Popel a prach – Grzedowicz Jaroslaw

Na počátku je smrt. Po ní přijde svět s rudou oblohou a šedivými stíny věcí pozemských, svět s pokřivenými odrazy myšlenek, přání a tužeb, svět, ve kterém se to hemží démony. Vítejte v Pomezí. V Polosnu, kterým bloumají ztracené a zapomenuté duše a živí tu nemají co pohledávat.

logo_kulate

Grzedowicz Jaroslaw - Popel a prachObčas ale někdo z živých do Pomezí pronikne – astrální cestovatelé, šamani a cvoci. K těm posledním patří i muž, který si říká Charón. Ve světě živých přednáší na univerzitě, po nocích projíždí Pomezím a za obolus, platbu převozníkovi, pomáhá zbloudilým duším přejít na druhou stranu. Nebo spíš pomáhal. V posledních měsících trpí hrdina (jehož jméno zůstane utajeno) klasickým komplexem lidí se zvláštními schopnostmi a snaží se druhý svět, mrtvé i svůj dar ignorovat a žít jako normální člověk. Jenže když zemře jeho přítel, Charón se pod tlakem nočních můr a podivných událostí, značících, že přítel mnich nezemřel tak úplně přirozenou smrtí, pokusí o události zjistit víc. Jen tak orientačně. Jenže zkuste si jen tak orientačně dloubat prstem do vosího hnízda a uvidíte ten tanec.

„Plackohrušky dnes létají hodně nízko. Asi bude pršet krev.“ (Popel a prach, str. 31)

Román je rozdělen do dvou částí, neboť prolog nemá s hlavním příběhem nic společného. Jedná se spíš o kratší povídku, v níž hrdina pomáhá svému synovci, kterého po rozvodu pronásleduje neskutečná smůla. V prologu se čtenář seznámí se situací kolem hlavního hrdiny, Pomezím a několika málo zákonitostmi, které tam vládnou. Pěkně vyřešeno, příběh je napínavý, mrazivý a autor se už hlavně nemusí zabývat reáliemi v druhé části. Je to, jako když si přečtete povídku v časopise a v románu se vracíte ke starým známým.

V něm přijdou na řadu trnité kříže, oběšení mniši, prokleté traktáty, čarodějnice a pyramidové hroby – zkrátka záležitosti, které mohou působit buďto naprosto oslnivě, nebo nechutně kýčovitě. V Popelu a prachu se naštěstí drží v rovině oslnivosti. Stejně tak si Grzędowicz pohrává i s dalšími motivy, které balancují na tenké hraně se škvárem, a psát je může jen ten, kdo to opravdu umí. A Grzędowicz umí. V knize občas ucítíme závan Indiana Jonese nebo Dana Browna, ale autor si drží svou svéráznost; neopájí se kosmickými konspiracemi (v jedné chvíli si z nich dokonce dělá legraci), ty zůstávají na okraji; v centru stojí člověk. Hrdina, který netouží spasit svět ani rozluštit záhady lidstva, dokonce ani neměl v plánu blíže se zabývat smrtí svého přítele. I později, kdy už je do osudové kaše namočen až po uši, se snaží spíš utíkat než bojovat.

Děj se odehrává zpola v lidském světě, kde většinou zpomaluje, zpola v Pomezí, kde naopak nabírá na obrátkách. V Pomezí se zhmotňují lidské myšlenky a vznikají tak pokroucené a groteskní stvůry, před kterými by se nestyděl ani Silent Hill, přesto se tam v některých okamžicích čtenář cítí jako doma. Procházka Pomezím připomíná procházku lidským nitrem – není to nic pěkného. Text je prokládán krátkými odbočkami a hořkými minipříběhy, hrdina se cestou setkává s pěknou řádkou mrtvých, podivných postaviček nebo tragických stínů, věřících, že stále žijí, zkroušených vlastními osudy, mnohdy žalostně obyčejnými. V takových chvílích se na hlavní dějovou linku zapomíná, ale to neznamená, že kniha ztrácí na zajímavosti – řekla bych, že spíš naopak. Odbočky dodávají mysteriózní akční honičce rozměr lidskosti. Například líčení jednotvárné cesty vlakem mrtvých zabere několik stran, ale čtenář při ní zapomíná dýchat.

Popel a prach je trochu zvláštní, ale výborná kniha. Snoubí se v ní ohromné množství prvků, a přitom nepůsobí přeplácaně. Je akční i hloubavá, ale bez zbytečného mudrování, napínavá, neodhadnutelná. Horor i detektivka. Nic veselého, ale taky na sebe nehledí jako na středobod vesmíru. Výhodou je i to, že k ní lze přistupovat několika způsoby, a když se čtenáři zrovna nechce hloubat nad životy po životě, Popel a prach obstojí i jako čtivé dobrodružství do vlaku.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. Drobná poznámka: prolog byl skutečně samostatnou povídkou, ke které autor po velikém úspěchu připsal “zbytek” románu. 🙂 Jsem rád, že se kniha líbila, překládání tohohle kousku mě bavilo.

  2. Pán ledové zahrady byl vynikající, takže tenhle kousek si nenechám ujít.

  3. Mně se kniha hodně líbila. Ten chlap je fakt talent. A překlad je vynikající. Díky moc, Roberte 🙂

  4. hmm, tohle vypadá zajímavě, tak trochu Gaimanovsky, snad se ke knize někdy dostanu

  5. Výborná kniha. Při koupi mě trochu odrazovala obálka i anotace, ale vsadil jsem na autora a byl jsem velmi spokojen. Mrazilo mě v zádech a naskakovala husí kůže skoro celou dobu čtení. Doporučuji číst v noci, ideální je čtvrtá hodina raní 🙂

Zanechat odpověď