Princezna nevěsta – Goldman William

V úvodu knihy William Goldman nadšeně vypráví, jak v mládí zbožňoval jednu knihu. Ta kniha se jmenovala Princezna nevěsta a napsal ji florinský klasik Simon Morgenstern. Byla to – a stále je – Goldmanova nejoblíbenější kniha, nejlepší, jakou zná. Paradoxem je, že ji nikdy nečetl. Jeho otec mu ji v dětství předčítával před spaním a malého Williama okouzlila natolik, že se v té době rozhodl stát spisovatelem. Nikdy se však nedostal k tomu, aby si Princeznu nevěstu přečetl sám.

Když uplynul nějaký ten čas a z dítěte se stal otec, přišla doba, kdy chtěl Goldman kouzlo Morgensternova příběhu předat dál. Zjistil však jednu zásadní věc. Princezna nevěsta, tak jak existuje, je nestravitelná. Nedá se prostě číst – je to zdlouhavé, chvílemi nudné a zbytečně popisné. Když mu ji otec kdysi předčítával, evidentně vybíral jen dobrodružné a zajímavé pasáže. Ale protože to byla zásadní kniha Goldmanova dětství, mládí i dospělosti, rozhodl se, že to samé co udělal jeho otec, udělá pro generace příští. Román zkrátí a vybere jen „dobré scény“. Jak plánoval, tak taky udělal. Přepracovaná Princezna nevěsta byla z původních tisíci stran zkrácena na něco málo přes dvě stě. A úspěch? Stoprocentní!

„Miluji tě,“ řekla Beruška. „Vím, že to pro tebe musí být tak trochu překvapení, protože zatím jsem se ti vždycky jen vysmívala, pokořovala jsem tě a dělala si z tebe legraci, ale už tě miluji několik hodin a s každou vteřinou víc. Před hodinou jsem si myslela, že tolik ještě žádná žena žádného muže nemilovala, ale za půl hodiny jsem zjistila, že to, co jsem cítila dřív, nebylo nic ve srovnání s tím, co cítím teď. A za dalších deset minut jsem pochopila, že moje předchozí láska byla pouhá louže, z které se mezitím stal oceán před bouří. Tvoje oči se mu podobají, víš to? Je to tak. Před kolika minutami že to bylo? Před dvaceti? To už jsem se dostala tak daleko? Ale na tom nesejde. Miluji tě o tolik víc než před dvaceti minutami, že se to snad ani nedá vypovědět. Miluju tě teď ještě mnohem víc, než když jsi otevřel dveře své kůlny, že se to nedá ani porovnat.“

Román vypráví příběh chudé dívky jménem Beruška, která se díky svému potenciálu stala nejkrásnější ženou světa a také nechtěnou budoucí nevěstou krutého prince Humperdincka. Její pravou láskou je však neohrožený čeledín Westley, který neváhá pro zpřetrhání nežádoucího manželského svazku podstoupit kdejaká vzrušující nebezpečenství. Situaci ale zamotají Humperdickovy intrikářské plány, které nevědomky naplňuje trojice nájemných zločinců: sicilský génius zla Vizzini s odzbrojující logikou a sebedůvěrou; nejlepší španělský šermíř Inigo, který brázdí svět s cílem pomstít svého otce; a největší turecký silák Fezzik, pro kterého je i sebevětší balvan pírko.
Únos budoucí princezny nevěsty poněkud komplikuje naděje mileneckého páru na poklidný život se spoustou dětí. A to je jen začátek jejich úžasného a neuvěřitelného dobrodružství…

„Hmmm,“ podotkl Inigo a přidal do kroku. „Kdyby ty sis jich vzal na starost pět a já s pěti šermoval, znamenalo by to, že by jich deset padlo, a to by nebylo dobré, protože zároveň by to znamenalo, že jich deset zbývá, a ti by nás zabili. Ale,“ nadechl se a tempo ještě zvýšil, „kdybys jich dostal šest a já osm, bylo by těch poražených čtrnáct, což by nebylo tak špatné, ale pořád ještě by to bylo zlé, protože těch šest zbývajících by nás zabilo.“ Prudce se otočil k Fezzikovi. „Kolik bys jich maximálně dokázal zvládnout?“

Jak už naznačuje podtitul knihy – „Klasický příběh z pera S. Morgensterna o pravé lásce a vzrušujících dobrodružstvích“ – je zápletka takřka prostinká. Jde především o lásku a dobrodružství, takže nečekejte bůhvíjak promakaný a zapeklitý příběh. To je však průvodní znak většiny humoristických románů – v jednoduchosti je síla. Navíc William Goldman (*1931 v Chicagu) je zkušený řemeslník a nikdy nic nedělá fušérsky. Z žánru fantastiky ho znát nebudete (kromě tohoto románu do ní nikdy v podstatě nezasáhl), ale zřejmě vás překvapí, že je to on, kdo je podepsaný pod scénáři oscarových filmů Butch Cassidy a Sundance Kid či Všichni prezidentovi muži. Autor je proto znám především jako filmový scenárista (dále např. Stepfordské paničky, Maratonec, Misery nechce zemřít, Maverick), ale jako spisovatele ho zná málokdo (např. Zlatý chrám, Maratonec). Z jeho scenáristické profese je jasné, že jeho předností jsou především dialogy, dějový spád, karikaturní postavy a originální scény. Románová Princezna nevěsta to jen potvrzuje – čte se s lehkostí a úsměv na rtech vám udrží až do poslední stránky. To se povede jen málokterému spisovateli. Goldmanův humor a nadsázka možná někomu mohou přijít už trochu vyčpělé a zastaralé (vždyť kniha vyšla poprvé v sedmdesátých letech), ale na druhou stranu je to perfektně odvedené řemeslo, z kterého evidentně čerpalo mnoho pozdějších autorů humoristické fantasy. Citovat bych mohl donekonečna.

„Chcete tím říct, že vy odložíte kámen a já svůj meč a pokusíme se jeden druhého zabít jako civilizovaní lidé? Rozumím vám správně?“

Ač se Princezna nevěsta řadí mezi humoristickou fantasy, jde především o parodii na středověké rytířské romány. Protože jestli jste někdy četli díla jako Gargantua a Pantagruel od Francoise Rabelaise či Don Quijote de la Mancha od Miguela de Cervantese, pochopíte autorův názor na krácení. Goldmanova láska k tomuto druhu románů z knihy přímo čiší, ale stejně jako čtenář dvacátého století i on má těžkosti je v dnešní době strávit celé – přeci jenom už je jiné století i tisíciletí. A protože krátit tyto velikány literatury by se vymstilo zřejmě každému spisovateli, vyřešil tento problém po svém. Vymyslel si fiktivního autora Simona Morgensterna, pocházejícího z fiktivní země jménem Florin, s fiktivním „klasickým“ románem Princezna nevěsta. Když víte tohle, nezbývá vám nic jiného než obdivovat autorovo fabulační mistrovství, se kterým vám o imaginární knize básní. Věřte nevěřte, miliony čtenářů na celém světě dodnes v knihovnách nadšeně pátrají po Morgensternově originálu, který nikdy neexistoval. Lidé dnes skočí na všelicos.

„Hlupáku!“ vykřikl hrbáč. „Stal jste se obětí jednoho z klasických omylů. Nejslavnějším z nich je opomenout zásadu ‚Nikdy se nezapleťte do války v Asii‘, ale pokud jde o proslulost, tahle za ní zaostává jen nepatrně: ‚Nikdy se nestavte do cesty Sicilanovi, když jde o život!“

Když v roce 1973 Goldmanova Princezna nevěsta vyšla, stala se během chvilky klasikou. V roce 1987 byla adaptována pro filmové plátno pod taktovkou zkušeného režiséra Roba Reinera a vznikla další klasika (film proběhl i Českou televizí, prý je úžasný, ale bohužel jsem ho neviděl – vážně se stydím za tento nedostatek). V roce 1998 pro velký zájem čtenářů připsal William Goldman ke knize ještě navíc úvodní kapitolu z dlouho postrádaného pokračování Beruščino dítě. V té době se už o jeho původním románu mluvilo jako o kultovní záležitosti. Dnes, po bezmála třiceti letech, máme konečně možnost posoudit jeho kvality i u nás. Je to trochu zpoždění, ale buďme rádi za ty dary. Kniha naštěstí vyšla i s přídavkem již zmíněné první kapitoly druhého dílu a to celé v krásné úpravě a v kvalitním překladu (jen si překladatel mohl zjistit, že filmy Stand By Me a Misery u nás byly promítány pod jinými názvy, než uvádí). Dojem vám možná zkazí druhá část knihy (Beruščino dítě), protože humor se zde trochu opakuje a děj je schválně co nejvíce roztříštěný a natahovaný, což je, vzhledem k tomu, že nemáte možnost přečíst si dokončení, trochu únavné. I tak je to ale báječná kniha, která stojí za víc než trochu pozornosti. Klasika plným právem.