: Brandin, Alberico, Alessan. V záloze ještě zustává poslední, neobsazený státeček – Senzio. Stane se cestou k Alessanovu vítězství, nebo ho získá jeden z černokněžníků?

Jednoduše. Tigana je samostaný román, kde je všechno. Každý si zde najde to své. Romantiku i akční scény (i když tech je bohužel hlavně ze začátku pomálu). Pokud jsem Vás nepřesvědčil, že Tiganu byste si měli přečíst všichni, pak jsem zklamal…

PS.: Řeknu-li Talpress, hned víte, že si není nač stěžovat (snad jen překlepů je tu habaděj).


CITÁT (str. 143-145) 
“Doufám, že budu žít tak dlouho, abych slyšel celou přísahu, kterou Alessan skládá nad modrým vínem.” Pronesl poslední slova procítěně. Devin pohlédl na knížete a vybavilo se mu, jak si před přípitkem neslyšně něco mumlal pod vousy.
Alessan se upřeně díval na Roviga. “Ještě něco bys měl vědět. Devin je nepochybně jedním z nás. Zjistil jsem to náhodou včera odpoledne. Taky se narodil v mé provincii, dřív než padla. A proto je tady.”
Rovigo mlčel.
“Jak zní ta přísaha?” zeptal se Devin. A nesměleji dodal: “Neměl bych ji znát?” “Ne že by obsahovala kdovíco. Je to víc taková moje motlitba.” Alessan mluvil pečlivě a zřetelně. “Vždycky se k ní vracím. Zní: Tigano, ať tvá památka jitří mou duši jako čepel.” Devin zavřel oči. Ta slova a hlas! Všichni mlčeli. Devin otevřel oči a podíval se na Roviga.
Hněv a ohromení zbrázdily obchodníkovo čelo vráskami.
“Devin tomu porozumí, příteli.” pravil Alessan jemně. “Je to součást jeho dědictví. Cos slyšel tentokrát?”
Rovigo bezmocně rozhodil rukama. “Totéž co napoprvé. Tenkrát v noci před devíti lety nad modrým vínem. Slyšel jsem, že památka něčeho má jitřit tvou duši jako čepel. Jako mou duši. Ale neslyšel jsem… Zase mi unikl začátek. To hlavní.”
“Tigana,” zopakoval Alessan. Zaznělo něžně jako cinknutí křišťálového zvonku. Ale Rovigo se tvářil ještě užasleji a zdrceněji. Obchodník sáhl po sklenici a jedním douškem ji vypráznil. “Řekl bys mi to… ještě jednou?”
“Tigana,” pronesl Devin ještě dřív, než stačil promluvit Alessan. Aby se ujal svého dědictví, vyrovnal se s žalem zasutým v srdci a ztotožnil se se svým původem. Neboť ta země je i jeho, anebo bývala i jeho, a její jméno tvoří součást jeho totožnosti – obojí ztratil. Obojí mu vzali.
“Ať tvá památka jitří mou duši jako čepel,” řekl a hlas mu v konci přeskočil, ačkoli se snažil stejně jako Alessan mluvit neochvějně. Zamyšlený, zmatený a očividně rozrušený Rovigo zavrtěl hlavou. “A tohle způsobila Brandinova magická moc?” otázal se. “Ano,” řekl zpříma Alessan.
Rovigo si povzdechl a opřel se v křesle. “Promiň,” pronesl tiše. “Oba promiňte. Neměl jsem se ptát. Otevřel jsem ránu.”
“Zeptal jsem se já,” rychle řekl Devin.
“Tahle rána je pořád otevřená,” poznamenal po chvíli Alessan…
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď